Správná motivace
Člověk jako motivace
Aby pes dokázal vnímat svého člověka pokaždé, když je třeba, musí se tomu naučit. A naučit ho to musí člověk. Nenásilně, díky lidské pozorovací schopnosti a kreativitě při myšlení. Naučit psa, aby člověku věnoval dostatečnou pozornost, a to často i na delší dobu, k tomu je zapotřebí častého a uvážlivého procvičování.
Alfou a omegou je mít dostatek času jen pro psa, chtít pro to něco udělat, umět vnímat psa, a také nestydět se před okolím. Právě určitá zdrženlivost některých majitelů psů a strach z ostudy „dělat ze sebe blázna“ vede ke špatným nebo nulovým reakcím na negativní chování psa.
Nejvíce vnímavé je malé štěně. Všechny vjemy kolem něj jsou pro ně nové, vzrušující, ale často i nahánějící strach. Když tráví se svým člověkem spoustu času, je přesvědčeno, že jen jemu může věřit a je pro ně vším. Tato část života je velmi důležitá pro jeho následný rozvoj, ale je i etapou, která velmi ovlivňuje chování v dospělosti. Pokud se štěně hned od počátku upne na člověka, snadněji společně projdou i časem „puberty“, kdy se pes opravdu chová jako „náctiletý“. Kdy jakoby zapomene poslouchat, cítí se jako středobod světa a nemá potřebu mít vedle sebe oporu lidského týmu. Včasná, správná a intenzivní socializace upevňuje vztah psa a jeho člověka. Během ní však nesbírá zkušenosti jenom pes, ale i jeho člověk. Pozná slabiny svého psa, více ho vnímá a hledá nejschůdnější cestu při řešení problémů. Tedy měl by. Majitel psa by se měl naučit rozpoznávat správné a špatné reakce psa a měl by se k tomu umět správě postavit.
Aby se pes nenásilnou formou naučil poslouchat, nosil především radost, byl dobrým parťákem a mohl se svým člověkem do společnosti i do přírody, musí projevit snahu o spolupráci a musí porozumět kladeným požadavkům. Co však musí člověk? Člověk musí psa chápat, ale také ho musí umět zaujmout. Zaujmout by měl svým chováním. Měl by být pro psa atraktivní (v nejrůznějších ohledech) a měl by být osobnost. Právě charizma a přirozená autorita je to, co mnohým lidem usnadňuje výchovu psa. Když jsou tyto vlastnosti u člověka nevýrazné, neboť to není všem lidem dáno stejnou měrou, o to více se pak člověk musí snažit být v očích psa „zábavný“. Zábavný, atraktivní, tedy zajímavý může být díky hrám i díky pamlskům, které by především v začátcích upevňování návyků a nových cviků neměly chybět.
Ať už psa vychováváme, nebo cvičíme, vždy bychom měli vědět, co na něj nejvíce platí. Co ho baví, z čeho je nadšen, co považuje za největší odměnu. Za nejstandardnější se považují zmiňované pamlsky a hra s míčkem. Tyto dvě formy odměn jsou pro psa i člověka snadno pochopitelnou odměnou. Umět včas a vhodně odměnit totiž není snadné a špatné načasování anebo „neohrabanost a špatné herectví člověka“ může psa jen zmást. Výsledek se pak ne a ne dostavit. Proto by se člověk měl naučit pravidla, jak správně odměňovat psa a jak si se psem hrát.
Odměnou však může být i cokoli jiného, co psovi udělá radost. Ať už hra na honěnou, puštění z vodítka a běhání na volno, nebo přetahování o malého peška. Je jen na člověku, jakou metodu zvolí, jaká je psovi nejpříjemnější a jaká je pro člověka snadno proveditelná bez dopouštění se chyb. Na způsobu odměňování i na důslednosti při odměňování totiž velmi záleží. Tato pozitivní motivace má za cíl podporovat (zpočátku pravidelně odměňovat) žádoucí chování.
Pokud zjistíme, že pes pro pamlsek rád cokoli udělá, je výcvik poměrně snadný. Samozřejmě za předpokladu, že člověk má dostatečné teoretické znalosti (nejlépe i praktické), jak psa cvičit a kdy ho odměňovat. Pamlsek by měl být pro psa něco extra. Voňavý, bez potřeby delšího žvýkání, malý a velmi chutný. Někdo použije sýr, jiný maso (výborné k nošení po kapsách je sušené), někdo použije malé kousky piškotů a jiný koupí hotové pamlsky v prodejnách krmiv a potřeb pro psy.
Některá plemena velmi ráda aportují. Tato chuť lovit kutálející se míček je běžná u teriérů, loveckých, ovčáckých, ale často i společenských plemen. Ale samozřejmě nejen u nich. Některá plemena mají k aportování větší dispozice, jiná menší. A v neposlední řadě i mezi jedinci jednoho plemene najdeme náruživé aportéry, ale i psy, kteří aportování v lásce zrovna nemají.
Zájem o míček lze často zpozorovat již u štěněte a z mnoha důvodů je doporučováno chuť aportovat – nosit míček či jiné předměty – podporovat. Většinu psů je tak možné díky hře s míčkem výborně motivovat k poslušnosti, k provedení nejrůznějších cviků a upoutávat pozornost psa k člověku, kdykoli je potřeba.
Samozřejmě, najdou se i psi, kteří se motivují velmi těžko. Kutálející míček je nechává zcela v klidu, v krmení jsou vybíraví a často pohrdnou i kouskem voňavého masa. K vzbuzení pozornosti takového psa je zapotřebí dobrých pozorovacích schopností a častých experimentů, aby člověk zjistil, co ho může opravdu nadchnout. A ne jen jednou. Opakovaně nadchnout. U takových psů je pak nutné cviky neopakovat bezprostředně za sebou, volit při výcviku ideální situace i místa, aby pes cvik (nebo vhodné chování) nejen provedl, ale aby i pochopil, že to, co následovalo, byla odměna za jeho předcházející chování.
Správné načasování odměny je velmi důležité. Totéž samozřejmě platí i o trestu. Pes není schopen si dát do souvislosti, že tu odměnu, kterou si jeho člověk zapomněl na lavičce a musel se pro ni vrátit, dostal za to, že před minutou si hezky lehl na povel. Mělo by tudíž platit pravidlo 3 vteřin. Do 3 vteřin od momentu, kdy pes udělal něco správně, má být odměněn.
Kdy odměnu vynechat a psa jen pochválit?
Jako je důležité najít správnou motivaci a umět ji vhodně použít, stejně tak je potřeba si umět uvědomit, že odměny bude potřeba časem omezit a nakonec i téměř zcela vypustit. Celý systém odměňování v jakékoli formě musí postupně přecházet do útlumu. Správné načasování omezování odměny je zejména pro začínající pejskaře velmi těžké. Pokud skončí motivace na pamlsky příliš brzy, pes přestane poslouchat, protože pochopil smysl poslouchání jen ve formě „něco za něco“, a když nic není, není potřeba poslouchat. Naopak příliš dlouhodobé podávání pamlsků může vést k podobnému závěru: „Vždycky byly pamlsky, a teď nejsou. Tak počkám, až zase budou“. Navíc pes pak tíhne k neustálému kontrolování kapes a rukou svého člověka.
Ubírání odměny tak musí být až po upevnění cviku a postupné. Odměňování psa nesmí být pro člověka nudnou či stereotypní nutností, ale od počátku cíleným přechodem od odměny (pamlskem, aportem či jinou věcí) k pochvale a radosti ze spolupráce. Proto by nikdy při odměňování psa neměla chybět projevená radost a pochvala ze strany člověka. Nakonec se totiž pes „spokojí“ jen s ní. To totiž bude to, co je pro psa motivací: spolupráce, pozornost člověka, vlídné slovo, dobrá atmosféra a příjemně strávený společný čas.
Jistě, člověk nemá být jen strojek na pamlsky ani mašinka donekonečna házející míček. Rozhodně platí – všeho s mírou, ale také platí důslednost, posloupnost a cílené chování. Motivace pamlskem, míčkem, hrou apod. však zvyšuje atraktivitu člověka, proto je vhodné ji v počátcích výcviku, výchovy a socializace využít.
Stresové situace
Cokoli nového může u štěněte, stejně jako u dospělého psa, vyvolat stres. Ten je potřeba předkládat v malých dávkách a naučit psa upřít pozornost na svého člověka i v těchto vypjatých chvílích. Pokud víte, že určitá situace či věc vyvolá u psa příliš velký stres, snažte se převést pozornost na sebe a pozvolna od stresového místa odejít při soustavném upoutávání pozornosti na sebe, na pozitivní věci, na hru. Člověk musí být oporou, ale svým chováním nesmí psovi dávat najevo, že se opravdu děje něco strašného. Nejlepší je využít naučené a psovi dobře známé příjemné motivace, která by měla za cíl odvést pozornost jinam a plynule se z místa problémů vzdálit. Přesto je důležité se problematickým místům a věcem nevyhýbat. Naopak, je potřeba psa naučit zvládat i nepříjemné chvilky, jen jim nesmí být vystaven příliš dlouhodobě a intenzivně. Jen tak je schopen takové situace vstřebat a naučit se s nimi správně vypořádat. I v těchto okamžicích je velmi důležitá pozitivní motivace a naučené vnímání komunikace se svým člověkem.
Různé styly výcviku
Mnozí pejskaři by si přáli, aby byla pryč doba kontrastního výcviku, výcviku „cukr a bič“ – „pamlsek a trest“, nucený výcvik apod. A přestože je osvěta šířena knižně, různými periodiky a samozřejmě i po internetu, stále je mnoho těch, kteří se striktně drží tohoto typu výcviku. Ale kdyby jen tohoto výcviku. Stále jsou „v módě“ elektrické obojky, které si kupují lidé se záměrem a vidinou snadnějšího a rychlejšího výcviku. Přitom na toto elektrický obojek rozhodně není určen. Vychovávat a cvičit psa má být radost. A to pro oba. Psa i člověka. Stačí jen najít způsob, jak to svému psovi říci, jak ho za to odměnit a jak otevřít cestu příjemné vzájemné spolupráci.
Dnes existuje spousta výchovných a výcvikových metod. Vzpomeňme jen na kdysi tolik oblíbený „klikr“, který prakticky nahrazoval slovo „hodný“. Přesto se našel dostatek lidí, kterým byl a je tento způsob výcviku příjemný a prospěšný, a používají ho dodnes. Když je klikr snadno pochopitelný pro psa, je snadno pochopitelný pro lidi. Jen je nutné pochopit základ jeho principu. Na podobné bázi jsou postaveny i jiné, méně známé metody.
Výcvik „na aport“, „na peška“, „na pamlsek“ mají podobný základ i podobný postup používání. Jen se každá metoda hodí na jiný typ psa. Pak si stačí jen vybrat a plně ji rozvinout.
Publikací, jak pozitivní cestou vycvičit psa, je na knižních pultech dostatek. Kdo se nespokojí s knihou, může se poohlédnout po kvalitní výcvikové škole psů nebo po soukromých hodinách výcvikářů. Neseďte však měsíce jen se založenýma rukama a nečekejte, až se u vašeho psa rozvine nevhodné chování a reakce. Koupili jste si ho, aby dělal radost a společnost. A to je potřeba ho naučit a trávit s ním čas. Pořád je lepší udělat nějakou výchovnou chybu, ale snažit se – než neudělat nic a pak se divit a svalovat vše na špatnou povahu psa.
V jednoduchosti je síla
Základem dobré výchovy i výcviku je jednoduchost. Pes se musí naučit nejen vnímat svého člověka, ale také snažit se mu porozumět. Proto je důležité používat málo povelů a zpočátku se spokojit jen s několika základními, ze kterých se dál bude vycházet. Vždy platí pravidlo: od snadného k těžšímu. To platí nejen pro cvik, ale i pro místo, kde bude trénován. Aby spolupráce psa a člověka byla přínosná a bez stresu, je potřeba se snažit psovi zpočátku všechno usnadnit. Eliminovat rušivé jevy, snažit se vyhledávat jednodušší místa, chtít po psovi co nejméně, avšak vyžadovat splnění daného úkolu. Tohoto je potřeba se držet, ať už se jedná o výcvik jednotlivých cviků, odstraňování zlozvyků, nebo nevhodného chování, ale také jedná-li se o socializaci problémovějšího štěněte.
Až když pes zvládá na „jednoduchých místech jednoduché úkoly“, je možné místo anebo cvik ztížit. Vše musí být pozvolné, abychom eliminovali stres a tím i zbytečně nežádoucí chování.
Snáze se motivuje štěně. To ještě nemá zlozvyky a své oblíbené návyky. Ale ani s dospělákem není nic ztraceno. Jen je důležité ho dobře poznat, pochopit, proč dělá, či naopak nedělá to či ono, co jej motivuje, jak se chová v které situaci… To všechno a ještě mnoho dalšího musí člověk vzít v úvahu, aby psa naučil nebo odnaučil něco, co dělá dlouhé měsíce, či dokonce roky jinak.
A když se nedaří, co s tím? Najít jinou metodu, jiný přístup. Často je chyba v pochopení psa, nebo také v chování člověka. Nezřídka stačí jen změnit intonaci hlasu, nechat více mluvit mimiku obličeje i těla, používat méně slov a přidat do života více energie. Nebát se ze sebe udělat legraci, emočního herce, radost stejně jako zármutek prožívat výrazně, tak, aby pes chápal rozdíl.
Hrajte se psem hry tak, aby je chápal, a přitom jste uměli vzbudit jeho pozornost. A nejen na okamžik. Vždyť člověk sám musí být nakonec tou největší motivací pro psa.
Když si člověk vybírá plemeno, které jej má provázet 10 nebo i 15 let, nesmí hledět jen na vzhled. Musí si plně uvědomovat jeho nároky i celkovou povahu. Někdo chce psa aristokrata, jiný spolehlivého psa, který poslechne za všech okolností. Někdo je ochoten udělat nějaký ten ústupek, má více trpělivosti pro některé rozmary a nálady psů, kteří rádi dají najevo, že jsou stejně právoplatnými členy rodiny jako kdokoli další. Jiný chce psa, který jej bude ochotně následovat a poslechne i často nesmyslné povely. Někdo měří inteligenci psa počtem povelů, které je pes schopen zvládat, jiný uznává jen ten typ inteligence, kdy pes samostatně dokáže vyřešit problémy po svém a nepotřebuje k tomu rady a povely člověka. A proto máme tolik plemen a proto má každý člověk trochu jinou představu o poslušnosti psa i o ideálním psím příteli.
