Kosí bratři
Jedná se o silně teritoriální druh, hnízdící pár nestrpí jiné kosy ve své blízkosti a zbloudilcům to dává rázně najevo. Základ jeho potravy je hmyz a jeho larvy, tuto složku doplňuje o rozličné bobule, plody a v neposlední řadě i o semena rostlin, k podzimu a hlavně v zimních měsících, kdy je potravy méně, si pochutnává na jablcích, která unikla podzimní sklizni a zůstala na stromech. Areálem výskytu kosů černých je celá Evropa a část Asie, zavlečen byl i do Austrálie a na Nový Zéland, kde se v důsledku přizpůsobivosti přemnožil a páchá zemědělcům rozsáhlé škody na plodinách. Pohlavní dvojtvárnost je u tohoto druhu snadno viditelná – samec je krásně leskle černý se svítivě žlutým zobákem, kdežto jeho partnerka („kosice“) je spíše nahnědlého rázu s tmavým zobákem.
Začátek doby hnízdění se může nepatrně lišit, u nás je to však dle počasí zpravidla duben. Je to velmi produktivní druh a zahnízdit může až třikrát za sezonu. Na výběr místa ke hnízdění není vybíravý, zahnízdí téměř kdekoli, v keřích, nižších patrech stromů, ale i v lidských staveních. Jako hnízdní materiál na své hluboké miskovité hnízdo používá suchou trávu a drobné větvičky, jeho průměrná snáška činí pět modrozelených skvrnitých vajec. Celkový vývoj mláďat od vajíčka po samostatného jedince je poměrně krátký, samice nasedá po snesení druhého vajíčka, ty sama zahřívá po dobu 13 dnů, po vylíhnutí se o ptáčata pečlivě starají oba rodiče, z hnízda vylétají přibližně za 15 až 16 dnů. Rodičovský pár je potom ještě týden krmí a připravuje na samostatný život. Na závěr úvodu zmíním jednu zajímavost týkající se zbarvení kosů černých: občas se vyskytují i strakatí jedinci s různým podílem bílé barvy, vzácněji čistě bílý s černým okem (nejedná se tudíž o albíny).
Můj příběh kosí rodinky začíná v první polovině teplého dubna, a nijak šťastně: ptáci si vyhlídli ke stavbě hnízda ležatý trám našeho přístřešku. Hnízdo každým dnem rostlo a byla radost pozorovat pilný pár při jeho stavbě, když bylo hnízdo skoro hotové, takříkajíc zkolaudované, a ptáci se jistě chystali ke snášce, přišel silný vítr doprovázený prudkým deštěm a hnízdo shodil na zem, i když jsem ho hned zrána umístil zpět na původní místo, kosové se do něho už nevrátili. Radost pak přišla o několik dní později a o pár metrů dále, ke stavbě si tentokrát vybrali místo hned nad vchodovými dveřmi do domu vedle již nepoužívaného venkovního osvětlení. Za několik dní bylo hnízdo hotové a přišla snůška. Samička nakonec snesla čtyři vajíčka. Kvůli rekonstrukci domu, která probíhala v plném proudu, neměla zahřívání vůbec jednoduché. Vzhledem k množství rušivých elementů často opouštěla hnízdo, někdy i na dlouhou dobu, tak jsem přestal doufat, že by se něco mohlo vylíhnout. Když jsem za necelé tři týdny netrpělivě nakoukl do hnízda, čekalo mě milé překvapení ve formě čtyř krásných holátek. Oba rodiče se činili a pečlivě se o potomstvo starali, když byli mladí týden staří, jedno mládě bohužel vypadlo z hnízda, pád téměř ze tří metrů přežilo, vrátil jsem ho zpět do hnízda, ale druhý den při kontrole tam již nebylo. Netuším, co se stalo, ale zřejmě mládě v důsledku vnitřních zranění uhynulo a rodiče se ho zbavili.
Zbylá tři mláďata však skvěle prosperovala a rostla přímo před očima. Vpodvečer 8. května opustila mláďata hnízdo, do kterého se zpět již nevrátila. Celá kosí rodinka čile pobíhala po zahradě, lovila bezobratlé z travního prostoru, zejména žížaly, mladí komicky žadonili skřehotáním a třepotem křídel o nějaké to sousto, ale ne vždy úspěšně, postupem času se ptačí dorost naučil sám lovit potravu. Netrvalo dlouho a kosí bratři opustili rodné místo a šli svou vlastní cestou.
Závěrem bych chtěl říct, že tento druh nenápadně zbarveného ptáka je dosti odolný a dokáže se přizpůsobit různému prostředí. Jeho adaptace mu napomohla překonat různé nástrahy, hlavně od nás, od lidí, kdy mu pomalým ničení habitatu bereme jeho přirozené hnízdiště. I přes tohle všechno je to pták čím dál hojnější, alespoň v některých regionech našeho státu, v tom našem to platí dvojnásob – a jsem za to rád. Celkově bych řekl, že se u nás daří různým ptačím druhům, během dne jsou na krmítku před domem vidět kromě kosů i pěnkavy, hýlové, stehlíci, zvonci, dlasci, čížci (zejména z jara je jimi krmítko obsypané), čtyři druhy sýkor, a v neposlední řadě se v krmítku zalíbilo i žluvám, strakapoudům, sojkám a na zemi i trojici kachen divokých, no, divokých, to spíše jen v názvu, ony totiž nejsou líné přejít cestu a otevřenou brankou přijít na dvorek pro něco dobrého, je tedy co sledovat. Musím podotknout, že krmítko je umístěno na frekventovaném místě poblíž cyklostezky, a i přesto to ptactvu nečiní potíže a navštěvují ho s oblibou jako vyprahlý turista letní pivnici. Vyprávění o tomto obyčejně neobyčejném ptačím druhu je u konce, snad se alespoň některým z vás líbilo a třeba příště napíši pár postřehů o nějakém jiném opeřeném obyvateli naší zajímavé přírody.
