Vlastnit papouška je závazek 13
Paměť je nutným předpokladem schopnosti se učit, získané poznatky zaznamenává, třídí a ukládá. „Ve své podstatě je paměť systémem, který spolu s učením představuje nejvýznamnější součást adaptace živočicha na vnější prostředí,“ říká Z. Veselovský (2005). Významný francouzský psychiatr J. E. Dominique Esquirol (1784–1861) kdysi napsal, že naším jediným skutečným bohatstvím je paměť, přijdeme-li o ni, přijdeme o všechno.
Živočich si podobně jako člověk nepamatuje vše, s čím se kdy setkal, jsou však případy, které si vštípí natrvalo, jako např. úlek pro určité místo či situaci. K. Lorenz popsal takovou situaci se svou ochočenou husou, která se jednou na schodišti jeho domu lekla běžícího psa, při tom roztáhla křídla. Ze silného úleku vznikl rituál, který husa denně na stejném schodu opakovala s roztažením křídel, a když na to jednou zapomněla, vrátila se zpět na stejný schod, roztáhla křídla a teprve potom cestu vzhůru dokončila.
Změnám prostředí se dokáže svým chováním lépe přizpůsobit živočich schopný myšlení. Každý můj papoušek po příchodu k nám přivykl poměrně brzy takové změně a rychle si zapamatoval, jak se má účelně v novém prostředí pohybovat. Zapamatoval si, že klec je nyní jeho útočiště, kde má vše, co potřebuje k životu, a po jejím prvním opuštění se do ní sám vracel, ale jen tehdy, když sám chtěl. Nebylo nutné ho to nijak učit. Brzy si však také zapamatoval, že v kleci je nuda, a nechtělo se mu v ní pobývat.
Neuropatolog František Koukolík ve své knize Sociální mozek (Karolinum, 2006) napsal: „Přestože paměť vypadá jako jediná funkce, je dnes chápána jako soubor ,modulůʻ neboli rozličných funkčních systémů, které vzájemně spolupracují – někdy mohou i soupeřit – a kromě toho jsou vázány na různé části mozku. Poškození jednoho paměťového modulu se musí projevit – podobně jako je tomu v případě zrakových ,modulůʻ – poškozením modulů jiných. Samozřejmě že nejnápadnější je poškození vědomé krátkodobé nebo dlouhodobé paměti.“ Na ukládání dat do paměti se podílí hipokampální část mozku, což bylo prokázáno teprve v roce 1986.
Mezi důležité typy paměti papouška, stejně jako člověka, patří pracovní paměť – působí „on-line“ a podílí se na ukládání i vyvolávání informací z dlouhodobé paměti, také na bezprostřední manipulaci s daty a přesunu informací. Je součástí řídicích funkcí čelních laloků mozku. Například kolibříci nebo strdimilové si díky ní a jakési „vnitřní mapě“ pamatují květy, které již k vysátí nektaru navštívili. Příkladem pracovní paměti je paměť krátkodobá – primární, která trvá po dobu několika sekund a třeba i hodinu Má malou kapacitu, ale její význam je tak velký, že ji někteří autoři ztotožňují s existencí vědomí. Zvláštním druhem paměti krátkodobé je paměť senzorická, která je vázaná na některý ze smyslů. Přeměnou paměti krátkodobé (opakováním a cvičením) vzniká paměť dlouhodobá – sekundární, která má dva podsystémy (Milner, 1998): paměť deklarativní pro data a události a paměť nedeklarativní (procedurální) pro motorické dovednosti a podmiňovací učení (např. ptačí zpěv). Paměť motorická je rozhodující pro ptačí zpěv ve spolupráci s činností svalů ovládajících hlasový orgán ptáka – syrinx.
Papouškova paměť obsahuje všechny uvedené typy paměti a svou důležitost pro získávání jeho nových dovedností, znalostí a informací má hra a zvědavost, které jsou typické právě pro krkavcovité a papoušky. Hra se v evolučním vývoji prosadila, podle Z. Veselovského (2005) „jako důležitá součást chování zvířete, představuje motorické učení, včetně procvičování svalového aparátu, uplatnění v sociálním chování při učení rozpoznat své sociální partnery, při komunikaci a kontrole svého agresivního chování a je prostředkem poznávání i učení. Zvědavost je úzce spojena s věnováním pozornosti novým neobvyklým podnětům, které nejsou přímo spojeny s naplňováním životních potřeb, a je přirozenou součástí psychické činnosti spojené s orientačně pátracími aktivitami člověka a vyšších živočichů. Její podmíněnost vychází z fyziologické koncepce buzení a pudu zvědavosti.“ Zvědavost předpokládá vyšší výkonnost mozku a souvisí s jeho velikostí a kapacitou. Zvědavost spolu s hrou na sebe do jisté míry navazují a nelze mezi nimi podle K. Lorenze hledat přesnou hranici, probíhají v době, kdy se zvíře nemusí věnovat ochraně života.
Předpokladem učení je hra a zvědavost. Především u mláďat a zejména u nejvíce vyvinutých zvířecích skupin, jako jsou krkavcovití, papoušci, primáti, ale i některé šelmy a hlodavci, existuje schopnost hrát si a chovat se zvídavě. Každý můj papoušek něco rád zkoumal a hrál si s tím, co našel ležet na stole či v šuplíku. Nejzajímavější byly předměty, které se daly i rozebrat. Všichni také záhy objevili, že se dá posouvat a otáčet kolečko na ovládání ručiček náramkových hodinek, a tak se stávalo, že jsem občas někam přišel příliš brzo, ale i hodně pozdě. Kdybych to byl svedl na papouška, těžko by mi někdo uvěřil.
A. Gehlen (1960) uvádí, že otevřenost ke světu je charakteristická nejen pro člověka, ale je v menší míře i principiálně stejným způsobem vlastní všem zvědavým živočichům. Tím, že zacházejí s neznámým předmětem jako s potenciálně biologicky důležitým, vyhledávají zvědaví jedinci různé předměty, které se vyskytují v jejich životním prostředí a které biologicky důležité skutečně jsou. Tím dosahují ohromné adaptibility k těm nejrůznějším prostředím. Všichni moji papoušci, jakmile narazili na jogurt v kelímku, okamžitě začali proklovávat víčko, přitom napoprvé nemohli vědět, co pod ním je, teprve následně se chovali cíleně, aby se dostali k obsahu. Nejdříve zde šlo o zvědavost a hru, které se setkaly náhodně s úspěchem (podle postupu: pokus – omyl – úspěch).
Učení je obecně považováno za proces, kterým si organismus osvojuje (tj. eviduje, hodnotí, strukturuje, restrukturuje) a upevňuje určité zkušenosti, a to tehdy, jestliže se aktivně přizpůsobuje svému prostředí změnou chování. Učení je vlastní všem živým organismům jako jedna z nejdůležitějších podmínek adaptace na prostředí, jeho hlavním předpokladem je motivace a způsobem realizace je vytváření dočasných spojů (asociací) v různých úrovních nervové soustavy. Učení u člověka představuje převzetí společenskohistorické zkušenosti lidí, společnosti a sociálních skupin, v nichž žije. Z etologického hlediska jde o proces, který má tři fáze: 1. příjem, 2. uchování a 3. vybavení informace – poslední fáze je podstatná, má-li být informace účinně využita či předána.
Živočich je vždy přizpůsoben prostředí, v němž žije, to znamená, že získá o prostředí nezbytné informace, buď přímo zděděnými vlastnostmi zakotvenými geneticky (druhová paměť), nebo nepřímo učením (individuální paměť). V raném věku má mládě papouška úzkou vazbu na své rodiče, sourozence a členy celé sociální skupiny. Vjemy a poznatky získané v takovém prostředí a věku – v době největší citlivosti nervové soustavy a plasticity mozku – mládě spolehlivě obohatí. Není proto vhodné ponechat ho po příchodu do domácí péče jeho osudu, zavřené v kleci, nic ho neučit a nekomunikovat s ním. Každé mládě projevuje zvídavé chování (explorační), které představuje aktivní vyhledávání a zkoumání nových podnětů. Vyskytuje se u všech vyšších obratlovců.
Učení je proces zamezující selhání vrozeného genetického programu a je nejvýznamnější pro lepší a rychlejší interakci mezi živočichem a prostředím. Papoušek, který vyměnil voliéru za náš byt, se musí naučit v něm orientovat, aby přežil, přitom mu zasahujeme do důležitých okruhů vrozeného chování (zejména sexuálního a péče o potomstvo), ponechali jsme mu jen okruh potravní a obrany teritoria. Učení u člověka a zvířat rozeznává stejné kategorie, liší se však kvalitativním a kvantitativním obsahem celého procesu, v obou případech je dělíme na nutné – obligatorní a výběrové – fakultativní.
Obligatorní učení představuje získávání znalostí nutných k hledání potravy, rozmnožování a obraně, které jsou nezbytné pro přežití. Negativní zkušenost se zdá být mnohem účinnější než jiný způsob učení – jako když si dítě sáhne na rozpálená kamna, příště to už neudělá. Fakultativní učení obohacuje zděděný program chování činnostmi, které nejsou přímo biologicky významné a které se zvíře naučilo svou zvědavostí a hrou – papoušek umí např. opakovaně rozebrat rozebíratelný předmět.
Rychlý krátkodobý způsob získání poznatků u mláděte v jeho senzitivní periodě krátce po vylíhnutí, při němž se naučí rozpoznat znaky matky nebo toho, kdo o něj pečuje, je vtištění. Nejjednodušším typem učení, při němž si živočich zvykne na určitý podnět a později na něj již nereaguje, opakuje-li se příliš často, je návyk (habituace), ušetří jím zbytečnou aktivitu. Opakem návyku, kdy opakování podnětu z prostředí vede ke zvýšení citlivosti na podnět, je senzitace. Pták hájí své teritorium proti vetřelci, zatímco na staré sousedy je zvyklý.
Klasické podmiňování je asociační učení, kdy původně neutrální podnět (např. zvonění zvonku) se stává ve spojení s odměnou (potravou) spouštěčem určitého chování a toto chování později (zvonek) sám vyvolá – reakce se nazývá podmíněný reflex; dnes se hovoří o podmíněné reakci. Lze ji vyvolat odměnou i trestem, avšak bez posilování vyhasíná. Operantní podmiňování vzniká, je-li při učení použit postup pokusu a omylu. Jde rovněž o asociační učení, při němž je odměnou pohyb, činnost vedoucí k úspěchu. Zvíře je hodnoceno podle toho, jak rychle a bez omylů zdolalo určitý úkol (proběhlo např. labyrint). Asociace představuje spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi dvěma nebo více psychickými jevy (vjemy, pohybovými akty, představami), které při vybavení se jednoho jevu vyvolají představu jevu jiného, neboť podle dřívější zkušenosti se vyskytly spolu (navazujícím způsobem).
Za podmíněné apetenční (vyhledávací) chování, při němž je živočich obohacen o nějaký nový spouštěcí podnět, který nervový systém zaregistruje jako užitečný, se považuje učení úspěchem. Např. uvidí-li papoušek známý kelímek jogurtu s víčkem, snaží se dostat pod víčko. Opakem je podmíněná averze jako součást asociativního učení, u něhož se hmyzožraví ptáci učí rozeznávat trubce bez žihadla od včely, která může ublížit. Učení, jako podmíněná zábrana, vzniká, když je chováním zvířete vyvolán negativní důsledek, zvíře takové chování už neopakuje. Tyto typy podmiňování vyžadují posilování odměnou a jsou také základem drezury a výcviku, k nimž mají papoušci vlohy.
Napodobování je typem učení vznikajícího pozorováním, při němž živočich napodobuje chování druhého jedince. Patří sem např. napodobení zpěvu jiných ptáků a zvuků z prostředí. Z. Veselovský se zmiňuje o krkavci Jakubovi z pražské zoo, který se naučil větu „Franto, nech toho!“, jeho potomci-samci tuto větu opakovali až do třetí generace, kdy vypadlo oslovení Franto. Přenos vyladění se odlišuje od napodobování tím, že sledovaný jev se přenese na sledujícího. Syté slepice začnou znovu zobat, když mezi ně přijde hladová slepice. Jde o synchronizaci určitého chování uvnitř nějaké sociální skupiny.
Nejvyšším typem je učení vhledem, při němž živočich spontánně pochopí novou situaci a předvídá potřebné jednání, které správně provede (dostane nápad). „Pod pojmem vhled si představíme živého tvora, který nalezne řešení problému, když o něm více či méně ,uvažovalʻ a pochopil jeho vztahy a je pak schopen tyto své znalosti použít při řešení nějakého podobného problému někdy v budoucnu. Učení vhledem se naproti tomu vztahuje spíš k tomu, že živý tvor náhle nalezl řešení problému tím, že dokázal nově přeorganizovat dříve nabyté zkušenosti a použil je k vyřešení daného problému, aniž by si řešení někdy předtím vyzkoušel.“ (Thorpe, 1956) Jestliže se živočichové adaptují na životní prostředí a ono přizpůsobení si mohou z určité části předávat i mezigeneračně, jde v procesu učení o tradici v chování, což znamená, že u sociálně žijících živočichů existuje schopnost přenášet informace získané učením na druhovou skupinu či celou populaci.
(Pokračování příště)
