Heroparkur pro českou kynologii stvořila Škola pracovní a zábavné kynologie Ing. Pavla a Evy Bradáčových v Herolticích u Brna. Na návštěvu kynologického areálu Brněnka se vždy těšíme. Jednak se nachází v kouzelném údolí řeky Svratky, jednak potěší nadšení trenérů i frekventantů se spokojenými psy. A navíc – tato škola je již věhlasná hledáním nových cest k pochopení nejlepších přátel člověka.
„Heroparkur navazuje na cvičení, které o víkendech děláme pro začátečníky a problémové psy,“ vysvětluje Ing. Pavel Bradáč. „Jde o překonávání různých povrchů, což jsme si vyvodili z kynologické záchranařiny. Pes musí získat sebevědomí a víru, že je schopen takové věci sám zvládnout. Spousta psů, které zde napravujeme, je bázlivých a nedokáže zvládat složitější situace v běžném životě; jinými slovy – nevěří nestandardním podmínkám. Heroparkur zároveň naučí majitele manipulovat se psy takovým způsobem, aby se psa nemuseli dotknout a aby ho motivovali pouze pozitivně. Pozitivní motivace je mnohem efektivnější a úspěšnější než zbytečný tlak. Majitel tak na vlastní oči pozná, že s jeho psem lze realizovat i velmi komplikované věci. Nepoužíváme standardní překážky, jaké jsou třeba v agility. Vymysleli jsme svoje speciální překážky, které simulují nejsložitější situace, které mohou v životě psa nastat a jejichž překonání pomáhají psu vybudovat zdravé sebevědomí, zdravou sebedůvěru, kterou pak dokáže přenést do svého normálního života. Máme skutečně hodně zpětných vazeb, které dokládají, jak heroparkur pomohl bázlivým psům. Další výhodou heroparkuru je, že si pes začne uvědomovat své tělo: uvědomí si, že má zadní nohy a že nemá jen přední a vzadu motor, který jej žene kupředu. To je velmi důležité pro záchranařinu, kde se pes dostává do složitých situací v sutinách. Uvědomění si sebe sama pomáhá při odbourávání strachových agresí. Heroparkur je nástavbou základních překážek a baví psy i jejich majitele. Pes postupně získává koncentraci, bez které není schopen náročné překážky překonat. Přitom ovšem klademe nesmírný důraz na bezpečnost. Je hezké sledovat, jak se psi postupně zlepšují – jsou schopni začít na překážkách v padesáti centimetrech a skončí ve dvou metrech. Neblázní a zvládají vše bez stresů, bez afektů a divočení. Je to mnohem zábavnější sport, než jsem byl schopen před třemi roky, kdy jsme s ním začínali, vůbec domyslet. Inspirace nebyla jen v našich hlavách, podobné parkury existovaly již v Německu. Výsledkem heroparkuru je ovladatelnější pes; vztah mezi ním a jeho majitelem výrazně posiluje vzájemnou důvěru. Je to cesta překonávání malých stresů, které psu neublíží – to psu pomáhá překonávat daleko těžší překážky, které přináší běžný život. V Česku již existuje několik klubů, které si překážky postavily podle nás.“
Pětiletá německá ovčačka Majda má velmi pohnutý osud. „Když měla půl roku, viděli lidé Majdu v prosinci v lese,“ vzpomíná její panička Naďa Havelková. „Bála se lidí a měsíc trvalo, než se ji podařilo odchytit. Byla však dobře živená – dokázala se uživit lovem. Starosta ji nechtěl dát do útulku, a tak ji dal do kotce, kde prožila dalších dva a půl měsíce. Vzala jsem si ji, když jí bylo devět měsíců – dostala se mi do ruky fenečka, která nebyla socializovaná, neuměla komunikovat se psy a děsila se lidí. Neuměla nic a trpěla depresí ze samoty. Žrala naprosto vše a nezřízeně – jako by zítra už neměla dostat nic. Po celý rok byl mezi mnou a Majdou boj, než konečně pochopila, že pro ni bude dobré, když mě bude poslouchat, že ji ani nezradím, ani neopustím. Zvolna získávala důvěru a jistotu, že k nám patří natrvalo. Dostal se mi však do ruky lovec – lovila vše, co bylo menší než ona, včetně psů. To se nám, díky pobytům v Herolticích, podařilo odbourat. Majda buď chodí na vodítku bez koše, nebo na volno s náhubkem. Je trochu nevyzpytatelná, a já s tím musím počítat. Ale: naučila se komunikovat se psy, s lidmi, zdolávat překážky. Dělám s ní i záchranařinu, kde běhá a vyhledává bez koše a nevšímá si uvázaných pejsků. Díky Herolticím mám vynikajícího pejska, který si dokáže vychutnávat život.“
Kurz vedla osvědčená a obětavá trenérka Monika Kalábová s pětiměsíční dceruškou na zádech. „Heroparkur rozvíjí pohybové schopnosti psa,“ vysvětluje Monika Kalábová. „Psi se učí překonávat překážky v klidu a naučí je to používat všechny čtyři nožičky: spousta psů používá zadní nohy jako motor a nedokážou používat každou zvlášť. Na psech, kteří svým pánečkům věří, je jasně vidět od začátku větší sebejistotu. Základ je v posloupnosti – od lehčího k těžšímu. Psi však získávají sebejistotu většinou rychle, jiným – bázlivějším – to trvá třeba i dva víkendy. Ale neměli jsme tu psa, který by nakonec nezvládl parkur z důvodu strachu. Hodně motivovaní psi mají tendence překážky přeskakovat: musí se uklidnit a překonávat je přesně a v klidu.“ A která z překážek je pro psy nejobtížnější? „Na to nelze jednoznačně odpovědět, pro každého psa je těžší něco jiného,“ tvrdí Monika Kalábová. „Různorodé překážky jsme si vymýšleli sami. Někteří psi jsou zpočátku nejistí vysoko nad zemí, někteří nemají rádi vanu, protože je lesklá a dělá hluk, jiní nemají rádi žebřiny, poněvadž jsou mezi nimi otvory, jiným vadí rošty a drátěnky, další nemají rádi houpačku, která se hýbe, atd. Ale lze je pozitivní laskavostí uvyknout na vše.“
„Jezdím sem už šest let,“ vypráví sympatická Slovenka Nikol Petrišinová. „Mám starší labradorku Niny, která má potíže s klouby. V jednom časopise jsem četla, jak takto postiženým psům pomáhá plavání, a na netu jsem si našla Herolky. Jezdíme sem strašně rádi, vládne tu super atmosféra a jsou tu skvělí lidé. A hlavně: psi se tu báječně vyblbnou a naučí se spoustu nového a lidé se naopak naučí, jak se správně chovat ke svým psům. A heroparkur? Ten naučí psa přemýšlet a dá mu potřebnou sebedůvěru.“
100× v Herolticích
Při heroparkuru jsme zastihli Lídu Makkiovou, která tu se svým šestiletým německým ovčákem Donem a mladým landseerem trávila už svůj STÝ (!) víkend. „Heroltice jsou mým druhým domovem a říkávám, že tu začnu platit i popelnice,“ směje se Lída Makkiová. „Dona jsem si pořídila z útulku a nevěděla co s ním. Hrozilo, že bude přežívat jen na zahradě, a já toužila po kamarádu a parťáku. Takový nebyl a – díky Herolkám – nyní je! Jezdíme i na vodní záchranařinu a do Chorvatska a samozřejmě na heroparkur. Prostě si to tu báječně užíváme.“
Škola pracovní a zábavné kynologie v Herolticích u Brna stále vyhledává a prošlapává nové cesty k vysněnému ideálu: k harmonickému vztahu člověka a jeho psa. Jak rád říká Pavel Bradáč: „Ukazujeme lidem, jak jsou jejich pejsci šikovní.“ Když k tomu připočteme skvělé zázemí areálu a vynikající kuchyni Evy Bradáčové, mohli bychom si v Herolkách připadat tak trochu jako v pejskařském ráji. Více informací lze získat na www.skola.kynolog.cz.