Psí emoce, část 33 – Nebezpeční psi
Česká republika je, co se týče procentuální statistiky, psí velmocí – v naší domovině žijí asi dva miliony psů (pro porovnání: v Německu deset milionů). Měli bychom se snad bát nejlepších přátel člověka?
Proč psi koušou lidi?
John Bradshaw v knize Cesta do psí mysli píše: „Podle nedávného odhadu je ve Spojených státech amerických každoročně pokousáno 4,5 milionu lidí. I když většina z těchto případů je relativně nezávažných, vyžádá si téměř milion z nich lékařské ošetření, přičemž děti jsou více ohrožené než dospělí. Jelikož pes, který kouše, obzvláště pokud kouše děti, je sociálně nepřijatelný, tvoří takové případy největší procento případů behaviorálních poradců. Psi, kteří někoho pokousali, bývají často uspáváni. Mnozí z nich by přitom byli zachráněni, kdybychom dokázali lépe pochopit, proč koušou a, což je ještě důležitější, co udělat, aby byla zastavena agresivita vůči lidem, ještě než dospějí do stadia kousání.“
Michael Bright, ředitel oddělení BBC, ve své knize Lidožrouti uvádí následující fakta: „V průzkumu Centra prevence nemocí v Atlantě se uvádí, že 4,7 milionu lidí (2 % populace USA) je každoročně napadeno psy. Od roku 1994 počet lékařských ošetření vzrostl o 37 %. Nejvíce ohrožené jsou děti ve věku 10–12 let, představují téměř polovinu těchto případů… Další výzkum prováděla univerzita v Pittsburghu v roce 1998. Vyplývá z něj, že ročně si v USA vyžádá nemocniční ošetření 334 000 obětí psích kousnutí a na následky umírá 20 lidí. Celkový roční účet za lékařské služby činí 102,4 milionu dolarů.“
Proč psi koušou lidi? Samozřejmě záleží na konkrétní situaci. Obecně se však lidé domnívají, že psi koušou z agresivity. Výzkumy Johna Bradshawa to však v žádném případě nepotvrzují. „Před dvaceti lety se zdálo, že příčina je jasná,“ tvrdí John Bradshaw. „Tehdy se věřilo, že psi koušou, když mají pocit, že je ohroženo jejich postavení v domácnosti, a proto většina případů, kdy byl pokousán majitel nebo členové jeho rodiny (v protikladu k neznámým lidem), byla označována jako pokousání z ,dominantní agresivityʻ. Většina odborníků na chování psů dnes lituje, že tento termín vůbec kdy použila. Proč většina odborníků v poslední době změnila názor? Jeden výzkum naznačuje hned tři odpovědi na tuto otázku. Zaprvé, chování psa v době předcházející (nebo kolem) útoku, jako ho popisují majitelé, neodpovídá představě, že by se pes snažil prosadit své ,nadřazené postaveníʻ.“
Jinými slovy – psi řečí těla prozrazovali spíše strach či úzkost. Bradshaw též uvádí, že tito psi po kousnutí bezprostředně přešli k afilitativnímu (konejšivému, laskavému, vstřícnému…) chování, měli ocas stažený mezi nohama atd.
Jako druhý fakt Bradshaw uvádí, že „kousaví“ psi začnou kousat před dosažením jednoho roku, tedy v době nedospělosti, kdy se ještě neprosazují dominancí.
Třetí důvod definuje Bradshaw takto: „Zatřetí, což je možná nejpřesvědčivější, psi, kteří žili s jinými psy, vůči nim neprojevovali žádné zvláštní sebevědomí, což znamená, že se rozhodně nechovali tak, jak by se měl chovat „dominantní pes“.
John Bradshaw pochopitelně ve své knize zobecňuje. Pro konkrétní případ musíme vždy hledat konkrétní příčinu. Například před časem usmrtil v Maďarsku Aljašský malamut malé dítě – syna svých pánů. Pes byl do té doby bezproblémový a dítě usmrtil zdánlivě bez důvodu. Pátrali jsme po psím osudu – a objevili jsme malamuta v jednom útulku, kde čekal na eutanazii. Hovorem s pracovníky útulku jsme zjistili, že malamut měl ve zvukovodu zalomenou pastelku. Šílená bolest ho vyprovokovala k obrannému útoku.
Vlci a jejich kříženci
Stephen Budiansky v knize Pravda o psech upozorňuje na další relevantní skutečnost: „Větší nebezpečí, zejména pro děti, představují psi, kteří mají víceméně neporušený lovecký pud. Hlavně domestikovaní vlci a kříženci vlků jsou z tohoto hlediska nebezpeční. Mohou napadnout například dítě, jehož nekoordinované pohyby a vysoký hlas v nich spustí automatickou reakci k pronásledování kořisti. Takoví psi však nenapadají větší děti a dospělé, protože jim jejich pohyby a zvuky, které vydávají, kořist tolik nepřipomínají.“ Obdobná fakta přináší Michael Bright: „Ve Spojených státech se však v současné době rozvíjí nový nebezpečný trend – křížení domácích psů s vlky. Odborník snadno rozezná rozdíl mezi psem a vlkem. Významné jsou však rozdíly v chování. Zatímco dlouholetá domestikace psů vedla k jejich ochočení (Bright používá nevhodné slovo – v případě domestikovaného psa již nelze hovořit o ochočení; pozn. aut.), pokusy o ochočení a domestikování vlků selhaly. Pro Křížence psa a vlka může malé dítě představovat kořist. Když si hraje, křičí, utíká, je to pro vlka výzva k útoku. Přirozené vlčí instinkty můžou převážit a relativně neškodný, vlku se podobající pes se změní v lidožrouta.“
Kříženci F1 – vlků a psů – pochopitelně mohou mít (a většinou mají) problematickou povahu: vždyť se v nich schizofrenicky sváří domestikovaný pes s vlkem. Avšak nejen Áres Františka Hracha dokazuje, že velmi záleží na citlivém vedení a zkušenostech majitele a že i kříženci F1 mohou být někdy člověku dobrými partnery.
Ovšem kříženci vlků a psů nejsou, na rozdíl od USA, v Česku problémem – žije jich tu méně než šafránu. (V USA, kde se stali módou, jich prý žije kolem milionu. Většina z nich však nepřežije třetí rok života – bývají předčasně uspáváni. Věru krutá daň za lidský romantický rozmar.)
Výjimka?!
Třebaže nezkušené ctitele „šedých kožichů“ přesvědčuji o nevhodnosti chovu vlků a jejich kříženců v soukromých chovech a upozorňuji na potenciální nebezpečí, musím v rámci objektivity ocitovat pasáž z nové knihy Jeffreyho Mouddaieffa Massona – Bestie: „Po napsání své knihy Psi v lásce nikdy nelžou a v dalších několika knihách o zvířatech jsem tvrdil, že vlci jsou jako domácí mazlíčci nevhodní. Nejsou domestikovaní a bez ohledu na to, jak jsou krotcí, nikdy nevíte, kdy u nich převládne přirozenost divokého tvora. Zajímá vás, zda bych dovolil svým dětem, aby si s takovým zvířetem hrály? Rozhodně ne. Není to tak dávno, co jsem byl s několika přáteli v Los Angeles a čirou náhodou narazil na Lorin Lindsnerovou, psycholožku, která se svým manželem Matthewem provozuje útulek pro vlky v okrese Ventura, vzdálený asi hodinu od Los Angeles a nazvaný Lockwoodské záchranné středisko pro zvířata. Moji synové, jedenáctiletý Manu a šestnáctiletý Ilan, okamžitě zpozorněli: Tati, můžeme se tam podívat, prosím? A tak jsme se před návratem do Aucklandu zastavili v útulku. Mohli jsme se zdržet jen pár hodin, ale musím přiznat, že to bylo nejúžasnějších pár hodin, jaké jsem kdy prožil – a moje rodina je se mnou zajedno. Sotva jsme vystoupili z auta, přiběhlo k nám šest psů a naši hostitelé nás bez dlouhých průtahů odvedli do prostorné vlčí ohrady, kde se Manu ihned stal předmětem láskyplné pozornosti. Vlci mu olizovali obličej, další se o něj otírali jako kočky a jiní si chtěli hrát. Ilan a Manu se zkrátka ocitli ve vlčím ráji. Než jsem mohl cokoli namítnout, nebo dokonce zahájit přednášku o nebezpečném chování vlků, Lorin, Matjes a oba moji chlapci si hráli, dováděli a pobíhali s celou skupinkou čtyřnohých kamarádů, kterým koloval v žilách různý podíl vlčí krve; ve smečce nechyběli ani čistokrevní vlci. Všichni do jednoho byli stejně hraví, přátelští a vstřícní jako kterýkoli pes, jakého jsem kdy poznal. Vydali jsme se k pavilonu, kde nás na verandě uvítalo dalších osm vlků. Měli k dispozici dvouarový výběh, ale dychtivě nás očekávali a očividně nadšení vrtěli oháňkami. Jednoduše chtěli být s lidmi. Všichni ,psovlciʻ už kdysi jeden domov měli, ale jejich páníčkové je z různých důvodů odložili, opustili, týrali nebo je prostě nezvládali. Jednoho z nich majitel dokonce postřelil, ale on se přes to dokázal přenést a odpustit. Díky Lorinině milující péči si beze zbytku zvykli na lidi – ba co víc, touží po jejich společnosti. Každý vlk sice může prodělat psychické trauma po postřelení či zranění, ale je schopen odpustit po vzoru onoho starého, leč milého rčení ,odpouštět jako pesʻ. Dá se totéž říct o lidech?“
Agresivní kokršpanělé?
V USA si mnoho chovatelů stěžuje na vzrůstající agresivitu kokršpanělů. Anthony Podberseck a James Serpell realizovali výzkum mezi tisícovkou majitelů oblíbeného plemene. Došli k tomuto závěru: „Úzkostní a nesmělí majitelé (ať už neurotičtí, nebo ne) jsou v zásadě neschopní prosadit se jako dominantní, a (jejich – pozn. aut.) psi z toho těží.“
Etoložka Valerie OʼFarrellová, která dlouhodobě provádí výzkum problémového chování psů, tvrdí: „Majitel psa, který je na něj citově upnutý, má tendenci chovat se k němu kamarádsky a jako k sobě rovnému, je ochotnější kladně reagovat na jeho iniciativu a vyhovovat jeho požadavkům. Když si pes štěkne, hned mu běží otevřít; když přinese balonek, okamžitě si s ním jde hrát a tak dále. Jestliže je pes predisponován k uplatňování dominance ať geneticky, nebo hormonálně, vyloží si toto pánovo chování jako potvrzení vlastního dominantního postavení v domácnosti.“
OʼFarrellová též upozorňuje, že řada psů, kteří mají neurotické majitele, projevuje poruchy chování: „Řada podivností, které psi takových majitelů produkují, není ani tak výrazem jejich převahy nad pánem jako spíše projevem náhradní aktivity, která odráží obecnou úzkost a podráždění. Není to tak, že by se pes naučil přejímat pánovu úzkost a obavy – ty nejsou nakažlivé, jak se někdy soudí. Věc se má spíš tak, že úzkostné neurotiky víc vyvede z míry, když jsou svědky naprosto přirozeného, pudového chování psa, zejména souvisícího se sexem, vylučováním, sklonem k nepořádku a závislosti, a tak na ně reagují přísněji, což v psovi vyvolává podráždění a konflikt.“
Stephen Budiansky k neurotizovaným (a neurotickým) psům dodává: „Pes vybičovaný na nejvyšší míru si často najde ventil pro vnitřní napětí tím, že aplikuje pudově motorické chování na okolí: sem patří honění se dokolečka za ocasem, nesmyslné hrabání, trhání a škrábání, štěkání na neexistující objekty a kousání do všeho, co se namane.“
Neurotické poruchy psů mohou často vést k patologickým projevům agresivity – sebepoškozování a destruktivní činnost patří k nejobvyklejším symptomům nadměrné neurózy.
Strach versus „rukáv“
„Středověcí“ výcvikáři využívali k nácviku obrany fenoménu strachu. (Bohužel na některých cvičištích se s tímto jevem setkáváme dodnes.) Nejenže je to zavrženíhodné, ale navíc kontraproduktivní. John Bradshaw o tomto faktu tvrdí: „Strach je motivací pro agresivitu i u psů, kteří byli za pomoci trestů speciálně cvičeni, aby útočili na vetřelce. V jejich případě je strach spouštěn vzpomínkou na bití psovoda, a oni zaútočí na vetřelce, aby si od tohoto strachu ulevili. V případě neukázněného domácího psa nepochází strach od nějaké hrozby ze strany majitele, nýbrž od hrozby, kterou zdánlivě představuje neznámý člověk. Nicméně z hlediska psa zde existuje jistá základní podobnost. Uskutečňuje totiž naučenou činnost, která mu umožňuje zbavit se negativní emoce: strachu.“
V kapitole o loveckém chování jsme již v minulosti zdůraznili, že nácvik obrany (figurant + rukáv) je rozvíjením lovecké náruživosti, v níž nenajdeme ani stopy po agresivitě.
Psi a děti
Při správném vedení si psi a děti báječně rozumějí. Je však nutno mít děti i psy stále pod kontrolou majitele či dospělého člověka. Při divokých „psích“ hrách by dítě mohlo nechtěně přijít k úrazu a naopak – dítě by mohlo psu nevědomky ublížit. Zásada – dohledu – může znít naprosto samozřejmě. Ovšem patrně tak samozřejmá není; svědčí o tom řada zranění a malých i velkých tragédií.
Problematický chov
Bohužel lidé často v chovu upřednostňují bezchybný, dokonalý exteriér před povahou. Stephen Budiansky shrnul tento nešvar takto: „Jelikož se v chovu upřednostňuje vzhled a vyřazují se jedinci třeba s minimálními odchylkami, znamená to, že pokud se v linii objeví nějaká nežádoucí vlastnost, bude mít tendenci se v populaci udržet trvale. Zvýšená agresivita pak může docela dobře být výsledkem vzájemného křížení malého počtu jedinců mezi sebou. Jelikož jsou vítězové v soutěžích, šampioni, obzvlášť vyhledáváni jako chovní psi a feny, může se i malá povahová odchylka ve smyslu ,špatných genůʻ šířit populací jak stepní požár. Upřednostňování šampionů v páření má vždy negativní dopad, zejména na plemena méně početná. Přidejme k tomu, že si chovatelé pro šlechtění vybírají přednostně psy dominantní, jelikož jsou to právě oni, kteří ,vznešeným postojem vyhrávají majiteli ceny – a máme pohromadě vše, co potřebujeme na opravdu prekérní situaci. Ani v tomto případě není nutná přítomnost chorobné odchylky nebo vady, abnormality; protože se v chovu dlouhodobě dávala přednost psům se sklonem k dominanci, může být zvýšená agresivita potomstva jen výsledkem výběru, a už i to je někdy nad síly běžného majitele.“
Na jiném místě ještě zmiňuje Stephen Budiansky další zajímavý fakt: „Když byla patologická agresivita diagnostikována u příslušníků plemene Bernského salašnického psa v Nizozemsku, došlo se analýzou rodokmenů až ke dvěma importovaným chovným psům. Promyšleným postupem ve screeningu a selekcí se podařilo tento rys z nizozemské populace téměř úplně vymýtit.“
Pokud si vybíráme štěně, vybíráme si partnera pro život, nikoliv manekýna nebo modelku. Více než o exteriér bychom se měli zajímat o povahové rysy rodičů štěněte.
Zázrak? Ne – jen laskavost a důvěra!
Po celý svůj život žiji a pracuji se svými psy na základě pozitivních podnětů, přičemž kladu maximální důraz na trpělivé budování vzájemné důvěry. Důvěra není nic samozřejmého; záleží na individuální letoře psa. U některého získáte absolutní důvěru záhy, u jiného třeba za rok. Jedinou „zbraní“ při budování důvěry je laskavá trpělivost. Důvěru psa ve vás zúročíte mnohokrát, a to nejen v radostných situacích. Oceníte ji především v těch kritických – např. při zranění psa, když s ním musíte manipulovat. Věřte mi, jde to i se „vzpurnými divochy“ – naše současné zlatíčko – vlčanda Taiga – je toho jasným důkazem.
Má-li pes ve vás absolutní důvěru, často trochu z ní přenese i na vaše přátele, jimž se rovněž záhy naučí důvěřovat (i když samozřejmě nikoliv bezvýhradně).
