Každý chovatel, který odchovává štěňata, má úžasnou příležitost pozorovat nejen jejich růst a vývoj, ale má možnost být přímo u zrodu jejich emocí a prvních krůčků vzájemné komunikace. Člověka školí sama příroda a průvodcem bludištěm domněnek je mu psí matka a její potomci. Je to škola, která nemá konec, nedává se za ni vysvědčení, výuční list ani diplom, přesto je však pro nadšeného kynologa k nezaplacení.

Štěně se na svět rodí – stejně jako lidská mláďata – s křikem. Matka je pečlivě olíže (ne všechna štěňata jsou z toho nadšena) a – všechno začíná. Psí mládě je „slepé“, „hluché“ a – což se zjistilo celkem nedávno – jeho čich ještě není zdaleka vyvinut. Jak vlastně pozná, jak najít matčin cecík s životodárným mlékem? Dříve se odpověď omezovala na vágní slovo – instinkt; ostatně za toto slovíčko lze skrýt takřka vše. V tomto případě jde o dědičnou koordinaci. Eberhard Trumler to vysvětluje v knize Rozumíme psům? takto: „Dědičná koordinace je dědičně určený druh pohybů vyvolaný určitými situacemi prostředí. Takové spouštěče chování nazýváme klíčové podněty, protože zároveň otevírají zámek a uvolňují dědičnou koordinaci. Je to umožněno tím, že v určitých nervových centrech jsou trvale vytvářeny impulzy, které nutí k vybití, tedy k proběhnutí příslušné dědičné koordinace. Jsou ale blokovány jinými nervovými centry. Blokáda pomine tehdy, když je smyslovými orgány ohlášen vhodný klíčový podnět.“ Klíčovým podnětem pro mládě je matčin struk. Je signalizován štěněcím hmatem – a vyvolá dědičnou koordinaci: uchopení struku tlamičkou a sání. Dotykový podnět je opět zásadní, ruší blokádu – štěně saje a masíruje struk jazýčkem a uplatňuje „mléčný krok“.

Sací pohyb je řízen automatismem, jehož centrum je uložené za mozkem v prodloužené míše.

Navzdory mýtům o všemocných instinktech nutno přiznat, že novorozené štěně si toho na náš boží svět nepřináší mnoho – několik vrozených způsobů pohybu a zvukové projevy. Hlas novorozených štěňat je pro fenku klíčovým podnětem: štěňata se ozývají, když jsou nespokojena – respektive když mají hlad a když je jim zima. Jejich hlasový projev okamžitě obrátí pozornost matky směrem k nim a matka zjedná nápravu: např. když se štěně skutálí mimo pelech, vyrazí křik a matka je okamžitě opatrně v zubech přenese zpět. (Je však třeba poznamenat, že u mnohých přešlechtěných psích plemen schopnost přenosu mláďat v tlamě absentuje; v tom případě se matka snaží dostrkat zpět štěně čenichem, čímž může dojít ke zranění mláděte.)

Podstatný „dědičný materiál“

Je třeba si uvědomit, že na vývoj štěněte nemají vliv „jen“ geny jeho matky a otce. Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem uvádí: „Dědičný materiál štěněte není pouhou směsí otcovských a mateřských vlastností, nýbrž dědičnost obou se může různými způsoby navzájem ovlivňovat. U vysoce prošlechtěných čistokrevných psů, s nimiž se provozuje úzká příbuzenská plemenitba, k tomu velmi často dochází ve skutečně negativním smyslu. Objevují se projevy degenerace, které se samy obvykle zase dědí dál, jelikož se jedná o poškození genového materiálu.“

Biotonus

První minuty života štěněte jsou nesmírně důležité – jeho chování neovlivňují žádné zkušenosti, je odkázáno pouze na to, co zdědilo a co je rozdmýcháno vnitřním pudem. „Síla tohoto pudu se projevuje právě v těchto prvních minutách života čilostí pohybů nového tvora, jeho energií a rychlostí, s níž najde cecík a začne sát,“ zdůrazňuje Eberhard Trumler. „Již v hodině po porodu jsou tedy vidět rozdíly mezi jednotlivými sourozenci z vrhu. To jsou individuální rozdíly, které nejsou podmíněny prostředím, nezávisejí na vnějších okolnostech, na učení a zkušenostech, nýbrž pouze a jedině na dědičném materiálu. První minuty života nám poskytnou nenahraditelnou možnost, jak přesně posoudit vrozenou životní sílu štěňat a budoucích psů.“ Tuto životní sílu mláděte (vitalitu, temperament), která je rozhodující pro další život, označil G. Ewald termínem biotonus.

Následující slova Eberharda Trumlera mohou znít (zdánlivě) krutě a jako definitiva: „Pokud se štěně již v prvních minutách života nesnaží ze všech sil dostat k mateřskému cecíku, je dědičně poškozené. Vnější příčiny z toho vinit nemůžeme. Zažil jsem psí porody v teplých místnostech i při několika stupních pod nulou; u štěňat se neprojevoval žádný rozdíl v chování. Byla-li zdravá, neexistovalo pro ně nic jiného než nesmírné úsilí dostat se ke zdroji mléka, jakmile dokázala opřít nožičky o podlahu.“ Takto dědičně poškozená štěňata Trumler odstraňoval, anebo – pokud dosáhla dospělosti – je nikdy nepoužíval k dalšímu chovu, neboť byl přesvědčen, že nedostatek biotonu by dále předávala svým potomkům. Kdyby tak nečinil, nepovažoval by to za férové jednání k samotným psům ani k potenciálním majitelům dědičně poškozených psů. Pamatujte:

Oslabení biotonu je příznakem degenerace!

V naší době, kdy je lékařská a veterinární péče na velmi vysoké úrovni, se nám předcházející řádky mohou jevit jako nespravedlivá krutost. Nešlo „zvrátit osud“ pilulkou, zákrokem? Někdy určitě šlo, nikoliv však bez fatálních následků. Je dobré náš lidský (často úzkostlivě přecitlivělý) pohled konfrontovat se „zrakem Přírody“, která pro své tvory tvrdou selekci uplatňuje. Již v roce 1941 ruský zoolog Svercov zjistil, že v prvním roce života umírá v přírodě 45 % vlčat a v roce druhém dalších 32 %, celkově tedy plných 77 %! Při vědomí toho, že vlk dosahuje pohlavní zralosti nejdříve ve dvaadvaceti měsících svého života, je procentuální statistika pro někoho děsivá, pro jiného ohromující.

Proč jsou tak bezbranná…

Nedávno jsem na besedě dostal dotaz od jedné zvídavé holčičky: „Jak to, že jsou štěňátka tak malinká a bezbranná, zatímco hříbě za chvíli skotačí a běhá?“ Dotaz mi připadal naivní a odpověď na něj samozřejmá. Ale uvažujeme o podobných problémech vůbec obecně? Řada býložravců jsou stádní zvířata, matky mají velmi dlouhou březost, aby se jejich mláďata rodila již značně vyvinutá, neboť musí následovat stádo, v němž naleznou bezpečí. Býložravci to „mají jednoduché“ – potrava roste všude kolem nich. Psovité šelmy mají březost velmi krátkou: vlčice by nemohla v sobě nosit šestici vyvinutých (a těžkých) potomků na lov – nic by neulovila. Proto psovité šelmy rodí po dvou měsících bezbranná mláďata a proto jich také rodí více. Eberhard Trumler zdůrazňuje: „Větší počet potomků zde zajišťuje zachování druhu, ,systém více dětíʻ lze tedy rovněž chápat jako přizpůsobení se životním podmínkám… Nejlepší řešení je tedy zřejmě právě to, které příroda v životě psovitých šelem zavedla: mláďat je více a rodí se co nejdříve, aby matce nebránila v lovu. Každý chovatel dobře ví, že na feně není během prvních 30 až 35 dní březost prakticky vůbec vidět; zárodky tedy rostou nejprve jen velmi pomalu a nijak ji neomezují. Zbylých 35 nebo 30 dní se vyznačuje velmi rychlým růstem plodů; přesto fena, která čeká pět až šest štěňat, ztloustne sotva znatelně a nebrání jí to v pohybu. Delší březost by však už zřejmě byla na obtíž, a proto je ochraňující mateřské lůno vystřídáno stejně bezpečným pelechem.“

S názorem, že štěňátka přicházejí na svět bezbranná a nevyvinutá, Eberhard Trumler naprosto nesouhlasí a hned má po ruce pádné vysvětlení: „Vůbec nelze říci, že by bylo štěně ,nedokonaléʻ. Naopak je velmi dokonale přizpůsobeno svému prvnímu životnímu úseku a jeho podmínkám – stejně jako pulec životu v tůni. Jestliže fena nenosí mláďata (jako kůň a kráva), dokud nejsou plně vyvinutá, neznamená to, že opouštějí mateřské lůno jako embrya. Příroda je naopak vybavila vším, co v prvních dnech života potřebují, aby se mohla v klidu připravit na svůj další vývoj.“

Novorozené štěně je – navzdory laickému lidskému pohledu – skvěle přizpůsobeno vnějšímu světu, na který právě přišlo. Nashromážděná energie se uvolňuje a štěně „ví, co má dělat“: má hlad, touží se nasytit a má potřebu tepla. Rovněž je vyzbrojeno vyvinutým hmatem, který mu pomáhá v prvních okamžicích pozemského života. Jakmile najde matčin struk, začne sát. Navíc má ukryty v dědičné koordinaci i „další zbraně“ – jednak „mléčný krok“ = střídavě tlačí předními tlapkami do mléčných žláz, jednak dokáže silně zapřít zadní nožky o zem, což mu usnadní strkání čeníškem, což povzbuzuje, stejně jako mléčný krok, produkci mateřského mléka.

Sobečkové

Člověk miluje škatulky, nálepky a pojmenování. Podle tohoto systému jsou několikadenní štěňata absolutní sobečkové, ukázkoví egoisté. Netouží (a ani toužit nemohou) po ničem jiném než po uspokojení vlastních potřeb. Štěňata spí nalepena na sebe a přitom své sourozence absolutně nevnímají (poněvadž ještě nemají vyvinuty odpovídající smysly). Nutí je k tomu potřeba tepla. Ostatně teplo, mateřské mléko a spánek jsou v tomto věku kardinálním trojlístkem jejich potřeb.

Jakmile se první štěně probudí, vzápětí hledá matčin struk. Sourozenci je „štafetově“ následují. První štěně, které se probudí, kope při cestě za mateřskou pochoutkou zadníma nožkama a budí sourozence. Kdo by se domníval, že za to „mohou“ vzájemné sociální sourozenecké kontakty, je na omylu. Od novorozeněte až do čtrnácti (či spíše do tří týdnů) věků štěňat mezi sourozenci neexistují žádné vazby a vztahy. Eberhard Trumler píše: „Takto mladé štěně neví nic o sourozencích, o ostatních psech, je to izolovaný tvor bez jakýchkoli vztahů.“

Pohyb v kruhu

Vnímavému chovateli určitě neunikne relevantní „drobnost“: malinká štěňátka se nepohybují přímým směrem, nýbrž v malém kruhu, respektive v elipsovitém oblouku. Štěně má k dispozici k dosažení svého cíle (těla matky) ještě tzv. „hledací automatiku“: pravidelně kývá hlavou zleva doprava. Tím kontroluje své nejbližší okolí – aby narazilo na tělo matky.

Pohyb v kruhu mladinkých mláďat je nesmírně důležitý pro volně žijící psovité šelmy: znemožňuje štěňatům opustit bezpečí pelechu. Pelech psovitých šelem nemá rovnou podlahu, nýbrž je „mísovitý“, což ulehčuje udržovat mláďata na místě. Doporučení Eberharda Trumlera: „My bychom se lépe přizpůsobili přirozeným okolnostem, kdybychom pelechy pro vrh nevytvářeli na zcela rovné podlaze, nýbrž napodobili mělký důlek. S dnešními umělými hmotami, které navíc udržují teplo, by to bylo velmi snadné.“

Probouzení smyslů

Nejdříve ze smyslů se u štěňat probouzí čich. V každém případě se štěňata vzájemně očichávají již kolem patnáctého dne života a mláďata začínají čichem vnímat své okolí. Psí čenich má fascinující schopnosti. E. Trumler uvádí, že pes rozpozná 2 miligramy vylisované masové šťávy a reaguje i na 5 miligramů moči fenky. Experimenty bylo prokázáno, že pes vnímá kyselinu octovou ve stomilionkrát zředěnějším roztoku než člověk. Čichové nervy zaujímají u člověka plochu asi 5 cm čtverečních, zatímco u psa v průměru 160 cm čtverečních. Pes je prostě typický a fenomenální makrosmat = velkočichač!

Oči se štěňatům otevírají průměrně mezi dvanáctým a patnáctým dnem. Samozřejmě ani po otevření očí psík takřka nevidí; patrně vnímá světlo a stíny. Mláďata v této době často šilhají, bleděmodrá očka se pohybují nekoordinovaně. Schopnost vidění bývá rozvinuta kolem jednadvacátého dne života štěněte.

Také po jednadvacátém dni začínají štěňata reagovat na zvuky, neboť se jim rychle rozvíjí sluch. E. Trumler zdůrazňuje: „Teprve tehdy štěně reaguje na zvuky, buď pohybem uší, nebo, mnohem zřetelněji, úlekem či strachem (přikrčením). Vždycky bychom měli mít na paměti, že každý nový zvuk – rána, zvolání, šumění vody atd. – musí být pro štěně, které z hluchoty přejde do světa zvuků, nejprve strašidelný. Nebudeme ho vědomě lekat, protože hrozí nebezpečí, že ve zvířeti navždycky vyvoláme strach z určitého zvuku. Nezpracované zážitky z mládí – například šok – existují u psa stejně jako u člověka.“

Další kroky

Teprve po opuštění startovní čáry přecházejí štěňata do dalších fází – např. vtištění, socializace atd. V těchto obdobích se rozvíjejí jejich emoce nejsilněji. Na tyto fáze se podíváme pod drobnohledem v budoucnosti.

Krok za krokem
aneb douška Eberharda Trumlera

Eberhard Trumler doporučuje kynologickým nadšencům následující: „Když se seznamujeme s chováním psů nejen podle jména a charakteristických pohybů, nýbrž chceme je skutečně chápat, je nejlepší sledovat vývoj od štěněte až po dospělého psa. Tak nejen postupujeme od jednoduchého ke složitému, nýbrž současně poznáváme, jak máme k dospívajícímu psu přistupovat, co od něj v jednotlivých životních úsecích můžeme vyžadovat a co nikoli – a potom můžeme být pro dospělého psa tím, čím chce být každý milovník psů: páníčkem nebo paničkou, kteří jsou pro psa pravým požehnáním.“