Na historických artefaktech ze starého Egypta byla nalezena a zdokumentována různá vyobrazení domácích holubů s náprsenkou na krku, jež je společným znakem okrasných holubů ze skupiny racků. Trvalo však dlouhá staletí, než racky objevili Evropané. Bylo tomu asi před 380 lety, o čemž svědčí práce Willoughbyho a dalších autorů, ale známější je až druhá vlna dovozu racků z 19. století. Nejagilnějšími byli Angličané, kteří v roce 1858 přivezli z Egypta a posléze i z Tunisu drobného racka, který nesl všechny charakteristické znaky racků, ale od jiných známých plemen se odlišoval nápadnou miniaturizací. V Anglii vyvolal senzaci, a přestože byly obavy z jeho aklimatizace v drsnějším evropském klimatu, po prvních úspěšných odchovech se záhy rozplynuly. Podrobněji popsal „afrického“ neboli „tuniského“ racka např. J. C. Lyell v publikaci Pigeon Keeping for Amateurs roku 1892. „Je to hladkohlavý, hladkonohý holub, pravděpodobně nejmenší ze všech domestikovaných holubů. Obvykle je chován bílý s vikvovýma očima, někdy modrý či černý s očima žlutýma, výjimkou nejsou ani modří či černí strakové a výborně vypadají i modroocasí či černoocasí. Nejčastější jejich vadou je plochá hlava a malý rozvoj náprsenky na krku. Na výstavách patří kvalitní afričtí rackové vždy mezi adepty na vítězné ceny.“ Chovatelé v anglofonních oblastech dělili racky na hladkohlavé (či africké), kteří se vyznačovali nejkratšími zobáky a kulatými hlavami s plnými lícemi, zatímco chocholatí rackové (zvaní též asijští) mívali hlavy protáhlejší a jejich opeření bylo kreslené (kombinace bílých a barevných ploch). Společným znakem byly výrazné a velké oči, široká a hluboká hruď, krátké letky a ocas, jakožto i vzpřímené držení těla. V německy hovořících oblastech byli afričtí rackové zprvu označováni jako egyptští, později byli vydáváni za tuniské. Po dovozu orientálních racků a při boomu šlechtění nových plemen racků, kteří se vyznačovali kombinací bílého a barevného opeření, se v Německu prosadilo nepřesné pojmenování jednobarevný racek. Do kontinentální Evropy pronikli tito rackové přes Alexandrii a Tunis do Paříže a také zde vyvolali velké nadšení. Nejen svým zevnějškem, ale také klidným, důvěřivým a přítulným temperamentem. Importovaná forma byla v porovnání se současnými holuby značně primitivní a vážila jen asi 150–180 gramů, což odpovídá hmotnosti tuniského racka, který do dnešních dnů platí za představitele původní typologie nejmenších racků. Jednalo se o středozobého, malého holuba s hranatější hlavou vzhledem připomínajícího spíše rejdiče. Až v péči evropských chovatelů dospěl tento racek k modernímu zevnějšku, třebaže za využití jiných plemen holubů, čímž došlo i k určitému zvětšení postavy afrického racka. Šlechtění probíhalo zprvu hlavně ve Velké Británii, později též v Dánsku, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku a Německu, stranou však nezůstali ani chovatelé v USA, Kanadě i jinde. Do zušlechťovacího křížení byli vybráni angličtí rackové, turbiti starého směru šlechtění, anatolští rackové, v severní Americe a zřejmě již také v Anglii rejdiči long faced. Dále se hovoří o indiánech či antverpském výstavním, kteří měli přinést zvětšení hlav směrem do šířky. Postupem doby došlo k ujednocení šlechtitelských směrů ve světě a chovatelé se počali sdružovat v klubech chovatelů racků. Nejznámější a nejaktivnější jsou tyto spolky v Evropě a USA.
Africký racek v české literatuře
Naše první knihy o okrasných holubech z druhé poloviny 19. století a počátků století dvacátého nazývaly tohoto racka egyptským. Čeští publicisté racky dělili na pravé racky a sovičky, což odpovídalo dělení v anglofonních zemích na chocholaté a hladkohlavé. Ornitolog MUDr. Vladislav Šír v knize Holubářství z roku 1886 uvedl: „Rackové i sováci velmi rychle lítají a mohou i k donášení zpráv jako poštovní holubi upotřebeni být. Na hrdle mívají pruh dlouhých, ven stočených, kadeřavých per. Sováci se od racků liší barvou peří i tím, že jsou bez chochole.“ Bohumil Bauše v knize Drůbež roku 1898 podotkl: „Rackové náleží k holubům nejzdobnějším. Nejkrásnější jsou rackové egyptští.“ Josef Vrbka v Praktickém holubáři z roku 1917 poznamenal, že „hlavním znakem racků je malý zobák, poměrně velká hlava a vysoké čelo“. I on ještě rozlišoval jako variantů racků tzv. sováky, tedy racky bez chocholky a s jednobarevným opeřením. „Kdo rozkošné tyto holoubky sezná, musí si je zamilovati, neboť jsou velice přítulní a holubáři rádi usedají na ramena, ruce nebo na hlavu. V holubníku jsou dosti pokojní, venku však plašší a ostražití. Pro silnou, kulovitou, velikou hlavu a velké oči jsou nazýváni sováci. Jsou velice otužilí, těla zavalitého. Zobák mají krátký, na špičce hořejší čelisti hákovitě zahnutý.“
Plemenné znaky
Při hodnocení racků si všímáme nejvíce hlavy a sounáležejících oblastí. V porovnání s velikostí těla by měla být hlava co největší. Její tvar je u afrického racka dokonale kulatý, s čímž koreluje i nenápadné ozobí a tvar zobáku, který kulaté linie nenarušuje, ale naopak vylepšuje. Nejvzdálenější místo vpředu hlavy se nachází nad ozobím, nejvyšší bod hlavy nad očima. Pomyslná přímka vedená mezi čelistmi prochází u nejlepších holubů v úhlu asi 45 stupňů středem očí, ale plně dostačuje, když prochází nad spodkem obočnic. Výrazným znakem jsou i plné líce a velké soví oči umístěné přesně ve středu hlavy. Obočnice jsou u většiny rázů světlé, jen u modrých a černých by měly být tmavé a nenápadné. V praxi se velmi často u těchto rázů setkáváme s obočnicemi světlými a někdy i hrubými, což vypadá, jako by holub nosil brýle. Skutečnou vadou jsou dle standardu jen obočnice červené. Zobák je široce nasazený, značně krátký, síla obou čelistí je pokud možno totožná. Zobák je dokonale dovřený, zakončený tupě. Před výstavami lze pilníčkem zkrátit jeho přerostlou špičku. Tvar ani velikost ozobí nesmí narušovat hladkou linii zaoblení hlavy. Ozobí je úzké, široké, hladké a co nejvíce rovné. Od spodku zobáku směřuje dolů ke krku nápadný lalůček. Krk je krátký a silný, zvláště při nasazení u hrudi. Na přední části krku můžeme obdivovat charakteristickou pěšinku různostranně protočeného opeření, jež tvoří tzv. náprsenku, někdy zvanou kravata či jabot (čteme žabó). Základem pro typickou postavu je krátký, kompaktní a zaoblený trup. Velikost těla je těžké přirovnávat k jiným holubům. V porovnání s anglickým rackem je o třetinu (opticky až o polovinu) menší. Dosahuje průměrné hmotnosti 280–310 gramů, zatímco anglický racek váží 400–450 gramů. Nesmíme zapomenout ani na pohlavní rozdíly, kdy holubice bývají v méně prošlechtěných chovech o poznání menší než samci. Malá postava nesmí být na úkor životaschopnosti, výborné reprodukce a vitality. Můžeme-li si vybrat, raději do chovu použijeme drobnějšího samce než holubici. Na velmi vzpřímené držení těla navazuje kratší zadní partie. Jen u linií s většími hlavami posuzujeme delší letky a ocas s mírou. Tělesný rámec je znatelně vyšší než delší. Výsledná výška není dána prodloužením krku, ale vysoce nesenou zaoblenou hrudí, se kterou souvisí i poměrně příkře se svažující linie krátkých zad. Křídla pokud možno pevně přiléhají k tělu. Letky spočívají na ocase a nekříží se. Nohy jsou krátké, neopeřené a poměrně široce nasazené, běháky jsou dosti silné. Typické je malé podklesnutí v patních kloubech, postoj je koketní a hrdý. Kromě náprsenky je ostatní opeření dokonale přilehlé, což oceníme zejména na hlavě, kde spolupůsobí na její dokonalé zakulacení. Mezi vady patří letky spuštěné pod ocasem, dlouhé či velké tělo, úzká hruď, dlouhá zadní partie, slabá či chybějící náprsenka, úzká hlava s plošinkami, nesouměrný, přerostlý, dlouhý či nedovřený zobák, hrubé ozobí a chybějící lalůček.
Německé označení jednobarevný racek naznačuje, že je nejvíce rozšířen jako plnobarevný v barvách černé, šedohnědé, hnědé, khaki, recesivně červené, recesivně žluté a též jako bílý. Stříbrní (popelavě červení plnobarevní) se mohou teoreticky vyskytovat, ale jsou velmi vzácní. Z plavých rázů se daří modrým a stříbřitým, též hnědě plavým, červeně a žlutě plavým, kteří mohou všichni být pruhoví a kapratí. Legendární chovatel afrických racků a autor „bible“ pro chovatele racků, knihy Mövchentauben-international, Werner Assmus představil nedávno i jedince modré ve vzorku tmavém. Poměrně oblíbení jsou též strakové v uvedených barvách, kteří mají nepravidelně prohozené bílé plochy s barevnými. V různých koutech světa, počínaje USA či Kanadou až po země Orientu, jsou afričtí rackové šlechtěni v nových barevných modifikacích, například v mandlové, tygří, bělouši či qualmondi. Důraz na kvalitu zbarvení není nijak významný a také rozšíření barevných rázů provází různé vlny. Ještě nedávno byli raritní žlutí recesivní či bílí, dnes vlivem jejich „komerčního“ chovu se tyto rázy dostávají do popředí. Jednobarevní v hnědé pigmentaci mají tzv. nepravé perlové oči, a nikoliv oranžové. Khaki a hnědá trpí na vyšisování barvy v letních měsících, kdy nově vyrostlá pera jsou o poznání tmavší než pera stará a holubi vypadají jako dvoubarevní. Obě barvy se vzácně šlechtí i v České republice, kde chovům dlouhodobě vévodí modří pruhoví. Kvalita jednotlivých barevných rázů se značně liší. Vzácnější rázy mají užší a méně plná čela, slabší zobáky, hrubší ozobí srdcovitého tvaru, potíže mají v oblastech postoj a velikost těla. Tyto nedostatky však nahrazují unikátní barevností, která plemeni dodává zvláštní punc.
Způsob chovu a výstavnictví
Africký racek je vzácný a náročný holub, který se hodí výhradně do voliérově vedeného chovu. Nevyžaduje velké chovatelské zařízení. Naopak v menším holubníku je důvěřivější a nebojácnější. Velikost budníků a hnízd může být nejmenší, srovnatelná s drobnými plemeny rejdičů. Ke krmení se hodí výhradně směsi zrnin pro krátkozobá plemena, které si můžeme vyrobit i sami. Využíváme drobných komodit, jako je čirok, malý hrách a miniaturní kukuřice, proso, pšenice, vikev, kardi či řepka. Pro usnadnění příjmu zrnin volíme krmítko ve tvaru žlabu do písmene V. Odchov je nejčastěji vykonáván pomocí středozobých chův, někdy sám chovatel přebírá roli krmiče a odchovává či dokrmuje mladé pomocí instantních směsí pro papoušky či speciálně pro holuby. Mláďata kroužkujeme velikostí 8 mm. Vývin výletků je poměrně rychlý, ale plné výstavní krásy dosahují tito holubi ve věku dvou až tří let, kdy zesílí nejen hruď a postava, ale též se dokončí vývoj hlavy. Již vícekrát jsem se setkal u chovatelů různých plemen s tím, že popisovali tvar hlavy jejich holubů jako kulatý. Africký racek dává tomuto přirovnání zcela jiný, pravdivější rozměr – i proto je určitě škoda, že se s ním nesetkáváme na našich výstavách častěji.