Italský racek
Historie
Zatímco čínský racek z Číny nepochází, u italského racka si můžeme být jisti, že jeho označení je naprosto explicitní. Vznikl opravdu na Apeninském poloostrově, kde je řazen mezi nejstarší tamní plemena. V zemi původu je nazýván reggianino. Jeho vyšlechtění je kladeno do oblasti severoitalského města Reggio Emilia, které leží na římské silnici Via Emilia, pojmenované po římském konzulovi Marku Emiliu Lepidovi. První písemné zmínky o holubovi reggianino spadají do roku 1750, kdy místní muzeum „Civico di storia naturale“ obdrželo darem 10 jedinců do svých sbírek. V té době to bylo již hotové plemeno, jež se v dané oblasti chovalo „od pradávna“. Z uvedeného důvodu nemůžeme mít přesné informace o jeho vyšlechtění a ani původu, který skládáme spíše komparací znaků tohoto racka s podobnými drobnými racky. Víme, že archetypem, původní formou nejmenších racků, je racek tuniský, a ačkoliv se v různých publikacích liší názory o původu italského racka, o zásadním vlivu tuniského racka, jenž byl v Itálii rovněž oblíben, žádné prameny nepochybují. Reggianino byl šlechtěn v oblasti, kde byl dlouhodobě populární triganinský modeňák, město Modena leží dokonce jen 20 km od Reggia Emilia, od kterého zřejmě získal některé barevné rázy a napodobil ho i v oblastech držení ocasu a těla, krku i postoje. Oblíbeným sivým zbarvením a drobným lalůčkem na hrdle zase evokuje podobnost s bradavičnatými holuby damascény, o jejichž vlivu na některé rázy italského racka se polemiky také příliš nevedou. V poslední třetině 19. století se rozšířil do okolních zemí, kam patřily zprvu Švýcarsko a Německo. Obě světové války však na jeho zahraniční populaci měly značně negativní vliv. Zůstaly uchovány chovy švýcarské, odkud se dostával dál do západní Evropy. Většímu zahraničnímu rozšíření nejvíce bránil poměrně nevýrazný typ italského racka, kterým nemohl konkurovat orientálním a jiným zástupcům skupiny. Italští chovatelé byli poměrně ortodoxní a jejich holubi měli nižší nohy i svažující se držení ocasu a hlavní důraz chovatelé kladli do šlechtění krátké formy zobáku. Tento směr šlechtění se v Německu a Švýcarsku neprosadil a tamní chovatelé postupně dokázali holuba zmodernizovat do dnešní podoby. Až po modernizaci nastal boom chovu plemene v Evropě i ve světě. Italský spolek „Club del cravattato italiano“ byl založen roku 1985, německý „SV des Italienisches Mövchen“ funguje již od roku 1976, v poslední době sdružuje asi 120 členů z více zemí Evropy. Na evropské speciální výstavě konané v roce 2001 v Ettlingenu bylo vystaveno 881 italských racků, obvyklý počet jedinců v Německu se pohybuje kolem 500, ve Švýcarsku kolem 200. Díky mezinárodní spolupráci a nebývalému nadšení chovatelů se podařilo ustálit jednotný typ napříč barevnými rázy, jejichž počet je dále zvětšován. V České republice se italský racek chová dlouhodobě, ale ve větším množství je k vidění až v posledních letech, kde je pravidelně prezentován na menších i celostátních výstavách. Jeho původní obliba v sivém zbarvení již v mnoha aspektech nahradila zvídavost českých chovatelů, kteří vystavují daleko více rázů v modré a popelavě červené barevné řadě.
Plemenná charakteristika
Na první pohled nás zaujme malá, krátká a vodorovně držená postava, jejíž hmotnost činí 300 gramů. Důležitými markanty postavy jsou dostatečná šířka i hloubka, vytvářející graciézní zaoblení, volně navazující v zaoblený tvar dolní části těla nepříliš se odlišující od lehkých slepičáků. Dobře krytá záda jsou stejně jako ocas vodorovně drženy, křídla i ocas jsou spíše kratší, podporující celkovou eleganci. Letky spočívají na ocase, zatímco ohbí křídel mírně od těla odstává, což je u drobných holubů obvyklé. Z hlediska postavy a ocasu nejsou u italského racka v jejich populaci velké odchylky, zatímco s utvářením krku, postoje a zejména kvalitou znaků hlavy jsou chovy dosud poměrně nevyrovnané. Ideální hlava je téměř hranatá, ale všechny „hrany“ jsou jemně zaoblené. Základem je široce nasazené, strmě se zvedající čelo, na které navazuje vysoko nad očima se nacházející ploché temeno, které končí poměrně náhle, ostře se svažujícím záhlavím. Bohužel velké množství holubů má čelo šikmé a užší, které by charakterizovalo spíše tuniského racka nebo figuritu. Kratší zobák (vzorník uvádí „středně dlouhý“) vytváří s čelem tupý úhel. Zobák je široce nasazený, obě jeho čelisti jsou přiměřeně silné. Směřuje mírně dolů. Velké oči mají živý výraz potencovaný svým oranžovým zbarvením, jen u bílých a některých straků jsou oči tmavé, díky čemuž také kontrastují s okolním opeřením. Obočnice jsou běžné šířky a stejně jako barva zobáku a drápků odpovídají zbarvení holuba. U rázů zesvětlených, například účinkem sivého faktoru či bělouš, odpovídají původní nezesvětlené variantě zbarvení (např. modré), a jsou tudíž tmavé. Hrdlo je vyplněné malým lalůčkem. Krk má střední délku a je vzpřímeně nesený, přitom je v týlu mírně prohnutý směrem vzad. V jeho přední části se nachází dobře vyvinutá, svisle rozčísnutá náprsenka tvořená pozvednutým zkadeřeným peřím. Nohy jsou poměrně dlouhé, vždy neopeřené, v afektu italský racek figuruje na špičkách prstů. Postoj je široce nasazený, velmi ladný a téměř nepodkleslý. Moderní italský racek se od dřívějšího šlechtění odlišuje hlavně zvýšenýma nohama, vodorovně drženým ocasem, prodlouženým krkem a těžší, hranatější hlavou.
Barevné a kresebné rázy
Oproti některým jiným rackům není italský vázán na jednu kresbu, což jeho barevnou škálu výrazně rozšiřuje. Navíc pochází ze země, kde jsou chováni holubi mandloví na jiných plemenech, a tento vzácný modifikátor byl zanesen i do rejstříku jeho rázů. Italští rackové jsou známi jako jednobarevní, ale objevují se též jako stříkaní a strakové, což uspokojuje nároky holubářů hledajících barevný kontrast. Jeho opeření je krátké, přilehlé a sytých barev. Někdy je dobré zachovat opatrnost při častém mezirázovém křížení, které napomáhá zlepšení kvality, ale někdy přináší odchovy, jež se dále musí v barvě jiným spojením vylepšovat. Z plnobarevných rázů jsou oblíbení bílí, černí, šedohnědí, recesivně červení a žlutí, ale také stříkaní vzniklí na bázi rozprostřeného účinku faktoru almond. U plavých rázů máme barevné zastoupení ještě větší, nechybí kompletní černé/modré a červené/žluté barevné řady ve vzorcích bezpruhém, pruhovém, kapratém a tmavém. Stříbřití s okrem na hrudi se nazývají mouční (bezpruzí a pruhoví) a skřivánčí (ve vzorku kapratém). V modifikaci sivé (ledové) jsou běžně k vidění pruhoví i kapratí. Z běloušů jsou nejvíce zastoupení modří, stříbřití, červeně a žlutě pruhoví. Komplex mandlový (almond) vytváří kromě již zmíněných černě stříkaných také klasické mandlové, kite, golddun, achátové a de roy. U modrých si přejeme barevný kostřec. Okrová hruď a dolní část krku moučných a skřivánčích je poměrně výrazná. Siví jsou na celém těle mléční (ledoví) se silným pudrem v opeření, vzorky v křídlech a ocasní pruh jsou černé, letky a spodní opeření tmavé. Mandloví mají více či méně červenožlutou základní barvu a nepravidelné různobarevné stříkání po těle i v ocase. Holubice jsou světleji kreslené než holubi. Kite jsou černě tmaví se silným bronzovým leskem na krku a hrudi, s bronzovým nádechem na letkách a ocasu. Golddun mají prosvětlenou barvu se žlutým nádechem na hrudi zasahujícím až na břicho, achátoví jsou jednobarevní s více či méně probělenou kresbou, letky a ocasní pera vyúsťují barevně s bílým proložením. De roy jsou zlatožlutí s mahagonovým stříkáním nebo skvrnami, s nímž kontrastují ojedinělá bílá pírka, letky a ocasní pera jsou zpravidla světlejší. Velmi oblíbení strakové mají barevné plochy barevné a bílé, pokud možno pravidelně rozložené, ideální poměr je 1:1.
Způsob chovu
K malému, až drobnému zevnějšku tohoto holoubka patří i výrazný temperament, který ovšem není důvodem obav z ostražitého a plachého chování těchto vděčných holubů. Opak je pravdou a k chovateli jsou to chovanci velmi nebojácní, kontaktní a klidní. Chovné zařízení postačuje díky malému tělesnému rámci menší, ale při jeho výstavbě bychom neměli zapomínat na obslužnou místnost, kam umístíme drezurní klece, krmivo, chovatelské doplňky, a vhodné je i zázemí na vedení chovatelské evidence. Tuto místnost mnoho holubníků v ČR postrádá, ale v mnoha zemích Evropy je velmi praktickým standardem. Chovná část holubníku by měla mít nejméně dvě oddělení, což umožňuje oddělit holuby obou pohlaví během období hnízdního klidu. Na výletky je vhodné mít k dispozici samostatné oddělení, kde nejlépe prospívají. Hnízdní krbce volíme rozměru nejméně 60 × 40 × 40 cm. Uplatňují se krbce dělené přepážkou na dvě části, kde v jedné probíhá odchov mladých, ve druhém oddělení mohou páry nasedat. Někdy jsou vejce zahřívána na vyvýšené poličce v budníku a samostatný odchov mladých se uskutečňuje ve spodním patře budníku. Šlechtitelským cílem prvního významu je zachování takové délky a šířky zobáku, konstituce hlavy a postavy, aby zůstala těmto rackům uchována samostatnost při odchovu mladých, které velmi pečlivě, ochotně a spolehlivě sami odchovávají. Jako u jiných racků je vhodné odrostlejším mláďatům dát do budníku misky s vodou a krmením. Mláďata se snadno naučí sama přijímat potravu a v době odstavu nejsou žádné potíže. Vývoj mladých je rychlejší než u krátkozobých racků, ale zcela ukončen je až ve dvou až třech letech věku. Ke krmení italských racků se hodí menší zrniny, neměl by chybět čirok, pšenice, proso, zelený hrách, vikev, řepka či ječmen. Předkládání říčního písku, gritu a holubího „koláče“ jsou samozřejmostí. Čistota peří se nejsnáze udržuje v suchém nepřeplněném holubníku. Možnost koupání nabízíme alespoň jednou týdně a do koupele přidáváme speciální soli či šampony, v nouzi alespoň jablečný ocet či hypermangan. K odpočinku jsou nejvhodnější individuální sedačky či policové regály s přepážkou, díky které se sousední holubi nemohou hašteřit. Pro ukázku ladného pohybu s typickým imponováním na špičkách prstů se hodí dlouhá široká prkna. Z hlediska způsobu chovu se uplatňují téměř bez výhrad ve voliérových chovech, ale podobně jako staroněmecké racky i racky italské drží mnoho chovatelů v holubnících na volno, například v holubníku na kůlu jako ozdobný prvek dvora. Drezura před výstavami je žádoucí, neboť uvykáním na omezený prostor výstavní klece a posuzovatelské ukazovátko získáme výstavní jedince nebojácné, kteří svoji krásu náležitě dovedou prodat. Pro znalce německého jazyka doporučuji dvě publikace, které se zabývají důkladněji nejen historií, ale i chovem a barevnými rázy italského racka. V roce 1988 byla vydána kniha Italienische Mövchen, Reggianini z pera Alfonsa Schlee, novější publikaci Italienische Mövchen zpřístupnil Ralf Schmid v roce 2006. V 21. století dostali středozobí rackové díky své celkové nenáročnosti zelenou před svými krátkozobými příbuznými. Hodí se i pro začátečníky v chovu holubů, kteří hledají líbivé a ozdobné „kamarády“.
