Vlčata v období sociability jsou stále ještě hodně vázána na brloh, ale jejich zvídavé výpravy probíhají již i ve vzdálenějším okolí rodné nory. Vlčí rodiče i ostatní členové smečky jim již často nosí i živé hlodavce, aby se mladí učili lovit a zabíjet malou kořist.
Vlčata se nyní již mezi sebou často rvou, mají v oblibě lovecké hry, kdy peláší za prchajícím sourozencem, kradou si nejlepší sousta atd. Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? zdůrazňuje: „Potyčky u žrádla mají významnou sociální funkci, protože se tu každý pes už jako štěně naučí, jak si uhájit své právo, a navíc si odreaguje množství agrese. Každopádně jsem pozoroval, že zdánlivý boj o žrádlo – v zásadě se přece vůbec nic nestane – přispívá v této socializační fázi k tomu, že se potom na kořisti žere docela přátelsky hlava na hlavě. Štěňata se mezitím naučila, že závidět žrádlo je nesmyslné, když se spoluprací na lovu stejně získá dostatek kořisti.“
V bojových hrách, kdy se vlčata neustále hašteří, rvou a koušou, se vyvíjejí reakce, které zabraňují sociálním tvorům vážně se zranit. Kousnuté mládě zavřískne a jeho bolestivý jekot vyvolá u „agresora“ blokádu. Toto období je časem před dobou, kdy nastupuje fáze, ve které se postupně tvoří sociální postavení (tehdy dostávají sociální zábrany svůj pravý a rozhodující význam).
V období sociability končí vlčatům čas absolutní svobody. Rodiče, zejména otec, začínají s výchovou, nastavují mantinely a stanovují tabu. Tím, že táta mláďata (v jejich prospěch) trestá (vytřepáním za kůži na zátylku, zavrčením, přikurtováním tlapkou k zemi apod.), učí je zároveň používat konejšivé omluvné signály (submisivní postoj, omluvné podávání tlapky, odhalování břicha v lehu na zádech, olizování vzduchu atd.), které budou – jako sociální tvorové – nezbytně potřebovat v komunikaci s ostatními členy smečky. V této fázi již lze vypozorovat projevy afiliace.
Afiliace je přátelské, akceptující chování, které se vyznačuje vyhledáváním druhých členů smečky a zájmem o kontakt a o sociální vazby.
Afiliaci používají velmi často, podstatně častěji než pasivní submisivitu. John Bradshaw to v knize Cesta do psí mysli popisuje takto: „Při projevu afiliace se vlk přiblíží s nízkým držením těla a i ocas drží nízko; uši má stažené mírně dozadu, ocas a zadní část těla sebou nadšeně vrtí. Tento projev je součástí toho, čemu se říká ,skupinový ceremoniálʻ, který probíhá, když se smečka sejde nebo se chystá vydat na lov. Za těchto okolností ho mohou provádět rodiče (,alfovéʻ) i jejich potomci, což potvrzuje jeho roli mechanismu pro posilování vřelých vazeb. Lze jen těžko pochopit, jak mohl být tento projev kdy označen za ,submisivníʻ chování. Vlk používající projev afiliace je ve skutečnosti v docela dobrém postavení, na to, aby mohl zaútočit na příjemce tohoto projevu, stačí rychlé otočení hlavy, a už by mohl zabořit druhému vlkovi zuby do krku. Proto je akceptování projevu afiliace spíše projevem důvěry na straně příjemce než na straně toho, kdo ho používá. Je nepopiratelné, že mladší členové rodiny používají projev afiliace vůči rodičům mnohem častěji, než je tomu naopak, ale toto chování je typické pro všechny vztahy rodičů a potomků a neznamená, že by se potomci nechávali ,ovládnoutʻ rodiči. Naopak, prostě odráží asymetrii vztahu mezi rodičem a potomkem. Rodiče jsou jediní rodiče, jaké každý z mladých vlků kdy bude mít, a proto je jejich úzký vztah absolutní. Rodiče mohou mít – a pravděpodobně také mají – i jiné potomky, takže jejich úzký vztah s každým mládětem musí být nevyhnutelně sdílený.“
Ale zpět k domestikovaným psům. Štěně přichází k novému majiteli (respektive většinou do rodiny majitele) zpravidla ve dvou měsících života. Za ideálního stavu je jeho příchod nadšeně očekáván: všichni se už těší na nového kamaráda, který je bude provázet životem. O malé štěně se také pochopitelně všichni bojí – je malé, vypadá zranitelně a všude v okolí číhá na jejich miláčka nebezpečí. Samozřejmě – štěně začíná ničit domácí výbavičku a nechává za sebou loužičky. Kynologický novic dopován odbornou literaturou je na něco takového připraven. Ale venku číhají viry, cizopasníci a – nerudní psi s ostrými zuby. Jak se bránit – očkováním a izolací? Bohužel právě touto cestou se někteří (a že jich není málo) úzkostlivci vydají – a zadělají si tak na celoživotní problém. Vychovají si neurotické psy a „podpažáky“, pro které zůstane psí svět navždy uzavřen.
V období sociability potřebuje štěně kontakt s mnoha a mnoha psy (jinak se nestane „psem“ a nebude umět s příslušníky svého druhu správně komunikovat; bude odsouzen k životu neurotického robinsona uprostřed životního hodokvasu), potřebuje nové zkušenosti, vjemy a podněty, potřebuje se každou minutou učit… Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem píše: „Vývoj od devátého až do konce dvanáctého týdne života má nové znaky. Teď se pes učí všechno to, co tvoří základ vyšších sociálních výkonů, které hrají v životě tak vysoce vyvinutých rodinných a smečkových zvířat rozhodující roli.“
Začlenit štěně do lidské rodiny je nutné a má své zákonitosti. Eberhard Trumler proces charakterizuje takto: „Příslušnost ke smečce vyžaduje – kromě vrozených způsobů chování, které tomuto sociálnímu životu napomáhají – celou řadu procedur začleňování do skupiny. Jelikož vlci jsou stejně jako lidé pružní a přizpůsobiví a také takoví musejí být, aby obstáli, nemohou svůj sociální život – jako třeba včely – budovat pouze na instinktech. Musejí jej rozvíjet učením, což podstatně zvětšuje prostor pro rozvoj celého biologického druhu. Část tohoto učení je zajišťována výchovou, která je v oblasti způsobů chování stmelující skupinu velmi podstatným faktorem.“
V období socializační fáze štěněte hraje nesmírně důležitou roli HRA – jednak s příslušníky vlastního druhu, jednak s člověkem (lidmi). Irenäus Eibl-Eibesfeldt charakterizoval hru takto: „Existuje zřetelná chuť si hrát, jejímž základem je pud zvědavosti, tj. mechanismus, který zvíře nutí k vyhledávání nových situací a experimentování s novými věcmi. Chuť si hrát a chuť se učit mají zřejmě společný kořen, hra je jednou z forem aktivního učení.“ V tomto období štěně zajímá vše, ale jen na chvíli, neboť má pramalou vytrvalost. Hračka, která je v první chvíli nadchne, je za chviličku omrzí a vydá se hledat další zábavu. Štěně samozřejmě nezasypeme pytlem předražených hraček, ale nabízíme mu pro jeho vyžití postupně celou škálu (bezpečných) předmětů.
Na druhé straně hry se psy štěně takřka neomrzí. Eberhard Trumler píše: „Vzájemné hry štěňat zůstávají i nadále velmi variabilní, jelikož každý pohyb partnera může přinést nové herní možnosti.“ Samozřejmě neomezujeme styk štěněte jen na společenství jiných štěňat, ale umožňujeme mu kontakt s mnoha dospělými, sociálně kompetentními psy – od nichž se mládě komunikaci učí a pochopí význam signalizace akustické, řeči těla a dalších komunikačních kanálů. Eberhard Trumler varuje: „Omezování pudů a normálního vývoje vrozeného chování a jiné frustrace nejsou správnou základnou pro rozvoj osobnosti psa. Hraní přiměřené jeho druhu zabudovala do jeho vývoje příroda – pokud se zde objeví nějaká překážka, způsobí hluboké poruchy jeho duševní struktury. To přirozeně rovněž znamená, že můžeme velice přispět k vývoji štěněte, když vyhovíme jeho potřebě hraní a příslušně se novému členu rodiny přizpůsobíme. Asi každý člověk si se štěnětem rád pohraje, ale tyto hry mohou být ještě krásnější a úspěšnější, když víme, co znamenají jednotlivé druhy her a k čemu slouží v přirozené existenci psa jako lovce ve smečce. To povzbudí vynalézavost a zpestří hru i pro člověka.“
Samozřejmě že chování štěněte je třeba usměrňovat. Vždy je však lépe mládě (a později i dospělého psa) pozitivně motivovat než pouze peskovat. Pamatujme – tresty musí být přiměřené. Pokud trestáme přiměřeně, pes nám odpoví usmiřujícími gesty (naše Taiga okamžitě přechází v podání tlapky a k usmiřovacímu polibku do koutku úst). Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? vysvětluje: „U štěněte se ve styku s člověkem musí vyvinout také pocit jistoty a důvěry, proto ukázňování musí být pro štěně únosné. Pak štěně ihned po nezbytně nutném trestu přináší člověku důkazy své oddanosti. Musíme si proto stanovit zásadu, že trest přichází jen po překročení jasně vydaných zákazů, a snad je zbytečné zdůvodňovat, že musí následovat ihned, aby štěněti byla jasná souvislost mezi překročením zákazu a trestem.
Pokud má nový majitel ve svém okolí nouzi o vhodné parťáky pro svého psíka, může zamířit do psí školky (na kynologických cvičištích jich nalezneme jistě dostatek). I školku si je však nutno dobře vybrat. John Bradshaw v knize Cesta do psí mysli radí: „Moderní způsob života a nukleární rodina způsobují, že mladí psi nemají na rozdíl od svých mnohých předků možnost setkávat se s jinými psy a lidmi kromě vlastních majitelů. Tuto mezeru mohou vyplnit ,školky pro štěňataʻ, které nabídnou štěněti tu škálu zkušeností, kterou potřebuje, aby zvládlo dospělý život. Ovšem mají-li být tyto školky opravdu užitečné, musí být odborně vedené a komplexně strukturované. I když se dříve věřilo, že psy nelze cvičit, dokud jim není alespoň šest měsíců, dnes je uznáváno, že štěňata se mohou naučit základní povely v mnohem nižším věku, a proto jsou součástí školek pro štěňata i krátké výcvikové jednotky, výlučně za použití odměn. Trestání, které by mohlo způsobit, že by si štěně vypěstovalo averzi vůči celému setkávání s lidmi a se psy, by se tu nemělo používat nikdy. Kontrolované hry s jinými štěňaty napomáhají pokračování procesu, který začal už mezi sourozenci, a štěně se při nich učí kontrole a inhibici vlastního chování. Když se štěnětem správně manipulují i jiní lidé než majitel, naučí se štěně, že komunikace s příslušníky lidské rasy obecně je něco příjemného.“
Nemyslím, že by nové výzkumy a jejich závěry vývoje mláďat domestikovaných psů změnily zažité tradice doby, kdy štěňata přicházejí k novým majitelům. Je však dobré o nich alespoň vědět. Obvykle přicházejí štěňata k novým majitelům v osmi týdnech, tedy v době, kdy mohou být plně odstavena. Štěňata některých plemen (např. československých a Saarloosových vlčáků) ještě dříve. Experimenty bylo zjištěno, že změna prostředí pro mláďata přichází ve velmi citlivém období socializace, což může být pro mnohá z nich silně stresující. John Bradshaw uvádí: „Nemůžeme si být jisti, jaký je optimální věk pro to, aby pes shromažďoval zkušenosti se světem – i když víme, že na to, aby bylo toto shromažďování zkušeností co nejúčinnější, mělo by začít již před sedmým týdnem věku a pokračovat ještě několik měsíců. Také existují jisté důkazy o tom, že pokud jsou štěňata odebrána z vrhu před osmým týdnem věku, zvyšují se u nich předpoklady, že se budou bát jiných psů, takže celý vrh by měl pokud možno zůstat pohromadě až do osmi týdnů a přitom už by se měl seznamovat s co nejrůznějšími lidmi… Strategie chování vytvořené během citlivého období směřují chování štěněte a stanovují základní pravidla pro následné formování blízkých vztahů s jednotlivými lidmi. Štěňata, kterým je umožněna jen velmi omezená zkušenost se světem utvářeným člověkem, se tomuto světu často nejsou schopna přizpůsobit, když se s ním pak setkají. Konkrétně, i když by měla být schopna vytvořit si vyvážené vztahy se svými majiteli, mohla by reagovat bázlivě na jiné lidi v důsledku ochuzených zkušeností s lidskou rasou v celé její rozmanitosti. Jejich základní strategií pro řešení jakýchkoli nových situací může být snaha o útěk, a nikoli ona opatrná zvědavost, která je základní strategií u vyváženého psa.“
Co říci závěrem této kapitolky? Snad jen to, že období socializace musí nový majitel věnovat maximum času a maximální pozornost. Jeho snaha bude zúročena po celý život psa. Nenávidím obchodní centra, ale se štěnětem jsem v nich pečený vařený… ruchu je v nich až dost. Kontakt s jinými psy, hry s pánem a jeho rodinou, kontakt s cizími lidmi, dopravní ruch, veřejná doprava, tlačenice, sportovní podniky, zoologické zahrady, to vše spolu s vycházkami do klidu přírody se všemi těmi úžasnými pachy… to vše a ještě mnohem víc připraví psíka pro život v lidské společnosti a vyzbrojí ho na cestu za štěstím…