Ara žlutokrký v přírodě a lidské péči
Arové žlutokrcí patří k nejkrásnějším menším arům, kteří jsou mezi chovateli oblíbení také pro svou klidnou a snášenlivou povahu. Jejich pozorování v přírodě je nejen nezapomenutelným zážitkem, ale také důležitým zdrojem informací pro každého chovatele papoušků.
Zařazení a popis
Ara žlutokrký – Propyrrhura auricolis (Cassin, 1853) patří do stejného rodu jako ara marakána (Propyrrhura maracana) a ara horský (Propyrrhura couloni). Je až 45 cm velký a váží asi 250 g. Jeho zbarvení je převážně tmavě zelené. Barva peří na hlavě v okolí krémově bílých nažin v okolí očí je hnědočerná, na vrchní straně křídel modrá, na spodní olivově zelené, na kořeni ocasu cihlově červená a na jeho konci modrá. Nezaměnitelným znakem, podle kterého je ara žlutokrký pojmenován, je výrazný žlutý pruh na dvou třetinách krku vzadu. Oči dospělých ptáků jsou žlutooranžové, zobák černý s bílou špičkou na dolní části a nohy růžové.
Biotop a rozšíření
Ara žlutokrký obývá typický biotop středu Jižní Ameriky. Oblast jeho výskytu se rozprostírá na hraničním území čtyř států – jihozápadní Brazílie, východní Bolívie, severní Paraguaye a severozápadní Argentiny. Jedná se o rozlehlé a z největší části rovinaté území, v jehož centru je bažinatý Pantanal a k němu přiléhající území – v brazilské části zvané Cerrado, v paraguayské Chaco a v argentinské Yuncas. Ara žlutokrký žije tedy téměř výhradně v nížinatých oblastech a jen výjimečně je pozorován i ve výškách nad 600 m nad mořem, v severoargentinských provinciích Salta a Jujuy a na několika lokalitách v Bolívii. Ara žlutokrký se dříve zejména na východním území Bolívie vyskytoval i ve velmi početných hejnech. Dlouhodobě zde byl ale odchytáván pro obchodníky se zvířaty. Jen v průběhu tří let (1980–1983) bylo z Bolívie do USA legálně vyvezeno téměř 4 000 kusů. Ačkoliv populace arů žlutokrkých v Bolívii výrazně poklesla, je zde díky následnému zákazu vývozu všech ptačích druhů dosud relativně častým druhem. Dokázal se částečně přizpůsobit změněným podmínkám v zemědělsky využívaných oblastech a zdržuje se i v okolí některých měst. Početná populace žije i v hlavním městě východního regionu Santa Cruz. Většina arů žlutokrkých ale stále žije v málo přístupných oblastech, které nejsou vůbec (nebo jen minimálně) ovlivněny lidskou civilizací. V místech jejich výskytu je jen velmi málo území patřících státu, ta patří téměř výhradně soukromým farmářům, tudíž zde nejsou rezervace ani národní parky. I když je v těchto nechráněných oblastech ara žlutokrký dosud běžným druhem, nevyskytuje se plošně, ale jen „ostrůvkovitě“, v závislosti na potravní nabídce.
Potrava a hnízdění
Ačkoliv o životě tohoto ary v přírodě není mnoho informací, je zřejmé, že sortiment plodů a semen, které vyhledává, není tak široký, jak se někteří autoři dříve domnívali. Podobné je to i s informacemi o jeho hnízdění. Páry vyhledávají zejména dutiny v korunách vysokých stromů. Často obsazují hnízda datlů, kterých v těchto oblastech žije mnoho druhů. Snůška čítá 2–4 vejce, inkubace trvá asi 23–26 dní a hnízdní péče 7–9 týdnů. Ptáci žijí po celý rok v párech nebo v malých rodinných hejnech. Pravidelně se vracejí na stejná místa – napajedla a nocoviště.
Pozorování v přírodě
První ara žlutokrký, kterého jsem před lety spatřil v divoké přírodě, byl v zajetí. Bylo to v provincii Jujuy na hranicích Argentiny a Bolívie. „Ochočené“ mládě tohoto papouška zde v drsných podmínkách držely děti bolivijských indiánů žijících v plechové chýši na kraji pralesa. Paradoxně právě v této severoargentinské provincii leží pravděpodobně jediné místo v celé Jižní Americe, kde byli arové žlutokrcí vypuštěni zpět do volné přírody a chráněni. Je to v národním parku Calilegua, který byl zřízen na 760 km2 mlžného pralesa, na území, které v 70. létech minulého století darovala státu za tímto účelem rodina anglických farmářů. Dnes zde žije stabilní populace. Nejlepším místem na pozorování arů žlutokrkých ve volné přírodě jsou biotopy největšího mokřadu na světě, Pantanalu a přilehlé části brazilské savany zvané Cerrado. Části těchto území jsou někdy označovány jako „farmland“ a patří soukromým farmářům, kteří na nich extenzivně (polodivoce) chovají dobytek. V této oblasti jsem měl příležitost ary pozorovat dva týdny na přelomu července a srpna. Ačkoliv se nejednalo o období, kdy hnízdí, to začíná až o několik měsíců později, byli téměř výhradně v párech a velmi často se i vzájemně krmili. Jen výjimečně jsem je pozoroval i v malých rodinných hejnech. Zdržovali se nejčastěji na okraji galeriového pralesa, na „ostrůvcích“ plodících listnatých stromů nebo v hájích palem buriti (Mauritia flexulosa) obklopených travnatou savanou. Nikdy jsem je nespatřil na suchých stromech v otevřené krajině, kde se zejména v dopoledních hodinách pravidelně zdržovalo několik jiných druhů papoušků (amazoňané, amazonci, ary, aratingy). Tento typ krajiny arové žlutokrcí vždy přelétli velmi rychlým přímým letem. Také jsem je nikdy nezahlédl ve společném hejnu s jinými papoušky. Všiml jsem si ale, že se na stejných stromech pravidelně střídali s amazoňany žlutobřichými, amazonky šupinkovými bolivijskými a aratingy zlatočelými velkými. Jednalo se o poměrně malou lokalitu v travnaté savaně s několika druhy listnatých keřů a stromů, hlavně fíkovníků (Ficus) a láhevníků (Anonna), kam přilétalo několik párů každý den vždy ve stejný čas. Arové žlutokrcí nebyli nijak zvlášť plaší, mohl jsem se k nim přiblížit i na vzdálenost několika metrů. Jen málokdy však opouštěli svůj úkryt mezi listy stromů, jejichž barvy se až příliš podobaly zbarvení těchto arů. Ptáci se při sběru potravy chovali velmi tiše, a pokud se nehýbali, s barvou listů doslova splynuli.
V lidské péči
Ara žlutokrký byl v zajetí velmi vzácný až do sedmdesátých let minulého století, kdy ho v Evropě chovalo jen několik zoologických zahrad. Poprvé jej pravděpodobně vlastnil Ptačí park Walsrode v roce 1970, ale již v roce 1976 se několik párů dostalo také k nám (Zoo Praha, Zoo Olomouc). V témže roce byli arové žlutokrcí vystaveni na Exotě Olomouc. V roce 1976 byl také zaznamenán jejich první odchov v Evropě (Walsrode). V USA tomu bylo o osm let dříve (1968) v Bush Gardens na Floridě a u nás o šest let později (1983) v Zoo Praha. Zájem o jejich chov rychle stoupal. Už v devadesátých letech začali patřit arové žlutokrcí i u nás, hlavně v soukromých chovech, mezi běžněji chované a relativně snadno odchovávané druhy. Nabídka odchovů dokonce začala převyšovat poptávku a některé zoologické zahrady i soukromí chovatelé se chovem přestali zabývat. V současnosti je však o tohoto aru zaznamenán opět zvýšený zájem. V mnoha západních zemích je velmi často chován i jako domácí mazlíček a v USA patří dokonce mezi nejoblíbenější „malé“ ary.
