V triu nejznámějších holubích obrů tvoří mezičlánek mezi holubem římanem, který nemá pernaté ozdoby, a maďarským obrem, jenž je nejzdobenější. Montaubana zkrášluje bujná lasturovitá chocholka, která vyúsťuje po stranách v růžice. Patří mezi stará holubí plemena, která se rozšířila do různých koutů Evropy, ale všude zůstává vzácný.

Historie

Historické reálie o vyšlechtění a chovu plemene jsou obvykle identické s holubem římanem, ze kterého prý montauban vzešel. První zmínky zasahují do období před dvěma tisíci let, kdy se v jihozápadní Itálii chovali kampánští holubi, z Káhiry dovezení káhirští holubi a italští měsíční holubi (odvozeno od hnízdního cyklu domácích holubů v periodě jednoho měsíce). Teprve v 19. století byly do vzniklých holubů vkrevněny francouzské bagdety. Střediskem chovu se stalo „od nepaměti“ jihofrancouzské město Montauban, jež je hlavním městem prefektury Tarn-et-Garonne. Oblast kolem řeky Garonny byla centrem chovu užitkových holubů k jatečným účelům, přičemž obrovití holubi z okolí Montaubanu byli vyhlášeným zdrojem masa, vyznačovali se otužilostí i dobrou plodností, o čemž však někteří autoři holubářské literatury z jiných zemí zprvu pochybovali. Počátkem 20. let 20. století byli do montaubanů vkrevněni bucharští a v Německu též němečtí dvouvrkočatí bubláci za účelem zlepšení chocholek. Nejbližším plemenem, které může stále přispívat ke zlepšení typologie, zůstává říman.

 

Montauban v české literatuře

Ačkoliv u nás se plemeno rozšířilo až poměrně nedávno, po otevření hranic směrem na západ, již naše nejstarší literatura o něm poskytovala množství využitelných informací. MUDr. Vladislav Šír v Holubářství z roku 1886 uvádí montaubance v samostatné skupině, kde tvořil alternativu dalších těžkých holubů – španělů a římanů. Šír o nich píše, že: „… patří k největším holubům, někteří z nich mají na hlavě širokou lasturovitou chocholku, která sehnutá sahá až na otvory ušní. Hodí se nejlépe ku vykrmení na pečení, nejsou  však příliš oblíbeni, protože nejapností svou vejce a holoubata rádi rozšlapou.“ Bohumil Bauše v knize Drůbež z roku 1898 udává, že „jest podobně obrovské velikosti jako říman, vyznačuje se krásnou velikou lasturovitou chocholkou. Pochází prý z Montaubanu v jihozápadní Francii, odkud obchodem se rozšířil.“ Antonín Jeřábek v publikaci Chov holubů pro užitek i sport z roku 1910 nazval plemeno fonetickým přepisem montobánec. „Chová se hlavně v jihozápadní Francii, velikostí rovná se římanům, vzadu na hlavě má drdol, barva peří nejčastěji bývá bílá, také černá, zřídka červená a žlutá. Ve Francii kříží se s římanem pro jatečná holoubata. Je to holub plodný, velká jeho holoubata se vždy dobře prodají.“

Plemenný typ

Chovatelé se zaměřují na velikost a délku, tělesné tvary, nízký postoj, utváření plemenných znaků hlavy včetně požadavku na vyšší a plné čelo a bujnou chocholku, až pak na ostatní znaky. Hlava je velká, široká a dlouhá, do chocholky přechází mírným obloukem, přičemž před vlastní chocholkou je temeno takřka vodorovné. Příliš kulatá hlava přináší obvykle takzvanou profesorskou chocholku, která je níže nasazená a mnohdy ani nepřevyšuje temeno hlavy, čehož by mohla docílit jen tehdy, byla-li by její pera velmi dlouhá. Správná chocholka je nasazená poměrně vysoko a linii temene přesahuje. Peří chocholky je delší a volnější než u jiných plemen. Je tvořena z několika řad per, typický lasturovitý tvar směřuje do zakončení růžicemi, které by se měly nacházet v úrovni očí. Někdy jsou růžice volnější a správně se uzavírají až při posuzování v rukou, kdy holub napne příslušné svaly. Chocholka bočním směrem hlavu přesahuje asi o 1 cm. Od chocholky směrem dolů se nachází volnější pozvednuté peří, které vytváří menší hřívu. Oči jsou u bílých vikvové, u ostatních rázů perlové, přičemž na kvalitu perlových očí nejsou kladeny přísné požadavky. Dříve tolerované oranžové oči jsou nežádoucí. Obočnice jsou hladké a jemné, dříve měly být jen mírně načervenalé, dnes je jejich zbarvení přísnější a mělo by být narůžovělé, až červené. Zobák je u těchto velkých holubů jen středně dlouhý a široce nasazený. Dříve měl být u bílých narůžovělý, u dalších rázů až tmavě rohový s přípustnou jehlou. V současnosti je jeho barva nevýznamná, měla by ovšem odpovídat barvě holuba. Krk je velmi silný a v porovnání s velikostí těla poměrně krátký. Postava je dobře osvalená, s pěkně vyplněnou hrudí, jejíž šířka činí 16 cm. Vedle široké a hluboké hrudi montauban vykazuje téměř vodorovné držení těla, jen s nepatrným sklonem, ocas je mírně spadající. Záda spadají nápadněji, protože hruď je hluboká a v horní části vypjatá. Krátcí holubi mají také příliš se svažující držení těla. Krytá záda nejsou prakticky možná, k čemuž přispívají i letky, které bývají v oblasti tzv. štítků volněji složené. Od hrudi ke konci ocasu měří montauban 40 cm, od zobáku po konec ocasu až 50 cm. Plně vyvinutá holubice, ve stáří dvou let, váží kolem 800 gramů, holub kolem 1 000 gramů, což také znamená, že chovné cíle nejsou zaměřeny na hmotnost, ale spíše na délku těla a bohatost opeření. Holubice se samčím výrazem chovu škodí, proto bylo stanoveno velmi rozumné hmotnostní rozpětí. Musíme k němu přihlížet při posuzování, stejně jako k postupnému vývinu mladých holubů, kteří zprvu působí užším dojmem a jejich postoj je vyšší. Evropský standard z roku 2013 povolil zvýšený počet ocasních per v rozmezí 12 až 16 per. U holubů s větším počtem per kontrolujeme přítomnost kostrční žlázy, která je předpokladem správného tvaru ocasu. Ocasní pera jsou dlouhá asi 20 cm, jsou velmi široká, mohou být mírně zvlněná, ale jen tak, aby ocas nebyl nápadně stříškovitý. Při pohledu shora vidíme u montaubana tvar podobný cihle či kvádru, při kterém je ocas téměř shodné šířky jako hruď. Křídla jsou v souladu s tím, co již bylo vyřčeno, vyžadována jsou velmi dlouhá, nesmí se ovšem křížit a měla by být položena na ocase při plynule složených ručních letkách. Případný šavlovitý tvar je vadný. Nový standard upřesňuje stanovené rozpětí křídel mezi 96 až 105 cm. Nohy jsou nízké, v patních kloubech mírně podkleslé, čímž se podílí na žádoucím nízkém postoji, který je předpokladem pro celkové vodorovnější držení těla. Montauban má peří měkčí, ale dlouhé a široké, standardní jedinec je v průběhu roku vždy někde rozpeřen. Kompletní, utažené opeření mívají zpravidla jen holubi drobnější. Plemenným znakem je štětinkové opeření, které se nachází nejen na hlavě a krku, ale nezřídka i na křídelních štítech, v podoocasníku či na hrudi. Není striktně vyžadováno, ale podobně jako u staroněmeckých voláčů tvoří plně tolerovaný efekt. Holubi s utaženější chocholkou jsou cenní, neboť vyrovnávají protějšky s chocholkami volnějšími.

Barevné a kresebné rázy

Za „královský ráz“ je možno považovat bílý, který patří z hlediska velikosti i délky postav a prošlechtění chocholek k nejmohutnějším. Obvykle se používá ke zlepšení jiných barev. Ostatní jednobarevné rázy, zejména černí, šedohnědí, žlutí a červení, takových velikostních parametrů nedosahují. Někde ve středu jsou plavé rázy v černé a červeně popelavé řadě, které mohou překvapit. Vedle jednobarevných jsou značně oblíbení a početní různí tygři a strakové, u kterých není kresba blíže předepsána, a není žádnou výjimkou, že tito holubi těžící z kontrastního prolínání bílých a barevných ploch vypadají jako běloštítní tygři, mniši, bělokřídlí tygři nebo jako kropenáči (jsou bíle stříkaní jen na hlavě). Tygři ve své čisté formě, vytvořené účinkem faktoru tiger-grizzle, nejsou zpravidla cíleně chováni. V praxi ovšem platí stejně jako u nich, že nespojujeme dva světlé stříkané na sebe, neboť by odchov byl téměř bílý. U pruhových (modří, stříbřití, žlutě plaví a červeně plaví) si přejeme pruhy dobře ohraničené, a nikoliv sbíhavé, u kapratých v týchž barvách je žádoucí pravidelnost vzorkování, u stříkaných musí být (s výjimkou kropenáčů) zastoupení bílých per větší než ojedinělými pírky. U červených a žlutých je často skloňován namodralý kostřec, který podobně jako jiné vady barvy nepatří do oblasti hrubých vad, ale jeho výskyt je dobré v chovu selektovat.

Způsob chovu

Montauban se hodí do chovu voliérového, avšak nejlépe prospívá při volném způsobu chovu, kdy bývá otužilejší a v lepší kondici. Pohyb na neomezeném prostoru zlepšuje kvalitu peří, barvu obočnic, osvalení i velikost postav a zmenšuje i nároky na velikost holubníku a voliéry, které jsou jinak poměrně značné. Díky mohutnosti těchto holubů prakticky odpadají útoky pernatých dravců a netroufají si na ně ani toulavé kočky. Holubi jsou to velmi důvěřiví a nebojácní. Navzájem jsou přiměřeně teritoriální, avšak někdy se může objevit na holubníku samec, který napadá hnízdící páry v jiných krbcích. Doporučitelné jsou tedy budníky s dobře krytou přední stěnou, které si chovné páry snadněji ubrání. Ke hnízdění se hodí podobně jako u římanů plastové či dřevěné bedničky, případně hnízda obdélníkového tvaru vytvořená z dřevěných rámečků, ale úspěšně odhnízdí i v hlubších a větších hnízdech kulatého tvaru. Velikost budníků by měla odpovídat délce montaubanů, doporučitelný je tedy rozměr 100 × 50 × 50 cm. Chovnou sezonu je nutné načasovat co nejdříve, aby výletci do doby výstav mohli zdárně dopeřit a zmohutnět. Mladé kroužkujeme velikostí 11 mm. Než se rozhodneme, jak s mladými dále naložíme, je vhodné počkat až do jejich plného přepeření, kdy se teprve zobrazí jejich kvalita. Výletci nemohou být tak širocí jako staří holubi, ale měli by mít hlubokou hruď. Jako u jiných velkých holubů, také u montaubanů trvá delší dobu, než úspěšně přepárujeme vybrané páry, původního partnera si velmi dlouho pamatují. Pro vlastní chov jsou stejně cenní šampioni i tzv. pracovní holubi, bez kterých by nebylo možné produkovat vitální a početný odchov. V praxi se dobře uplatňuje spojení mladších holubů se staršími, kratších s dlouhými, s různými tvary a bujností chocholek. Vyrovnáváme tak jednotlivé znaky obou partnerů, abychom aspoň teoreticky dospěli k ideálnímu odchovu. Odpáření trvá montaubanům déle než menším plemenům, přičemž první snůšky jsou obvykle čisté. K tomu přihlížíme při společném chovu s jinými plemeny, jakožto i při plánování začátku chovné sezony (nejlépe prosinec-leden). Krmení musí být kvalitní, a pokud možno obdobných dietetických hodnot v průběhu celého roku, neboť náhlé přechody mohou vést ke snížení kvality obměňujícího se opeření, které je pak na holubech znát. Montauban je holub obr, u kterého pelichání probíhá v menším objemu celý rok, nesmíme tedy opomínat provádět opatření proti zevním i vnitřním parazitům a předkládat grity i vitaminy. Výborným pomocníkem v chovu je roštová podlaha (kovová, dřevěná či plastová). Před výstavami je žádoucí provést úpravu chocholky podstřihem podpůrných pírek (jež jsou běžnému pozorování skryta). Docílíme tak snadno širšího tvaru chocholky, jakož i vynikajícího vzpřímení jejího čela. Organizátoři výstav nesmí zapomínat, že holubi ze skupiny obrů mají jiné nároky na velikost klecí než běžná plemena a minimální velikost klecí by měla činit 50 × 50 × 50 cm, ještě vhodnější jsou klece na drůbež. S montaubany se u nás setkáváme poměrně zřídka, ale vždy bývají k vidění na akcích Klubu koburských skřivanů a římanů v ČR.