Astrild rudočelý – Pytilia hypogrammica (Sharpe, 1870). Tento pták byl popsán a objeven pro vědu poněkud později než další druhy tohoto rodu. Všimněme si, že astrilda pestrého, který je mu velmi příbuzný, popsal Linné již v roce 1758. To je o celých 112 let dříve. Za to století se toho událo v Evropě mnohé – a byly to události vesměs krvavé. Padla Bastila, přišly napoleonské války a Napoleon sám byl již na pravdě boží. Když mluví zbraně, múzy mlčí, jak známo. Ale poněkud později, když se situace v Evropě zdála klidnější, zájem o zámořská území opět stoupal. V roce 1870 byla Afrika již kolonizována, nikoli však prozkoumána. Vzorek, podle kterého Sharpe ptáka popsal, údajně pocházel z místa jménem Fante (anglicky Fantee) na Zlatonosném pobřeží, anglicky Gold Coast. Mezi roky 1821–1957 to byla anglická kolonie. Potom tady vznikla republika Ghana. Někde tady byl tak asi před rokem 1870 ten pták chycen a jeho kůže zaslána do Londýna. Tady působil Richard Bowdler Sharpe, v té době jako starší asistent Britského muzea. Podle Nicolaie & Steinbachera Sharpe popsal tohoto ptáka v slavném anglickém ornitologickém časopise Ibis jako Pytelia hypogrammica. Domníval jsem se, že bych se třeba pomocí internetu mohl na tuto stránku dostat, leč nějak se to nezdařilo. V nadpise se to tvářilo jako Ibis 1870, i stránka 56, leč na skenu starobylého papíru stálo něco jiného a číslo stránky tam nebylo. Ani s místem uvedeného jména to nebylo lepší. Nepodařilo se mi zabodnout prst do mapy a říci: Tak tady. No nevadí, někde poblíž to bude. To víte, Afrika, pár set kilometrů sem nebo tam, žádná míra. Přesto se můžete poučit. Při pobřeží Guinejského zálivu, a tedy i Ghany, je oblast tropických lesů, které ustupují směrem k severu, kde přecházejí v savany. Asi uprostřed tohoto státu leží nevysoká náhorní planina Ašanti, porostlá vlhčí savanou. Právě takovou, kterou obývají tito ptáci. Jsou to obyvatelé vlhčího typu stromové savany. Jak se savana směrem k severu stává sušším územím, mění se i její obyvatelé z rodu Pytilia astrildovitých pěvců. V severní části výskytu astrildů rudočelých se mohou tito ptáci potkávat se svými příbuznými, astrildy rudokřídlými. Ještě severněji se pak vyskytuje jedna z forem astrildů pestrých. Ti mají rádi již sušší oblasti.
Prvním úkolem každého chovatele a samozřejmě i ornitologa je správné určení daného druhu ptáků. Nejvíce známým ptákem rodu Pytilia je astrild rudokřídlý, toho zná hodně chovatelů. Astrild rudočelý je mu hodně podobný velikostí těla i chováním. Samce lze určit bez problémů podle červené barvy na hlavě, kterou astrild rudokřídlý nemá. Ale co samice? Tady je to již dosti problematické, protože u obou druhů jsou si samice velmi podobné. Přesto to jde. Nejvýraznějším znakem astrildů rudokřídlých je červená barva v křídlech, která je patrná od ramene přes velké krovky křídelní až po kořeny letek. Astrildi rudočelí mají tuto část křídel tmavě žlutou u samců a světleji žlutou u samic. U některých samců může přecházet při vnějším okraji křídla až po červenou barvu. Samice rudokřídlých mají v křídlech vždy červenou, samice rudočelých vždy žlutou. Oproti samcům jsou vždy světleji šedé a s výraznějším vlnkováním na spodině těla. U mláďat v prvním opeření lze uplatnit tentýž systém rozeznávání, i když barvy v křídlech jsou jen naznačeny, nejsou ještě plně vyvinuté. Nakonec ptáky si můžete prohlédnout na fotografiích.
Tito astrildi byli v evropských chovech dlouho neznámí. Máme jen málo informací. V chovatelské literatuře se o nich poprvé zmiňuje Russ v roce 1879. Podle této zprávy držel ojedinělý exemplář bulharský král Ferdinand v roce 1872. Teprve v letech 1910 a 1912 se objevily jednotlivé exempláře v zásilkách astrildů pestrých a Wienerových. Podle Webba se jejich odchov podařil až v roce 1937 v Londýně. V poválečné Evropě byli ptáci chovatelům prakticky neznámí. Až v roce 1963 se zmiňuje dr. Nicolai o jednom samci v dodávce astrildů rudokřídlých. Ověřenější zpráva pochází rovněž z roku 1963, kdy švýcarský chovatel Burkard prý dostal jeden pár těchto astrildů, avšak s červenými místo žlutými křídly. Uvažovalo se o formě lopezi. Nic více o této formě není známo. Peter Clement ve své knize má tyto ptáky na malované tabuli. Jsou však známí jen ze zpráv chovatelů. Proto se o této formě v současnosti neuvažuje. Kdyby mělo jít o skutečnou formu, musela by se vyskytovat na konkrétním území. Nic takového však dosud z přírody známo není. Dodnes se proto tento druh vede jako monotypický, tedy nevytvářející žádné odlišné formy. V Německu bylo údajně dosaženo prvního odchovu u chovatele Eckla v roce 1973. Původ chovného páru stojí za zmínku, když se říká, že pocházel z deseti astrildů tohoto druhu, které Nicolai v Nigérii vychoval pomocí japonských chůviček a dovezl do Německa. O dva měsíce později zahnízdily i dva páry z těchto dovezených ptáků u Nicolaie v Institutu Maxe Plancka. K nám se tito ptáci dostali až někdy v devadesátých letech minulého století, kdy byly dovozy až do aféry s ptačí chřipkou v podstatě bezproblémové. Kupodivu s nimi měli naši chovatelé dobré zkušenosti. Nepotvrzovaly se zprávy o jejich choulostivosti a mizivých odchovech. Naopak více našich chovatelů je dokázalo odchovat. Jak to však u nás většinou chodí, zájem o ně posléze opadl a ptáci se z našich chovů vytratili. Dnes bych je považoval opět za raritu. Mladého ptáka jsem sice tenkrát vyfotit nestihl, ale samce i samici vám na fotografiích představit mohu. Úspěch při jejich dovozu a následných odchovech bych nejspíše přičítal preventivnímu přeléčení ptáků antibiotiky okamžitě po dovozu během předepsané karantény.
Zbývajícím druhem rodu Pytilia je astrild Wienerův – Pytilia afra (Gmelin, 1789). Pták byl popsán, objeven, mnohem dříve než předcházející druh. Autor popisu Johann Friedrich Gmelin (8. 8. 1748 – 1. 11. 1804) byl německý botanik, entomolog v Tübingenu, později profesor univerzity v Götingenu. Ptáka popsal ve svém díle Systema Naturae I, díl 2, strana 905. Tu knihu vytvořil podle vzoru Linného a samozřejmě doplnil o nově poznané druhy. Že byl vzorek popsán německým přírodovědcem, souvisí nejspíše zase s dějinami kolonizace Afriky. Východní Afrika byla původně německou kolonií a Německo přišlo o svoje zámořská území až po první světové válce. Místo původu vzorku je sice uváděna Angola, ale chybí bližší zeměpisný údaj. Vzorek se však dostal do Německa. V češtině používá věnovací pojmenování Wienerův již dr. Karásek. Snažil jsem se proto letmo zjistit, kdo to asi byl onen Wiener? To se mi nepodařilo. Jméno případného někdejšího Wienera je dnes překryto jménem Norberta Wienera, zakladatele kybernetiky. Jméno tohoto ptáka bylo převzato z němčiny, o tom není pochyb. Používají jej i v Nizozemsku. Až následně jsem si povšiml drobného detailu – v němčině to není Wienersastrild, ale Wienerastrild, což by znamenalo v přesném překladu něco jiného. To by se muselo přeložit jako vídeňský astrild. Tato nejasnost mohla vzniknout i v německém textu, když tiskařský šotek odstranil ono důležité s. V češtině má sice jméno tohoto ptáka synonymum, když byl posléze přejmenován na astrilda žlutohřbetého, ale neujalo se. To jméno nejen nikdo nepoužívá, navíc ani neodpovídá jeho vzhledu, neboť na zádech ten pták žlutý není. Ponechejme mu proto pojmenování Wienerův. Možná paní Náhoda již předjímala slávu jména Norberta Wienera. Nakonec i mezi našimi chovateli najdeme jméno Walthera Wienera, který se zasloužil o mnohé. Pravděpodobně však půjde o jméno ilustrátora Wienera, jehož akvarely použil Russ. V angličtině je pták znám ponejvíce pod jménem Orange-winged Pytilia.
Ačkoliv byl tento astrild popsán již koncem osmnáctého století, chovatelům jej přiblížil až Russ o století později, v roce 1877. Později se dostal jeden pár do majetku bulharského krále Ferdinanda. Ptáci se zřídka objevovali v dovozech již před válkou, většinou mezi astrildy pestrými. Byli i odchováváni, ale přesné údaje chybí. Již Karásek se zmiňuje o tom, že nejsou ani zdaleka tak náchylní na změnu prostředí jako jejich příbuzní astrildi pestří. U nás se objevilo několik párů těchto astrildů v dovozech okolo přelomu letopočtu. A opět jako „příloha“ mezi dodávkami astrildů pestrých. Fotografoval jsem je u pana Marka v Blešně, který dosáhl i jejich odchovu. Úspěšný odchov byl dosažen v poměrně velké venkovní voliéře s keři a pevnými, postranními stěnami.
Jak můžeme vidět na přiložených mapkách výskytu, žijí oba druhy v Africe na vzdálených územích. Astrilda rudočelého můžeme nazvat druhem západoafrickým, astrilda Wienerova východoafrickým. Mapka výskytu astrilda rudočelého se mi zdá věrohodnější než u astrilda Wienerova. Všimněme si odděleného území výskytu na západě Angoly a v ústí řeky Kongo. Tato území by mohla být docela dobře někde ve vhodném směru i propojena, kdyby byla v posledním půlstoletí pro ornitologii dostupná. Jenže to byla území válečná, pro vědu v podstatě nedostupná. To se zřejmě změní a právě tak se změní i mapky výskytu. Nejsou to tudíž mapky přesného výskytu, ale výskytu na dnešním stupni poznání. Termín dnešní stupeň poznání si musíme přiřadit vlastně ke všemu. Bádá se a bude bádat dál.
Rod Pytilia může případně zahrnovat ještě jeden druh ptáků, který Karásek nazývá astrildem páskovaným – Pytilia lineata (Heuglin). Současné prameny jsou však toho názoru, že jde pouze o zeměpisnou formu astrilda rudokřídlého. Lze ji nicméně dobře rozeznat. Představte si astrilda rudokřídlého, který má vždy černý zobák, se zobákem jasně červeným. To je v podstatě jediný rozdíl.
Doufám, že jsem celý rod těchto ptáků popsal podle svého nejlepšího svědomí tak, že případný zájemce o jejich další studium bude mít dobrý základ. Že bude mít o co se opřít, z čeho vycházet. O tom to je.