Objevení námořní trasy do Indie v letech 1497 až 1499 a následný vznik „asijské obchodní říše“ přinesly Evropanům řadu příležitostí včetně možnosti dovozu okrasných holubů z přístavních trhů v Bombaji i jinde. Netrvalo dlouho a také na britských ostrovech zdomácněla asijská plemena strukturových holubů, rejdičů a dalších, později vytvořených skupin. Jedním z importovaných plemen byl goolee, jehož charakterizovalo stříkané zbarvení opeření, a právě on mohl být (dle Lyella) jedním z předků krátkozobého rejdiče, populárního pod označením mandlový holub (v angl. originálu almond) nebo hermelín (v originálu ermine). Mezi prvními tohoto holuba popsal již Willoughby v roce 1676 v díle Ornithology, ale stručná zmínka o „malém a pestrobarevném rejdiči“ se nedá srovnat s detailními poznatky v knize Treatise on Domestic Pigeons z roku 1765, ve které jen popis zbarvení zabírá plných 13 stran. Z mezidobí mezi vydáním zmíněných knih nelze opomenout nejznámější holubářskou publikaci 18. století Columbarium od Johna Moora z roku 1735, ve které je popis poměrně výstižný. Moore vidí tohoto rejdiče jako „velmi malého holuba krátkého těla, širokých prsou, úzkého krku, velmi krátkého a špičatého zobáku, malé ,knoflíkovéʻ hlavy, krátkých nohou a perlových oči“. První standard byl publikován Holubářskou společností již v roce 1764. Uváděl, že „opeření sestává ze tří barev, konkrétně z černé, žluté a bílé, které jsou zastoupeny v devíti ručních letkách a dvanácti ocasních perech. Záda, hruď a trup jsou v celkovém opeření nejvíce probarvené, šíje a krk je precizně stříkaná uvedenými barvami, jako by je vymaloval pečlivý malíř“. Speciální klub pro chovatele všech rázů anglického rejdiče byl založen roku 1800 a mezi zakládajícími členy nechyběl ani známý šlechtitel John Sebright. V roce 1802 byla zveřejněna vůbec první holubářská monografie, jejíž název v překladu zní „Umění chovu a šlechtění mandlového rejdiče“. Za jejího autora je považován W. P. Windus. Další popis zbarvení přinesl J. M. Eaton v „Pojednání o péči a chovu mandlového rejdiče“ z roku 1851, kde poznamenal: „Základní barva je sytě svítivě žlutá, ale právě té je velmi obtížné docílit, lze ji přirovnat k barvě vnitřní slupky mandle. Je různě prostoupena černou.“ O čtvrt století později vydal Fulton „Ilustrovanou knihu o holubech“, kde detailně ztvárnil působení mandlové modifikace na opeření těchto holubů. Šlechtění plemene řídí od roku 1886 až do dnešních dnů Short Face Tumbler Club. Populární „šort“ je hojně rozšířen zejména v anglofonních oblastech, kromě Velké Británie zejména v Austrálii, USA a Kanadě, ale oblíbený je i v různých zemích Orientu a některých oblastech kontinentální Evropy. V České republice není dlouhodobě chován, což je u tak úspěšného holuba překvapivé. Naši chovatelé, na rozdíl od kolegů ze severu, jihu a východu Evropy, zálibu v pestrém zastoupení rejdičů dosud nenašli.
Prostřednictvím knihy Drůbež z pera Bohumila Baušeho získali v roce 1898 naši chovatelé na dlouhou dobu ojedinělý přehled informací o „letáku almondském“, o kterém další naše literatura poskytovala informace velmi kusé. Bauše uvedl, že „byl v Anglii vypěstován na nejvyšší stupeň dokonalosti, měkkou hnědožlutou barvou upomíná na vnitřní slupku mandle. Žlutá prošlehuje na každém péru, černě a bíle šupinatém. Smíšenina těchto barev nazývá se egyptská mramorová kresba. Holubi jsou tmavší než holubice, po každém pelichání se zbarvení ostatně mění. Mají někdy jen 9 letek. Jsou to malí holoubkové, těla krátkého, noh nízkých, délky 24 cm. Zobáček pěnkavovitý jest velmi krátký, tenký, přímo stojící, měří od středu oka až ke špičce 7–8 mm. Tlustý zobák se nepřipouští. Nožky jsou jemné a pták hrdě si vyšlapující chodí po špičkách prstů.“
Již shora uvedená Baušeho definice platí dodnes a původní standard se, jak už to bývá u vzorníků z Velké Británie ostatně zvykem, příliš nezměnil. Hlava je nápadně krátká, s čímž souvisí i anglické označení plemene „krátkolící“ rejdič. Její solidní šířku i dosti vysoké a vyklenuté čelo zdůrazňuje velmi bohaté opeření. Nápadné jsou široké líce i ostře spadající týl. Oči jsou umístěny oproti běžným plemenům poměrně nízko, standard upřesňuje, že se nachází ve středu hlavy. Jsou velké a výrazné, u všech barevných rázů perlové, buď čistě bílé, nebo s šedavým nádechem. Obočnice jsou úzké a nenápadné, barvou odpovídají okolnímu opeření, obdobně nenápadné je i bíle ojíněné ozobí. Charakteristický zobák je krátký, jemný, dobře uzavřený, obě jeho čelisti jsou stejně silné a musí být zakončeny ostře. Horní čelist ráda přerůstá, na což nesmíme zapomínat v rámci předvýstavní přípravy. Prodloužená linie horizontálně drženého zobáku probíhá pod spodkem obočnic. Krk je plný, mírně prohnutý dozadu, při nasazení na hruď široký, směrem k hrdlu se poměrně náhle zužuje. Postava je malá, ale s co nejširší, hlubokou a dobře zakulacenou hrudí. Křídla jsou krátká a dobře složená, letky nesené pod ocasem, s čímž souvisí i poněkud vystouplá kostrč. Záda i ocas jsou krátké a spadající. Vyzařujícím znakem je postoj na krátkých, vypjatých a široce posazených nohách, které jsou v ideálu nepodkleslé, s imponováním na špičkách předních prstů. Podobně jako u pávíků i u anglických rejdičů jsou ceněny prsty co nejkratší. Opeření je nápadně měkké a husté.
Za plnohodnotný ráz byli v minulosti považováni jen mandloví, přičemž „trpěni“ byli holubi těch barev, které do chovu mandlových vyžaduje plemenářská práce. Všechna ostatní zbarvení byla podřadná. Až mnohem později si chovatelé našli cestu také k bělohlavým (mniší kresba) a bradkám (i zde se jedná o variantu mniší kresby), kteří naplnili tužby po kreslených alternativách. Modifikátor almond vyvolávající mandlové zbarvení holubů je dominantně založená, pohlavně vázaná mutace, umístěná překvapivě na pohlavním chromozomu. Sestává ze složité genetické kombinace, která přináší vícebarevné zbarvení, typické majoritním hnědě žlutým projevem v několika odstínech. U konců per se může projevit depigmentace (bílá složka, obvykle jen v ocase a letkách) a libovolně rozmístěná stříkanost (černá složka), která se zintenzivňuje s věkem holubů, proto je někdy tato mutace označována jako nestabilní. Samci mají mandlově žlutou barvu tmavší a též stříkání rozšířenější než holubice. Na žlutě vybarvených rýdovacích a ručních letkách nacházíme bílé či tmavé (černé) proložky, které by měly být co nejpravidelnější. Genetický vzorec je mimořádně složitý. Typický mandlový holub je heterozygot pro mandlovou, homo- či heterozygot pro modrou tmavou, heterozygot pro recesivně červenou, heterozygot pro grizzly, homo- či heterozygot pro kite. V homozygotní konstituci může přinášet letální účinek, proto se využívá křížení s vedlejšími barvami, které zamezí vzniku defektů a má navíc schopnost vylepšit samotné mandlové vybarvení. Mláďata mají krátké prachové peří, ačkoliv nemusí nést vlohu pro rozředěnost. Modifikace je pohlavně vázaná a dominantně založená, samci mající dva pohlavní chromozomy mohou být tedy mandloví homozygoti (tzv. čistokrevní) i heterozygoti (tzv. nečistokrevní, štěpící skrytě na jiný faktor). Holubice mandlové jsou vždy homozygotní (čistokrevné, nenesou skrytě jiné vlohy). Vzniká zde tzv. dědičnost křížem, kdy vlohy pro mandlovou barvu předávají holubice svým synům, kteří druhý faktor získávají po otci, zatímco dcery dědí vlohy jen po otci. Jakákoliv holubice mandlová se samcem, který nenese mandlovou, přinese všechny mandlové syny a všechny potomky samičího pohlaví bez mandlového faktoru. Heterozygotní mandlový samec spářený s holubicí nenesoucí faktor almond dají teoreticky 50 procent samců i samic mandlových a 50 procent jedinců obou pohlaví bez tohoto faktoru. Homozygotní mandlový samec by s jakoukoliv partnerkou nenesoucí tento faktor dal 100 procent mandlových mláďat obou pohlaví. Kombinací mandlového faktoru a homozygotní recesivní červené v modré řadě vzniká oranžově (červeně) žlutá barva s „mahagonovým“ (tmavě žlutým stříkáním), kterou označujeme jako de roy. Někdy tento ráz označujeme jako skrytě mandlový. Z pohledu genetiky je de roy jedinec achátový s mandlovým faktorem. Barva bronzově černá, tzv. kite, je modrá barva ve vzorku tmavém, se silným bronzovým leskem na krku, hrudi, letkách a ocasu. Více bronzoví kite jsou navíc štěpitelní na recesivně červenou. Většinou mají přítomen i faktor bělouš, který se však pro tmavý vzorek téměř neprojevuje a prozradí ho jen ojediněle bílá pírka na hlavě. Barva zlatě šedohnědá, tzv. golddun, je šedohnědá se zlatavým nádechem na hrudi, někdy směřujícím až na břicho, nesoucí též žluté vyústění na letkách a ocasu. Geneticky se jedná o rozředěné kite. Barva achátová v sobě zahrnuje jak červené, tak žluté jedince s méně či více vyvinutým probělením ve tvaru nepravidelné strakatosti, přičemž ruční letky a rýdováky jsou barevné, ale stvoly probělené. Geneticky to jsou kite nebo golddun, avšak ovlivnění homozygotně recesivní červenou barvou. Navíc jsou to vždy homozygoti či heterozygoti pro faktor bělouš. Nejkrásnější mandlový odchov získáme při spojení mandlového s kite. V odchovu je polovina mandlových a polovina kite, použijeme-li mandlového samce, pak jsou v mandlové barvě zastoupena obě pohlaví. Dále se v odchovu obvykle nachází šedohnědí, červení a de roy, které využíváme při potlačení tmavého zbarvení mandlových, jež se může objevit při základním spojení mandlová × kite. Perfektních mandlových je možné docílit ze spojení de roy a kite, případně de roy a golddun. Do mandlových se používají s oblibou i achátoví, nejméně oblíbení jsou žlutí, jejichž potenciál docílit správnou mandlovou barvu je omezený. Z dalších rázů jsou k vidění plnobarevní černí, červení, šedohnědí a žlutí. Z dalších rázů jsou vystavováni růžicoví tygři mající bílá pírka ve štítech, případně i bílý trojúhelník na zádech, mohou být v červené, žluté a černé. Bradky v černé, šedohnědé, červené, žluté, modré a stříbřité mají půlměsícovitou bílou skvrnu pod zobákem, dosahující k očím. Bělohlaví ve všech uvedených rázech mají bílý zákres hlavy směřující 0,5 až 1 cm pod oči. Stejně jako u bradek mají i bělohlaví bílé ruční letky v počtu 6 až 10 a bílý ocas, břicho, bérce a hřbet.
Jako typický malý krátkozobý holub nevyžaduje nijak velké chovatelské zařízení, ale spíše zvládnutí metodiky odchovu mladých, které kroužkujeme velikostí 7 mm. Obvykle je odchov prováděn pomocí středozobých chův. Počítáme s přibližně dvěma páry chův na jeden pár rejdičů. Někdy sám chovatel při odchovu vypomáhá nebo přebírá roli krmiče, převážně za využití směsí pro odchov papoušků. Z hlediska předkládaných zrnin se chovatelé zaměřují na směsi pro krátkozobá plemena, která obsahují drobnější komodity, jako je čirok, malý hrášek, miniaturní kukuřice, vikev, proso, pšenice apod. K dalšímu chovu vybíráme holuby nejen z hlediska vyrovnávacího párování s ohledem na zlepšení plemenných znaků, ale nesmíme zapomínat ani na tzv. pracovní barevné rázy, které lze též plnohodnotně vystavovat. Plemeno se hodí pro zkušené chovatele s přiměřeným finančním zázemím, neboť je stále vysoce ceněné. Anglický krátkozobý je i po čtyřech stoletích chovu nazýván králem, pro svůj drobný zevnějšek někdy i královnou (queen) mezi rejdiči. Naši chovatelé mají možnost obdivovat jeho krásu například na velkých německých výstavách, kde svojí jedinečností vystihuje preciznost staré anglické holubářské školy.