Je tomu v letošním roce právě 257 let, kdy švédský lékař a přírodovědec Carl Linné přišel se systémem, podle kterého si třídíme svoje znalosti o přírodě dodnes. Takovou snahu o nějaké uspořádání měli lidé sice od nepaměti, ale Linného systém byl první, který byl všeobecně přijatý. Ovšemže se jeho následovníci tento systém snažili ze všech sil doplňovat, upravovat, vylepšovat a vůbec s ním pracovali tak, že bylo nutné stanovit všeobecná pravidla, jak s ním nadále nakládat. První taková mezinárodní pravidla Regles internationales de la Nomenclature zoologique se datují rokem 1905. Dnes existuje mezinárodní komise a český překlad 4. vydání pravidel spadá do roku 2003. Dodnes však narážíme na nesrovnalosti, pokud se rozhodneme nějaký námět prostudovat, třeba pomocí internetu. Vrabci jsou toho docela dobrým příkladem.

Vrabci a chovatelé

Vrabci, a to všeobecně, nejsou chovateli nijak preferovanými ptáky. Přesto se s nimi můžeme v klecích a voliérách potkat a chovatelé většinou považují odchov těchto ptáků za úspěch, mistrovský kousek. Má to více příčin. Všichni vrabci se v omezeném prostoru chovají bázlivě a snaží se stále uniknout, v podstatě nikdy nezkrotnou, ačkoliv v jiném případě mohou do různých omezených prostorů pronikat záměrně za potravou nebo se pohybovat v bezprostřední blízkosti lidí. Vytvořit jim proto v klecích či voliérách pocit bezpečí je mnohem těžší než u jiných drobných ptáků. Svoje mláďata krmí vrabci čerstvě uloveným hmyzem, což zase činí jejich odchovy obtížnějšími než u jiných zrnožravých ptáků. V případě vrabců domácích by si asi každý klepal prstem na čelo, kdyby viděl, že chovatel drží ve voliéře vrabce a přitom jich po okapech okolních domů cvrlikají celá hejna. To je asi ta nejhlubší příčina, proč vlastně vrabce nechováme. Na druhou stranu je to zase důvod toho, že o nich víme méně než o ptácích, které v klecích chováme běžně. Teprve v posledních letech si začínáme vrabců domácích více všímat, protože nám mizí před očima. Z Prahy třeba vymizeli téměř dokonale. Tím se však dnes zabývat moc nechci, spíše chci shromáždit nějaké poznatky, čím a kde takový vrabec domácí vlastně je. Přivedla mě k tomu jedna knížka mapující ptactvo Prahy. V části věnované vrabcům domácím je totiž nenápadná věta, která mluví o obsazenosti mapovacích kvadrátů v jiných evropských městech. Říká: „Obsazenost kvadrátů se pohybuje mezi 89 % (Berlín) a 99 % (Livorno).“ Že vám to nic neříká? Nic si z toho nedělejte. Ani autorům to tehdy nic neříkalo, a byli to profesionální ornitologové. Zatímco v Berlíně tenkrát žili vrabci naprosto shodní s vrabci pražskými, v Livornu, které leží na západním pobřeží Itálie mezi Římem a Janovem, žili a doufejme, že ještě žijí, vrabci italští. Ty však od pražských rozeznáte na první pohled, zatímco vrabce z jiných koutů světa nerozezná bez obtíží ani odborník. Je to zatraceně zamotaná historie a odborníci se opatrně vyjadřují k tomu, co to vlastně ti italové jsou a dosud se ani nedostali k tomu, proč to tak je. Italové je většinou považují za vrabce domácí, což plyne i z uvedené zmínky výše v textu. Zatímco tedy po celé Evropě od západu po východ a od severu až na jih, s výjimkou Itálie, žijí vrabci, jaké známe i od nás, v Itálii jsou jiní. Jako kdyby Itálie nebyla ani Evropa. Rozeznáte je od našich vrabců pouhým okem, ale chovají se přesně stejně jako ti naši. V tom je právě ta zrada, ta voštara, která nedá spát přírodovědcům, a systematikům především. Bylo by všechno jasnější, kdyby se někdo z chovatelů vrabci domácími skutečně zabýval. Tedy ve větším rozsahu. A zvláště pak jejich křížením s vrabci italskými, případně i dalšími vrabci. Nikdo totiž přesně neví, jak skutečně vypadá kříženec vrabce italského s tím naším domácím. A který z nich je při křížení dominantním? Jednou jsem takového vzácného Křížence sice viděl na vlastní oči, nepodařilo se mi jej bohužel vyfotografovat. Bylo to na nějakém světovém šampionátu C.O.M., někdy v osmdesátých letech a všiml jsem si toho křížence proto, že byl vyloučen ze soutěže. Nebyl totiž uznán za mezidruhového křížence. Podle převládajících dnešních názorů by však o mezidruhového křížence již šlo. Na světě tedy tento kříženec již byl, a to v podstatě ověřený. Jenže důležitější by bylo zjistit, jak by to bylo s plodností takového jedince. Kříženec v první linii může být sice plodný, ale jeho potomci v linii další obvykle svoji plodnost zase ztrácí. Tak tomu bývá třeba v případě křížení kanára a zvonohlíka zahradního. Připomínám, že Kanár a zvonohlík bývali někdy dříve řazeni do jednoho druhu, zatímco dnes se všeobecně uznává, že jde o dva různé druhy ptáků.

Dnešní pohled na italského vrabce

Vrabce domácího původně popsal Linné ve svém díle Systema Naturae, 10. vydání, strana 183, z roku 1758. Tento rok je považován za výchozí. Dal mu jméno Fringilla domestica. Vzorek, podle kterého ptáka popsal, pocházel ze Švédska. To jméno by se dnes překládalo do češtiny jako pěnkava domácí. V roce 1811 ustanovil Illiger čeleď vrabcovitých Passeridae, která zahrnuje obvykle šest rodů asi se čtyřiceti druhy ptáků. Čeština pro ně používá rodové pojmenování vrabec nebo pěnkavák. Ještě nedávno však byl v chovatelské literatuře využíván jiný názor, když vrabci byli považováni za podčeleď snovačovitých, nikoliv za čeleď samostatnou. Podle jiných pramenů je však autorství čeledi Passeridae přisuzováno Rafinesquemu, 1815. Autorství rodového jména Passer je mi v této chvíli neznámé a nehodlám se tím okamžitě zabývat, i když je v současnosti všeobecně používáno. Otázkou současnosti je řazení italského vrabce do systému. To je právě to, co vám hází klacky pod nohy, když se o italské vrabce chcete zajímat. Pokud totiž začnete vyhledávat nějaké informace, ať již na internetu, nebo v literatuře, musíte tyto vrabce hledat zařazené buď jako samostatný druh Passer italiae, což je méně časté, nebo jako poddruh vrabce domácího Passer domesticus italiae, což je vžité, anebo jako poddruh vrabce pokřovního Passer hispaniolensis italiae, což je moderní. Nejmodernější názor na to, co to vlastně ten vrabec italský je, zní: je to ustálený hybrid neboli kříženec mezi vrabcem domácím a vrabcem pokřovním. Mám před sebou anglicky psanou stránku z časopisu International Journal of Evolution s článkem The Tangled Evolution of Italian Sparrow. To by se dalo přeložit jako spletitá evoluce italského vrabce. Ve skutečnosti jde o spletitý vývoj názorů na to, co to ten italský vrabec je, nikoliv o ty ptáky ve skutečnosti. Dobře, někdy se tedy zkřížil vrabec pokřovní s vrabcem domácím a vznikl tak vrabec italský. To křížení nemohlo být nějak náhodné, něco jako sem tam se nějaký jedinec spustil s jiným, se kterým to dělat neměl. Mělo by to být něco masivnějšího charakteru, aby se nějaký znak mohl natolik ustálit. V případě lidského druhu bych si něco takového dovedl i představit. Ale v případě vrabců? Že by se třeba všichni samci vrabců srazili v armádu a letěli si to někam s někým vyřídit…? Jenže prohráli. Doma zbyly jen samotinké, ovdovělé samice. Všimli si toho samci těch pokřovních a hbitě využili příležitosti. Tak jsou dnes ti italští napůl pokřovními a napůl domácími. Možná by o tom mohl Jan Werich napsat pohádku. Takže takhle asi ne. Proč právě se měl křížit vrabec pokřovní, a ne vrabec polní? Proč právě tady v Itálii, a ne někde jinde, kde spolu tito vrabci sousedí? Od čeho tedy začít? Asi tak, že bych si ujasnil, kde všude se mohu setkat s klasickým vrabcem domácím a klasickým vrabcem pokřovním. Jenže to bych to musel vidět na vlastní oči. Případně na fotkách, kterým věřím, že byly udělány právě tam na tom místě, které mě opravdu zajímá. To by byl sice, řekněme, mírný pokrok, když bych měl nějaké takové fotky. Ve skutečnosti mohu věřit jen máločemu. Pokud se týká řazení do systému, takzvané klasifikace, udivuje mě, že všichni studují evoluci a nikoho nezajímá, že ten systém má v první řadě za úkol ukládat, třídit a umožňovat znovu vyhledávání získaných informací, znalostí. Což je v mnoha případech nemožné. Naše poznatky o evoluci jsou v současnosti teprve v začátcích. Nejlépe to ilustruje informace odchycená někde na internetu. Vědci, vybavení těmi nejmodernějšími poznatky, rozlišují prý na Nové Guineji v podstatě stejný počet druhů ptáků jako domorodci. Ti domorodci sice ještě používají kamenné sekyry, ale jinak všechno vidí na vlastní oči. A o tom to je!

Co nám říká literatura

Vědci, vybavení všemi nejmodernějšími prostředky, mají čas od času potřebu se nějak vyjádřit o tom, co všechno dali dohromady. Vznikají tak úctyhodná díla, která potom další zástupy zájemců studují a občas přicházejí na nesrovnalosti, kterých se autoři z rozličných příčin dopustili. Což není tak neobvyklé. Pokud se týká vrabců, lze v současnosti vycházet ze dvou knih, které lze označit za opravdová díla. Jednak knihu Finches & Sparrows od Petera Clementse z roku 1993, ze které naši chovatelé znají ilustrace vydané formou plakátů, a potom mnohadílnou encyklopedii a její díl VIII, známou pod jménem Cramp. Koupil jsem si tento díl týkající se pěnkav a vrabců západní Palearktiky na světovém šampionátu v Bad Salzuflenu v roce 2005, kde měli stánek na způsob Levných knih. Stálo to 30 eur a já věděl, že je to laciné, protože za plnou cenu by to stálo přes pět tisíc. Jinak tam měli tenkrát kanáry kobaltové za 400 eur pár, což by byly vyloženě vyhozené peníze. Investoval jsem proto do té knihy. Je to úctyhodné dílo velkých rozměrů. V podstatě A4, která váží 2, 33 kg. Přes dvě kila moudrosti a nekazí se to! Samozřejmě to autoři museli sepisovat drahně let, pokud to není dokonce celoživotní dílo. Když něco děláte tak dlouho a jde o celé hory nashromážděných informací, snadno se dopustíte chyb. Najdou se i tady, v případě vrabců. V průběhu prací zřejmě autoři změnili názor na to, co jsou to ti italští vrabci. A nevšimli si, že použité mapy výskytu neodpovídají tomu, co se říká v textu. V textu změnili svůj názor, ale opomněli jej změnit v mapě. Takže Cramp říká, že ti italští vrabci jsou zeměpisnou formou vrabců pokřovních a v takovém případě by mapa Itálie měla být bílá, bez výskytu vrabců domácích! Clement je v textu téhož názoru a mapu má v případě vrabců domácích správně bílou, i když si na to musíte vzít hodinářskou lupu. V případě vrabců pokřovních již mapa neodpovídá logice textu, když výskyt vrabců pokřovních je zaznamenán jen v jižní části Apeninského poloostrova. Výskyt by měl být zaznamenán jižně od Alp, když se říká, že vrabec italský je formou vrabce pokřovního. Pojďme však dál. Cramp nemá na mapách zaznamenán výskyt vrabce pokřovního v Itálii, na Sicílii a na Krétě vůbec. Selský rozum proto říká: Jak se tedy může křížit vrabec pokřovní s vrabcem domácím na tomto území, když nejméně jeden z aktérů tam není přítomen?

Závěr

Dalo by se takto postupovat asi do nekonečna, kdybych nebyl v délce textu poněkud omezen. Zmíním se proto o jednom území, v našem případě přece jenom zajímavém. Je to Kréta. Asi proto, že jsem kdysi ve Fauně o vrabcích psal, poslali mě již dvakrát nějací autoři svoje fotky ze zahraničí. Fotky mám, jména autorů odešla na věčnost spolu s bývalým počítačem. Neznámým autorům děkuji. Podle Crampa je na Krétě přítomen vrabec domácí, vrabec pokřovní nikoliv. Podle mně zaslaných fotografií je na Krétě přítomen jak klasický vrabec domácí, tak klasický vrabec italský. Oba druhy vrabců tak žijí vedle sebe a bylo by možné považovat je za samostatné druhy. Nemám ověřeno, zda je na Krétě přítomen i klasický vrabec pokřovní. Pokud se týká výskytu vrabců italských v severní části Itálie, ani tady není stanovena přesná hranice výskytu. Jižní stranu Alp obsazuje vrabec italský, sám jsem je viděl u benzinové stanice na dálnici poblíž Bolzana. Dostal jsem fotku z mobilu od Bibione, jsou tam italové. Na chorvatském pobřeží poblíž Vodice jsou již běžní domácí. Na západním pobřeží, tedy na západním konci Alp, mají být podle francouzských pramenů italové asi v polovině cesty mezi Toulonem a Nice, tedy asi v polovině francouzské Riviéry a v jižním švýcarském kantonu Valais. Tyto francouzské prameny je označují jako druh, tedy Passer italiae. Současně však uvádějí z francouzského území i druh Passer hispaniolensis, což je však ojedinělý údaj. Všechny ostatní prameny žádné vrabce pokřovní z Francie neuvádějí. Ale co na východní straně Alp? Odtud není dostatek informací. Zajímal by mě třeba poloostrov Istrie, bohužel se mi žádných informací odtud nedostalo. Jel bych se třeba podívat do Terstu, kdybych si to tedy mohl dovolit, jako že nemůžu. Nezbývá mi nic jiného, jak ukojit svou zvědavost, než poprosit účastníky prázdninového, letního přesunu Čechů k Jadranu, který zanedlouho opět vypukne, aby se pokusili jakýmkoliv způsobem vrabce, které tam zahlédnou, vyfotit, třeba i mobilem. O fotky mám zájem, pokud budou s udáním místa. Děkuji předem. Fotky můžete posílat na e-mail redakce@ifauna.cz.

P. S.

Samci vrabců, jak domácích, tak italských, nejsou celý život stejně vybarvení. Jsou jiní v šatě prostém a jiní ve svatebním opeření. Jejich vybarvení se mění i s věkem. Starší samci jsou intenzivněji zbarvení a mají větší černou náprsenku. K tomu všemu je zapotřebí přihlížet při pohledu na fotografie.