Deformace hlavy po kousnutí byla hrozivá – majitelka psa ani na chvíli nezaváhala a společně s matkou okamžitě vyrazily na veterinární ošetřovnu. Po zběžné prohlídce zvěrolékaři mohli jen konstatovat, že vybavení pro předpokládané náročné chirurgické zákroky není nikde v jejich městě a doporučili obrátit se na jednu z klinik v Ústí nad Labem nebo v Praze. Cesta do Prahy se ženám zdála rychlejší, a tak po hodině dorazily za MVDr. Hercíkem. Ani u něho se nedočkaly okamžité operace, neboť vyčerpané tělíčko štěněte bylo v poúrazovém šoku a novou energii mu měly přinést kapačky. Po čtyřech hodinách se jeho stav natolik zlepšil, že tým zvěrolékařů mohl začít s nápravou následků ridgebackova útoku.
„Po vyhodnocení rentgenových snímků jsem se dozvěděla, že nejvíce je postižená přední část lebky, dále je zlomená a z kloubů vymknutá dolní čelist, prokousnutý je krk a v plicích se nachází krev. Prognóza nebyla příznivá, ale vůbec mě nenapadlo, že bych měla vzdát snahu o záchranu štěňátka. Přišla bych tak krátce za sebou o druhého rodinného miláčka,“ shrnula své pocity majitelka čtyřnohého pacienta Dana Háková. Tehdy jí bylo devatenáct let a psy, především akity inu, měli doma jen pro radost. S fenkou Bílého švýcarského ovčáka, které říkali Hany, slečna zamýšlela cvičit, všechno však bylo po dalších šest let jinak. Operace se podařila, ale fenka další čtyři měsíce trpěla velkými bolestmi a rodina to prožívala s ní. Léky a injekce na utišení bolesti trochu pomáhaly, ale se štěnětem nebylo možné nikterak pracovat. Po několik týdnů dokonce nesměla ani kousat, neboť by si mohl poškodit čelist, jejíž zlomeninu fixovaly drátky.
Když se stav dospívající fenky zlepšil, Dana s ní začala cvičit, ale stalo se to, co očekávala. Hany se bála cizích psů. Trvalo to řadu měsíců, než se přesvědčila, že jí na cvičišti nehrozí žádné nebezpečí. A tak se zdálo, že jedinou připomínkou nešťastného kousnutí velkým psem je zjevně deformovaná obličejová část lebky. Výcvikový talent měla a slečna si plánovala, jak se bude věnovat kynologii. Učily se obě, ale pohybové problémy zavedly paničku s fenkou opět k veterináři. Ten na základě rentgenového snímku konstatoval, že fenka má nejvyšší stupeň dysplazie, což znamená, že nemůže pomýšlet na vysoké výkony. Díky dobrému osvalení však mohou přiměřeně pokračovat ve výcviku. Jenomže to už se hlásily další zdravotní problémy a následovalo několik operací za sebou. „Začalo to hnisající dírkou pod pravým okem. Veterinář zjistil, že jde o zánět kosti. Vyřešit to však mohl jen za cenu vytrhnutí několika zubů, provrtáním čelisti a odstraněním zanícené části kosti. Když se vše zdárně zahojilo, asi za dva měsíce dostala zánět dělohy. Operace to vyřešila, ale čtvrtou operaci v životě absolvovala už za další tři měsíce, když si propíchla přední tlapku u drápku. Rentgen prozradil další zánět kosti, takže následovalo odseknutí její části,“ popisuje zdravotní trable talentovaného zvířete.
Na velké výkony Dana už dávno nemyslela, stačil by jí jen takový hobby výcvik. Kynologie ji natolik zaujala, že s churavějící fenkou chtěla alespoň nahlédnout do tajů výcviku psů, a později si pořídí jiného psa pro vyšší výcvikové cíle. Jenomže ani po šesti letech od první operace se nemohla radovat z delšího systematického výcviku. Něco se jí na Hany nezdálo, jako by hůře viděla. A na pražském specializovaném pracovišti jen potvrdili její domněnku. „K poškození zraku mělo dojít nejspíše už při úrazu ve dvou měsících. Hany vidí všechno rozmazaně, jakoby v mlze. Navíc mně bylo řečeno, že poškozené má i čichové ústrojí, možná z poloviny,“ shrnula Dana výsledek posledního vyšetření. Přesto se pustila do výcviku, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že fenka byla výcviku chtivá, ráda se učila nové věci, byla pozorná, dokázala se soustředit. Druhým důvodem byla Danina snaha poznat, do jaké míry jí několik handicapů dovolí podávat náročnější výkony. Cvičení bavilo obě a to neuniklo zkušeným pejskařům na cvičišti a Danu hecovali ke složení zkoušek z obedience. Byly nadmíru úspěšné, proto Dana zareagovala i na druhé doporučení: zúčastnit se mistrovství republiky v obedience. Sedmé místo bylo pro začátečnice úspěchem. Dana si chtěla také s fenkou vyzkoušet náročnější stopy a přitom zjistila, že v teplých dnech nemůže na takový výcvik pomýšlet, neboť Hany chrčela a bylo jasné, že má problémy s termoregulací. Ani potom se Dana nevzdala a za přijatelných podmínek cvičila dál.
„Pokroky ve stopařině mě těšily. Zřejmě má pes tolik čichových buněk, že když je vyřazená jejich značná část, stále mu jich zbývá tolik, že se to na stopování výrazně neprojeví,“ uvažovala Dana. Stopařský talent fenky ocenili kolegové na cvičišti a doporučili zkusit to na stopách podle zkušebního řádu Tartu. „Pravidly je dáno, že se stopy pokládají v přirozeném terénu, což Hany vyhovovalo. Ráda se prodírala vyšším porostem. Tak jsem to zkusila. Po první tartové zkoušce na stopách nám bylo doporučeno další zdokonalování a za půl roku jsme zvládly i druhý stupeň a nakonec složily i zkoušku T1, kde jde o všestrannost. V tomto směru Hany už na víc nemá, a tak zůstáváme u stop. Že nemusíme házet flintu do žita, jsem zjistila na stopařském šampionátu Tartu pro rok 2014. V deštivém počasí jsme na čtyřhodinové stopě položené v řepkovém poli sice neuspěly, ale vynahradily jsme si to druhý den na dvouhodinovce. Strniště také nebylo ideální plochou, ale devadesát jedna bodů mě hodně povzbudilo. Jsem ráda, že po mnohaletých zdravotních trampotách se můžeme konečně věnovat systematickému výcviku, a jsem zvědavá, k jaké výkonnosti to můžu s handicapovaným zvířetem dotáhnout,“ uvažuje Dana Háková, kterou v jejích sedmadvaceti letech zaujala kynologie i proto, že hledá cesty, jak se s handicapovaným psem vyrovnat těm zdravým. A protože by jednou ráda sahala po vyšších metách, už si připravuje nástupkyni, patnáctiměsíční fenku bílého švýcarského ovčáka.