Do rodu Euodice - stříbrozobky jsou obvykle zařazovány dva druhy drobných ptáků z čeledi astrildovitých. Stříbrozobka zpěvná a Stříbrozobka malabarská.
Někteří ze systematiků tyto ptáky řadí do rozsáhlého rodu Lonchura, pro který máme v češtině pojmenování panenky. Z mnoha důvodů se mi takové zařazení jeví jako neopodstatněné. V některých případech klíčí dokonce podezření, že důvody k takovému zařazení nevycházejí přísně z vědeckého základu, ale mohou být i jiné. I použití slova systematik je asi nevhodné. Protože kdo z autorů je skutečně systematik? A z druhého konce. Dnes existují velmi početné skupiny zájemců o ptáky, kteří upřednostňují určité zařazení jako vhodnější především kvůli specifickému chování ptáků, které je pro ně důležitější než domnělá vývojová příbuznost. Takovou zájmovou skupinou jsou především chovatelé.
Jak již bylo řečeno, do rodu Euodice řadíme stříbrozobku zpěvnou - Euodice cantans a stříbrozobku malabarskou - Euodice malabarica. Oba druhy získaly svá jména podle typického zbarvení zobáku, který je celý modrošedý, stříbrný. Oba druhy jsou téměř shodně zbarvené. Jsou to v celkovém vzhledu téměř jednobarevně světle hnědí ptáci, na zádech tmavší, na spodině těla světlejší. Hnědé zbarvení je jen různým tónem barvy, kterou nazýváme okr. Ocas a letky jsou tmavé až černé. Oba druhy jsou navzájem dobře rozlišitelné, protože stříbrozobky mají kostřec čistě černý a tváře hnědé, kdežto malabarky mají kostřec čistě bílý a tváře světlé. Pozor na křížence! Ti jsou obvykle plně plodní, zbarvením se podobají převážně stříbrozobkám, kostřec však není čistě černý ani bílý, je tmavý s jednotlivými rezavými pírky. Takový skvrnitý kostřec se při posuzování tvrdě trestá. Nevhodné zbarvení se může vyskytovat po mnoho generací.
Oba tyto druhy ptáků zná ornitologie již dlouho dobu. Stříbrozobka zpěvná byla popsána Gmelinem roku 1789 jako Loxia cantans. Stříbrozobka malabarská pak Lineem roku 1758 jako Loxia malabarica. Z použitých pojmenování je zřejmé, jak pokročil vývoj poznání. Pod jménem Loxia známe dnes křivky.
Stříbrozobky zpěvné jsou rozšířeny v Africe v pásmu suchých stepí a polopouští jižně od Sahary. Na západě od Senegalu, na východě až po Somálsko. Směrem k jihu je areál rozšíření větší jen ve východních oblastech a to až po Keňu. Místy se vyskytují i na jihu a východě Arabského poloostrova. Stříbrozobka malabarská se vyskytuje místy v severních částech Arabského poloostrova, na jedné lokalitě i u Arabského zálivu, v jižní části Íránu a Afgánistánu a na celém území přední Indie. Stříbrozobka zpěvná se vyskytuje ve dvou zeměpisných formách, stříbrozobka zpěvná západní - Euodice cantans cantans a stříbrozobka zpěvná východní - Euodice cantans orientalis. Stříbrozobka malabarská je monotypická. Stříbrozobka zpěvná východní je na spodině těla světlejší, zvláště na bocích těla. Na křídlech a ramenou má tmavé vlnkování. Západní forma je na bocích v barvě velmi variabilní, starší ptáci mívají někdy výrazné vlnkování. Vždy však najdeme na bocích světlý okr. Oba druhy jsou naprosto nenároční ptáci, kteří si v kleci dobře vystačí jen se suchým prosem a dokonce dokáží vychovat i mláďata. Spolehlivě vychovávají mláďata i čerstvě importovaní ptáci. Někteří jedinci se naučí přijímat i moučné červy, ale to je spíše výjimka. Vaječnou míchanici berou spolehlivě. Podáváme-li jim vhodnou směs různých druhů pros a lesknice, část vždy naklíčenou, zelené krmení a vaječnou míchanici, potom jejich chov je prakticky bezproblémový. Zahnízdí i v malých klecích. Mláďata mají pokožku tmavě šedou, holou, zobák s ústním otvorem je nápadně veliký, žlutě lemovaný. Dělá dojem, že je větší než zbytek těla. Vzhled mláďat je naprosto odlišný od vzhledu všech mláďat rodu Lonchura, kam řadíme i japonské chůvičky. Některé chůvičky se mláďat stříbrozobek vyloženě bojí a nekrmí je. Domnívám se, že po japonských chůvičkách a zebřičkách, které jsou dnes již plně domestikovanými ptáky, můžeme považovat stříbrozobky za nejsnáze odchovatelné astrildovité. Jediným problémem je rozlišení pohlaví. Samozřejmě, že nejspolehlivějším znakem je zpěv samce. Naštěstí samci zpívají téměř stále, kromě těch okamžiků, kdy je právě pozorujeme. Dají se ovšem snadno přistihnout. Pozor, samice sice nezpívají, ale dvě samice držené spolu napodobují činnost samců, tančí tak zvaný svatební tanec se stéblem v zobáku a dokonce imitují i páření. Držíme-li ptáky v ruce, dá se pohlaví rozeznat podle zbarvení ramen. Dvakrát jsem si barevný rozdíl nechal vysvětlit u firmy Animali v Holandsku, dvakrát jsem tuto informace spolehlivě zapsal. Ale fungovalo to naprosto spolehlivě, vždy jsem přivezl přesně to, co bylo potřeba.
Stříbrozobky můžeme dnes považovat za domestikované ptáky vzhledem k tomu, že se vyskytují uměle vypěstované barevné mutace. Nejběžnější je mutace tmavá u stříbrozobek zpěvných. Holanďané ji nazývají černobřichou, což je přiléhavější. V celkovém zbarvení je tmavší než přírodní ptáci, tmavé až černé břicho je velmi výrazné. Samci bývají na břiše tmavší a barva je jednolitá, kdežto samice bývají často na břiše jen černě vlnkované. Další mutací je mutace hnědá, někdy nazývaná také pastelová. Ptáci jsou téměř stejně zbarvení jako přírodní, ovšem ocas a letky nejsou černé, ale hnědé. Jsou také světlejší na zádech. Tato mutace se může kombinovat s mutací černobřichou. Takoví ptáci jsou téměř po celém těle stejnoměrně světle okroví, stejného tónu barvy. Jen letky a ocas jsou tmavě hnědé. Dále známe ptáky bílé a albíny s červenýma očima. Vyskytují se i straky. U malabarek známe pastelové, které jsou světleji zbarvené, stříbrné, které jsou bílé s lehce šedivým ocasem a letkami, bílé a straky. Straky, které jsem viděl, byly nejspíš kombinací stříbrných a normálně zbarvených ptáků. Byly rozeznatelné všechny znaky těchto mutací. V dnešní době je nejběžnější mutace černobřichá u stříbrozobek, která se hojně vyskytuje i u nás a je běžně nabízena na holandských burzách. Světlé mutace jsem u nás ještě neviděl. Je pravděpodobné, že v dnešní době budou mezi zahraničními chovateli i další mutace, případně budou vyšlechtěny popsané mutace ve vyšší výraznosti. Tmavobřiché jsem viděl již na šampionátu C.O.M. v roce 1986 ve Vídni. Tenkrát spíše připomínali křížence s některým druhem panenky, které mají černý spodek těla. Černohlavé, bělohlavé. Ptáci vyobrazení v holandském časopise Onze Vogels, čís. 4 z roku 1995 se mi zdají jiní, než jaké jsem viděl ve Vídni. Paměť je ovšem vlastnost nespolehlivá.