Istrijský krátkosrstý a hrubosrstý honič
Poloostrov Istrie se nachází na severozápadě Chorvatska a zároveň na jihozápadě Slovinska. A právě tam vznikl istrijský honič ve dvou typech srsti. Krátké a přiléhavé a drsné, středně dlouhé. Dnes je nejvíce rozšířen v oblasti Krk a celkově nejvíce představitelů najdeme v Chorvatsku, Slovinsku, ale několik málo i v Rakousku či jiných státech Evropy.
Hledání důkazů prastaré existence
Podstatně delší historie je přisuzována krátkosrsté variantě, třebaže existence hrubosrsté formy ve stejnou dobu nelze vyloučit. Krátkosrstá varianta údajně vznikla křížením místních loveckých psů s chrty přivezenými Féničany.
Lovečtí psi zde měli těžkou práci a trochu omezené využití, neboť v takové kamenité a hornaté oblasti mnoho rozmanité zvěře nikdy nebylo. A tak jejich zaměření se ubíralo především na lov zajíců a lišek, občas pomohli s lovem divočáků nebo jezevců. Zpestřením pro ně byl také lov veverek.
První písemné zmínky o istrijském honiči s krátkou srstí pocházejí již z roku 1337, dále je možné krátkosrstého honiče spatřit na fresce z roku 1474 v kapli sv. Marie v Beramu u Pazinu, psa velmi podobného dnešním istrijským honičům objevíme také na obraze z 16. století malovaném rukou malíře Tiziana. O krátkosrstém istrijském honiči se v kronice v roce 1719 zmiňuje také biskup Petar Bakič z Dakova. Tyto důkazy mají dokládat jeho dávnou historii, čímž z něj dělají doložitelně nejstaršího honiče ze všech balkánských loveckých psů.
Popis plemene zazněl například v knize „Die Hunderassen“ Slovince Janeze Lovrenčiče a v podobném období, v roce 1894, ve své knize představuje istrijského honiče „jako plemeno“ velmi známý a uznávaný kynolog Byland, který prý vycházel ze psů nacházejících se v Gorském Kotaru, což je hornaté území na severu Chorvatska, nedaleko hranic se Slovinskem.
Istrijský hrubosrstý honič má historii zřejmě značně kratší než jeho přímý příbuzný s krátkou a přiléhavou srstí. Anebo alespoň na důkazy velmi chudou. Hrubosrstý typ údajně vznikl ve druhé polovině 19. století křížením istrijského krátkosrstého honiče a vandejského tritona či vendéeského hrubosrstého honiče dovezeného z Francie. Bohužel, jakékoliv důkazy chybí, jedná se tedy pouze o domněnku. Nejvíce se hrubosrstý istrijec nacházel v okolí Buzetu a Pazinu.
Nejasnosti v pojmenování plemene
Istrii v dávné době obývali Ilyrové, a tudíž toto plemeno mělo v jednu dobu nést označení „ilyrská braka“. Protože však tak byl občas označován i bosenský hrubosrstý honič, je více než zřejmé, že tato dvě, respektive tři jednotlivě mezinárodně uznaná plemena žila v dávných dobách bok po boku, jako jedno psí plemeno.
Průmyslník Peintinger na začátku 20. století údajně použil istrijského hrubosrstého honiče při šlechtění štýrského hrubosrstého brakýře. Jenže zbarvení istrijského honiče je vždy bílé s menším množstvím skvrn a zbarvení bosenského hrubosrstého honiče se mnohem více přibližuje zbarvení štýrského hrubosrstého brakýře. V historii byl často uváděn istrijský a bosenský honič jako jedno plemeno. Proto nelze vyloučit, že určitou, nebo dokonce hlavní roli při vzniku Štýrského brakýře hrál bosenský hrubosrstý honič, nikoli istrijský. Že byla tato tři plemena (istrijský hrubosrstý honič, Istrijský krátkosrstý honič a bosenský hrubosrstý honič) často slučována, dokazuje vyjádření mnohých předních kynologů ještě ve druhé polovině 20. století. Dnes mají všichni své standardy a jsou považováni za samostatná plemena, která se nesmí křížením ovlivňovat.
V určité části Istrie byli známí pod označením „barbini“, jak je často nazýval i B. Laska, významný kynolog. Ten toto plemeno podrobně několikrát popsal, doložitelný je rok 1896 a 1905. Laska označoval také istrijského hrubosrstého honiče „keltskou brakou“. Toto označení však nejednou použil i pro bosenského honiče.
Rozvoj čistokrevného chovu
První istrijští honiči byli vystavováni ve Vídni v roce 1866. Od roku 1924 byli zapisováni do plemenné knihy, přestože jejich počet během 1. světové války výrazně poklesl. V roce 1948 byli istrijský krátkosrstý honič a istrijský hrubosrstý honič uznáni za dvě samostatná plemena. Přesto první oficiální standard byl schválen až v roce 1969, u krátkosrstého istrijského honiče dokonce až v roce 1973.
V polovině 20. století se na výstavách často objevovali typičtí představitelé plemene s výbornou povahou, ale s menší kohoutkovou výškou, než jaká byla ustanovena za minimální. Všichni tito jinak typičtí představitelé byli bohužel z chovu vyřazeni. To se nelíbilo chovatelům, a dokonce ani některým rozhodčím. Hrozil totiž velmi vysoký koeficient příbuznosti v následujícím chovu tohoto plemene, protože už tak byla chovatelská základna poměrně malá. Vznikla snaha o změnu předběžného standardu či uznání nového plemene, „malého istrijského honiče“ o velikosti 40–46 cm. Třebaže dr. Ratimir Orban, ale i další významní kynologové podporující istrijského krátkosrstého a hrubosrstého honiče, ale také „vznikajícího“ malého istrijského honiče se velmi snažili o jeho uznání, nikdy se tato snaha nedočkala úspěchu.
Po rozpadu Jugoslávie vyvstala otázka, jaké zemi připadne čest být „zemí původu“ pro plemena istrijského krátkosrstého a hrubosrstého honiče. Odpověď na tuto otázku byla velmi těžká a plná rozepří a emocí. Třebaže se svět zřejmě nejvíce přikláněl ke Slovinsku, Mezinárodní Kennel federace rozhodla, že zemí původu bude Chorvatsko.
Více chovatelů a propagátorů tohoto plemene se v době rozhodování nacházelo ve Slovinsku. FCI však vycházela především z historických dokumentů starých několik staletí, aby určila, jaké místo je původní domovinou istrijského honiče. Rozhodující byl zřejmě rukopis biskupa Dakova P. Bakiče „O životě lidí a zvířat v Dakovu a okolí léta Páně 1719“, kde popsal výskyt loveckých psů v chorvatských zemích především podél moře, o velikosti 45–60 cm, s krátkou nebo středně dlouhou bílou srstí, s červenými skvrnami na těle.
Istrie se během staletí dostala pod nadvládu mnoha zemí. Dlouho patřila k rakousko-uherské monarchii, tedy k Rakousku, následně k Itálii, po 2. světové válce k dnes již neexistující Jugoslávii – nyní má patronát nad istrijským honičem Chorvatsko. V 90. letech 20. století byli tito honiči však zapisováni do Slovinské plemenné knihy.
Až posledních pár let je chov istrijských honičů trochu na vzestupu. Nyní je nejen oblíbeným psem lovců ve své domovině, ale v Evropě je o něj zájem i jako o psa společenského.
Istrijský honič v lese
Hlavním posláním istrijského honiče je lov divoké zvěře. K tomu byl veden dlouhé generace a jeho povaha byla tímto směrem tvarována. Výborně zastane veškerou práci barváře, má vynikající čich a je velice vytrvalý. Při práci je hlasitý. Výborně pracuje na stopě poraněné zvěře. Pomáhat při lovu ho velmi baví a je schopen pracovat jak ve skupině dalších psů, tak individuálně. Je to velmi houževnatý, pro lov zaujatý a odolný pes, který si poradí i v hustém porostu, nebo naopak skalnatém terénu. Je schopen pracovat velice rychle a žádné počasí ho neodradí.
I dnes je používán především pro lov zajíců a králíků, ale také lišek, na které je dostatečně ostrý. Při dobrém výcviku je dostatečně ovladatelný a spolupracuje. Svému člověku je plně oddán. Při práci je urputný a nikdy se na stopě nevzdává.
Hlas krátkosrsté varianty je zpravidla pronikavější, ale v hluboké tónině, při zachování libozvučnosti. Hrubosrstá varianta má příjemný, melodický, středně hluboký hlas. Hlasově jsou tito honiči snadno rozpoznatelní od ostatních lovicích psů.
Povaha istrijského honiče je příjemná
Je to pes středního a příjemného temperamentu, který se rád hýbe a má rád, když se něco děje. S nadšením bude absolvovat dlouhé procházky. Je dobrým partnerem při horské turistice i na rodinných výletech. Je milým rodinným psem, avšak nutně potřebuje chápat nastolená pravidla a již v mládí musí mít osvojené základní cviky poslušnosti. Majitel také nikdy nesmí zapomínat na jeho lovecký pud a značnou potřebu pohybu. Od jeho základních vlastností, ke kterým patří i jistá tvrdohlavost, se musí odvíjet i způsob výcviku k poslušnosti. V běžném životě je většinou dobře zvladatelný a většinou poslušný. Někteří klidnější jedinci jsou vhodní i pro začátečníka.
Pokud má pravidelně dostatek pohybu, chová se doma klidně a je příjemným společníkem, který zbytečně neštěká. Je schopen vytrvalého běhu vedle kola, s nadšením doprovodí kondičního běžce nebo se bude aktivně zapojovat do různých her a nadšeně přijme každý výlet. K dětem se chová kamarádsky a je možné jej držet i jen jako rodinného psa v aktivní rodině.
Pro svoji loveckou touhu není příliš vhodný do domácností s různými domácími miláčky, ale s ostatními psy se zpravidla snáší dobře. Ubytování je možné jak na zahradě, tak v bytě, ale tak či tak je nutné myslet na jeho výraznou potřebu pohybu. Je ostražitý a nic mu neunikne. Je dobrým, ale ne útočným hlídačem. Doma je milým a příjemným společníkem schopným se přizpůsobit dennímu režimu celé rodiny. Nikdy se však na něj nesmí zapomínat.
Péče a zdraví
Istrijský hrubosrstý i krátkosrstý honič se řadí mezi málopočetná plemena. Jejich chovatelská základna není sice tak malá, aby bojovala o přežití, ale ani tak velká, aby byli známi po celém světě. Jejich exteriér nemá žádné abnormality, naopak vyzařuje určitou obyčejnost. Zřejmě proto jeho chov je a pravděpodobně bude vždy koncentrován jen v zemi jeho původu a okolních evropských státech.
Přitom péče o tohoto psa je velmi malá. Stačí občasné překartáčování a kontrola čistoty zvukovodu a délky drápů. Nadstandardní péči tento přírodní chlapík rozhodně nepotřebuje. Zřejmě i s ohledem na malý počet jedinců nejsou zatím známy žádné častěji (opakovaně) se vyskytující genetické nemoci.
Standard sice uvádí, že odchylky od něj musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti, ale zároveň uvádí dlouhý výčet chyb v exteriéru, které mají vést k vyloučení z chovu. Je nezvyklé, kolik na první pohled nepříliš vážných vad může vyloučit nejednoho jedince z chovu.
Jak by měl vypadat typický představitel plemene?
Je to pes obdélníkovitého formátu, přičemž délka těla musí přesahovat o minimálně 10 % z kohoutkové výšky. Pohyb je velmi pružný, rovnoměrný a prostorný.
Hlava nesmí být příliš lehká a nesmí být viditelné vrásky na čele. Týlní hrbol je dobře patrný. Mozkovna se směrem k očím zužuje a je na ní patrná dělicí rýha, která je však u hrubosrsté varianty zakryta srstí. Čelo je dost široké a je mírně klenuté. Stop je nevýrazný. Nosní hřbet je rovný, poměrně široký, směrem k nosu se mírně zužuje. Nosní houba je u krátkosrstého typu černá, ale toleruje se i hnědá, u drsnosrstého typu je požadována tmavě černá pigmentace. Skus je požadován nůžkový a kompletní. Pysky jsou těsně přiléhavé a nepříliš silné. Oči jsou oválné, tmavé, u krátkosrstého typu standard popisuje výraz jako výrazný a jasný, u hrubosrstého má být pohled zasmušilý. Uši jsou spíše jemné, zavěšené nad horní linií očí, zužující se směrem ke špičce. Při natažení dopředu by měly dosahovat k nadočnicovým obloukům. Dobře přiléhají k lícím.
Krk je bez laloku a šikmý ve vztahu k tělu. Horní linie mírně klesá od kohoutku směrem k zádi. Kohoutek je málo výrazný a hřbet je rovný a široký. Záď je asi o jeden prst níže, než je úroveň kohoutku. Hrudník je hluboký, hruď široká, ale předhrudí nevýrazné. Břicho je jen mírně vtažené. Ocas je silný u kořene a zeštíhluje ke špičce. Čím je ocas štíhlejší, tím má pes ušlechtilejší vzhled. Je nasazený vysoko, nepřesahuje ani o málo pod hlezenní kloub. Je nesen mírně prohnutý směrem nahoru. U hrubosrstého typu není nasazen příliš vysoko a dosahuje k hleznu nebo o něco níže. Končetiny při pohledu zepředu a zezadu jsou rovné, stehno je krátké. Přední tlapky jsou spíše kočičí než zaječí, jsou štíhlé, se sevřenými prsty; polštářky jsou silné (baculaté) a pevné, drápy silné. Tlapky mají kočičí tvar, jsou úzké, se sevřenými prsty, polštářky jsou pevné a odolné, na pánevních končetinách mírně protáhlejšího tvaru.
Srst istrijského krátkosrstého honiče je hladká, jemná, hustá a lesklá. Někdy je delší na zadní straně stehen a spodní straně ocasu, ale je to nežádoucí. Krycí srst istrijského hrubosrstého honiče je tvrdá, dlouhá, v délce 5–10 cm, matná, rozježená, nikdy však kudrnatá nebo zvlněná. Pod touto krycí srstí se nachází, především v zimním období, hustá a krátká podsada. Krycí srst není přiléhavá, ale rozježená. Nesmí se ovinovat nebo tvořit zplstěné kadeře (dredy). Délka a hustota srsti je na různých částech těla odlišná. Základní barva zbarvení je sněhobílá. Uši jsou zásadně oranžové, tato barva přesahuje na obě strany mozkovny až k očím, což tvoří charakteristickou masku a dává hlavě typický výraz. Oranžové skvrně, větší či menší, na čele mezi oběma plochami masky, se říká hvězda. Uši mohou být také stříkané oranžovou, promísenou bílou, což je pokládáno za důkaz čistokrevnosti. Oranžové plotny různé velikosti a stříkání se mohou vyskytovat na různých částech těla, ale nejčastěji u kořene ocasu. Tyto znaky nesmí být příliš hojné a rozsáhlé a převažovat nad sněhově bílým základem. Barva znaků musí být jasná, nikoli nevýrazná, ani příliš tmavá, ani játrová. Třetí barva, ani ve formě několika chlupů, není přípustná. U krátkosrstého typu standard zmiňuje možnost výskytu čistě sněhobílého zbarvení bez jakýchkoli skvrn.
Výška a váha istrijského krátkosrstého honiče:
Výška v kohoutku je v rozmezí 44–56 cm.
Ideální výška pro psy: 50 cm
Ideální výška pro feny: 48 cm
Váha: ideálně kolem 18 kg
Výška a váha istrijského hrubosrstého honiče:
Výška v kohoutku je v rozmezí 46–58 cm.
Ideální výška pro psy: 52 cm
Ideální výška pro feny: 50 cm
Váha: ideálně kolem 20 kg
