Ptáci tohoto rodu jsou v Evropě u chovatelů jen málo známými ptáky. Rod zahrnuje celkem tři druhy, které byly objeveny pro vědu v rozmezí let 1861 až 1903. Až při popisu posledního druhu si autor povšiml jisté rozdílnosti těchto ptáků od ostatních astrildů a vytvořil zvláštní rod Nesocharis (Alexander, 1903). Zastavme se nejdříve u této skutečnosti. Mnozí si představují objevení nového druhu ptáků tak, že cestovatel-objevitel, když si klestil cestu divočinou, ulovil neznámého ptáka, kterého potom popsal v nějakém prestižním ornitologickém časopise. Je sice možné, že i takový postup se v průběhu času odehrál, ale většinou tomu tak nebylo. Nějakým způsobem byl získán vzorek, který byl zaslán do Evropy. V několika případech je i známo, že vzorek byl zakoupen na trhu, jednou dokonce v obchodě se zvířaty. Převážná většina vzorků se dostala do Evropy v podobě preparátů – takzvaných balků, což je v podstatě pouze kůže ptáka. Ten, komu se takový vzorek dostal do rukou a nový druh podle něho popsal, se nemohl vůbec orientovat podle tvaru těla a jeho držení nebo skutečné velikosti živého ptáka. Co do postavy jsou všechny vzorky podobné. Dnes je situace diametrálně odlišná, když již známe postavu u téměř všech druhů a máme i další dobré pomůcky, jako jsou fotografie a videa. Můžeme proto brát v úvahu i chování ptáků, což je mnohdy důležitý prvek k jejich řazení do systému. Aby si případný čtenář těchto řádků mohl udělat nějakou představu, zařazuji i fotografii takových muzejních exponátů jednoho druhu dnes popisovaných ptáků. Je dobrá i z toho důvodu, že na ní můžete vidět také rozdíl ve zbarvení pohlaví. Kdysi dr. Pavel Pecina, ovlivněn prací Konrada Lorenze, řekl při jakési polemice o řazení do systému: „Já nevím, proč to nedělají podle jejich chování?“ Inu proto, že dřívější muzejní ornitologové ty ptáky vůbec živé neviděli! I dnes mohou mít chovatelé, samozřejmě hlavně ti letití, některé znalosti odlišné od muzejních ornitologů. Dobře to vyjádřil někdejší činovník kroužkovací stanice Václav Kruiz. Navštívil jsem jej v jeho bytě, když byl již pokročilého věku a terénní činnost nevykonával. Měl ve svém obývacím pokoji čtyři klece s ptáky. Stehlík a čížek, ti byli obvyklí, ale překvapilo mě, že tam byl i Motýlek rudouchý a tuším tygříček. Ti exoti mě překvapili, protože nebylo nijak běžné, aby se terénní ornitolog zabýval exoty. Tak jsem to i řekl. Odpověď byla jednoduchá a jasná: „Jak byste asi chtěl rozumět ptákům, když se na ně denně nedíváte?“ Ptáci tohoto rodu jsou poněkud odlišní od ostatních afrických astrildovitých, které běžně známe. Jsou to sice také v převážné míře požírači travních semen, ale berou i některá jiná semena. V kleci je lze krmit také prosem a jeho odrůdami. Z přírody však dnes již víme, že ptáci vyhledávají i semena fíkovníků, která vyzobávají z dužiny, nebo semena rostlin, jež zahrnujeme pod pojem bylinky. Víme to díky záběrům z videokamery. Dalšími konzumenty semen fíkovníků mezi astrildovitými jsou některé druhy amad z druhého konce světa. Jediným dalším africkým astrildem, který požírá dužinu některých plodin, je astrild rudobřichý. U mne například vášnivě brali dužinu višní. U oliváčků je toto jejich chování dáno prostředím, ve kterém žijí. Jestliže převážná většina afrických astrildů jsou obyvatelé savan až polopouští, oliváčci se zdržují v přechodovém pásmu mezi savanami a tropickými lesy, v mnohem vlhčím prostředí než ostatní. Tím je dána větší pestrost jejich jídelníčku. Nemáme zprávy o tom, že by se sdružovali do větších hejn. Doba bez větších dešťů není v oblastech, kde žijí, tak výrazně odlišná jako v suchých oblastech. Dr. Jaroslav Karásek je ve své knize Cizokrajní ptáci chovaní v klecích z konce třicátých let ještě neuvádí. Poprvé se o těchto ptácích v české odborné literatuře zmiňuje až Rudolf Vít v knize Cizokrajní ptáci v klecích vydané Svazem chovatelů na přechodu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Kniha nebyla k mání na knižním trhu, mohli se k ní dostat pouze organizovaní chovatelé. Uvádí je pod jmény astrild sýkoří běločelý, astrild sýkoří černohlavý, astrild sýkoří malý. Pojmenování bylo převzato z němčiny. Ptáci při pohybu ve větvích stromů a keřů připomínali evropské sýkory.
Tento druh astrildovitých pěvců je nejspíš jediný, který se objevil i v našich klecích. Pokud si vzpomínám, poprvé se objevil na výstavě pořádané v holešovické tržnici dnešním KPEP koncem října 1988. Doba byla neklidná a pořadatelé do poslední chvíle vůbec nevěděli, zda budou moci výstavu otevřít. Vláda tenkrát nadělila lidem neplánované volno a všichni odjeli na chaty a chalupy. Výstava nakonec otevřena byla, ale viděl ji málokdo. Škoda. Vzpomínám na ni jako asi na nejlepší výstavu, kterou jsem kdy u nás viděl. Na jméno vystavovatele si nevzpomínám, jen na jeho povolání. Pracoval pro ministerstvo zahraničních věcí jako řemeslník na opravách budov našich zastupitelských úřadů. Přivezl si tenkrát ptáky z takzvané devizové ciziny. Po revolučním roce 1989 dovezl někdy uprostřed devadesátých let v nevelkém množství oliváčky běločelé Zdeněk Filip z Plzně. U něho jsem také tyto ptáky fotografoval. Do evropských chovů se dostali opravdu pozdě. První dovoz se podle H. Bielfelda údajně uskutečnil až v roce 1971 do Nizozemska. Potom až v roce 1977 prý dostala jedna chovatelka v Německu osamoceného oliváčka ve skupině ptáků dovezených ze Senegalu. Prvoodchov se uvádí v Nizozemsku u chovatele Neutkense teprve roku 1982, a to dokonce pomocí japonských chůviček. Od roku 1986 jsou však odchovy zaznamenávány ve statistikách AZ, ale článek o odchovu je až z roku 1992 od Clewinga. Odchov pomocí japonských chůviček jen potvrzuje, že ptáci se od ostatních příslušníků této čeledi podstatně neliší. Když jsem ptáky fotografoval u Zdenka Filipa, tvrdil mi, že pohlaví rozezná. Na diapozitivech jsem to posléze nedokázal. Nicméně se zdá podle jiných fotografií, že rozeznávání pohlaví bude v určitém procentu víceméně možné. Starší samci budou mít větší podíl bílé barvy v přední části hlavy i na lících. Výrazněji bílé by mělo být čelo. Samice jsou na hlavě více šedivé, také na čele, nebo jen s minimálním podílem bílé barvy. Olivově zelenožlutá na ramenou samic je na některých záběrech tmavší, u samců je více do žluta. U nás je choval Pavel Pavlovec, který měl tyto ptáky z dovozu Zdenka Filipa, ale dosáhl jen na postavení hnízda. Zajímavé jsou jeho pokusy odlišit pohlaví pod svitem UV-lampy. Tady byly prý vidět rozdílné, tmavé oblasti opeření u samců a samic. To by napovídalo o různé struktuře opeření u obou pohlaví. Tuto teorii by však bylo nutné ověřit. Pokud se týká takzvané hrdelní kresby u mláďat, kterou mnozí považují pro klasifikaci za důležitou, je typická pro některé druhy afrických astrildů. Na světle modrém patře pětice okrouhlých černých skvrn, trojice drobných světélkujících papil v každém koutku zobáků a nad každým koutkem reflexní okraj zobáku ve tvaru půlměsíce. Zpřesněná mapa výskytu tohoto druhu podle Nicolaie & Steinbachera je zaznamenává v západní a střední Africe, na severním okraji oblasti deštných lesů. Na západě od Guineje, Gambie přes Sierru Leone, Ghanu, Togo, severní Nigérii, Kamerun až po Středoafrickou republiku. Oliváčky běločelé popsal poprvé Hartlaub v roce 1861 jako Pytelia capistrata, a to v časopise Journal für Ornithologie, číslo 9, strana 259. Do rodu Nesocharis je přeřadil v roce 1903 Alexander. Jako poznámku bych ještě uvedl, že v roce 1949 Wolters zařadil oliváčky běločelé do monotypického rodu Delacourela (Wolters, 1949). Dnes by měl být tento rod akceptován jako podrod.
Hned u vědeckého popisu se můžeme setkat s hádankou, čteme-li poslední velkou práci renomovaných autorů Nicolaie & Steinbachera. V nadpisu se dočteme jméno autora prvního popisu Hartlauba, ale hned v následujícím textu je to Hartert. Jde zřejmě o neodhaleného tiskařského šotka. Jiné prameny uvádějí Harterta, proto jsem se k tomuto jménu přiklonil i já. Nakonec Hartlaub zemřel roku 1900, mohu předpokládat, že na sklonku života již příliš aktivní nebyl. Hartert údajně uveřejnil první popis v publikaci British Ornitologistʼs Club, 10, strana 26. Oproti Hartlaubovi byl mladší, narodil se v Hamburku 29. 10. 1859 a zemřel v Berlíně 11. 11. 1933. V době popisu oliváčka černohlavého byl na vrcholu sil. Ačkoliv zřejmě Němec, je považován za britského ornitologa, protože byl ředitelem zoologického muzea v britském Tringu. I tento druh oliváčků byl autorem původního popisu zařazen do rodu Pytelia, proto jméno autora původního popisu je uváděno v závorce. Zeměpisný původ vzorku je uváděn jako území na řece Wimi, Toro v Ugandě. Území jejich výskytu není až tak velké, omezuje se na horskou oblast ve Velké příkopové propadlině na západ od Viktoriina jezera. Do Evropy se živí ptáci až dosud s velkou jistotou nedostali. Podle zprávy Chapina (1959) však držel nějaký čas tyto ptáky v zajetí Kunkel v jejich domovině. Živí se semeny, což bylo doloženo pitvou volete jedné samice. V přírodě bylo pozorováno, že příležitostně využívají k hnízdění volných hnízd některých snovačů. Je vypočítáváno několik druhů snovačů. Není to nic nepravděpodobného, protože samci snovačů v hnízdní sezoně prakticky nedělají nic jiného, než stavějí hnízda, na která lákají samice. Oproti oliváčkům malým nemají ptáci žádný bílý límec za černou hlavou. Samce lze od samice rozeznat podle barvy na prsou. Samice má celou spodinu těla šedivou, samec má prsa v barvě zad, tedy olivově žlutozelená.
Posledním popsaným druhem čeledi oliváčků je oliváček malý. Pokud přejedete po mapě Afriky prstem směrem doleva, tedy na západ, a narazíte na břehy Atlantiku, dejte se malinko nahoru, kde se pobřeží lomí. Tady, pod druhou nejvyšší horou Afriky, Mount Cameroon – Kamerunskou horou – narazíte na území oliváčků malých. Kopec vypadá svým tvarem jako Milešovka, akorát je o více než tři kilometry vyšší a je to činná sopka. Dnes říkají vědci, že je to stratovulkán, což pro mne jako laika znamená, že kdyby to bouchlo naplno, změní to počasí na celé zeměkouli. Kousek odtud, ve vodách Guinejského zálivu, leží několik ostrovů a ostrůvků. Odtud z ostrova Fernando Poo, dnes Bioko, z místa zvaného Moko pocházel vzorek, podle kterého Alexander tyto ptáky popsal. Uveřejnil jej v časopise Bulletin of the Britisch ornitologistʼs Club, 13, strana 48. Ptáci žijí na těchto ostrovech a na pevnině okolo horského pásma na hranicích dnešní Nigérie a Kamerunu asi až do poloviny délky hranice. Dnes jsou odlišovány dvě zeměpisné formy, které se však liší jen nepatrně. Ostatně i rozdíly mezi oliváčky malými a černohlavými jsou malé. Oba druhy se liší v podstatě jen bílým límcem na krku za černou maskou hlavy u oliváčků malých. Pokud bychom vzali existenci obou forem v úvahu, na obrázku samce je forma Nesocharis shelleyi bansoensis (Bannermann, 1923). Tato forma se prý vyskytuje na území severně od Kamerunské hory. Mohu to tvrdit, protože vím, z jakého území pták pocházel. Nominátní forma Nesocharis shelleyi shelleyi (Alexander, 1903) údajně žije na ostrovech a této hoře. Právě tohoto ptáka zná němčina pod jménem Meisenastrild, tedy astrild sýkoří. Samce od samice lze rozeznat snadno podle barvy na prsou. Samec je olivově žlutý, samice šedá. Jejich životní prostředí lze popsat jako okraje lesních porostů přilehlých k horské savaně. Ani tyto ptáky v evropských chovech nenajdeme. Známe jen ojedinělé zprávy o jejich dovozu. V roce 1929 prý bylo dovezeno 10 exemplářů z ostrova Fernando Poo. S otazníkem bylo údajně dovezeno několik exemplářů do Nizozemska před rokem 1974. První doložený dovoz, avšak jen osamoceného samce, byl prý datován do roku 2001 do Nizozemska. Takže se dá konstatovat, že o těchto ptácích nevíme v podstatě nic.
Pokud se tedy nebojíte eboly, malárie, Alláhových zuřivců ani dalších kouzel Afriky, můžete tam jet něco vyzkoumat, abychom my, choulostivější, nemajíce na cestu, měli lepší představu o tom, jak to tam vlastně vypadá. Sepsal jsem tohle hlavně proto, aby případný cestovatel měl nějaké poznatky po ruce a nemusel je pracně hledat. A kdyby se takový badatel v plném zdraví zase vrátil, prosím, aby o tom sepsal aspoň kratičkou cestovní zprávu.