Bojovnice šamo
Zařazení: bojová plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina E1)
Původ: Thajsko, prošlechtěny v Japonsku
Kroužek: kohout 24 mm, slepice 22 mm
Vznik plemene
Názory na to, jak plemeno vzniklo, se podobně jako u většiny starobylých plemen velmi liší. Uvádí se, že plemeno pochází z Thajska, některé literatury uvádějí i dovoz předků z Číny. Uvádí se také, že název shamo je odvozený právě od thajského Siamu. Dovozy do Japonska jsou datovány do 17. století. V Japonsku pak byli dovezení kurové cvičeni a šlechtěni ke kohoutím zápasům, byla prohlubována jejich bezkonkurenční odvaha a zuřivost. Shamo znamená v japonštině bojovník a je jím označována celá skupina plemen bojových kurů. V Japonsku je nejvyšší hmotnostní třída šamo označována jako o-shamo, střední třída je pak označovaná jako chu-schamo. Jsou striktně udržovány linie zvířat.
Do Evropy je v poslední čtvrtině devatenáctého století z Japonska přivezli Němci. V Evropě bylo plemeno dále šlechtěno jen k výstavním účelům. V Evropě se chová vyšší váhová kategorie – o-shamo.
Plemenné znaky
K bojovnicím šamo patří velký tělesný rámec a bojový, vyzývavý, vzpřímený postoj, dále široký trup s výrazně vyvinutým osvalením a hlava dravce. Svým vzhledem mohou připomínat malajky. Kohouti dosahují výšky 70 i více cm.
Pro širokou, středně dlouhou, v temeni klenutou hlavu jsou typické výrazné nadočnicové oblouky, kvůli nim se perlové oči jeví jako zapadlé. Vzorník připouští i oranžově žluté oči.
Třířadý hráškový hřeben je menší, velmi málo vyvinuté jsou i laloky a červené ušnice. Na hrdle nesmí chybět uzdička. Dravčí výraz dotváří silný zahnutý zobák žluté, až rohové barvy. Mezi jeho horní a dolní částí je viditelná štěrbina.
Od mohutného širokého trupu vejčitého tvaru odstávají vysoko nasazená ramena. V zadní části se trup zužuje a přechází do úzkého, dlouhého svěšeného ocasu. Šavlovité srpy se nepatrně ohýbají. Záda se požadují dlouhá, široká a rovná, strmě spadají dozadu, sedlo kryje krátký sedlový závěs. Oblá, široká prsa se vyznačují výrazným osvalením, jsou ale jen mírně klenutá a vysoko nesená.
Kohouti šamo jsou o něco těžší než malajky, slepice jsou drobnější. V prvním roce se požaduje hmotnost kohoutů 3,7–4,4 kg, min. 3,4 kg, u slepic 2,3–3,0 kg, min. 2,0 kg. Starší kohouti mají mít 4,2–5,2 kg, min. 3,6 kg, slepice 2,7–3,7 kg, min. 2,2 kg. Horní hmotnostní hranice není stanovena, někteří kohouti mohou mít i šest kilogramů.
Krátký krční závěs kohoutů pokrývá velmi dlouhý, obloukovitě dozadu ohnutý krk. Peří na šíji vytváří decentní účes.
Krátká, široká křídla těsně přiléhají, v horní části jsou souběžná s linií zad. Typický je velmi vysoký postoj, holeně i běháky jsou dlouhé. Výrazně osvalené holeně směřují od trupu téměř kolmo k zemi, velmi silné žluté, až vrbově zelené běháky se vyznačují výraznými ostruhami.
U tmavých rázů jsou běháky téměř černé, se žlutými spodními stranami prstů. Šamo našlapují i na zadní prsty.
Krátké a hrubé opeření těsně přiléhá k trupu. Sporé opeření způsobuje, že na hřebenu hrudní kosti prosvítá žlutá kůže. Také kosti křídel jsou neopeřené, na holeních je opeření neucelené.
Nejčastější exteriérové vady
Zvířata nesmí být menšího rámce. Vyskytují se jedinci s nedostatečně vzpřímenou postavou nebo nevýraznými rameny. Některá zvířata se podobají spíše malajkám. Vady bývají v utváření zad, prsou, krku i ocasu, ale také v charakteru opeření či postoji. Nepřípustnou vadou je chybějící útočný vzhled, nízký postoj, jemná, úzká hlava, nevýrazné nadočnicové oblouky či velký, hrubý hřeben a výrazně vyvinuté laloky nebo chybějící uzdička.
Barevné rázy
Pestrá škála barevných rázů je uvedena v tabulce. Nejčastěji chované jsou pšeničné. Modré s lemy a stříbrně pšeničné chovají ve Francii a v Holandsku, oranžovoprsé a červené porcelánové mají na Slovensku, stříbrně divoké znají jen ve Francii. Kresba se neposuzuje tak přísně jako u jiných plemen. Prvořadý je typ. Kvalitní zvíře by ale velké odchylky od kresebného rázu mít nemělo. V Británii a ve Španělsku nejsou barevné rázy určeny.
Užitkovost
Již v úvodu byla zmíněna velmi dobrá kvalita masa a jeho chutnost. Šamo však rostou pomalu. Jejich snáška se pohybuje okolo 80–100 vajec s hnědou skořápkou. Násadová vejce by měla mít minimálně 40 g.
Specifika chovu
Charakterizuje je tvrdohlavost s neutuchající chutí k boji. Bojovnice šamo jsou vůči příslušníkům svého druhu značně agresivní. Už mladé kohoutky je potřeba držet odděleně tak, aby na sebe zvířata ani neviděla. Pokud jsou odděleni jen pletivem, mohou se o ně poranit. Agresivní jsou i slepičky. Vůči svému chovateli se chovají krotce a přítulně.
Plemeno je i přes subtropický původ otužilé, postačí přístřešky chránící před deštěm a větrem. Nesmí jim provlhnout peří. Důležitý je dostatek pohybu a čerstvý vzduch.
Díky své hmotnosti spotřebují šamo větší množství krmiva. Dbát bychom měli i na jeho kvalitu a vyváženost krmné dávky. Pokud je v krmné dávce příliš mnoho bílkovin a zvířata příliš rychle rostou, vznikají problémy s vývinem kostry, zejména běháků, ale také s hrudní kostí. Ty může způsobit i nevhodné vybavení kurníku. Hřady by měly být široké, umístěné nepříliš vysoko nad zemí.
Dospívají pomalu, plně vyvinuti jsou až ve dvou letech. Doporučuje se je chovat v párech. Slepice bývají poměrně často při pojímání poraněny ostruhami kohoutů, je proto potřeba je pravidelně kontrolovat. Zvířata bez temperamentu by do chovu být zařazena neměla.
Šamo poměrně často kvokají, ale pro krátké a řídké opeření nejsou vhodnými kvočnami. Doporučuje se vejce dávat do líhně.
Zahraničí
Bojovnice šamo mají ve svém standardu zařazeny v Belgii, ve Francii, v Itálii, v Holandsku, ale také v Polsku a na Slovensku. Znají je také v Americe. Ve všech zemích jsou vedeny jako shamo, jen ve skandinávských zemích jako o-shamo.
V Německém standardu jsou od roku 1953. Klub v Německu se prezentuje na stránkách: http://www.kampfhuehner.de/.
