Psí emoce – Pomsta a nenávist
„Ve světě, který je starší a složitější než ten náš, se pohybují tvorové dokonalejší a složitější než my, nadaní mimořádnými smysly, jaké my nemáme, a dorozumívající se hlasy, které nikdy neuslyšíme.“
Henry Beston
„Kdo ví, proč v životě oné nadřazené bytosti zvané Homo sapiens zaujímá nenávist tak výsadní místo…“
Jeffrey Moussaieff Masson
Kultovní kniha Jamese Olivera Curwooda – Vlčák Kazan – ovlivnila řadu romantických duší. Přestože román o psu se čtvrtinou vlčí krve vyšel poprvé již v roce 1914, vychází v nových a nových vydáních po celém světě dodnes. Navzdory faktu, že vášeň pro četbu knih s eruptivním nástupem elektronických médií obecně dramaticky poklesla, věřím a doufám, že Vlčák Kazan nachází své čtenáře neustále. Knížku jsem poprvé zhltl již někdy v dětství a během života jsem se k ní mnohokrát s vděčností vrátil. Proč však o tom hovořím…
V kapitole Tragédie na Sluneční skále James Oliver Curwood líčí příběh, v němž rys zabije Kazanovy tři mláďata a v souboji se Šedkou Kazanovu družku navždy oslepí. Kazan podstoupí s rysem strašlivý boj, ve kterém nakonec, přes mnohá utržená zranění, zvítězí.
Dotud je příběh naprosto uvěřitelný – i když jsou souboje mezi šelmami v přírodě spíše výjimečné, je několik ataků rysů na vlka a opačně zaznamenáno z důvěryhodných zdrojů i na Slovensku (podrobnosti v mé knize Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů, kapitola Válka šelem). Curwood však důsledky tragédie rozvíjí dále v kapitole Vždycky spolu. Kazan se slepou Šedkou obcházejí pasti traperů a lapené rysy vraždí. J. O. Curwood píše: „Je to jeden velký vlk a jeden menší,“ pokračoval Henry. „A do rvačky s rysem se vždycky pustí ten velký. To vidím podle sněhu. Mezitím co ten bojuje, menší vlk vyšlape ve sněhu mnoho stop právě z dosahu rysa a potom, když rys podléhá nebo už dodělal, přiskočí a pomáhá ho rvát na kusy. To všechno vím podle sněhu. Jenom jednou jsem viděl, že se ten menší vrhl do zápasu společně s tím druhým, a tehdy bylo kolem plno krve a nebyla to krev rysí. Stopoval jsem ty ďasy podle těch krůpějí celou míli.“ Ve dvou následujících týdnech našel Weyman mnoho, co mohl přidat k materiálu, který sbíral ke své knize. Neuplynul ani den, aby někde v pásmu Henryho nalíčených pastí nespatřili stopy těch dvou vlků, a Weyman si všiml – jak mu Henri už vyprávěl –, že jejich stopy vedou vždycky dvojitě vedle sebe, spolu, a nikdy jednoduše nebo zvlášť.“
Přiznám se, že jsem dlouho příběh vendety – vlčí krevní msty – považoval výhradně za Curwoodovu básnickou licenci: příhoda se dobře čte, bere čtenáře za srdce a burcuje jeho city – a popohání děj kupředu. Později – po desítkách let pozorování chování vlků a psů, po tisících zážitcích z přírody – jsem opatrnější, a příběh, který se původně zrodil ve spisovatelově fantazii, bych ze skutečného dění v divočině nedokázal s jistotou vyloučit…
Framovo trauma
aneb získaná averze
Je tomu už patnáct let, ale pamatuji se na to naprosto přesně. Byli jsme na vycházce s dvouapůlměsíčním štěnětem Aljašského malamuta Framem (už tři čtvrtě roku odpočívá v nebi) a se starou malamutkou Beryl. Artrotická Beruška ťapala na vodítku, Frameček pobíhal kolem a proháněl myšky a stehlíky. Vtom se z lesa vyřítil rhodeský ridgeback a bez váhání vyrazil s výhrůžným řevem na Frama. Hnal zděšené a naříkající štěně před sebou a každým skokem se k němu blížil. Na přemýšlení nebyl čas – pustil jsem vodítko a stařičká babča Beryl vyrazila jako zamlada. Poněvadž Fram prchal směrem k nám, měla Beryl ridgebacka ve vteřině – plecí jej srazila na zem a s hrozivým vrčením ho rafla výhrůžně pod krkem, avšak nedokousla. Rozkročena a zježena nad agresorem varovně hrozila. Přibíhající pán byl přesvědčen, že má po psu. Odvolal jsem Beryl a majitel si „lovce lvů“ připjal na vodítko: ridgeback neměl na krku jediný šrám. Frameček Berušku i mě radostně olízal a vše bylo v pořádku… Měsíce ubíhaly a Fram dospěl v nádherného impozantního černobílého psa. S jeho dospělostí přišla i samčí sebedůvěra. A – problém. Přestože byl Fram skvěle socializován, přestože se s většinou psů přátelil, přestože absolvoval desítky a stovky canicrossových a dogtrekkingových závodů, kde byl neustále v kontaktu se psím národem – nenáviděl samce rhodeských ridgebacků. Fenky tohoto plemene samozřejmě toleroval (podle samčího hesla: každá holka je dobrá). Ale samce nenáviděl a všemožně se je pokoušel napadnout, i když jimi nebyl provokován. Bohužel, jednou jsem střetu nezabránil. V nepřehledném terénu na sebe na volno ridgeback a Fram narazili: boj byl kratičký – ridgeback skončil s rozervaným hrdlem. Souboj psích samců většinou nebývá vražedný (souboj fen často ano); ve Framově případě nešlo o šarvátku, toužil soupeře zničit a dosáhl (bohužel) svého.
Popsaný Framův případ byl jasný a transparentní. Mnohé jiné jsou mlhavější a vyžadují naši maximální pozornost a empatii. Při trpělivé snaze pochopíme… Gary Kowalski v knize Duše zvířat napsal: „Je obtížné zkoumat vnitřní uvědomění jiné bytosti. Oblast, kterou jeden mystik nazval ,vnitřním hrademʻ, je zcela soukromá, samotou obestřená sféra psychiky. Když však pohlédneme do očí druhého – i do očí zvířete – možná nalezneme malé okno do oné vnitřní svatyně. Okno, skrze něž může jedna duše zdravit a vítat druhou.“
Nedráždit!
Nabádat, abychom psy stupidně nedráždili, v časopise pro milovníky přírody a jejich děti, je nepochybně nošením dříví do lesa. Pro normálně inteligentního člověka je něco takového samozřejmostí. Bohužel kolem nás je stále spousta hloupých a nezodpovědných lidí. Ti ale bohužel podobné časopisy a články rozhodně nečtou – nemají proč!
Kdysi moje malá dcerka Tamarka venčila na zahradě naši jezevčici Bonynku. Výrostci přes plot Bony s nadšením dráždili, házeli po ní kameny a přes plot po ní píchali klacky. Tamara tomu nedokázala (a nemohla) zabránit a s pláčem odvedla Bony domů. Jen za pár dní se před domem setkala jezevčice s nejaktivnějším z darebů a bez váhání ho bolestivě štípla do lýtka, což vyvolalo podrážděné protesty výtržníkovy matky.
Zapátráme-li v kynologické literatuře a v kynologických časopisech, objevíme spoustu podobných případů. Některé působí jako veselé anekdoty, jiné vyústily ve fatální tragédie s nenapravitelnými následky. Pokud jsou psi vystavováni negativním podnětům, které jsou jim krajně nepříjemné, začnou se jim bránit – buď útěkem, nebo útokem. Jsou-li jim vystaveni opakovaně, jejich averze dosahuje maxima, chtějí situaci řešit po svém. V případě, že jde o silné trauma (např. v případě Frama napadeného ridgebackem), může jejich averze přerůst v celoživotní záležitost. Bohužel pokud psi reagují na opakované negativní podněty tak, že závažně ublíží člověku, bývají často bez analýzy okolností uspáni. (Člověk je přece „nadřazená bytost“, nebo se za ni alespoň považuje, a mnohé zákony ho v jeho mýlce utvrzují.)
Sloní – psí – paměť
Před více než pěti desítkami let, kdy jsem začínal s kynologií (tedy z dnešního pohledu v kynologickém středověku), respektovaní výcvikáři-trenéři mudrovali cosi o „krátkodobé psí paměti“. Kvalitní literatura chyběla a my – novicové – naslouchali s důvěrou „dědičným pravěkým“ radám a rádoby moudrostem. Můj dlouhý život se psy mě přesvědčil o faktu, že psi mají úžasnou paměť, která se však od lidské poněkud liší. (My také neběháme – většinou – po čtyřech.) Psí kamarádi se např. okamžitě poznají po letech odloučení. Nebo: před rokem jsem byl s naší fenkou Československého vlčáka Taigou na vernisáži v jedné galerii. Když jsme zcela náhodou šli po téže ulici po roční pauze, neomylně zamířila do galerie. Orientace psů na sídlišti (kde se cítím zcela ztracen jako v Minotaurově labyrintu, a nebýt názvů ulic, propadal bych panice) je bezchybná. V živočišné říši jsou vyhlášení svou obdivuhodnou pamětí sloni. Mám pocit, že psi si v paměti s obřími chobotnatci příliš nezadají.
Při obdivu ke psí paměti (např. jejich pachovou paměť si nedokážeme ani v nejmenším představit) nesmíme zapomínat, že psi si nepamatují pouze pozitivní, příjemné podněty, ale stejně (či ještě více) neomylně si pamatují i podněty negativní. A právě ony dokážou vyvolat jejich obrannou reakci. Stačí spouštěč – zápalná šňůra minulého negativního podnětu – a lavina se může dát do pohybu…
J. Moussaeiff Masson o nenávisti
Pomsta, krevní msta a sžíravá nenávist patří pohříchu k typicky lidským vlastnostem. Zvířata jsou přímočará, žijí současností, nestarají se ani o včerejšek, ani o zítřek. Mimolidští tvorové podobné vlastnosti ve svém vrozeném povahovém rejstříku nemají – s výjimkou mimořádných, konkrétních a specifických případů, které mohou vyvolat jejich reakce, jejichž výsledky se mohou blížit lidským činům negativní pocity v mezních situacích vyvolávajícím. Ani tyto mezní obranné reakce však nemají v žádném případě nic společného s krutostí; vědomé krutosti je skutečně schopen jen a jen člověk. Doslova a do písmene lze souhlasit s Markem Twainem, který pravil: „Ze všech tvorů je krutý jen člověk. Jako jediný působí bolest, protože mu to dělá radost. U vyšších tvorů nebyla tato vlastnost zjištěna.“
Zamysleme se nad úvahou o nenávisti, kterou v knize Bestie (Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla) rozvíjí Jeffrey Moussaieff Masson: „Nenávist je zvláštní emoce, jakoby vydestilovaný dozvuk hněvu. Ale hněv je dočasný a může být neškodný, kdežto nenávist přetrvává a má vyvolat nebo vyprovokovat víc než pouhé pocity. Dalo by se říct, že je to výzva k akci. Když nenávidíme, chceme ublížit, anebo, jsme-li civilizovaní, netoužíme objektu své zášti vyloženě uškodit, ale rozhodně by nám nevadilo, kdyby ho potkalo něco nepěkného. A i když jsme o něco ušlechtilejší, stejně nás neštěstí dotyčného v koutku duše těší. Zlobu neznají snad jen světci – ovšem to jsou teoretické bytosti, nikoli lidé z masa a kostí. Každý někdy pocítil nenávist. Buddha prý řekl: „Není horšího žraloka než nenávist,“ ovšem tento osvícený muž nejspíš nikdy žraloka neviděl a pravděpodobně k nikomu nikdy nechoval nenávist… S nenávistí souvisí každý případ extrémního násilí.“ Na jiném místě J. Moussaeiff Masson píše: „Podle neurologů láska a nenávist aktivuje stejná mozková centra. To je samozřejmě možné, ale sotva má neurologickou podstatu ta nejnebezpečnější a zároveň nejobvyklejší forma nenávisti, a sice masová nenávist, nebo lépe nenávist pociťovaná početnou skupinou lidí. Tato forma odporu souvisí daleko více s předsudky než se stavbou mozku. Obě úrovně nenávisti jsou pro člověka významné a jsou to tak zřejmé a časté emoce, že by logicky měla hrát zásadní roli také v životě ostatních zvířat, a to jak na vnitřní, tak na vnější úrovni. Jedná se však o ryze lidskou emoci. Predátor vůči kořisti nenávist nepociťuje. Obstarávání potravy je pro živočichy obtížná záležitost, a je-li její součástí lov, je i nebezpečná. Pocity jako lítost nebo zášť nejsou namístě, poněvadž by překážely při činnosti, již je nezbytné vykonat. Naopak potěšení provází jak lov, tak samotnou konzumaci úlovku.“
Laické omyly
Z některých dotazů, které dostávám, je stále patrné, že mnohým tazatelům pořád není jasný princip cviků obrany (i když jsme si jej již několikrát rozebírali). Zadržení figuranta a zákus do rukávu skutečně nemá absolutně nic společného se zlobou, agresivitou, nenávistí, či dokonce pomstou. Cviky obrany pouze rozvíjejí lovecké instinkty psa, využívají jeho hravosti a aktivity. Figurant si zpravidla psa, který mu ještě před chvílí visel na ochranném rukávu, bez problémů po akci pomazlí.
Přemýšlejme nad psy
Psy, kteří nás provázejí životem, nemůžeme brát jako samozřejmost. Psi nejsou zdaleka jednoduché bytosti, na které je někteří prostoduší lidé pasovali – právě naopak. Pozorujme psy pečlivě, studujme jejich chování, dedukujme jejich reakce. A chraňme psy před negativními podněty, které jim ubližují; psi si to zaslouží – vždyť sami by pro nás položili život. Filozof Eckhart Tolle napsal: „Buď bdělý, když pozoruješ psa, jak si hraje nebo odpočívá. Dovol mu, ať tě učí být v klidu. Tady a teď. Oslavuj život tím, že budeš přítomný.“
A pamatujte ještě na jednu pravdu, kterou pregnantně formuloval Eckhart Tolle: „Psi kolem šíří dobro, na které lidé slyší.“
