Cvičení a myšlení se vzájemně nevylučují, jak by se mohlo zdát. Papoušek, stejně jako jiná inteligentní zvířata, si dokáže v mysli připomenout, co se cvikem naučil, a zhodnotit svou zkušenost pro řešení nové situace.

Vycvičit lze i papouška, jako každé inteligentní zvíře

Úspěšnou metodu učení a výcviku vypracovala americká etoložka Irine Papperbergová u svého Papouška šedého žaka jménem Alex. Založila ji na předpokladu, že nepochybnou známkou inteligence tohoto druhu je schopnost abstraktního myšlení. To je nezbytné například při početních úkonech, určení jednotlivých barev, pochopení významu pořadí slov ve větě apod. Alex byl schopen počítat do šesti, rozlišovat nejen barvy, ale i geometrické tvary (čtverec, trojúhelník, kruh a další), rozeznávat materiály jako dřevo, kov, korek, vlnu. Její metoda nebyla založena na odměňování pamlsky, ale na tom, že se Alex mohl jím správně pojmenovaného předmětu také dotknout prsty a zobákem, což se mu líbilo a jako odměna postačovalo. Alex se naučil užívat asi 150 slov tak, že se s cvičitelkou dokázal dorozumět. Slovem „ne“ odmítl předmět, o který neměl zájem, a při žádosti užil slovo „chci“ s pojmenováním toho, o co žádal.

Cvičením se rozumí činnost vedoucí ke zdokonalení tělesného stavu nebo k získání určitých dovedností. Častým opakováním určitých činností lze výcvikem dosáhnout žádoucího návyku, na rozdíl od drezury, která je odlišná od cvičení a tréninku. Z psychologického hlediska zde jde u zvířete o vyčerpávající učení k automatickému zvládnutí určených úkolů a obtížných cviků odporujících vrozenému chování příslušného biologického druhu. Nejčastěji se drezura používá u psů a koní pro účely pracovní a sportovní, u ostatních zvířat také pro účely zábavných představení (např. velcí papoušci jezdící na tříkolce apod.). Drezura je používána také jako jedna z metod studia psychologie zvířat. K oběma metodám přistupuje ještě trénink jako plánovitě řízený a rozvíjený proces pro osvojení určité činnosti či dovednosti a je jím sledován nějaký krátkodobý nebo dlouhodobý cíl. Pro papouška v domácí péči přichází v úvahu nejspíš kombinace cvičení a tréninku.

Všichni živočichové, kteří mají centrální nervový systém (CNS), jsou schopni učit se z úspěchů svého chování, které může subjektivně působit (podle K. Lorenze, 1978) jako odměna. Všechna spojení vzniklá v CNS posílením odměnou nebo potrestáním se časem ztrácejí, jestliže se cvičení či drezura neopakuje, neboť téměř všechno, co vzniká učením, se zapomíná. Pokud se nedostaví naučená odměna, kterou zvíře po provedení úkolu očekává, vede to k jeho „pocitu zklamání“. Ochota zvířete provést naučenou činnost pak klesá, mluvíme o jejím vyhasínání.

Při výcviku a tréninku papouška jde o vyvolání podmíněného reflexu. Lze postupovat například tak, že jednoznačným zvukovým signálem označíme ve správném okamžiku, co má papoušek udělat. Pták brzy pochopí na základě signálu, že bude následovat odměna v podobě toho, co rád jí, jestliže zaměří svou pozornost a podřídí se povelu. K tréninku lze použít hvizd píšťalky nebo klikr. Zvuk, který musí být stále stejné kvality a nesplývající s jinými zvuky, pták snadno rozpozná a spojí si ho v tomto případě s chuťovým vjemem. Cvik by měl proběhnout tak, že nejdříve vydáme hvizd či kliknutí, potom uchopíme připravenou odměnu v malém množství, aby mohl výcvik pokračovat (neměla by být předem vidět), a následně ji ptákovi podáme. Po opakování celé situace si pták asociativně spojí zvuk s odměnou. Když je tento návyk upevněn, což se projeví zjevným zpozorněním papouška po vydání signálu, přidáme k němu slovní povel, např. „pojď sem“, s gestem nastaveného prstu či ruky. Bezprostředně po uposlechnutí předáme odměnu s pochvalou, aby papoušek správně pochopil, za co je odměňován. Když přiletí sám od sebe, nedostane nic, rovněž také občas později po signálu a povelu (jestliže už na signál vždy správně zareaguje), aby doufal, že příště odměnu dostane, a o to víc se snažil. Na základě postupu „pokus – omyl“ se pták naučí, co po něm chceme, a spojí si své chování s odměnou, což je tzv. operantní podmiňování. Jestliže je odměněn po vyslovení povelu už jen náhodně, a cvik přesto dobře plní, jde již o tzv. variabilní upevnění. Po čase už stačí jen slovní povel (nebo gesto) s občasnou odměnou, aby se cvik upevňoval. Je však nutno počítat s tím, že papoušek je svéhlavý při plnění povelů, a trénink si proto žádá trpělivost.

V pražské zoo byla použita metoda výcviku lachtana, který měl proskočit vnitřkem obruče. Nejdříve cvičitel držel obruč ve vodě a čekal, až lachtan dovnitř obruče sám vpluje. V takovou chvíli cvičitel zapískal, podal odměnu a lachtan opakováním pochopil, co signál znamená – „dostaň se do obruče!“ – potom už stačilo zdvihat obruč stále výš. Lze to podobně aplikovat i při výcviku papouška tak, že když nám sám přiletí usednout na ruku (rameno), vydáme signál a podáme odměnu (pochvalu, podrbání), nakonec si pták zvykne na signál přiletět či udělat to, co si přejeme. Užitečné je také navyknout papouška na určitý zvukový signál z důvodu, kdyby ulétl a pohyboval se po okolí, známý signál mu pak může usnadnit návrat.

Mládě papouška ručně dokrmené dává předpoklad, že jeho ochočení a výcvik budou snazší, neboť zkrotlo již ve styku s chovatelem. Papoušek starší, odchovaný rodiči nebo z odchytu ve volné přírodě, bude vyžadovat pro ochočení i výcvik mnoho trpělivosti, citlivý přístup, a ani pak není úspěch zcela zaručen. Je třeba ho zbavit nedůvěry a strachu utlumením vrozené útěkové reakce prostřednictvím ohleduplného zacházení, které vzbudí zvědavost a zájem o kontakt. Pták by měl nejdříve strpět opatrovníkovu ruku v kleci bez vyděšení či útoku, a když si už začne brát jídlo z prstů, lze ho trénovat, aby usedl na prst. Ukazováček jedné ruky je jemně přitlačován k bříšku ptáka sedícího na bidle a prsty druhé ruky mu nabízejí něco, co rád jí jako odměnu, která podmíněnou akci postupně upevní. Až začne být cvik úspěšný, teprve potom by měl být papoušek puštěn z klece, jinak se může stát, že se bude ruce vyhýbat a v nejlepším případě přistávat opatrovníkovi na rameni nebo na hlavě. Cílem je dosáhnout toho, aby na sebe nechal sahat a strpěl podrbání na hlavě, přitom dal najevo, že se mu to líbí. Výchovu posouvá dopředu odměna, nikoliv zákazy a tresty.

Klec by měl papoušek opouštět nejlépe za vyslovení určitého povelu – např. „pojď“ a do klece by se měl vracet rovněž na povel – např. „do klece“. Význam obou povelů papoušek časem asociativně pochopí; je účinné je podpořit a fixovat odměnou. Moje senegalka se za použití povelu „do klece“ nechá do ní zanést kdykoliv a bez protestu. Ví, že je s tím spojena odměna v podobě dobrot, které dostává jen při této příležitosti (půlku skořápky vlašského ořechu s jádrem, půlku piškotu a kousek jaderníku červené papriky).

Mladý, krotký papoušek bývá často citlivý na odchody opatrovníka jeho hlasitým přivoláváním. Lze ho s úspěchem trénovat tak, že opatrovník bude po nějaký čas opakovaně na chvíli odcházet z bytu (třeba vysypat odpadky, pro poštu do schránky apod.) a před odchodem vždy něco významově stejného vysloví – např. „čekej“. Pták může časem pochopit význam tohoto klíčového slova tak, že ho opouštíme, ale i že se mu opět vrátíme. Moje samička Mníška šedého na povel „čekej“ se nechala odnést do klece, rozloučila se krátkým opakovaným voláním, a když jsem se vrátil, vítala mě radostným pokřikem. Po dobu mé nepřítomnosti měla puštěné rádio, aby ji ticho v bytě nedeprimovalo. Zůstala zticha, jak jsem si ověřil u sousedů. Podobně se chová i senegalka, která se po mém odchodu nijak hlasově neprojevuje.

Papoušek je tvor svéhlavý, nedá se zpravidla spolehlivě vycvičit jako pes a často je nutno vymyslet nějakou lest, abychom dosáhli svého, což se nejčastěji týká jeho nechuti nechat se zavřít do klece třeba ve chvíli, když potřebujeme odejít z bytu. Mělo by mu však být umožněno se pohybovat mimo klec co nejdéle, pokud možno po určitou dobu, aby pravidelný režim překonal jeho odpor pobývat v kleci a pták pochopil, že režimu je nutno se podřídit. Papoušek, ale i každé zvíře nemiluje nic tak jako předvídatelnou pravidelnost. Jestliže se bude křikem domáhat opětného puštění, je třeba tomu nepodlehnout, aby u něj nevznikl návyk, že křikem si lze změnu vynutit. Někdo v takové situaci přikryje klec, což se ptákovi nelíbí a časem získá zkušenost, že křikem ničeho nedosáhne. Jeho hlasové signály s řečí těla obvykle manifestují emoce, kterým se naučíme rozumět.

Aby papoušek pochopil, že nemá něco dělat, je vhodnější energicky tlesknout s důrazným vyslovením zákazového povelu, nejúčinnější je však jeho nežádoucí činnost včas přerušit, protože nějaké následné trestání (např. zavření do klece) nemusí pochopit v souvislostech a trest se mine účinkem.

Střední a velké papoušky je možné vycvičit a podrobit drezuře, jak lze někdy vidět na internetu a v zábavných pořadech televize, ovšem je nutno respektovat jejich mentální a motorické schopnosti. V domácí péči stačí papouška naučit základním povelům k dosažení kázně, aby nám v dospělosti nechtěl vnucovat svou vůli křikem a agresivitou. Papoušek musí vědět (stejně jako pes ve smečce), kdo v domácím „hejnu“ velí a komu je nutno se podřizovat. Na druhé straně v něm nesmíme svým přístupem vzbuzovat strach. Zcela nezodpovědně se chovají cvičitelé, kteří se rozhodli potlačit nepřátelsky naladěný postoj ještě nedostatečně krotkého papouška navozením situace, kdy ho například nechají spadnout do vody a potom ho „zachrání“, aby získali jeho vděčnost. Jenže tu nelze očekávat podobně jako u psa. Papoušek se nechová submisivně jako pes, má svou hrdost a nelze ho získat podobnými triky. U jeho nepřátelského naladění (např. po změně prostředí) je třeba zvážit, jestli se nás jen bojí, a proto je agresivní, nebo je jako mládě právě v pubertě. Bez empatického přístupu ho nelze získat ani ho nic naučit. Také vycítí-li papoušek, že se ho člověk bojí, je v přístupu k němu nerozhodný, získá pocit nadřazenosti a stane se obtížně zvladatelným. Vhodná etapa pro zahájení výcviku by měla nastat po dosažení jeho úplné krotkosti s projevy důvěry k opatrovníkovi, vedoucí nakonec (pomocí odměny) k motivaci získat zájem učit se a podřídit se výcviku.

(Pokračování příště)