Nebezpečné druhy zvířat

Pokračování z FAUNY č. 15.

Další chovatelská legislativa

Mnoho polemiky vyvolalo přijetí zákona o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích druhů rostlin, zkráceně zvaného CITES, který má v poslední podobě číslo 16/1997 Sb. K tomuto zákonu patří vyhláška č. 264/1998 Sb., obsahující seznamy zvířat a rostlin, zákonu podléhajícím.
Někteří chovatelé, či spíše dovozci zvířat raději vymýšleli, jak se naplnění zákona vyhnout či jak znemožnit kontrolu ve svém zařízení než o své povinnosti zákon dodržovat. Přitom jeho filozofie je prostá a rozhodně nechce nikoho zkrátit v jeho právech. Říká, že kdokoli může chovat či pěstovat cokoli, dokáže-li hodnověrně prokázat původ zvířete nebo rostliny. V kladném případě pak zaregistruje své objekty zájmu na Odboru životního prostředí Okresního úřadu nebo na Správě chráněné krajinné oblasti, vyskytuje-li se tato v místě jeho bydliště a byla-li touto činností pověřena. Kromě tohoto jednoduchého úkonu se pak nic neděje. Chovatel v klidu pečuje o svá zvířátka, případně pouze přihlašuje odchovy. Předá-li je dalšímu zájemci, lhostejno zda za úplatu nebo darem, učiní tak s příslušným registračním listem. Sám je odhlásí, nový majitel přihlásí na svém OÚ nebo CHKO a život jde dál. Aby mohla věc takto jednoduše fungovat, musí být zvířata nezaměnitelně označena. V tomto směru zákon připouští více možností.

Putování přes hranice

Složitější procedura nastane, když mají zvířata putovat přes hranice. U tvorů se seznamů 1. přílohy vyhlášky 264/1998 Sb. se vyžaduje nejprve dovozní CITES přijímající země. Teprve po jeho vystavení může chovatel žádat Ministerstvo životního prostředí České republiky (odbor ochrany přírody, Vršovická 65, 100 00 Praha 10) o vývozní CITES. U zvířat z II. skupiny stačí rovnou vývozní CITES MŽP ČR. U dovozu je postup opačný. Smyslem zákona je zabránit nezákonnému obchodu se zvířaty a tím drancování přírodního bohatství příslušné země včetně naší. Ty tam jsou časy, kdy se na člověka převážejícího zvíře na hranicích dívali jako na pošetilého blázna a se shovívaým úsměvem ho pouštěli dál. Od těch dob se jednak přišlo na to, že v obchodě se zvířaty jsou ukryty obrovské peníze, jednak že odchyt ve volné přírodě skutečně drasticky likviduje divoké populace zvířat. Neslouží příliš ke cti českým teraristům, že dokázali během několika let téměř vychytat endemického vietnamského mloka Paramesotriton deloustali, žijícho v jedné jediné říčce. Nyní již hraniční orgány reagují na pokusy o pašování zvířat velice nedůtklivě. Delikvent může mluvit o štěstí, vyvázne-li s jejich zabavením a citelnou pokutou, případně dopravou zpět na vlastní základy. Výjimkou nemusí být ani případný pobyt ve vězení, což jistě není nic záviděníhodného. V tropech jde i o život.
Seznamy obou příloh CITES jsou každoročně novelizovány obvykle tak, že podle stupně ohrožení jsou začleňovány nové druhy, případně druhy ze skupiny II. jsou přeřazovány do skupiny I.

Pro úplnost nutno dodat, že transport zvířat přes hranice vyžaduje i veterinární dokumentaci. Při vývozu si podmínky stanoví státní veterinární orgán přijímající země. Na jejich základě vystaví české Okresní nebo Městská veterinární správa vývozní veterinární povolení. Majitel vyváženého zvířete musí podmínky splnit - zpravidla jde o zdravotní zkoušky či jiná vyšetření, která provede přivolaný privátní veterinární lékař. V případě negativního výsledku zkoušek je vše zaznamenáno do příslušného formuláře, veterinární lékař připojí potvrzení o momentálním dobrém zdravotním stavu živočichů, OVS (MěVS) o bezproblémové nákazové situaci a transport se může dát na cestu. Pozor je třeba dát na vhodnost obalů, především při letecké přepravě. Zde existuje vzorový katalog přepravek IATA, k dispozici na každém letišti. Nesplňuje-li obal poměrně přísné požadavky, letecká společnosti prostě zásilku nepřijme, stejně jako může být transport vrácen z hranic při přepravě po zemi.

Povolení vydává Státní veterinární správa

Při dovozu zvířat do České republiky podmínky stanoví a dovozní povolení vydává Státní veterinární správa se sídlem v budově Ministerstva zemědělství v Praze (Těšnov 17, 110 01 Praha 1). Vyžaduje předem potvrzení cílové OVS (MěVS), že dovozce má zajištěnou schválenou karanténu. Žádost se podává na předepsaném formuláři a je doprovázena správním poplatkem.

Zájemce o chov zvířat tuzemské fauny se setká se zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, jehož přílohou je vyhláška Ministerstva životního prostředí ČR. č. 395/1992 Sb. Ta obsahuje seznamy zvířat a rostlin tří kategorií:
1. kriticky ohrožené
2. silně ohrožené
3. ohrožené

K chovu zvířat prvních dvou kategorií je třeba souhlasu samotného Ministerstva životního prostředí, k chovu tvorů ze třetí kategorie stačí přivolení Odboru životního prostředí Okresního úřadu příslušného místa tralého bydliště. Chov zvířat české fauny by pokud možno neměl být samoúčelný. Smysl mohou mít záchranné chovy, jejichž cílem je odchov v zajetí a vypouštění do volné přírody nebo stanice, pečující o zdravotně postižené jedince. Vědeckými autoritami v obou případech jsou místně příslušné Agentury ochrany přírody, výkonnými orgány pak Inspekce životního prostředí.
Dalšími předpisy, eventuálně zasahujícími do chovatelských snah mohou být zákon o myslivosti (sokolníci) nebo zákon o rybářství (získávání domácích druhů ryb).
Doufám, že tato legislativní vsuvka nebude považována za nesouvisející a nudnou. Na našem trhu se zvířaty již dávno nejsou jen paví očka, andulky a křečci. Snadno se může stát, že si začátečník koupí papouška, který se mu zalíbil a už se nic zlého netuše dostal do konfliktu se zákonem o CITES, stejně jako třeba při získání zemní želvy. Někde v louži chytí několik čolků, což je v rozporu se zákonem o ochraně přírody. Zákony se nám nemusí líbit. Můžeme usilovat o jejich změnu, ale dokud platí, je naší povinností je ctít a dodržovat.