Oddělovat zde druhově vrozené a naučené chování, jako protiklady, by pro hodnocení inteligence papouška nemělo smysl, neboť podle K. Lorence (1953) zejména u vyšších obratlovců do sebe vrozené i naučené chování natolik zapadají, že je jednoduchými metodami nelze od sebe odlišit. Mnohé typy chování jsou zároveň vrozené i naučené. Z. Veselovský se zmiňuje o inteligenci žaka nejen z vlastní zkušenosti: „Proti dřívější představě, že papoušci pouze bez významu opakují naučená slova, se ukázalo, že většina z nich měla vztah k určitým známým věcem. Papoušek žako dovedl nejen pojmenovat ukázané věci, ale uměl rozlišit a pojmenovat barvy. Naopak, když vyslovil určitý název a experimentátor mu ukázal jiný předmět, hlasitě protestoval. Měl jsem doma dlouho Papouška šedého, který zdravil každou cizí návštěvu, jež ho obdivovala, slovy: ,No tak na shledanou.ʻ Když se někdo přiblížil se sklenicí k vodovodu, dokonale ho vystrašil zvukem puštěné vody. Papoušci kromě slov přejmou i intonaci osoby, od které se slovo naučili.“
Papoušek, kterého trvale necháme zavřeného v kleci bez možnosti hrát si, zkoumat, poznávat a učit se řešit nové situace, nemá příležitost se projevit, rozvinout svou přirozenou inteligenci a snadno nás omrzí, jako málo zajímavý a plachý tvor, který jen rozhazuje slupky semínek kolem klece a pronikavě křičí, neboť i on si dokáže uvědomit bezvýchodnost své situace. Ke svému trýzniteli takový papoušek nikdy nepřilne a v nejhorším případě se ještě začne sebepoškozovat. Moje samička Mníška šedého, stejně tak i senegalka, které byly přes den v něčí přítomnosti volně puštěné a měly možnost volby, jak naložit s časem a pohybem, se staly neobyčejně přítulné a zajímavé ve svých projevech a jejich schopnost myslet a inteligentně reagovat byla překvapivá. Nerejdily po bytě, sedly si na svá oblíbená místa a pozorovaly dění kolem sebe, občas do něj také vstoupily.
Na internetu se objevují ukázky schopností papoušků, které svou náročností odpovídají testům neuropsychického vyšetření dovednosti dítěte ve věku mezi 15–36 měsíci. Takové chování prokázala i etoložka I. Papperbergová se svým papouškem žakem Alexem, kterého považovala za interaktivní zvíře, jemuž je nutno se věnovat mnoho hodin denně, asi podobně jako malému dítěti. Jeho emocionalita a inteligence byly srovnatelné s tříletým až pětiletým dítětem. V českém provedení se v internetové ukázce chová podobně Kakadu bílý (jménem Bertík), který na slovní povely umí mnoho složitých dovedností:
Naprosto spolehlivě zasouvá různě tvarované kostky do tvarově odpovídajících otvorů v podložce, ze skupiny barevných předmětů podle příkazu přinese předmět určité barvy, dává mince do prasátka, zasouvá do základního válce duté válečky přesně podle jejich průměru, do barevných válcových nádobek ukládá předmět odpovídající barvy, aportuje míček, prohazuje ho košem, přiveze za sebou na provázku autíčko k cvičiteli a naloží do něj míček, hraje skořápky s nepatrnou chybovostí, válí sudy, předvede poskoky klokana, na povel pozdraví ahoj, zaštěká, napodobí slepici… Vše předvádí s neobyčejnou lehkostí, šikovností, se zaujetím, a dokonce se umí sám opravit při vzniku chyby. Za každý úkon je odměněn a pochválen. Jeho jemná motorika zobáku je naprosto přesná a dokonalá. Nezasvěcení diváci takový výstup mohou považovat jen za obdivuhodnou drezuru. Především však zde jde o ukázku komplexní funkce mozku papouška a jeho výkonnosti, kdy rovněž důležitou roli hraje dokonalá paměť. Pták se zde úrovní své inteligence vyrovná malému dítěti, jak by to bylo možné srovnat se zručností a schopností manipulace s předměty u dítěte ve stáří 15–36 měsíců podle používaného psychologického vyšetření (psycholog doc. Josef Langmeier, 1980):
2 rozkazy správně – 18 měsíců
3 rozkazy správně – 21 měsíců
4 rozkazy správně – 24 měsíců
Nejen podobné úkony zmíněný kakadu bílý dokázal předvést bez zaváhání. Z. Veselovský připomíná: „Se zvířaty máme společnou a jen málo odlišnou genetickou výbavu a podobně je strukturován jejich i náš mozek, proto nezapomínejme, že naše zvíře dovede uvažovat a myslet, má paměť, emoce, sny, dovede si plánovat své záměry a má i určitý stupeň vědomí.“ Biolog E. Linden (1997) o inteligenci zvířat říká, že možná nevíme, co inteligence je – zda je to schopnost, nebo celý soubor dovedností shrnutých pod jeden pojem, můžeme ale popsat, jak se projevuje. Inteligence slouží k široké orientaci, k rozhodování a zaujímání vhodných postojů a řešení.
Můj kakarik žlutočelý se rád koupal a na naší chalupě, kde k tomu měl jiné podmínky než v bytě, si všiml, že na stole stojí vanička naplněná zčásti vodou, kterou si manželka nachystala k nějakému účelu. Chvíli poposedával na okraji nádoby, dlouze koukal do vody a pak se spustil, aby druhou volnou nohou zjistil hloubku vody, jenže okraj byl nad hladinou vysoko a noha na dno nedosáhla. Zjevně dále přemýšlel, jak jinak hloubku změřit. Chytil se oběma nohama okraje a spustil ke dnu ocasní pera, která už na dno dosáhla – získal vhled, jak problém hloubky vody vyřešit. Zjistil, že hloubka není taková, aby se utopil, a směle seskočil do vody.
U nejchytřejších obratlovců, zvláště u člověka, je časový odstup mezi získáním vhledu, jak se vzniklým problémem naložit, a inteligentním řešením problému výrazně krátký. Úroveň inteligence u člověka je určována inteligenčním kvocientem (průměr se zde pohybuje v pásmu IQ 90–110, slaboduchost IQ 70–79). Protože u zvířete nelze inteligenci podobně měřit, jsou zde používány ekvivalenty. Takový ekvivalent (M. Low, 2000) u ary ararauny, jako intracerebrální index, je vyjádřen číslem 28, což je vysoká dosažená hodnota mezi ptáky. U kuřete slepice domácí je to 2,9 a někteří draví ptáci dosahují indexu 8,3. Mozek ptáků je v poměru k velikosti těla 6–11krát větší než u plazů a podílí se na hmotnosti celého těla 2–9 %, podobně jako u savců.
Podle kognitivní bioložky Friederike Rangeové (Zvířata jsou chytřejší, než byste si mysleli, Plejáda, 2010): „Přestože životní prostředí po každém živočišném druhu přirozeně požaduje vývoj specifických duševních procesů, neměli bychom zapomínat, že většina druhů dokáže přežívat jen díky některým duševním schopnostem, jako např. pružnosti či chápání příčinných souvislostí. A to dává důvod k domněnce, že musí existovat určité duševní procesy, které jsou u různých živočišných druhů podobné.“
Mezi kognitivní (poznávací) funkce mozku patří smyslové poznání, představy a obrazotvornost, myšlení, paměť a učení, u člověka je to ještě užívání řeči. Relativní velikost telencefalonu (polokoule koncového mozku) je u krkavcovitých podstatně větší, též u papoušků, než u ostatních ptáků. Prokazuje se, že mohou uvažovat v příčinných souvislostech podobně jako lidoopi, jejich myšlení je pružné a jsou schopni představit si i budoucnost. Považujeme-li inteligenci za schopnost vhodně používat získané poznatky a vědomosti sloužící k orientaci, rozhodování, zaujímání vhodných postojů a řešení, potom papoušci patří spolu s krkavcovitými mezi nejnadanější vyšší obratlovce.
Podle toho, jak se inteligence výrazně u jedince projevuje, hovoříme o inteligenci abstraktní, praktické a sociální. Záblesky všech těchto typů inteligence lze u papoušků pozorovat, jestliže jim byla poskytnuta všestranná péče a příležitost integrovat se do života v domácím prostředí. Potom je velmi zajímavé pozorovat, jak se inteligentní pták zapojuje do každodenního dění v pro něj nepřirozeném prostředí a jak dokáže využívat své duševní a komunikační schopnosti pro uhájení vlastních existenčních zájmů a cílů.
Švýcarský ochránce a obhájce zvířat Franz Weber (nar. 1927) vyjádřil ve vztahu k nim své přesvědčení: „I v jejich žilách koluje teplá červená krev. Svými plícemi dýchají stejný vzduch jako my. Srdce jim tepe v rytmu stejných emocí. Instinkty, radosti, naděje a pochyby zvířat podléhají stejným základním zákonům jako ty lidské.“
(Pokračování příště)