Pozoroval jsem svého kakarika žlutočelého, jak se marně snaží zbavit přilepeného peříčka na špičce zobáku, na niž si zjevně viděl, ale ani otírání zobáku o hranu stolu nepomáhalo. Předtím okusoval sladkou jahodu, pak si probíral peří a malé peříčko se na zobák pevně přilepilo. Po chvíli s otíráním přestal a zastavil se, aby získal vhled, jak s peříčkem efektivně naložit. Uchopil je prsty a sundal si je. Předvedl tak názorně existenci svého sebeuvědomění ve formě „vím, že vidím“.

Také sebeuvědomění podmiňuje papouškovo chování

Podle neuropatologa F. Koukolíka (2003): „Lze předpokládat, že vědomí ve smyslu bdělosti mají všechna zvířata střídající spánek s bděním. U ptáků a savců lze nadto předpokládat, že si mohou být do nějakého stupně vědomi svého smyslového rozlišování včetně bolesti i hybných akcí. Šlo by o nějakou podobu vědomí, kterému mezinárodní literatura říká awereness. Znamená to ,vím, že vidímʻ, nelze tedy srovnávat lidské vědomí s vědomím jakkoli mentálně vyvinutých zvířat, neboť lidské vědomí má svůj rozměr po stránce jazykové, sociální a kulturní.“ První sebeuvědomování se u dítěte objeví mezi 1. a 2. rokem života. U zvířete bylo zkoumáno tak, že mu byla po uspání na obličej udělána značka. Tu se zvíře po probuzení a při pohledu do zrcadla snažilo odstranit. Mezi taková zvířata vedle lidoopů a kytovců patřila také kavka obecná, která se poznala v zrcadle. Inteligentní zvířata sama sebe vizuálně poznávají.

Americký zoolog D. R. Griffin (1915–2003) se o vědomí zvířat, k němuž vědecký svět dosud zaujímal skeptický postoj, domnívá (1976, 2001): „I tvorové s velmi malým mozkem mohou mít aspoň špetku vědomí, neboť z praktického hlediska může být pro přírodu efektivnější dát některým formám života trochu sebeuvědomění než se pokoušet vybavit každého živočicha pro všechny myslitelné eventuality.“

V přírodě může hrát roli zrcadla vodní hladina, kdy se uplatní ta „špetka“ sebeuvědomění, neboť jinak by se třeba pták svého odrazu na lesklé hladině polekal a bál se napít. Již zmíněný Kakariki žlutočelý před zrcadlem v koupelně zpomaloval svůj let, až téměř stál ve vzduchu jako vrtulník, aby se zjevně v zrcadle mohl pozorovat. Do prostoru v odrazu zrcadla se vletět nepokoušel. Udělal to jen jednou, jako mládě, a svůj omyl si zapamatoval.

Na sympoziu o zvířecím vědomí v Denveru D. R. Griffin řekl: „Jelikož vědomí skýtá prostředky k prověřování myšlenek uvnitř mysli, bez rizik reálného světa (jak tvrdí filozof Karl Popper) je možné, že i bezobratlí mají určité primitivní prostředky k ,mentálnímuʻ prověřování výsledků. Záblesky toho, že zvíře si uvědomuje samo sebe, můžeme postřehnout v mnoha kategoriích chování. Některé nejdojemnější se týkají momentů empatie, porozumění a důvěry.“

V novinách byl zveřejněn článek (Blesk, 2013) o mezidruhovém chování a vztahu psa a kocoura v mezní situaci, který lze uvést i jako příklad empatie mezi zvířaty. Majitel psa a kocoura Mikeše v článku píše: „… Se psem se stali nerozlučnou dvojicí, spali spolu, jedli spolu, hráli si spolu, hlídali spolu, a dokonce spolu chodili na každodenní procházky. Jednoho rána ale přišla manželka uplakaná ze zahrady, že tam Mikeš leží a celý se třese. Vlezl jsem do boudy, kde ležel v šoku naprosto zbědovaný Mikeš a kolem něho zatočený Mates mu olizoval hlavu. Když jsem ho chtěl vyndat, bolestně zařval a kousl mě do ruky, zadní nohy tahal za sebou. Po rentgenu nám doktor oznámil, že je to tříštivá zlomenina stehenní kosti následkem střelné rány…“

Moje senegalka si chvílemi přeje, abych ji hladil po hlavičce a drbal za krkem. Řekne si o to zvláštním zvukovým signálem a současně skloní hlavu. Je to známka toho, že si uvědomuje při hlazení svůj pocit blaha, a proto ho také vyhledává. Papoušek si v domácím „hejnu“ uvědomuje, že určitý jeho člen má pro něj rozhodující význam, a k němu také zcela přilne.

Světově proslulý biolog Ernst Mayr ve své knize Co je evoluce (Academia, 2009) napsal: „Předpoklad o jedinečnosti lidského vědomí je široce rozšířen. Naprosto neoprávněně. Vždyť vědci, kteří zkoumají chování zvířat, shromáždili spoustu důkazů prokazujících rozšířený výskyt vědomí u zvířat. Každý majitel psa měl příležitost pozorovat ,pocit vinyʻ, který jeho čtyřnohý miláček projevuje, když v nepřítomnosti pána udělal určitou věc, za kterou očekává trest. Sporné je ovšem to, kam až ,dolůʻ v živočišné říši můžeme takové známky vědomí vystopovat. Docela dobře se může podílet i na únikové reakci některých bezobratlých, ba prvoků. Lidské vědomí se téměř jistě nevynořilo plně rozvinuté s lidským druhem – představuje pouze nejvyvinutější konec dlouhé evoluční historie.“

Papoušek vidí, že za oknem nebo kolem voliéry právě prolétává velký, nápadný pták – vrána, racek, straka apod. – a vždy se jen reflexivně přikrčí, jako před vzlétnutím, ale neuletí. Vědomí a později i zkušenost ho ubezpečí, že je ve svém prostředí v bezpečí a od cizího ptáka mu nic nehrozí. Kdyby byl závislý jen na instinktech a reflexech, bylo by pro něj velmi energeticky náročné reagovat na všechny vnější podněty z okolního prostředí. Vědomí je vyšší úroveň mozkové činnosti a je biologickým jevem.

Německý obhájce zvířat Ernst Meckelburg obdivuje mnohostranné schopnosti zvířat, které si ani mnozí chovatelé často nechtějí připouštět nebo je ani netuší, když říká (2003): „Zvířata disponují určitou duševní kapacitou, specifickými schopnostmi uvažování a komunikování, pracovní inteligencí, pocity, a dokonce i jednoduchými formami vědomí a uvědomování si vlastního Já. Již tyto, téměř lidské vlastnosti by měly postačit k tomu, abychom jim poskytovali odpovídající ochranu a nejednali s nimi jako s libovolně manipulovatelnými objekty. Příroda navíc obdařila zvířata mnoha specifickými fyzickými vlastnostmi, které často daleko přesahují lidské vlastnosti. Člověk je dokáže nahradit pouze pomocí technických zařízení.“

Až si jednou v budoucnu člověk plně uvědomí (a to už může být příliš pozdě), že zvíře není bezduchý výtvor přírody určený jen ke konzumaci a k zištnému využití, dosáhne konečně žádoucí lidské a kulturní úrovně.

(Pokračování příště)