Psí emoce – emoce a evoluce
„V dnešní době vládne obecná shoda, že to, co prožíváme jako emoce, je důležitou součástí aparátu, který nám umožňuje vést každodenní život, a nikoli jen průvodním jevem vědomí. Emoce zřejmě fungují jako zásadní filtry, které nám umožňují přijímat vhodná rozhodnutí ve správném okamžiku, aniž bychom museli čekat, až mozek nabídne všechny možné postupy a pokusí se z nich vybrat za pomoci logiky. V tomto pojetí existují emoce proto, aby nám zběžně ukázaly, kde jsme, ve vztahu k tomu, kde bychom být měli.“
John Bradshaw: Cesta do psí mysli
Blufování
Již jsme si v našem seriálu popsali, že psi dokážou i klamat. Např. před soupeřem naježí hřbet, aby se jevili většími, či odhalí tesáky – své zbraně – aby soupeře zastrašili (a přitom mohou mít, obrazně řečeno, před silnějším soupeřem „srdce v kalhotách“). Je to něco na způsob lidského „hraného úsměvu“ nebo „dělání ramen“, kdy člověk skrývá svou vlastní nejistotu. Blufování však není typickým chováním psovitých – odraz jejich emocí v řeči těla je většinou přímočarý.
Zrcadlo emocí
John Bradshaw ve své mimořádné knize Cesta do psí mysli píše: „To, že evoluce podporuje určitou míru klamání, když proti sobě stojí dvě zvířata, vysvětluje, proč je někdy obtížné měřit emocionální stavy zvířat. Ale psi, jako vysoce sociální zvířata, jsou zřejmě schopni otevřenější komunikace než mnoho jiných druhů. Kdyby původní psi (a vlci) opravdu neustále bojovali o dominanci, byla by evoluce podpořila mnohem více neupřímného signalizování a úplné maskování emocí – což by nebylo nijak dobré východisko pro domestikaci. Naopak, spolupráce u psů i u lidí spíše upřednostňuje transparentnost. Pro jejich předchůdce, vlka, je pro přežití zásadní, aby bylo zajištěno zachování rodinné jednotky, a proto je pro každého výhodné, když ví, jak se cítí ostatní. Tento princip platil stejně i pro naše vlastní předchůdce – lovce-sběrače. Z toho důvodu jak Homo sapiens, tak Canis lupus obvykle dávají otevřeně najevo své emoce, i když vlci (i psi) sdělují svůj emocionální stav kromě obličeje i celým tělem. Tato šťastná shoda okolností musela být jedním z faktorů, který razil cestu k domestikaci a umožnil, aby se příslušníci obou druhů učili vzájemně číst v duši toho druhého. Na ještě větší emocionální transparentnost pak byla možná prováděna selekce i během domestikace, kdy lidé upřednostňovali psy, jejichž řeč těla byla snadno ,čitelnáʻ, před těmi, kteří byli neproniknutelnější (tedy do té doby, než naše záliba v neobvyklých rysech a „miminkovských obličejích“ začala vést selekci opačným směrem). Z toho vyplývá, že ti majitelé psů, kteří jsou ochotni věnovat dostatečný čas a úsilí tomu, aby se naučili příslušným signálům, zjistí, že jejich zvířata jsou velmi snadno čitelná.“
Radikální změna
aneb kámen úrazu
Role psů se po boku člověka se vstupem do „moderních“ časů mění: pracovní využití mnohých plemen patří minulosti, neboť pozbylo ceny a smyslu. Se ztrátou pracovního vytížení však vyvstaly nové problémy – psi nejsou ani hračky, ani výstavní modely. Jsou to mimořádně inteligentní bytosti, které potřebují práci a životní náplň. John Bradshaw uvažuje o problému takto: „Psi jsou nejlepšími přáteli člověka už tisíce let, a možná proto soužití s nimi považujeme za samozřejmost. Osvědčili se jako nesmírně všestranní tvorové, plní nejrůznější úkoly a navíc jsou příjemnými společníky. Ale jsou schopni se přetvářet i dál, souběžně s čím dál rychlejšími změnami lidské společnosti? Ano, ale s největší pravděpodobností k tomu budou potřebovat pomoc – pomoc, kterou je schopna poskytnout kynologická věda. Psi i lidé spolu zatím poměrně dobře vycházejí, i když si navzájem ani plně nerozumějí. Podle mého názoru musíme my lidé převzít hlavní odpovědnost a zajistit, aby tento vztah fungoval i do budoucna. Měli bychom pracovat na zlepšení vzájemného porozumění mezi lidmi a psy pomocí té nejmodernější vědy, tak aby psi mohli i nadále harmonicky žít po našem boku. Psi jsou pro člověka velkým přínosem. Nejenže pro nás pracují starými tradičními způsoby, ale navíc pro ně nalézáme stále nové role – úkoly, v nichž je jejich obratnost, inteligence a schopnost komunikace se světem lepší než naše vlastní. Také nás svou společností duševně obohacují a doplňují vztahy, které máme s příslušníky našeho vlastního rodu. Navíc pokud psům správně porozumíme, mohou nám umožnit fascinující pohled do jiného světa, který je fyzicky stejný, ale vnímaný odlišnými smysly.“
John Bradshaw spatřuje kámen úrazu ve změně prostředí, kterou psi prošli od pravěku po dnešek: „Psi byli původně domestikováni pro život v malých vesnicích a venkovských komunitách, a když dnes žijí v moderních městech, vznikají konflikty jak mezi psem a majitelem, tak mezi majitelem a nemajitelem. S postupnou, stále větší urbanizací zeměkoule se tyto nepříjemnosti mohou šířit.“
Mužský a ženský pohled na psa
Ženy a muži zpravidla preferují u svých psích společníků jiné vlastnosti. John Bradshaw odlišný přístup charakterizoval v tomto stručném zobecnění: „Jiné vlastnosti jsou různými majiteli hodnoceny různě. Někteří lidé by chtěli psa, který je přátelský ke každému; jiní, obzvlášť muži, oceňují určitou míru teritoriálního chování, v němž spatřují pomoc při ochraně domácnosti. Muži mají často v oblibě energické, věrné psy, zatímco mnoho žen si výše cení klidu a společenskosti.“
„Falešný“ exteriér
aneb rozhoduje osobnost
Častým konečným rozhodnutím pro určité plemeno psa je pro laiky jeho atraktivní exteriér. Nepoučenost o naturelu konkrétního plemene a o jeho nárocích na šťastný život může přinést nepoučenému majiteli řadu problémů. John Bradshaw poznamenává: „Většina majitelů při výběru psa neupřednostňuje osobnost; mnozí například hodnotí výše vzhled než dobré chování a za relativně nedůležitou považují vycvičitelnost, i když očekávají, že psi by měli být poslušní. Navíc to, jaký druh psa nejlépe odpovídá způsobu života určitého člověka, se může změnit se změnou jeho životních okolností. I když psi žijí kratší dobu než my, je jejich život poměrně dlouhý ve srovnání s moderním, rychlým rytmem změny životních stylů. Proto je selekce založená na osobnosti nesmírně obtížná, vezmeme-li v úvahu, kolik variací existuje i v rámci jednoho plemena. Mnohé z výše uvedených rysů ,společenskýchʻ psů jsou jen okrajově ovlivňovány genetikou. Geneticky způsobené fyzické abnormality a předpoklady k nemocím mohou – a měly by – být řešeny osvícenějším chovem, ale mnoho jiných žádoucích rysů – jako přátelskost, poslušnost, neagresivnost a předpoklady k láskyplnosti – jsou silně ovlivňovány raným prostředím a učením. Je obtížné si představit, jak by měla být prováděna aktivní selekce na takové rysy, aniž by současně majitelé lépe pochopili, jak je svým novým psům nebo štěňatům vštěpovat.“
Břemeno lásky
Při úvahách o speciální selekci chovu pro „produkci“ dokonalých čtyřnohých společníků John Bradshaw varuje: „I když je míra, v níž můžeme šlechtit psy pro role společníků, omezená, musíme zachovávat velkou opatrnost, abychom nezašli příliš daleko opačným směrem – abychom nezvýšili schopnost lásky u našich psů natolik, že se pro ně stane břemenem. Už dnes jsme u společenských psů svědky epidemie poruch z odloučení; ti, kteří jsou nadměrně motivováni k soužití s lidmi, budou pravděpodobně také nadměrně trpět, když budou ponecháni o samotě. Většina majitelů nechce, aby byli jejich psi příliš ,závislíʻ. (Ale ani příliš ,živíʻ: Od společenských psů se požaduje, aby v průměru tři čtvrtiny svého života strávili v nečinnosti.) Poslední, tučně vytištěná věta na mne působí přímo hrůzně!“
Přiznávám bez mučení – mnoho mých psů bylo na mně (možná přehnaně) závislých: transparentní ukázkou toho byl Aljašský malamut Fram a naše současná československá vlčanda Taiga. Jak by ne – psi se mnou tráví čtyřiadvacet hodin denně. Dovoluje mi to moje zaměstnání na volné noze. Nikdy jsem se však necítil jejich otrokem; čas s nimi pro mne není obětí, nýbrž naplněním. Něco jim dávám a oni mi to stonásobně „splácejí“. Samozřejmě takovou možnost nemá každý, respektive téměř nikdo. Přesto mějte na paměti: pokud si pořídíte psa, věnujte mu maximum svého volného času. Psí čas ubíhá ďábelsky rychle; lépe než v budoucnosti slzet nad fotoalby a vzpomínat je dnes poskytnout psu zábavu a práci. Chovat psa v kotci nebo ho nechávat po většinu v nečinnosti čekat doma postrádá smyslu. K čemu jej vlastně vůbec vlastnit? Vysoce inteligentní a společenský tvor nepotřebuje pouze plnou misku, ke šťastnému životu nutně potřebuje společnost, práci a zábavy – respektive smysl života!
Poznámka
John Bradshaw předpokládá, že hlavní rolí domestikovaných psů v 21. století se stává v drtivé většině úloha společníků. Nepochybně má mnoho pravdy. Osobně je mi však smutno z toho, že by se např. ze psů severských tažných plemen měli stát jen manekýni na výstavách, kteří doma znuděně polehávají na gaučích a občas něco z nudy zničí. Stejný smutek mě přepadá nad podobným osudem plejády loveckých, pasteveckých či služebních plemen. I když pro ně ubudou možnosti využití jejich úžasných vloh, nabízí se přece množství náhradních a adekvátních programů, kynologických sportů a aktivit, ve kterých mohou svůj temperament a své schopnosti uplatnit. Záleží jen na dobré vůli jejich majitelů: z lásky ke psům přece lze zvítězit i nad pověstnou lidskou leností a zápecnictvím.
Cesty evoluce
„Psi se vydali po evoluční cestě, která je velmi odlišná od cesty vlků – pokud tedy máme pochopit chování psů, budeme to muset učinit naprosto jinak.“
John Bradshaw
Navíc musíme vést v neustálé patrnosti, že chování vlků v divočině se v mnohém ostře odlišuje od chování zvířat při chovu vlků v zajetí. (V přírodě se jedná o rodinné smečky – vztahy jednotlivých zvířat jsou uvnitř této komunity víceméně harmonické. Při chovu v zajetí ve smečkách sestavených lidmi je mezi jednotlivými zvířaty mnohem větší napětí, které se často může vystupňovat v konkurenční boj.) Psi nevytvářejí typicky „vlčí“ hierarchii: soužití v domácnosti s člověkem je nijak nenutí ke vzájemné kooperaci. Jejich základní potřeby (a zdroje) jim poskytuje člověk; je u nich však jasně zřetelná ochrana zdrojů (potrava, hračky, místa k odpočinku atd.).
Je stále patrnější, že emoce byly u tvorů vyvinuty jako účinný prostředek umožňující úspěšné přežití. „Pokud jsou emoce skutečně mechanismy pro přežití, tak se s největší pravděpodobností vyvinuly, aby plnily určité konkrétní funkce,“ píše John Bradshaw. „A tyto funkce – vyhýbat se nebezpečí, klást odpor hrozbám, vytvářet párové vazby, které zlepšují šance na přežití potomstva – nejsou jedinečné jen pro člověka. Platí stejně tak pro vlky, jako platily i pro naše vlastní předchůdce. Skutečně, jelikož jak vlci, tak i my lidé jsme savci a naše mozky a hormonální systémy jsou založené na stejné biologické struktuře, je velmi pravděpodobné, že se emocionální systémy nás obou vyvinuly ze systémů, které měl náš společný savčí předchůdce. Proto lze vyvozovat, že náš emocionální život je podobný emocionálnímu životu psů. Avšak jelikož nás oddělují miliony let evoluce, je také vysoce pravděpodobné, že zdaleka nejsou totožné.“
Konec psí svobody
Psí život stále více oklešťují další a další omezení: zákaz koupání psů, vstup se psy zakázán… zákazy a zákazy. John Bradshaw to shrnuje: „Psi na Západě nebudou nikdy moci získat zpět svobodu, které se těšili v první polovině 20. století, kdy se mnozí z nich mohli během dne toulat po ulicích města, setkávat se s jinými psy (nebo se jim vyhýbat) a večer se vracet ke svým majitelům. Společnost vyžaduje od psů i jejich majitelů mnohem více, než požadovala tehdy. V posledních dvaceti letech přitvrdily obzvlášť postoje k veřejné hygieně, zákony o psích exkrementech jsou přijímány téměř po celém světě a mnozí lidé otevřeně vyjadřují odpor vůči kontaktu se psem, nebo dokonce jeho olíznutí. U stále většího počtu lidí se také projevuje alergie na psy (i když mnozí vědci dnes paradoxně zastávají názor, že kontakt s psími alergeny v dětství ve skutečnosti chrání před vznikem této alergie). Od psů je v dnešní době očekáváno, že se budou neustále, obzvlášť na veřejnosti dobře chovat, a počet míst, kde mohou majitelé své psy pouštět z vodítka, se stále zmenšuje. Pokud bude tento trend pokračovat, mohli by se domácí psi postupně stát stěží tolerovaným menšinovým koníčkem, obzvlášť ve městech.“ Domnívám se, že je John Bradshaw – zvláště v poslední větě – zbytečně pesimistický. Počet psů chovaných v evropských a amerických domácnostech sestupné tendenci rozhodně nenasvědčuje. Je však jisté, že stále větší omezování majitelů psů a potažmo jejich čtyřnohých svěřenců je očividné. Bohužel tomuto trendu významně „napomáhají“ mnozí nezodpovědní pejskaři, kteří jsou líní odklízet po svých miláčcích exkrementy a dovolí svým pejskům obtěžovat lidi, kteří o to rozhodně nestojí.
Post scriptum
Nechť věta Johna Bradshawa – „Od společenských psů se požaduje, aby v průměru tři čtvrtiny svého života strávili v nečinnosti.“ – pro vašeho psa nikdy neplatí!
