Staroněmecký voláč
Historie
Západní i střední Evropa byly a jsou zaslíbenou oblastí chovu okrasných holubů, u nichž šlechtitelský záměr sledoval podchycení volatosti, kterou vykazují do určité míry samci všech plemen holubů a naznačena bývá i u holubic. Vzniká zadržením vzduchu v roztaženém voleti, které primárně slouží k nabobtnání a změknutí potravy. U voláčů se cílevědomým výběrem a šlechtěním zvětšilo vole natolik, že vznikl předpoklad pro volatost u obou pohlaví. Nejvíce jsou rozšířeni voláči s tzv. hruškovitou volatostí, pro kterou je typický důraz na protaženou postavu a krk, díky čemuž dochází k získání anatomických předpokladů pro správný rozvoj, funkci a velikost volete. Voláči tak bývají opticky větší než jiní holubi. V Německu vznikli v dávné minulosti na bázi křížení voláčů s velkými užitkovými holuby voláči, kteří se vyznačovali dlouhou, i když nepříliš vysokou postavou, nízkýma nohama a dobrou volatostí. Ještě v 19. století se chovali jak ve formě hladkohlavé, tak se špičatou chocholkou a jejich průměrná délka činila úctyhodných 53 cm. Obdobný voláč ovšem vznikl též na území Maďarska, kde byl svého času došlechtěn do dokonalosti tělesných forem, zvláště co se týče celkové délky, která dosahovala k 60 cm. Je pravděpodobné, že předci obou těchto plemen, známí již z 15. až 16. století, byli totožní. V Německu byl tento majestátní holub pojmenován velký německý voláč, ale běžně byl označován krátce jako voláč německý, teprve od roku 1904 je oficiální označení voláč staroněmecký. Typickým znakem tehdejších holubů, kterým se lišili od naprosté většiny plemen, byly letky delší ocasu asi o 5 cm. Až později byly letky zkráceny téměř na úroveň konce ocasu, který mohou přesahovat o 3 cm. V různých časech se lišila obliba těchto holubů v Německu. Podle Dietze zažívali boom kolem roku 1830, ale v polovině 19. století byli téměř vyhynulí. Zdá se, že několikrát sáhli němečtí chovatelé po dovozu voláčů z Maďarska a učinili tak i po obou světových válkách. Část německých publicistů je názoru, že původní forma staroněmeckého voláče vznikla právě v Uhrách, a tento názor zastávají i odborníci v Maďarsku. Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Velký, nízký a dlouhý voláč se v Německu bezpochyby choval, ale zušlechtěn do současné dokonalosti byl nejen výběrem v rámci svého plemene, ale i za využití příměsi krve maďarského voláče. Chocholatá forma plemene se ve 20. století vytratila, obdobně jako bělohlavé a některé další barevné rázy. Speciální klub byl založen roku 1908.
Staroněmecký voláč v české literatuře
MUDr. Vladislav Šír v roce 1886 do knihy Holubářství vsunul o voláči německém jen krátkou noticku: „… má krátké a hladké nohy, křídla přesahují konec ocasu o dva palce (5,3 cm).“ V Baušeho díle Drůbež z roku 1898, jež je překladem Fridrichovy knihy Geflügelbuch a vychází tak z německého prostředí, nesmí kapitola o „velikém voláči německém“ (Columba maxima gutturosa) chybět. Bauše uvádí, že „platí za praotce těžkých, krátkonohých voláčů, byť se velmi slabě rozmnožuje. Vyskytuje se vzácně, neboť rozmary módy obrátily zálibu více ku vysokonohým štíhlým voláčům. Délka těla jest až 57 cm a rozkřídlen měří 114 cm, druhá letka je dlouhá 32 cm, ocas 21.5 cm a noha 17 cm. Váží 625 až 750 gramů a letky přesahují ocas o 4–5 cm, což není u žádného jiného plemene. Holub tento jest těžkopádný a líný, velmi krotký a přítulný, lítá málo, ale rychle. Vejce je lépe podložiti jiným plemenům, nutno je postarati se o čistotu holubníku, jinak se pošpiní.“ V knize České holubářství J. Voráčka a Ing. Bureše z roku 1940 je otištěn zkrácený vzorník voláče staroněmeckého, v němž je mimo jiné uvedeno: „Je to velmi mohutný holub, postavy skoro vodorovně nesené a v zádech mírně prohnuté. Přednost se dává velikosti a dobrým rozměrům před barvou a kresbou, vadou jsou krátký krk a tělo, malá, špičatá či pokřivená volatost, krátká a svislá křídla a vysoké nohy.“
Plemenné znaky
Od podobného maďarského voláče se současná populace staroněmeckých voláčů odlišuje výraznější a lépe tvarovanou volatostí, precizně složenými letkami, širším ocasem a poněkud vzpřímenějším držením těla. I postava je méně extrémní, tedy kratší a letky i ocasní pera méně protáhlé než u maďarského voláče. Přesto je celkový dojem velmi impozantní a proporcionálně vyváženější než u maďarského plemene. Poměrně velká hlava se vyznačuje dobrou klenbou čela, oči jsou tmavé u bílých, zatímco u všech ostatních rázů živě červenožluté. Barva obočnic není významná, ačkoliv se držíme pravidla, že stejně jako barva drápků i zobáku by měla odpovídat okolnímu opeření. Postava je statná, k dlouhému, širokému a hlubokému tělu patří dlouhý krk, jenž vytváří předpoklad pro správný rozvoj a tvar volatosti. Samotná volatost je obvykle výrazná a v některých případech až ohromující. Tvar volete spadá do typu hruškovitého, pro nějž je základním předpokladem co nejdelší krk. Ve střední a horní části je vole tak dobře klenuté, že bývá popisováno jako kulovité. Volátko vybíhá z hrudní linie v jemném přechodu, který je velmi důležitý. Chybí-li, vypadá vole, jako by vycházelo z břicha. Nesprávná volatost obvykle souvisí s kratším krkem, jenž je nejčastější příčinou nesouměrné nebo svěšené volatosti. Typickým plemenným znakem jsou dutá záda, při kterých křídla nekryjí hřbet. Celkový tvar horní linie holuba je přirovnáván k zahnuté turecké šavli, linie začíná záhlavím a končí nenarušena až na konci letek. Zadní partie je velmi dlouhá, přinejmenším tak dlouhá jako přední část holuba. Postoj je tedy umístěn přibližně v polovině holuba a je vizuálně nízký, čemuž napomáhá podklesnutí v patních kloubech. Dolní končetiny jsou poměrně dlouhé, ale díky přimknutí bérců k tělu (kde je kryje opeření dolní hrudi) a povolení v patních kloubech působí mnohem kratším dojmem. Vyšší nohy jsou nežádoucí, neboť by přinášely příliš vzpřímené držení těla. Držení těla je mírně se svažující k vodorovně nesené zadní partii, zatímco přední partie se plynule zvedá, o poznání více než u voláčů maďarských. Opeření je hebké, dlouhé a poněkud volnější. Na voleti a hrudi se mohou nacházet i vlasová pera, která nesmějí být posuzovatelem trestána. Velmi dlouhé, a pokud možno precizně složené letky leží na ocase. Délkou zasahují nejméně na konec ocasu, přesahují-li ho, je to považováno za přednost. Důležité je zejména dobré složení letek, kterého není vždy snadné docílit, ale je podmínkou pro elegantní celkový dojem. Ocas je dlouhý a široký, může být rozšířený až do šířky postavy. Při běžném způsobu chovu jsou velmi často letky neseny na zemi a na ocas je holubi přesouvají až při imponování. Tento fenomén je naprosto v pořádku, ale vadou je, postrádá-li holub schopnost letky na ocas přesunout nebo je má zkřížené.
Barevné a kresebné rázy
Vyskytují se jako plnobarevní ve zbarvení bílém, černém, stříbrném (popelavě červeném plnobarevném), recesivně červeném a žlutém. Dále jako plaví v barvě modré a stříbřité ve vzorcích bezpruhém, pruhovém i kapratém (stříbřití mohou mít i variantu s okrem na hrudi, tzv. skřivánčí), jakožto i ve žlutě plavé a červeně plavé pruhové i kapraté. Tygři, stříkaní a bělohrotí jsou uznáni a rozšířeni jako černí, recesivně červení, recesivně žlutí a modří. Kresba tygrů není u plemene přísně posuzována, zpravidla jsou tak nazýváni stříkaní holubi s barevnými letkami a ocasními pery, zatímco jedinci s bílými pery v těchto oblastech jsou zařazováni mezi stříkané. Uznána je i nejtmavší varianta tygrů, tzv. kropenáč, jenž má bílá pírka pouze na hlavě při ostatním barevném opeření. U holubů modré řady je povolen bílý kostřec, ale barevný má z hlediska chovu přednost. Kresba ani barva nepatří mezi stěžejní znaky, ale při rovnocenné kvalitě upřednostňujeme intenzivněji barevné a přesněji kreslené jedince.
Způsob chovu a výstavnictví
Zejména na velkých německých, rakouských, ale už i polských výstavách oslovuje staroněmecký voláč řadu návštěvníků velikostí, impozantností a výtečnou volatostí. Každým rokem přichází noví zájemci o chov tohoto plemene, včetně chovatelů z České republiky, ale v naprosté většině případů po roce či dvou sbírání zkušeností s těmito velkými holuby přechází elévové jejich chovu na jiné plemeno. Příčin může být více. Němečtí odborníci zpravidla uvádějí skutečnost, že se novým zájemcům nedaří odchovat mladé v lepší kvalitě, než jakou mají chovní holubi. To může být pravda, ale obvyklé je to i v chovu jiných holubů a tam to důvod k brzkému vyřazení plemene nebývá. Naopak bývá pravidlem, že kvalitní chov holubů jakéhokoli skupiny se buduje pět až deset let, někdy i déle. Já se spíše domnívám, že příčiny lze hledat v jiných oblastech. Staroněmecký voláč potřebuje velkou podlahovou plochu v holubníku i voliéře pro chovné jedince a také pro výletky. Na chovný pár je dobré počítat s asi třemi metry čtverečními podlahové plochy, což je prostor pro cca šest párů středně velkých holubů. Tento voláč spotřebuje také velké množství kvalitního krmiva a příliš nelétá. Projevuje se z hlediska temperamentu jako typický voláč, tedy vitální a pozorný „donchuán“, který nahání holubice a ty „tancují“ kolem samců, ale vše se odehrává na zemi. Není tam taková volnost, radost, až živelnost jako u většiny voláčů, kteří lehce létají a svoji volatost prodávají zvýšeným držením těla, vyššíma nohama a vzpřímeným držením krku. Neméně důležitým aspektem je zajištění odbytu mladých, který není u staroněmeckých voláčů tak jednoduchý jako u většiny velkých voláčů. Běžný holubář proto volí lehčí plemena, zvláště v současné době, kdy se počet holubářů nezvětšuje a chybí poptávka po náročnějších plemenech, která vyžadují vyšší péči a čas chovatele. Staroněmecký voláč vyžaduje čisté chovatelské zařízení, neboť zadní partií „zametá“ podlahu. Nejlepším řešením, jak uchovat jeho letky a ocas ve vynikající čistotě a kondici, jsou plastové rošty, případně rošty dřevěné či kovové, ale výjimkou není ani podestýlka z hoblin nebo každodenní čištění holubníku. Hnízdní krbce umísťujeme do výšky asi 30 cm od podlahy, aby vylétnutá holoubata nevlézala do cizích budníků, kde by mohla být poklována. Budníky je dobré dle počtu chovných párů uspořádat po obvodu holubníku, někdy jsou postaveny i na patro – v tom případě k nim připevníme žebříček z podlahy holubníku obdobný, jaký známe z chovu hrabavé drůbeže či holubů římanů. Velikost budníků je v ideálu 100 × 60 × 50 cm a i na jejich dno se obvykle pokládá plastový či drátěný rošt. Hnízdní misky kupujeme přímo pro velká plemena, ale v praxi se osvědčily také menší obdélníkové plastové přepravky či dřevěné bedýnky, které chovatel bohatě vystele slámou, na podlahu je možné dát polystyren nebo molitan, aby se vejce nerozmačkala. Stelivo poté již bez problémů doplňují samotní holubi, kteří jsou i přes svoji velikost velmi pečliví, mateřští a spolehliví rodiče. Dříve doporučované chůvky (např. kalifornští holubi) nejsou nezbytné, ale část chovatelů přesto jejich služeb využívá, aby docílila vzrostlejších holoubat. Vzhledem k velikosti tohoto holuba se uplatňuje tzv. zimní plemenitba, která začíná v lednu. Je to z důvodu, že vývoj výletka k výstavnímu využití trvá osm až devět měsíců, což znamená, že k výstavám se hodí nejlépe odchovy z února až května daného roku. Holoubata z dalších měsíců obvykle vystavujeme až jako roční. Chůvky z řad otužilých a pevně sedících plemen nám mohou být oporou při žádoucí zimní reprodukci, neboť zahřívají mladé obvykle mnohem déle a pečlivěji než páry sestavené z výstavně vedených plemen. Mladé kroužkujeme velikostí 9 mm. Temperament těchto holubů je vedle jejich krotkosti a důvěřivosti předpokladem ke správnému předvedení na výstavách. Volatost a imponování při chůzi předvádějí velmi ochotně a bez nutnosti předchozí drezury u chovatele, ale jedině při umístění do velikostně odpovídající klece, která připomíná svými rozměry voliérku pro drůbež. Jen v takto „nadstandardním“ prostoru vynikne impozantnost staroněmeckého voláče, na což by měli pamatovat organizátoři výstav. Zájemce o bližší informace o chovu tohoto velikána odkazuji na publikaci Altdeutsche Kröpfer, temperamentvolle Riesen z pera Josefa Wolterse, kterou vydal Klub chovatelů staroněmeckého voláče v Německu roku 1983.
