V poslední době dramaticky přibyl na výstavách psů počet vystavovaných atraktivních československých vlčáků. Některé výstavní kruhy jimi doslova přetékají. Jako příznivec tohoto plemene bych měl mít pochopitelně radost. Ovšem mám na paměti, jak paní Móda umí s módními plemeny „zatočit“ a jaké škody dokáže na plemeni, které se stane její obětí, napáchat…

„Lidé musí mít v sobě trochu zvlčilosti.“

Ťiang Žung: Totem vlka

Vzpomínka

„Vlk má nesmírný vliv na lidskou představivost. Osvojí si váš pohled a vrátí vám ho.“

Barry Holstun Lopez: O vlcích a lidech

Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století. Jako stálý návštěvník přehlídek psích krasavců jsem je prostě nemohl přehlédnout: v kruhu v řadě za sebou klusalo několik vlkošedých a hnědavých krasavců… Elegantní, plavný, ladný pohyb, charizmatický zjev… Českoslovenští vlčáci! Když se pohled jednoho z vlčáků střetl s mýma očima, jeho jantarové oči mi vypálily do mozku dvojitý cejch: na ten pohled nebylo možno zapomenout. A přestože jsem ještě mnoho desítek dalších let choval jiná plemena (pod kůži mi pronikli především irští teriéři a pochopitelně aljašští malamuti, kteří se mi stali osudem), zlatavý stín pohledu československého vlčáka mi nešel z mysli a vzpomínka se časem přetavila v sen. A své sny si má člověk vyplnit. Alespoň některé…

Českoslovenští vlčáci se poprvé představili široké veřejnosti na Mezinárodní výstavě psů v Nitře v roce 1983.

 

 

Trocha historie…

… nikoho nezabije, abych parafrázoval slova z Písně o rose Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

Rozhodující postavou při „stvoření“ československého vlčáka byl plukovník Ing. Karel Hartl, který v loňském roce oslavil úžasných devadesát let! Tento obdivuhodný muž si byl vědom faktu, že pokud se má správně vyhodnotit chování psů, je třeba důkladně poznat ekologii a etologii jejich předka – vlka. Proto rovněž přistoupil v chovatelské stanici pohraniční stráže v jihočeských Libějovicích k experimentu křížení německého ovčáka s vlčicí. Při krytí byla využita karpatská vlčice Brita a Německý ovčák César z Březového háje. Brita porodila 26. května 1958 pět štěňat. Tak začal dlouhodobý chovný program. Karel Hartl si poznamenal do deníku: „Ve druhé generaci při spojení kříženců se psem je potomstvo anatomicky ze 70–75 % podobné vlku. Ostatní jsou mezotypy. Při společné výchově se psy se kříženci podřizují psům až do stáří 8–10 měsíců. Pak začnou bojovat o postavení ve smečce a ve většině případů tento boj vyhrají.“

Původním záměrem experimentu bylo ověřit, zda může být přikřížením vlků zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost služebních psů sloužících u pohraniční stráže. Teprve později se z této startovní čáry vyvinula snaha o vytvoření nového plemene – československého vlčáka (ČSV), do které se zapojilo mnoho civilních chovatelů. Karla Hartla nesmírně zajímalo, jak se budou tito psi socializovat, chovat a vyvíjet v soukromí rodin, nejen v kotcích a na cvičištích pohraniční stráže.

Na Slovensku měl velkou zásluhu o rozvoj plemene spolupracovník Karla Hartla, major František Rosík. Na vzniku plemene se za pětadvacet let podíleli čtyři vlci – Brita, Argo, Šarik a Lejdy. Po obětavé a dlouhodobé práci byli nadšenci vlkošedých krasavců odměněni – 13. 6. 1989 na generálním zasedání FCI ve Finsku bylo plemeno uznáno na zkušební dobu deseti let. Velkou zásluhu na úspěchu měl i RNDr. Petr Dvořák, který ČSV obhajoval. Po rozpadu Československa se patronem plemene stala Slovenská republika.

 

Odpůrci

Ne všichni byli v minulosti nakloněni křížení psa a vlka. Tvůrce moderního typu německého ovčáka, rytmistr Max von Stephanitz (1864–1936) o křížení vlka a psa napsal: „Hlava a stavba těla se přikřížením vlčí krve jen pokazí a tam, kde chybí síla a velikost, víme, jak je docílit odborným chovem. K čemu tedy přilévat vlčí krev? Vždyť povahu a vlastnosti našich psů tím od základu zkazíme, německý ovčák a vlk už dnes nemají nic společného. Ani ostrost to nezvýší, dostaneme naopak jen plaché, a proto kousavé psy.“

V rámci objektivity je třeba uvést, že i jeden z největších znalců psů, Eberhard Trumler (1923–1991) se zpočátku ke křížení psa a vlka stavěl velmi skepticky. V roce 1974 v knize Rozumíme psům? napsal: „Před časem se v Československu pod vedením Karla Hartla začal rozsáhlý chovný experiment, který nejdříve měl zlepšit vlastnosti německého ovčáka. Ale brzy bylo rozhodnuto vyšlechtit raději vlastní plemeno, ,vlčákaʻ, pro kterého byl vytvořen předběžný standard a jehož typ měl být konsolidován mnohonásobným zpětným křížením s německým ovčákem po čtyři generace, přímým výběrem a přesným liniovým chovem. Neobyčejné úsilí, neobyčejné množství práce dát všechno dohromady – nevím, zda se někdy zisk vyrovná vynaložené námaze. Vyšlechtit nové plemeno a přibrat k tomu divokou krev je podnik, ke kterému by mně chyběla odvaha. Jenom z toho, co bude nutné k výběru, abychom odstranili nežádoucí vlastnosti divokého zvířete, bychom mohli právě tak dobře vyšlechtit špičkové německé ovčáky nevídané kvality. Jen z německých ovčáků!“ V době mé návštěvy (1989) Eberhard Trumler svůj názor na ČSV zásadně přehodnotil a řekl mi, že před tvůrci plemene ČSV hluboce smeká.

 

Splněný sen Karla Hartla?

„Vzorem pro československé vlčáky je a zůstane prapředek všech psů – vlk – v celé své kráse a síle, ale i přizpůsobivosti a proměnlivosti,“ napsal kdysi Karel Hartl. „Proto i standard požaduje jednotu v typu i zbarvení, ale současně dává prostor pro přiměřenou variabilitu a tím umožňuje rozvoj chovu do šíře a zachování dědičného zdraví populací.“ Sen Karla Hartla, který se pochopitelně neustále o československého vlčáka bytostně zajímá a horlivě navštěvuje, pokud mu to zdraví a jeho devět křížků dovolí, klubové akce, se splnil – ČSV je nejen obdivovaným plemenem v Česk

u, na Slovensku, Polsku a v okolních zemích, ale je nesmírně populární i v Itálii, Francii apod., a jeho první vyslanci dorazili dokonce i do USA.

 

 

Povaha československého vlčáka

Současní českoslovenští vlčáci (dále jen ČSV) jsou velmi temperamentní, aktivní, vytrvalí, bleskově reagující a sebevědomí (ovšem i mezi nimi se najdou jedinci s extrémní nedůvěrou, plachostí a bázlivostí – proto je u tohoto plemene nutno věnovat velkou pozornost fázi vtištění a socializace). K cizím psům jsou sebevědomí, ale při optimální socializaci přátelští (napjatá situace může vzniknout mezi dominantními psy a zejména mezi dominantními fenami). Chovatel musí věnovat maximální čas štěňatům ve fázi vtištění, socializaci na rušivé vlivy a cizí psy pak musí nový majitel věnovat nejen mnoho času a trpělivosti, ale i „vesmírnou“ pozornost! Svému pánu (a rodině) projevují maximální věrnost. ČSV jsou všestranně upotřebitelní, samozřejmě od nich nemůžeme očekávat otrockou poslušnost německých či belgických ovčáků. Povely zkoumají svou logikou, avšak naštěstí u nich vítězí touha po pamlsku. ČSV byl v minulosti z armády a policie pro neupotřebitelnost vyřazen, práceschopným jej učinilo pochopení a trpělivost civilistů. ČSV mají nepochybně komplikovanou a složitou duši (psychiku), vyžadují trpělivou důslednost a budování vzájemné důvěry. Necitlivý přístup člověka se projeví ve zkratovém jednání a může napáchat velké škody.

Kdo by z předcházejících řádků nabyl dojmu, že ČSV mezi jinými plemeny ve výcviku neobstojí kvůli svému temperamentu a tvrdohlavosti, může být na omylu. Záleží na konkrétním psu i na jeho pánovi. Jen namátkou: Kamila Nováková s Ohnivákem z Molu Es má složeny zkoušky IPO3, umístila se mezi nejlepšími na MR stopařů a absolvovala např. i nejtěžší musherský závod v Česku, Šediváčkův long. Daniela Adámková se s Cenzií z Hvozdecké Kotliny úspěšně věnuje záchranářskému výcviku a Aleš Bittner se psem Yahoo z Molu Es se věnuje nejen záchranařině, ale úspěšně složili i velmi náročný atest horské služby; Yahoo zvládá i slaňování z helikoptéry. Dalších příkladů bychom však nalezli mnohem, mnohem více.

 

Intermezzo
aneb testament Bílého tesáka

Asi nikdo nespočítá, kolik generací romantických duší ovlivnila četba Bílého tesáka Jacka Londona a Vlčáka Kazana Jamese Olivera Curwooda. A mnoho z těchto duší zatoužilo mít po svém boku impozantní šelmu, která by v sobě spojovala to nejlepší z vlka a to nejlepší ze psa. Ovšem s kříženci vlků a psů (F1) to nemají zpravidla lidé jednoduché a osud těchto zvířat nebývá většinou záviděníhodný. V současné době se např. v USA stali vlčí kříženci skutečnou módou, a přestože je v mnoha amerických státech jejich soukromý chov zakázán, inzeráty se nabídkou těchto zvířat v kynologických časopisech i na internetu jen hemží. (Ke křížení s vlky jsou v USA používáni nejen němečtí ovčáci, ale i aljašští malamuti a sibiřští husky.) Odhady počtu vlčích kříženců v USA se velmi různí, určitě jich však prý bude nejméně půl milionu. Riziko chovu kříženců F1 si bohužel vybírá svou daň – mnoho lidí je těmito zvířaty zraněno a většina kříženců se nedožívá více než dvou tří let, kdy je jejich život násilně zkrácen eutanazií.

Vraťme se však k současné módě ČSV v české kotlině – může za ni London a Curwood? Dnes již asi nikoliv. Jistě, může za to atraktivní vlčí exteriér plemene a prý (snad především) – jak spekuluje vlčí religionista Adrian Dragonari – upírsko-lykantropická filmová sága Stmívání (držitel Zlaté maliny za nejhorší film), natočená podle knih Stephenie Meyerové: vypracovaní vlkodlaci patrně okouzlili romantické dívčí duše a inspirovali je ke koupi vlkošedých štěňat. Čert ví: na každém šprochu… Jisté však je, že počet ČSV ve výstavních kruzích v poslední době závratně stoupá.

 

Úskalí módy

Každý, kdo se hlouběji zajímá o psy, si je vědom, jaká nebezpečí hrozí, když plemeno podlehne lidské módě. V dávnější minulosti postihlo „sedm ran egyptských“ např. skotské ovčáky – kolie (vliv popularity filmu Lassie se vrací; první byl natočen již v roce 1943), v nedávné dalmatiny (kvůli oblíbenému filmu 100 + 1 dalmatinů), němečtí ovčáci se s nimi potýkají stále, stejně jako retrívři, Čivavy, jorkšíři… Jakmile vstoupí do chovných zájmů na prvním místě finance, je na světě neštěstí, které může dané plemeno zdravotně ohrozit a poškodit jeho pověst. Pokud do chovu vstoupí zvířata s nevhodnými povahami, zatížená chybnou genetickou výbavou a přidá-li se k tomu úzká příbuzenská plemenitba a dědičné defekty, jsme na té správné cestě do pekel. Dalším nešvarem je využívání ke krytí pouze omezeného počtu psů, kteří jsou ověnčeni tituly šampionů krásy. Jak precizně definuje Hellmuth Wachtel v knize Chov psů v roce 2000: „Rozhodčí na výstavách se nemohou starat o genetickou výbavu, genotyp psa, důležitý je pro ně pouze fenotyp, tedy to, co je na psu viditelné.“ A na jiném místě zvedá H. Wachtel varovně prst: „Jako krycí psi jsou superšampioni sice jakousi zárukou pro výstavní úspěchy potomstva, ovšem s ohledem na zdraví jsou ve dvou směrech na pováženou: zaprvé, protože jejich stupeň příbuzenské plemenitby zřejmě spočívá nad průměrem populace, zadruhé, protože v zájmu budoucnosti plemene by neměl být využíván pes, který má pravděpodobně nadměrné množství potomstva a tak dále zužuje genetickou vzdálenost.“ Bohužel i v dalším tvrzení má Hellmuth Wachtel svatou pravdu: „Chov se především řídí momentální poptávkou. Jelikož psi jsou velmi plodná zvířata, postačí relativně málo chovných zvířat k pokrytí i velké poptávky štěňat.“ Člověk-chovatel, tím méně člověk-chovatel byznysmen neprovádí selekci jako matka Příroda. H. Wachtel uvádí: „V přírodě ovlivňuje selekce mnoho, možná stovky znaků současně. Jen díky tomu jsou divoká zvířata schopna přežívat v přírodních podmínkách. Ovšem příroda provádí většinou selekci mezi mnohem větším počtem jedinců, než to můžeme dělat my, díky tomu se podstatně snáze dostává k cíli. Velká část potomstva se v přírodě vůbec nedostane k rozmnožování.“

Mně nezbývá než doufat, že ČSV mine marnivá móda bez povšimnutí a že odpovědným chovatelům i dalším příznivcům plemene půjde jen a jen o tyto nádherné, inteligentní a temperamentní psy s mimořádně komplikovanou duší a o jejich blaho.

 

„Bestie“?!

„Spoléhat se jen na vlčí sílu nestačí, je třeba mít také vlčí trpělivost.“
Ťiang Žung: Totem vlk

Bohužel lidé, kteří si plemeno vybírají „očima“, a nikoliv mozkem, které pouze povrchně okouzlí jejich vlčí exteriér a nejsou ochotni pochopit a respektovat jejich charakter a nároky, zadělávají na fatální problém psům i sobě. Kdo nemá dostatek času, zkušeností, empatie a láskyplné trpělivosti, neměl by si nesmírně inteligentní, ale i svobodomyslné a paličaté vlčáky vůbec pořizovat. Lidské chyby a necitlivost odjišťují v hlavách terorizovaných ČSV granát. Svědčí o tom „ztroskotanci“ a „nechtěnci“ v záchranné stanici československých vlčáků TAWY a jejich zdrcující osudy. Na nešťastných psech odreagovávali svá zklamání, frustrace, surovost a bestiální bezradnost bestie dvounohé. Mějme vždy na paměti slova, která napsal Eberhard Trumler ve své knize Tykáme si se psem: „Trpělivost by měla být ve styku se psem vždy naší hlavní ctností – pes má s námi také nesmírnou trpělivost.“ Platí totiž pro člověka s ČSV stonásobně víc než pro život s mnohými jinými plemeny.

 

Jsou ČSV „rasisté“?

Nepochybně. I když zpravidla vycházejí se sociálně kompetentními psy nejrůznějších plemen velmi dobře, nejšťastnější jsou mezi sobě rovnými vlkošedými kožichy. Interakce, vzájemné hry a komunikace mezi jedinci téhož plemene je fascinující a je téměř identická s komunikací mezi vlky. Jasně se to projevuje na společných „vlčáckých“ akcích a setkáních.

Role pokusného králíka

„Sotva před 14 000 lety jsme byli predátoři na toulkách se svým duchovním bratrem, vlkem. My jsme také vysoce agresivní zvířata se složitými rituály a mechanismem zábran, z čehož nejpodivnější je náš jazyk.“

Roger Abrantes: Řeč psů

Do role pokusných králíků byla obsazena Zdeňka a já, a dlužno přiznat – příliš jsme se nebránili. Štěně čévéčka (jak bývá ČSV familiárně nazýván) jsme dostali darem z chovné stanice Šungmánitu-ha Khoyáke od Lenky a Adriana Dragonari. Adrian to popisuje takto: „Ten nápad ,podstrčitʻ Montemu vlčáka v nás strašil docela dlouho. Jak se s plemenem popasuje zkušený služební kynolog se svými zajetými postupy, šampion v agility, psí psycholog a přeborníci v dalších psích disciplínách, to už jsme znali, ale Monte, kterému prošly rukama stovky seveřanů, duchovní otec dogtrekkingu a navíc vlčí zvěd, to bylo zcela neprobádané území. Jednou se Monte zmínil, že ho českoslovenští vlčáci vždycky přitahovali, ale odrazoval jej vzhled německého ovčáka, a především dlouhé uši. Tak to se chytil do pasti, protože sám jsem to měl dlouho podobně a dlouho odolával, pamatujíc si ,pracovníʻ linii od pohraniční stráže, kde se dávala přednost ovčáckým typům nepříliš podobným vlku. Dnes už se takoví jedinci vůbec nevyskytují, a navíc jsme doma měli praštěnou Dárlinku a laramijského povaleče Akeenaha, kteří kromě jiného splňovali i tu drobnou libůstku (která však pro náš výběr plemene může být fatální) krátkých oušek a mohli by ji předat i potomstvu. A tak jsme pozvolna a zcela nenápadně počali připravovat kulisy k obmyslnému kusu. Ono nacpat někomu ,ČiVavuʻ může být někdy zlomyslnost rovnající se těm nejstrašlivějším lidským dramatům. Vybydleným příbytkem počínaje a ztrátou zaměstnání či rozvodem konče. Avšak Monte měl stále ještě své dva věkovité malamuty Frama s Mishou, a to je kus práce a odpovědnosti, kterou lze s úlevou delegovat na zkušené čtyřnožce. Zároveň je to pár schodů v hierarchii, které jsou obsazeny, aby se prohnaný vlkošedý dorostenec nevyšplhal přímo ku vašemu trůnu a nepřevzal vedení smečky do vlastni režie. Pro tuto plíživou strategii má většina vlčáků od přírody nevídané vlohy. Zároveň bylo jasné, že v Monteho partě čeká ,vlčeʻ dobrodružný život, o jakém většina jedinců tohoto druhu sní. Toulat se celé dny divočinou a pak se schoulit v teplém příbytku u nohou svého vůdce, to je sen o životě bohů, typický pro desperáty, kteří žijí vnitřně rozpolceni mezi světem psů a lidí.

Nakonec se vše málem zhatilo, když z celého vrhu v prvních dnech přežila jen Taiga, která hned na úvod tvrdě vybojovala své místo na světě, a tak bylo zcela jasné, kam bude směřovat její cesta. Nutno přiznat, že od začátku bylo znát, že po rodičích zdědila zcela neohroženou povahu sebevědomého jedince nepříliš připomínající notoricky známé, opatrné a nestabilní jedince plemene a jen tak do něčeho si kecat nenechá, takže jsme byli připraveni na všechny možné scénáře. No a dál už jsme se přesunuli pouze do rolí zlomyslných pozorovatelů.“

 

V područí plyšového krokodýla
aneb princezna Zubejda

„Obyčejných dní je moc. Mohly by se nějakým výnosem zrušit, pomyslel si David Zajíc,“ píše Josef Formánek v románu Prsatý muž a zloděj příběhů. Mohu vám zaručit, že pokud vaši domácnost posílí štěně československého vlčáka, obyčejné dny pro vás přestanou existovat. A je dost možné, že se vám po nich občas i zasteskne…

Sotva mi Lenka Dragonari strčila vlkošedé robě do náruče, hned jsem pochopil, že to s ním nebude jako s desítkami jiných štěňat rozličných plemen, která jsem doposud vypiplal. Štíhlounké „nic“ se mi vzápětí na mé senilní „ťuťuňuňu“ pokusilo amputovat svým mléčným chrupem nos a hned nato mi bělounkými tesáčky roztrhlo obočí. Neuměle jsem předstíral bodrou veselost a nenápadně si utíral slzy, které se mi nekontrolovatelně vyhrnuly z očí spolu s krví, do rukávu. Bylo to nad slunce jasnější: byl jsem nucen oprášit zkušenosti, které jsem nabyl s vlčaty, a použít je na Taigu. Byla tak sladká – pokud bylo po jejím. Jakoukoliv manipulaci, jakoukoliv snahu o své usměrnění trestala kousanci. Zdeňka ji okamžitě pasovala na plyšového krokodýla. Když jsem zvýšil hlas, zalézala do tmavých koutů a směšně temně vrčela. Doma se Taiga zprvu chovala jako kapesní zbraň hromadného ničení – vše zkoumala zuby, vše, co bylo možné roztrhat, poctivě roztrhala na prvočinitele. Nepraktičtější hračkou pro ni byly rukavice – těmi si sama nalískala. Pustl jsem pánubohu před očima, jak ve zrychleném filmu: nemytý, nečesaný, s potrhanými šaty, se zaschlou nebo tekoucí krví, s kruhy pod očima… Ideální prototyp bezdomovce. (Zdeňka na tom byla obdobně.) V komparzu muzikálu Bídníci bychom mohli z fleku vystupovat bez garderobiérky a bez líčení… Ale mládla nám srdce! A přitom jsme byli pyšní jako zdevastovaní prarodiče hledící na řádící hyperaktivní vnučku. Pozorovat hry štěněte a jeho kontakt s jinými psy bylo úžasné a vzrušující.

Také s čistotností Taigy to bylo dlouho tristní. Tu má bývalá štěňata zvládala nejpozději do týdne. Taiga se byla schopna vymočit na koberec ještě v půlroce. Ale dosti stesků: při důsledné výchově, andělské trpělivosti a laskavé neústupnosti se vše zvládlo. Malér nastal, když Taiga dosáhla půl roku a uznala, že jsem docela fajn. Tehdy se rozhodla, že se stane mou samicí. Zdeňku sice zbožňovala, ale mínila ji nekompromisně sesadit na druhé místo za sebe. Nastal čas běsnivých půtek a tahanic. Zdeňka vrčela, válela Taigu po zemi a já – šéf vlk – musel zasahovat: vůdce přece rvačky netrpí. Taiga se mi dojemně omlouvala, zahrnula mě polibky, aby se vzápětí znovu na Zdeňku vrhla. Trvalo to týdny… a bylo to o nervy. Ale je to za námi a naše vlkošedá holčička se se svým místem ve smečce smířila a je s ním spokojena. (S humorem vzpomínám, jak si mě v počátcích zkušený chovatel Karel Skoupý se smíchem dobíral, zda napíši knihu s titulem Jak mi čévéčko zničilo život…) Taiga se mnou žije doslova a do písmene čtyřiadvacet hodin denně, doprovází mě vždy a všude na všechna možná (i naprosto „nemožná“) místa na každém kroku a postupně se stala mým alter ego.

 

Vyznání chovatelů

„Chcete-li mít ze psa opravdovou radost, nesmíte se snažit dělat z něj polovičního člověka. Takového potěšení můžete dosáhnout, jedině když naopak vy budete ochotni stát se napůl psem.“

Edward Hoagland

Karel Skoupý (chovná stanice z Údolí ticha), předseda Klubu chovatelů československého vlčáka, se s tímto plemenem setkal kdysi na vandru, aniž by o jeho existenci měl vůbec tušení. Karel měl tehdy jezevčíka Bena, ale ČSV ho nadchl natolik, že se zařekl, že v budoucnu musí takového psa mít. „Zaujal mě jejich vzhled, ale také chování,“ vzpomíná Karel na Arona a Cindu, první ČSV, které ve společnosti trampů poznal. „Byli povahově bezproblémoví a sebejistí, zároveň z nich přímo čišela ta jistá míra nezávislosti, svéhlavosti a inteligence. Bylo vidět, jak každý povel, který dostanou, svým psím způsobem analyzují, a i když poslechli, tak bylo naprosto jasné, že to nebylo takové to automatické bezmyšlenkovité uposlechnutí. To mě na nich asi zaujalo ještě více než exteriér. Prvního ČSV jsem si pořídil na jaře 1998. Byl to Alan z Chrlických plání – super pes, paličák, jak má být, velice přátelský a kontaktní. Bohužel zemřel záhy na agresivní formu leukemie. Na podzim 1998 jsem si přivezl Alexu z Porčova mlýna – velmi přátelská, kontaktní povaha, ale také svéhlavá, tvrdá a dominantní. Lexina mě toho hodně naučila a díky tomu, jaká byla, mi odpustila i všechny chyby, kterých jsem se na ní z neznalosti dopustil. Ona byl tím psem, díky němuž jsem propadl ČSV asi již napořád. První vrh jsem odchoval v roce 2002 (4 štěňátka). Z jejího posledního vrhu jsem si nechal její dceru Dariu z Údolí ticha, která již také měla třikrát štěňata, a když od nás Lexinka odešla do psího nebe, tak opět z posledního Darčina vrhu jsem si nechal fenku – Grey Alexu z Údolí ticha.“

 

Kateřina Doležalová (chovná stanice Lostris) se svěřuje: „Pro ČSV jsem se rozhodla nejen pro jejich vlčí vzhled, ale především pro jejich úžasnou povahu. Je to skvělý rodinný pes, který nedá na svou smečku – rodinu – dopustit a je jí zcela oddán. Po narození dcery to ještě více oceňuji. ČSV je mnohem lépe cvičitelé plemeno než např. Saarloosův vlčák a je mimořádně přemýšlivé. Pokud něco ,nemáʻ smysl, tak to prostě dělat nebude, nebo to nakonec na povel udělá, ale dá pánečkům jasně a znuděně najevo, co si o tom myslí.“

Setkání Moniky Tiché (chovná stanice Vlčí tlapka) s ČSV se odehrálo jako v romantickém béčkovém filmu. „Na podzim roku 2005 jsme byli s přáteli na vyjížďce na koních,“ vzpomíná Monika, „najednou se z lesa vyřítil nádherný obrovský vlk. Byla jsem jako omráčená. Byl překrásný, majestátní, jako kdyby tam prostě patřil odjakživa. Vůbec jsem nevěděla, že kamarád takového psa má ani že takové plemeno vlastně existuje. Od té doby jsem věděla, že mým nejlepším přítelem a životním partnerem do nepohody bude jednou pes tohoto překrásného národního plemene. Začala jsem sbírat informace, studovat články a knihy, abych se o ČSV dozvěděla více. Tenkrát mi bylo patnáct let a vlčák mě absolutně okouzlil a stal se pro mne výzvou. V květnu 2006 jsem si jela do chovné stanice Dakmat pro Giru, která mi od té doby změnila život. Vše se točilo kolem štěněte. Teoreticky jsem byla ,připravenáʻ, ale zpočátku mi dávala pořádně zabrat. Ale úspěšně jsme přežily štěněcí léta, první puberty, až mi z ní vyrostla nádherná vlčí slečna, úžasná kamarádka, učitelka a moje životní partnerka. Vlčákům jsem naprosto propadla – je to neskutečné, odolné a tvrdohlavé plemeno. Pokud je člověk ochotný psu naslouchat a vytvořit si s ním vztah na základě důvěry a tolerance, je ČSV úžasným přítelem. Je to impozantní, elegantní pes s nádechem divoké přírody a s trochou té vlčí divokosti a oddanosti. Je to pes, který vyniká neuvěřitelným smyslem pro soudržnost své smečky – rodiny. Mají úžasné sociální chování nejen v rámci komunikace mezi sebou, ale i při péči a starostlivosti o mláďata. Plemeno potřebuje důkladnou socializaci a výchovu, jsou ovšem velmi učenliví a pro svého vůdce se dokážou ,rozkrájetʻ. Nejsou plemenem pro každého, stejnou chybu neudělají dvakrát a důvěra je pro ně velmi důležitá; proto je třeba je vychovávat s citem a důsledností. ČSV je navždy součástí mé rodiny a mého života. Dnes se mnou sdílí domácnost tři úžasné vlčí slečny. Nedokážu si představit život s jiným plemenem, doprovází mě při všech mých činnostech a cestách. Dokážou empaticky vnímat nálady a pocity člověka, s báječnou radostí mě pokaždé vítají a v těžkých chvílích mi s urputnou snahou utírají jazykem slzy. Člověk se na ně nedokáže dlouho zlobit. Miluji jejich vlčí geny, komentování všeho, jejich grimasy, výrazy a nálady. Čévéčko musí člověk zažít, aby pochopil. Někteří lidé těmto psům porozumí a zamilují si je, jiní je nepochopí a na chuť jim nikdy nepřijdou.“

„Vlčák je stvoření jedním slovem úžasné,“ přísahá Lenka Dragonari (chovná stanice Šungmánitu-ha Khoyáke). „Úžas je přesně ten pocit, který neustále vzbuzuje. Úžas nad krásou, ladností pohybu, osobitostí, chytrostí a moudrostí. Mrazivý úžas, když za soumraku zpívá – ať už sám, nebo ve sboru smečky – a odnáší tvoje myšlenky někam k mlhavým hvozdům zalitým měsíčním přísvitem. Úžas nad vyčuraností a mazaností, rošťáctvím a nevyčerpatelným arzenálem odzbrojujících psích kusů, které vyloudí úsměv na tváři, i když je trochu trpký při vědomí následků, které budeš muset řešit. Úžas nad vytrvalostí a odolností jak fyzickou, když se celý den někde touláte a on má večer stále dost energie, aby ještě prohnal sousedovic pudla, tak psychickou, když se po celodenní práci a vymýšlení lumpáren přijde přitulit a do toho svého kožichu absorbuje všechny tvoje starosti a nesplnitelné touhy. Úžas nad tím, že člověk dokázal tenhle kousek vlka, tu esenci romantiky propašovat do světa televizí, gigabajtů a bankovních účtů. Úžas nad příhodami, se kterými přicházejí přátelé, aby tě ujistili, že ten tvůj vlčák ještě zdaleka není takový lotr, jakým by mohl být, nad příhodami, nad kterými zůstává rozum stát, jak mohl pes něco takového vymyslet a provést. Úžas nad obětavostí, s jakou na sebe nechává znovu a znovu padat nemotorné batole a neuhne, nechá se tahat za uši, pysky, vousy, nechá se dloubat do očí, a pak milé batole láskyplně olízne od ucha kolem dokola celé hlavy až ke druhému uchu. Úžas nad tím, jak ,drží basuʻ se svými. Všiml sis, že s jiným plemenem si vlčák nevyhraje tak jako s druhým vlčákem? A vlastní smečka je mu nad všechny svátosti. Dumasovo ,Jeden za všechny…ʻ tu platí dokonale. Zároveň ale také platí, že co si brácha nehlídá, to mu sežeru. Ty pak jen užasle zíráš na zbytky obalu tvé plánované večeře, ke které se vlčák dostal přes dvoje zamčené dveře, zalígrovanou ledničku a několik vrstev balíků, krabiček a pytlíků. Jak pořád opakuji dokola: čévéčka jsou prostě úžasná! Ale jen pro někoho!“

 

Pro koho se ČSV hodí?

Nejlépe to snad vyjádřila Lenka Dragonari: „Pro ty, kdož jsou praštění vlčím ocasem!“ Musí to být sportovně založený člověk milující přírodu, s dostatkem času a pokory před fascinujícím plemenem. Předcházející kynologické zkušenosti mohou být výhodou, ale… záleží na tom, s jakým plemenem kdo předtím pracoval: na dril je u vlčáků třeba zapomenout. Tvrdost může vše pokazit – důležitá je důslednost, empatie, pozitivní motivace. Zásada zní: naučte se myslet jako váš pes, respektive vlčák!

„Nikdo by si československého vlčáka neměl pořizovat kvůli kráse exteriéru, jen proto, že vypadá jako vlk,“ tvrdí Lenka Brzobohatá (chovná stanice TAWY). „Čévéčko je kamarád, partner pro život. Rozhodně to není pes na dril nebo aby se s ním někdo chlubil. Tvrdí se, že to není pes pro člověka, který nemá zkušenosti s jinými plemeny. Tomu nevěřím! Záleží na přístupu: pokud člověk chápe čévéčko jako kamaráda, nebude mít problém. Vždy je třeba respektovat osobnost psa. Československý vlčák má výrazné sociální cítění a úžasnou komunikaci – prostě kus vlka v něm skryto je! Markantně je to možno rozpoznat na štěňatech: když si hrají štěňata československých vlčáků a německých ovčáků, je to 100 a 1 – komunikace čévéček je jedním slovem úžasná! Čévéčkaři často říkají, že mají doma vlka. Omyl, mají psa! Základ je v tom: mít kamaráda, kterého budu ctít a respektovat a on bude ctít a respektovat mne.“

Ani Ing. Lenka Soukupová (chovná stanice z Molu Es) nemá nic proti talentovaným začátečníkům, kterým přijde do ruky jako první pes čévéčko, a tvrdí, že existuje mnoho důkazů, že začátečník může být skvělým majitelem a psovodem ČSV.

(Pozn. aut.: Nedovolím si Lence Brzobohaté a Monice Soukupové oponovat, jejich zkušenosti s tímto plemenem jsou obdivuhodné a mnohem bohatší než moje, ale přesto – z vlastní zkušenosti s mnoha plemeny bych s klidným svědomím doporučil čévéčko spíše do zkušenějších rukou skutečně empatického, sportovně založeného člověka, který může – a především chce (!) – psímu kamarádu věnovat spoustu času. Poněvadž jsem dříve několik desetiletí choval aljašské malamuty, kteří jsou rovněž volnomyšlenkáři, a po celý život studuji vlky, byl pro mne přechod k ČSV přirozený a harmonický – přesto mě v mnohém v porovnání s jinými plemeny překvapili, a překvapují stále.

„S oblibou s Adrianem (manželem – pozn. aut.) říkáme, že čévéčko je pes vhodný do paneláku,“ směje se Lenka Dragonari. „Vytáhne tě totiž z paneláku ven. Argumentace velikou zahradou nás přivádí k zuřivosti: co asi bude vlčák dělat sám na zahradě? Nudit se a ničit! Člověk, který je pro vlčáka vhodný (ano, záměrně jsem otočila slovosled otázky), musí mít asi také složitou povahu. Nebo musí být naopak velmi jednoduchý a přímočarý, moc život neřešit a všechno mít na háku, jako jeden náš kamarád. U toho jsou vlčáci spokojení.“

Závěrem této mezikapitolky nabízím podnětnou odpověď Adriana Dragonari: „Předně by si potenciální zájemci měli uvědomit jednu zásadní věc (byť mě někteří chovatelé sežerou zaživa). Jakoukoliv aktivitu chcete s ČSV vykonávat, na všechny existují plemena, která ji zvládnou desetkrát snáze. To, co vám dejme tomu německý ovčák nebo borderka udělají skoro automaticky, to budete muset s vlčákem pravděpodobně nadřít a možná s dost nejasným výsledkem. Pokud vám to půjde, je to skvělé, ale je to dar, a nikoliv samozřejmost. Těch skupin, které se zajímají o vlčáky, bude asi víc. Od romantiků a milovníků divočiny, kteří berou vlčáka jako ,částečně ovladatelnouʻ alternativu k věčné touze žít s vlkem, přes ty, co mají v sobě potřebu dokázat zkrotit divočinu k obrazu svému, samozřejmě až po vyznavače módních trendů, ale ti se vždycky motají kolem spousty plemen. Sám jsem přívržencem těch prvních – lidí s touhou po svobodě a se smyslem pro divokou krásu. Potkávám spoustu lidí, kteří říkají: ,Strašně jsem vlčáka chtěl, ale když jsem se dozvěděl, že…ʻ Jenomže pokaždé, ale opravdu pokaždé jsou ti zasvěcení rádci, kteří je odradili (a často jsou to opravdové kynologické kapacity), lidé, co nikdy vlčáka neměli. Dokonce jsem slyšel z úst jedné mediálně velmi vážené dámy v oblasti práce se psy, že ČSV by měli být zakázáni. Je velmi zajímavé, že mnohem častěji se s vlčákem s přehledem vypořádá dospívající holka, která v životě žádného psa neměla, než profesionální výcvikář, který se po třiceti letech chovu všemožných plemen rozhodne, že nastal čas předvést těm vlkošedým jelimanům, co je to vysoká škola kynologie. Ti mají obvykle hlasitý nástup a po prvních zářných úspěších (on se totiž občas pubescent vlčáka dokáže načas tvářit jako už skoro hotový služební pes) se ztratí ze scény a zvířata mizí kdovíkam. Myslím, že vlčáky má daleko víc žen než mužů a naopak, že vlčáci více tíhnou k ženám. Možná je to nějaká zasunutá genetická informace, pozůstatek toho, že ti, kteří vlky lovili, byli po tisíce let většinou muži. Typického macha uvidíš docela často s nějakým psím gladiátorem, ale s vlčákem je to spíš vzácný úkaz.“

Post scriptum

Vědci odhadují, že celkový počet psů na naší planetě činí přibližně 400 milionů. Mně nezbývá než doufat, že československý vlčák, nádherné plemeno s velkým srdcem a složitou duší, si své místo na slunci uhájí a že nalezne empatické a nadšené dvounožce, kteří dokážou jeho kvality, jinakost a mimořádnost ocenit, milovat a respektovat.