Německé dogy v mém životě

Německou dogu myslím není třeba dlouze představovat. Snad každý milovník psů si již při vyslovení názvu plemene vybaví krásného, a hlavně obrovského psa. Německá doga by však zdaleka neměla být pouze velká. V ideálním případě, a tak o tom hovoří i standard našeho plemene, by mělo jít o dogu, která je impozantní a vzbuzuje respekt i úctu svou mohutností a velikostí, ale současně je velmi elegantní a ušlechtilá.

„Čím mne vlastně zaujala Německá doga?“

Dovolím si krátce citovat ze standardu: „Německá doga spojuje ve svém ušlechtilém vzhledu velikost, sílu a harmonickou stavbu těla s hrdostí a elegancí. Díky svým dokonalým proporcím, a především díky mimořádně výrazné hlavě působí jako ušlechtilá socha. Má být Apollonem mezi psy.“ Tedy jakýmsi božstvem.

Bohužel zdaleka ne všechny německé dogy takto působí. To je dáno hlavně tím, že jde o plemeno nesmírně náročné zejména na výživu a v neposlední řadě na vzájemné harmonické soužití s člověkem a na výchovu. To vše vyžaduje veliké úsilí a péči, která stojí doslova čas a peníze. Bez vzájemné lásky a nadšení by to však bylo málo.

„Jak jsem se dostal ke své první německé doze a kdy tomu tak bylo?“

Na tuto otázku mám celkem přesnou odpověď. Došlo k tomu čirou náhodou. Vyrůstal jsem odmala na plzeňském předměstí v rodinném domku s rodiči a starším bratrem, hodně času jsme věnovali sportu. U domu byl jako hlídač černý Německý ovčák, mimochodem zcela nevychovaný. Po jeho smrti jsme tak nějak samozřejmě uvažovali, že by zde měl být pes i nadále. Mezi zvažovanými plemeny byla i německá doga a čirá náhoda tomu chtěla, že jsme se jednoho dne jeli podívat na roztomilá štěňátka. Bylo to v létě roku 1989.

„Takže pohled na malá štěňátka mne, jak se říká, dostal?“

Bohužel u mne tomu bylo spíše naopak. Se směsicí posvátné hrůzy a současného respektu i obdivu jsem nemohl odtrhnout oči od obrovské černé matky štěňat, přičemž mojí hlavní myšlenkou bylo, zda jsem od ní stále bezpečně daleko. S koupí štěněte jsme si zdaleka nebyli tak jistí, spíše naše hrdost a namlouvání si, že přece vše musíme zvládnout, nám nedovolila odmítnout a utéct takříkajíc „bez boje“. Proto jsme si o prázdninách roku 1989 přivezli naši první německou dogu – černou fenku Andromedu. Mimochodem – všechny naše skryté obavy a pochybnosti o nás samotných se během jejího života ukázaly jako zcela oprávněné.

„To nezní úplně idylicky, čím to tedy, že s dogami žijeme stále?“

Na to je jednoduchá odpověď – protože je máme rádi a obdivujeme je pro jejich vzhled, mohutnost, současnou eleganci a povahu. My jsme s matkou poměrně brzo začali jezdit po výstavách psů, hlavně díky tomu, že část tehdejších nejvýznamnějších chovatelů a zároveň představitelů Klubu chovatelů německých dog žila nedaleko Plzně, ve 20 kilometrů vzdálených Přešticích. Již v následujícím roce, tedy 1990, jsme se s tehdejším předsedou klubu, panem Ladislavem Langmajerem a hlavním poradcem chovu panem Josefem Hodanem podívali na Světovou výstavu psů do Brna. Tam mě definitivně uchvátily německé dogy svým vzhledem i ovladatelností, především nádherní psi – za všechny vzpomínám na obrovského skvrnitého psa z Rakouska (El Cid Grand Elegance chovatelky a současně majitelky, paní Aurelie Pravitas) a nádherně ušlechtilého černého psa z Německa (Frey v. d. Ofnethöhle pana Alberta Schleichera). Zde jsem definitivně zatoužil po tom, mít vždy podobně krásného a velikého společníka i doma po svém boku.

Díky naší první feně (Andromedě od sv. Jiří ze spojení Dandy Framil × Aida z Dobřanské Lhoty) jsme se postupně dostávali k veškerému dění v našem klubu, k výstavám, bonitacím a dalším akcím… A netrvalo dlouho, kdy matka převzala odpovědnou funkci ve výboru klubu, kterou zastává prakticky dodnes. Tím jsme byli oba stále více vtahováni do života s německými dogami a já sám očarováván jejich krásou, ušlechtilostí a impozantností.

Ve svém maturitním roce 1991 jsem si pak u rodičů doslova vyškemral skvrnité štěně, pejska Shine z Cianky od manželů Krsových z Přeštic. Šlo o psa ze spojení Carmello z Kolomazné pece × Dolce Vita vom Haus Tiefenbach. V té době ještě bylo povoleno kupírování uší a já měl to obrovské štěstí, že částečně i díky tomu jsem se seznámil s vynikajícím výcvikářem psů, panem Karlem Němcem. Od té doby jsem za ním pravidelně až do jeho skonu docházel a jen on má zásluhu na tom, že výchova dalších našich dog byla vždy již daleko snazší. Se Shinem jsem složil nejen zkoušku z výkonu, ale i získal první výstavní tituly jako např. Český šampion, Klubový vítěz v roce 1995.

„Jakou má německá doga povahu?“

Většinou a převážně od narození úžasnou, milou a citlivou… Ovšem vzhledem k její velikosti je třeba nesmírné trpělivosti a důslednosti při výchově. Optimální povahu opět vymezuje standard plemene: „Chováním a povahou je přátelská, milá a ke svému majiteli velmi příchylná, obzvláště k dětem.“ Soužití našich dog s dětmi, ale i třeba kočkou a pejskem malého plemene je přirozeně přátelské a bezproblémové. Jen je nezbytné vždy mít vše pod kontrolou a na vše dohlédnout, protože německá doga může vážit jako urostlý muž…, proto musí být stoprocentně ovladatelná.

„Jakého věku se dogy dožívají?“

Bohužel německá doga patří k plemenům s vůbec nejkratší průměrnou délkou života. Je to skutečnost, která trápí každého správného chovatele a milovníka dog. Není výjimkou, že naši společníci odcházejí ve věku okolo 6 let, ale i mladší. Naštěstí i starší… Naše první tři dogy se dožily věku okolo 9 let. Největším problémem bývají onemocnění srdce, zažívacího ústrojí a vzhledem k velikosti i kostí a kloubů. Správnou péčí však lze i mnohým těmto problémům předcházet nebo je alespoň oddálit.

„Následovaly další německé dogy?“

Naše první dogy nás opustily řádově okolo roku 2000. Poté následovaly dvě další, obě ze zahraničních krytí, od vynikající české chovatelky paní Jany Štětkové. Z její chovatelské stanice „Bohemia Abrus“ jsme si přivezli dvě štěňátka. Bylo to v roce 2002 a šlo o černého – plášťového – psa Vivaldiho a skvrnitou fenu Wanett. Vivaldi byl po otci Vendetta de Royal Topaz a matce Presley Bohemia Abrus, Wanett po Pendragon dʼIskandar a Quartett Bohemia Abrus. S nimi jsme objeli poměrně hodně výstav u nás i v zahraničí, Vivaldi dokonce získal nejvyšší titul mezinárodního šampiona krásy i Klubového vítěze (mladých v roce 2003 a „dospělých“ v roce 2005). Oba zemřeli ve věku 7,5 roku během několika měsíců před více než čtyřmi roky.

Já sám jsem začal rovněž posuzovat německé dogy na výstavách. Je pro mne potěšením sledovat nádherné jedince, ať již u nás, či v zahraničí. Jsem vděčný, že v posledních letech jsem měl možnost posuzovat klubové výstavy i v cizině, na Slovensku, v Polsku, Itálii, Litvě a Rakousku. Vždy se snažím o spravedlivé hodnocení, s ohledem na své znalosti, zkušenosti a svoji představu o „ideálu krásy německé dogy“, to vše samozřejmě v souladu se standardem plemene. Určitě si myslím, že je třeba posuzovat tak, aby z výroku rozhodčího bylo čitelné, jaké znaky u německých dog, a tedy i v jejich chovu preferuje a podporuje. Zároveň nestavět hodnocené jedince na téměř srovnatelnou kvalitu tím, že všechny ohodnotím stejnou známkou. To jsou mé zásady, kterých se snažím jako rozhodčí držet, aniž bych musel odhlížet od toho, co se mně samotnému líbí. Navíc věřím, že taková hodnocení mohou mít pro méně zkušené chovatele a majitele smysl.

Mně samotnému dělá obrovskou radost pohled na německou dogu, která mne uchvátí svojí krásou, mohutností, současně elegancí a vznešeností. Bylo mi ctí vidět na vlastní oči mnoho psů a fen, kteří u mne tyto pocity vyvolávají. Jen namátkou mohu jmenovat… Nearco des Pulckerrimi, Extra vom Hause Fresena, Timm v. d. Ofnethöhle, UnAnno a UnSogno Indios dellʼ Armida, Aida vom Schloss Laupheim, Centa Uttis, Hiroshima de la Benjamine, Sergei a Oriflame des Terres de la Rairie, Festus von Himmelkron, Butterfly Claudia Bohemica, Tan-Jinger della Baia Azzurra, Cesarine dʼIskandar, Valdez a Arabela della Baia Azzurra, Yublot de Can Duran… tohle je opravdu jen malý zlomek z těch, jež zanechali stopu v mém srdci.

Ohromně si vážím práce a můj obdiv patří mnoha chovatelským stanicím, které dokážou po léta držet vysokou, až výjimečnou kvalitu odchovů. Příkladem mohou být v zahraničí: „von Beelen“, „Indios dellʼ Armida“, „des Terres de la Rairie“, „von der Ofnethöhle“, „des Petites Vernieres“, „della Baia Azzurra“, „de Garaba“, „de Can Duran“, „del Regno di Fantasia“, „Margarejro“... a mnohé další, nejmenované. U nás opět jen několik příkladů: „z Cianky“, „Uttis“, „Bohemia Abrus“, „Bisdog Bohemia“, „Bonoda“, „Říčanská hvězda“, „Norach“, „Cevelob“… zdaleka nejde vzpomenout všechny.

„Zůstanu věrný plemeni německá doga?“

Z mého předchozího vyznání je jasná odpověď, že bych velmi rád, pokud mi to zdraví, rodina, zaměstnání a ostatní faktory dovolí. Jde totiž o náročný, i když překrásný koníček!

Nyní máme doma skvrnitou tříapůlletou fenu Tali (celým jménem Talisman Miréz Bohemia, po rodičích Beowulf del Castello delle Rocche a Filipa Quinci Etc.) a mladého černého psa Goliáše (Goliath del Castello delle Rocche, po rodičích Yublot de Can Duran a Chilla del Castello delle Rocche), tomu jsou 2 roky. Oba jsou výstavně nesmírně úspěšní a získávají nejvyšší tituly doma i v zahraničí. Fena je ze zahraničního krytí od českých chovatelů, manželů Rezkových od Prahy a pejsek od známého italského chovatele, pana Alberta Malagutiho. Tito vzácní lidé jsou současně našimi nejlepšími přáteli, za což jim mnohokrát děkuji.

Všem milovníkům našich dog přeji hlavně co nejpevnější zdraví, zároveň i jejich čtyřnohým kamarádům. Stejně tak hodně radosti a neutuchajícího nadšení pro německé dogy. Povídání se hodí zakončit slovy bývalého čestného předsedy našeho klubu, pana Langmajera: „Ať nám dogy jdou!“

Kontakt na klub: Klub chovatelů německých dog, p. o. box 37, 323 00 Plzeň, web: www.nemecka-doga.cz, předseda KCHND: Miroslav Václavík (zároveň místopředseda ČMKU), místopředseda: Milan Krinke, jednatel: MUDr. Jan Čelakovský (https://www.facebook.com/jan.celakovsky).