Na jeho bázi vznikali takzvaní výstavní holubi, kteří se od poštovního holuba odlišovali prošlechtěním pečlivě zvolených plemenných znaků, zejména bradavičnatých útvarů, jako jsou obočnice a ozobí, postavy a postoje, ale i délkou nohou a krku i tvarem hlavy. Tyto trendy našly zpočátku své uplatnění ve Velké Británii či v Německu, ale stranou nezůstalo ani Nizozemsko, kde se rodila první plemena tzv. homerů. Pradávná a velmi silná holubářská tradice v Nizozemsku se podepsala pod vznikem lehčího a konstitučně nepříliš náročného výstavního holuba, který získal národní přívlastek nizozemský. Jeho chovatelé jsou právem pyšni, že u něho upevnili naprostou důvěřivost k chovateli a rozvinuli vynikající péči o mladé, čímž se poštovnímu holubovi přiblížili nejen vzhledem, ale i schopnostmi. Důvěřivost je u letově vedených poštovních holubů důležitá, neboť přispívá ke klidu v holubníku. Holubi se neplaší po příchodu chovatele ani návštěvy na holubník, snesou kontrolu vejcí či mláďat a při závodech se také nebojácně vrací do holubníku, kde je jejich přílet elektronicky zaznamenán. Svědomitost při odchovu mladých je ceněna obdobně. Hnízdní období bývá poměrně krátké a během dvou či tří líhní je zapotřebí získat poměrně početné hejno výletků. Nikoliv náhodou byl poštovní holub využit při šlechtění mnoha užitkových holubů moderního šlechtění (king, benešovský holub atd.). Nizozemský výstavní je holub okrasný, u kterého hnízdní sezona trvá libovolně dlouho. Díky své jednoduché konstituci postavy i těla a způsobem chovatelské selekce vychovává zcela samozřejmě po dvou mláďatech klidně šestkrát až sedmkrát ročně. Nicméně vychovat výborné výstavní jedince není ani u něho samozřejmostí.
Na první pohled se od běžného poštovního holuba liší lehčí konstitucí hlavy, která vytváří od špičky zobáku až do záhlaví jeden, ničím nenarušovaný oblouk. Nejvyšší bod této zakřivené elipsovité klenby leží nad očima. Důraz je kladen na tvar ozobí, které by mělo být srdcovité a hladké, jedině takové nezasahuje do čisté linie hlavy. Hrubší, široké či naopak slabě vyvinuté ozobí, narušující plynulost oblouku, je hrubou vadou. Jen u starých jedinců je tolerováno poněkud výraznější. Hrdlo je hladce a poměrně náhle vykrojené. Krk je silný, středně dlouhý, v ramenou široce nasazený, směrem k hlavě se zužující. Je zcela přirozeně vzpřímeně držený. Velikostí těla se nizozemský výstavní nijak neliší od poštovního holuba, avšak jeho postava je držena horizontálně a v navazující vodorovné linii je nesen i ocas. Tělo je popisováno jako kratší a širší ve velikostním formátu tzv. střední velikosti. Postava je hluboká a dostatečně široká, zepředu zakrývá opeření hrudi ramínka křídelních štítů, což je znak holubů se širokou hrudí. Utaženost opeření se díky nenáročné figuře daří udržovat na výborné úrovni. Z barevných rázů nechybí velmi atraktivní strakové, bělouši, tygři, ale základem je tzv. poštovní zbarvení vytvářené z modrých, stříbřitých, žlutě plavých a červeně plavých holubů ve vzorcích bezpruhém, pruhovém, kapratém a tmavém, ke kterým se přidávají bílí a černí.
Nizozemský výstavní holub se dostal do České republiky asi před 15 lety díky invenci Josefa Svozila, který potřeboval vzorné chůvky pro vysokonohé rousné voláče. Jako pěstouni se tito holubi výtečně osvědčili a nijak jim nečinilo potíže vychovat mláďata, která byla větší než oni sami. Od těch dob se s nimi u nás setkáváme poměrně vzácně a zpravidla bývají využíváni jako pěstouni pro náročnější holuby. Jinak je tomu v Německu (na výstavě v Lipsku 2014 bylo vystaveno dokonce 300 nizozemských výstavních!) či v Nizozemsku, kde velmi činorodé kluby zajišťují pravidelnou propagaci těmto holubům na velkých výstavách i formou zdařilých internetových stránek. Tam už se jedná o ryzí výstavní plemeno, které dokáže bohatou paletou svých barevných rázů a svéráznou typologií oslovit řadu milovníků poštovních i okrasných holubů.