Astrild šedý, Estrilda troglodytes (Lichtenstein, 1817)
Sice tedy jen na západ od nás, nicméně i u nás jsme se s nimi mohli setkat, a to jak u chovatelů, tak na výstavách exotických ptáků, které měly u nás dlouhou tradici. Železná opona nebyla zcela neprostupná. Astrildi šedí byli dokonce vůbec prvními exotickými ptáky, které jsem do svých klecí získal. To bylo někdy začátkem padesátých let a muselo to být ještě před takzvanou měnovou reformou v roce 1953, protože po ní jsem na nákup nějakých ptáků mohl na dlouhou dobu zapomenout.
Moji první astrildi
V Praze – na Václavském náměstí, kousek pod muzeem, hned naproti soše svatého Václava – stával takový moderní dům s pasáží do dvora. V tom dvoře býval velký obchod se zvířaty Nechvíl. Jako čerstvý nositel dvojky z mravů, kterou jsem obdržel za chytání ptáků, jsem tam objevil dva druhy exotů, jež jsem viděl poprvé v životě. Měli tenkrát dva astrildy šedé a pár motýlků rudouchých. Motýlci byli dražší a nemohl jsem na ně ani pomyslet, astrildy jsem nakonec ukořistil. Řekli mi, že jsou to australské pěnkavy a chtějí teplo. Držel jsem je v jedné kleci se starým samcem čížka a na noc celou klec balil do deky, aby mně, proboha, neprochladli. Čížek byl, asi stářím, opravdu mírumilovný pták, protože chování astrildů toleroval. Tito drobní ptáci jsou totiž tak kontaktní, že mají potřebu se v době odpočinku tisknout jeden k druhému, což tedy čížci nedělají – naopak si zachovávají určitý odstup. Bylo proto úsměvné pozorovat, jak se ti tři obyvatelé jedné klece na noc mění v jednu velkou kouli peří (uprostřed čížek, pod každým křídlem jednoho astrilda). K jejich kamarádství přispívalo hlavně to, že si nekonkurovali u krmení. Čížek bere proso jen při opravdu velkém hladu, astrildovití zase neholdují olejnatým semenům. Kdy a jak tito moji první astrildi odešli na věčnost, si již nepamatuji. Nejspíš v čase mojí vojenské služby. To jsem dostával pravidelné zprávy v dopisech, co ulétlo nebo uhynulo. Po návratu do civilu nějaký čas zase trvalo, než mě stará vášeň opět přepadla. Astrild šedý byl pro mne citovou záležitostí a musel jsem jej přece mít, když to byl můj erbovní pták. Zase k nim nebyla lehká cesta, přišel však rok 1968 a s ním i omezená možnost dostat se na západ od nás. Mně samému se k těm ptákům dostat nepodařilo, ale byla u nás v klubu známá postava, řekněme obchodně nadaná, Eda Lébr z Hýskova. Přivezl mi jeden pár z Německa, samozřejmě za cenu dvou párů, a to v markách. Když něco hodně chcete, musíte to zaplatit. Získal jsem s nimi opravdu bohaté zkušenosti, i když jsem je posléze již nechoval. Měl je však bratr, který měl ptačírnu na druhé straně půdy, takže jsem je měl na očích v podstatě většinu svého života. Naposledy jsem se s nimi setkal na výstavě KPEP v pražské botanické zahradě na přelomu tisíciletí, když jsme vzali do prodeje asi dvacet kusů jednomu plzeňskému dovozci. Prodali se tenkrát všichni. Jedni kupující byli jimi přímo okouzleni, ale chtěli jen zaručený pár. Druhým rokem chtěli další dokoupit, to však již k mání nebyli. Ten první pár si prý dokonce postavil v kleci, kterou měli v obýváku, i hnízdo a měl vejce. Bohužel zachladla, protože při příchodu majitelů z práce na nich ptáci neseděli.
Astrild šedý a jak jej rozeznat
Několik druhů astrildů je opravdu příjemného vzhledu – mají korálově červený zobák a úzkou červenou pásku přes oko. Jsou to pokrevní příbuzní astrildů šedých: astrildi vlnkovaní, žlutobřiší a arabští. Samozřejmě červený zobák i tu pásku přes oko má i astrild šedý. Na druhém konci světa, v Austrálii, najdeme ještě jednoho ptáka, který je jim podobný, je to však příbuzný poněkud vzdálenější. Je to astrild rudobrvý, který také nosí červený zobák a červenou pásku přes oko. Ten jediný se paradoxně v evropských chovech bez dovozu čerstvé krve udržel a dnes je možné jej považovat za domestikovaného ptáka. Samozřejmě je o třídu nebo více dražší. Všichni tito ptáci jsou drobných postav a jsou si velice podobní. Astrilda rudobrvého dnes vynecháme, ostatně ani systematici si s ním nevědí moc rady, když jej řadí tu do jednoho, tu do jiného rodu. Ti bližší příbuzní našeho astrilda šedého jsou povětšinou řazeni do rodu Estrilda, který se dále dělí na více podrodů. Jedním z nich je i stejnojmenný podrod. Žádný z těchto ptáků však nebyl do tohoto rodu řazen v původním popisu. Rod Estrilda byl totiž vytvořen až Swainsonem v roce 1827 a ptáci byli původně považováni za pěnkavy, případně za příbuzné křivek. Prvního z nich popsal Linné již roku 1758 a nazval jej Loxia astrild, což by se dnes muselo překládat jako křivka astrildí. Astrild šedý je z těchto ptáků na první pohled nejsvětlejší. Při každém určování ptáků je dobré brát první dojem v potaz. Od astrildů vlnkovaných jej lze dobře rozeznat. U astrildů šedých je nevýrazné vlnkování na zádech, ale i na spodině těla někdy výraznější, tím se však nezabývejte. Rozhodující jsou spodní krovky ocasní, které má astrild šedý vždy světlé. Astrildi vlnkovaní je mají tmavé, samci černé, samice tmavě hnědé. Jedna ze zeměpisných forem astrildů vlnkovaných má sice spodní krovky ocasní vlnkované, nikoliv jednolitě tmavé, ale pořád je můžete považovat za tmavé celkovým dojmem. A pak je tu ocas. Astrild šedý má okrouhlejší ocas tmavý, až černý, po stranách bíle lemovaný. Bílý lem je tvořen bílými okraji vnějších praporů čtyř krajních ocasných (rýdovacích) per. Astrild vlnkovaný má ocas celý tmavý a více do špičky, nedělá tak okrouhlý dojem. Oba tyto druhy mají na břiše mezi nohama červenou skvrnu, u samců bývá větší. U starších samců astrildů šedých je červená barva přítomna v podobě malých, červených rozpitých teček nebo červeného přelivu po celém břiše a prsou, někdy dokonce i na zádech. Astrildi žlutobřiší jsou na první pohled tmavšího tónu na horní straně těla, spodina je světlejší. Hlavním určujícím znakem jsou tmavě červené krovky křídelní. Mají červenou skvrnu uprostřed křídla. Zobák není čistě červený, u kořene je až černý. Podle zbarvení zobáku se dají rozeznat samice od samců. Samci obvykle mají zobák tmavší. Astrild arabský býval řazen jako zeměpisná forma astrildů šedých, dnes je všeobecně považován za samostatný druh. Jeho vzhled odpovídá spíše astrildům vlnkovaným, nemá červenou skvrnu na břiše, zobák je černý. Tento druh se v evropských chovech v podstatě nevyskytoval. Němčina jej zná pod jménem Jemenastrild.
Astrild šedý – Estrilda troglodytes (Lichtenstein, 1823)
Druh byl popsán a pojmenován Lichtensteinem jako Fringilla troglodytes, tedy jako pěnkava, a to v publikaci, která se jmenuje Verzeichnis von Vögeln, Conchylien und Insecten, Doubletten des zoologischen Museums hiesiger königlicher Universität, strana 26 (1823). Rod Estrilda vytvořil Swainson roku 1827. Hinrich Lichtenstein byl německý lékař, zoolog a badatel, který se narodil 10. 1. 1780 v Hamburku a zemřel 2. 9. 1857. Kromě mnoha dalších funkcí byl i iniciátorem založení a prvním ředitelem berlínské zoologické zahrady. Z muzejních ornitologů byl jedním z mála, kdo se vypravil do Afriky – na jejím jihu pobýval čtyři roky. Nicméně astrilda šedého popsal podle muzejního vzorku v Evropě. Pojmenování tohoto astrilda má některá synonyma, která však byla použita nesprávně a dnes nejsou uznávána. Jde především o pojmenování Estrilda cinerea (Vieillot, 1817). Původní pojmenování použité Vieillotem (Fringilla cinerea) se týkalo jiného ptáka, proto pro astrilda šedého platí pojmenování Lichtensteinem. Ještě Karásek uvádí toto nesprávné pojmenování, které zřejmě převzal od Neunziga. Soustava a české názvosloví ptáků světa uvádí správný název, ale nesprávný letopočet 1817. Pokud se týká řazení astrilda šedého do rodu, našli bychom celou řadu alternativ, někdy se sešel ve stejném rodu i s astrildem rudobrvým. V současnosti je řazení ustáleno dobře padesát let tak, jak je uvedeno v nadpisu.
Rozšíření v přírodě a chování astrilda šedého
Astrild šedý je rozšířen v subsaharské Africe, v pásmu suchých savan a stepí od západního pobřeží až po břehy Rudého moře na východě. Bližší výčet států neuvádím, protože je připojena mapka jeho výskytu. Není to naprosto stálý pták, svou povahou je kočovník. K tomu jej nutí podnební podmínky krajů, kde žije. Jsou to oblasti dvou výrazně odlišných ročních období. Teplota tady nehraje tak výraznou roli jako u nás. Důležitá je jen voda. Panuje období dešťů a období sucha. Když je doba dešťů v plném běhu, je vody přebytek. Ptáci v tomto období nehnízdí, mají starosti sami se sebou, aby v promoklém peří udrželi svou vlastní tělesnou teplotu na správné výši. Ptáci začínají hnízdit teprve ke konci období dešťů, kdy již nejsou srážky tak intenzivní a prudké a všude mají dostatek potravy. V tomto období, kdy začínají hnízdit, žijí po párech, rozptýleně. Od snesení vajec až po vyvedení mláďat neuplyne o mnoho více času než jeden měsíc, mnohdy to ptáci stihnou v čase, než zem zase vyschne i dvakrát. Jak sucho postupuje, a zdroje vody začínají vysychat, musí se za nimi stěhovat i ptáci. Tito astrildi jsou klasičtí trávožrouti, kteří se živí převážně travními semeny. Protože proso patří mezi trávy, není pro ně v klecích žádnou náhradní potravou, ale potravou naprosto přirozenou. Berou sice částečně i sem tam nějaký hmyz, jeho podíl v jejich potravě je však jen malý. Chovatelská literatura důležitost hmyzu v jejich potravě obvykle neúměrně navyšuje. Všichni tito ptáci krmí svoje mláďata částečně natrávenou potravou, kterou jim vyvrhují z volete. Nenosí jim třeba hmyz v zobáku, jako to dělají klasicky hmyzožraví ptáci. Mláďata všech astrildovitých zaujímají při žadonění o potravu zvláštní postoj, kdy hlavu pokládají na stranu a přitom jí pohybují sem a tam. Kmitají do stran i jazykem. V tomto postoji je zásadní rozdíl i oproti jiným semenožravcům, třeba kanárům, jejichž mláďata se stavějí na nohy a hlavu se snaží držet co nejvýše. Takové chování mláďat je zásadní, musí být co nejhlouběji geneticky zakotveno, jinak by mláďata uhynula. Jenom ptáci s takovým chováním mláďat mohou být řazeni do čeledi astrildovitých. Představte si třeba, že mládě nějakého savce by postrádalo, třeba na základě nějaké genetické chyby, svůj sací reflex. Potom musí nutně zahynout.
Astrildi šedí, jako praví trávožrouti, mají ke konci období dešťů doslova ráj na zemi. Nejsou žádnými obdivuhodnými letci, jsou však malých postav, aby se mohli dobře proplétat hustými travními porosty. Musíme ale brát v úvahu, že trávy dorůstají v Africe poněkud výše než u nás. Jestliže na naší louce máme porost tak do výše prsou, což je asi jeden a půl metru, v Africe jsou to dobře tři metry. Jeden z účastníků expedice Odysea, což byla výprava za černými čápy, mi ukazoval fotografii ze Senegalu. Dobře třímetrová hradba porostu byla proražena jakýmsi tunelem. Co to je, ptám se. Tam šel hroch. V takových porostech se musí pohybovat bezpočet ptáků, kteří jsou k tomu přizpůsobeni. Jenže jak se k nim dostat? Obvykle to je tak, že ti ptáci se nejlépe nasytí na prosných a čirokových polích domorodců. Zrno se odděluje od plev primitivním, avšak laciným způsobem tak, že se vyhazuje na příhodném místě do vzduchu a vítr se již postará. Na takové místo se slétají i mraky semenožravých ptáků a je nabíledni, že právě na takovém místě se dají dobře chytat. Jejich malá postava rovněž znamená, že tito tvorové stojí na konci potravního řetězce, každý jen o málo větší tvor je jejich nepřítelem. A oni mají jedinou účinnou taktiku obrany. Jsou velmi plaší. Jak se kde jen něco šustne, okamžitě zmizí. To je opravu velký handicap při jejich chovu. Většinou jejich vejce při chovu v klecích zastydnou, když jsou nedostatečně zahřívána. Nebo hynou i nakrmená, nedostatečně zahřívaná mláďata, když při nízké tělesné teplotě špatně tráví.
O plachosti, stresu a řešení situace únikem může něco napovědět i následující historka. Bratr měl ptačí místnost o půdorysu tvaru L. Dvě voliéry a dvě stěny klecí. Na rohu uprostřed okrasný kout s kmenem porostlým všemožnými rostlinami. A měl tam pár astrildů šedých na volno. Když přišel, astrildi okamžitě zmizeli buď v kytkách, nebo na jedné straně za klece, vždy na opačné straně místnosti, kde se právě zdržoval. Jednou jsem za ním přišel a najednou obě strany místnosti byly pro ně nebezpečné. Zmateně poletovali, až najednou zmizeli. Kde jsou? Byl jsem v podezření, že okolo mne ulétli mimo tuto místnost. Kdepak. Nějak se protáhli k jiným ptákům, každý do jiné klece. A tady, v omezeném prostoru, mezi jinými ptáky, se cítili v bezpečí. To mě inspirovalo k tomu, že jsem do voliér zavěšoval menší klece, trochu zamaskoval a ptáci v tom rádi hnízdili. Voliéra, byť sebevíc velká, je pořád jenom garsoniéra. Ale když do ní zavěsíte něco jako klec, třeba i zcela beze dna, stává se z ní vícepokojový byt. Astrildi šedí, jakož i většina jejich příbuzných, jsou obyvateli spodního rostlinného patra. Na zemi nebo jen v nevelké výšce nad ní si stavějí i svoje hnízda. Největšími nepřáteli v jejich domovině jsou drobní hlodavci, kteří jim ničí hnízda. Astrild šedý a několik jemu příbuzných druhů na tuto situaci reagují tím, že stavějí hnízd hned několik, postavených na sobě nebo vedle sebe. Obsazené, překlenuté hnízdo s postranním vchodem bývá to nejméně nápadné. V současnosti je nejlepší nabídnout jim místo klasických budek kukaně zhotovené z bodovaného pletiva, kam uděláme základ hnízda z kokosových vláken. U mne to mívalo velký úspěch.
Astrildi šedí nejsou nijak choulostivými ptáky, naopak, spokojí se s málem. Jsem přesvědčen o tom, že ještě v dnešní době by se dal sehnat dostatečný počet ptáků k tomu, aby se dal vybudovat životaschopný chovný kmen. Největší překážkou pravidelného hnízdění je jejich plachost, která jim v největší míře pomáhá v přírodě k přežití. Tomu by se dalo vyhovět, kdyby se postavilo chovné zařízení, které by svým pojetím opustilo tradiční jednoduché tvary klecí a voliér. Klec nebo voliérka o půdorysu tvaru L, kde by se ptáci mohli schovat za roh, jsou ideálním řešením. A samozřejmě i další jednoduché vychytávky jako zavěšené otevřené klícky a podobně. Aby ptáci mohli využívat ten prostor podle své vrozené povahy. V dnešní době, kdy kvůli zákazu dovozů šly ceny dramaticky nahoru, by takový chov mohl být soběstačný, nebo dokonce rentabilní.
