Následující slova nás nezavedou do světa canisterapeutických psů. Ovšem i „obyčejní“ pesani – ti s rodokmeny i voříšci – mají na zdraví svých pánečků nepopiratelně pozitivní vliv.
Mnoho lidských nemocí vzniká vlivem stresu a výzkumy prokázaly, že právě psi dokážou zmírnit stresovou reakci, která vážně ohrožuje lidské zdraví. Již před třemi desítkami let psychiatr Aaron Katcher z Pensylvánské univerzity a psycholog Alan Beck z Purdueovy univerzity zjistili, že pokud stresovaný člověk začne hladit svého milovaného psa, začne pravidelněji dýchat, jeho krevní tlak a tepová frekvence se sníží a klesne i svalové napětí.
Stres je metlou moderní doby. V Londýně byla realizována studie, která prokázala, že u mužů, kteří pracují pod psychickým stresem, je o 83 % vyšší pravděpodobnost výskytu srdečního infarktu, u žen byl pod psychickým tlakem zaznamenán 51% nárůst výskytu srdečních chorob. Ještě varovnější výsledky zaznamenala japonská studie.
Výzkumy z ústavu v australském Melbourne bylo zjištěno, že majitelé psů mají nižší krevní tlak a nižší obsah cholesterolu než lidé, kteří nemají domácí zvířata.
Stanley Coren uvádí: „Studie uveřejněná v Journal of Psychosomatic Medicine popsané účinky nejen potvrdila, ale prokázala také změny krevního obrazu, jmenovitě snížení obsahu hormonů souvisejících se stresem, například kortizonu. Úžasné je, že příznivé psychické účinky se objevují již po pěti až čtyřiadvaceti minutách interakce se psem – úleva tedy nastává mnohem rychleji než po požití většiny léků zmírňujících stres. Srovnejte to s léky typu prozac, které bereme při stresu a depresích. Tyto léky mění hladinu neurotransmiteru serotoninu v těle, ale někdy trvá celé týdny, než se projeví jakýkoli jejich příznivý účinek. Během tohoto dlouhého období tělo získává odolnost vůči stresu, kterou ale může velmi rychle ztratit, pokud člověk vynechá jen několik dávek. Naproti tomu pohlazení psa má prakticky okamžitý účinek a člověk může psa pohladit vlastně kdykoli.“
Na jiném místě Stanley Coren shrnuje další, pro mnohé překvapivé informace: „Americká kardiologická asociace představila na své vědecké konferenci fascinující studii, která prokázala, jak užitečná je přítomnost domácího mazlíčka v životě člověka. Vědci studovali skupinu žen a mužů, obchodníků s cennými papíry, u nichž se začaly projevovat důsledky stresu a kteří by v nejbližší době patrně začali užívat léky na snížení krevního tlaku. Badatelé jim nejprve změřili krevní tlak v zátěžových podmínkách: zadali makléřům početní úkoly, k jejichž vyřešení měli omezený čas, čímž je uměle přivedli do stresu. V průběhu řešení účastníkům pokusu vzrostl průměrný tlak na hodnotu 184/129 (za vysoký je považován tlak překračující hodnotu 140/90). Všem obchodníkům potom lékaři předepsali stejné léky a polovina z nich souhlasila s tím, že si opatří psa nebo kočku. O šest měsíců později se test opakoval. Ti účastníci, kteří vlastnili domácí zvíře, mohli řešit zadané úkoly v přítomnosti domácího mazlíčka. Ukázalo se, že i když jejich krevní tlak stresem vzrostl, ve srovnání s těmi, kteří domácího mazlíčka neměli, byl nárůst tlaku jen poloviční.“
Psi pomáhají lidem i v době rekonvalescence po vážných potížích. Američané sledovali čtyři sta pacientů po prodělaném srdečním infarktu: majitelé psů měli markantně vyšší míru přežití než pacienti bez psů.
Čichové schopnosti psů odhalovat výbušniny a drogy jsou všeobecně známé. Pes však dokáže „předvídat“ u svého pána i blížící se epileptický záchvat či rakovinu. Výzkumy v USA prokázaly, že spolehlivost psů detekovat u člověka zhoubný nádor se blíží neuvěřitelným 98 procentům. Kynoložka Jana Housková uvádí: „Psí diagnostika se v zahraničí osvědčila u starých lidí v domovech důchodců. Pes je k lidem vstřícný a oni takové vyšetření snáší mnohem líp než laboratorní testování. Pohladí ho, dýchnou na něj a on si u nich buď sedne, nebo jde dál. Až teprve ti, kteří byli psem označeni jako potenciálně pozitivní, jsou dovyšetřeni. Přínosem je tedy minimálně to, že nemusíte všechny důchodce hnát na drahé testy. Což je i velká finanční úspora.“
Vědce (ale i laiky a šarlatány) vzrušuje „šestý smysl“ mnoha zvířat; mimosmyslové vnímání, které jim umožňuje předvídat např. živelní pohromy: zemětřesení, požáry, vlny tsunami atd. Otázky těchto „věšteckých“ schopností probouzejí v člověku obdiv k magickým, zázračným schopnostem zvířat. Každý „zázrak“ se však biologové snaží vysvětlit holou realitou.
Schopnost „předvídat budoucnost“ byla zaznamenána u slonů, kosatek, delfínů, vlků, hus, antilop a řady dalších druhů zvířat; a samozřejmě i zvířat domácích, které jsou člověku stále na blízku: zejména u psů.
V roce 1975 bylo vedení čínského města Hai Cheng upozorněno chovateli psů (i jiných domácích zvířat) na neklidné a úzkostné chování jejich svěřenců. Na základě jejich podivného chování nařídili představitelé města okamžitou evakuaci devadesáti tisíc obyvatel. O několik hodin později zasáhlo krajinu silné zemětřesení o síle 7,3 Richterovy stupnice. Při neštěstí bylo zničeno 90 % budov města Hai Cheng.
Zmíněný případ a řada dalších konkrétních příkladů vyvolaly mezi vědci mnoho odvážných hypotéz, které předpokládaly, že psovité šelmy mají zvláštní smysl pro zachycení elektrostatických změn v atmosféře a jemné vibrace půdy. Další výzkumy však ukazují jinou cestu k vysvětlení: psovité šelmy (i některá jiná zvířata) jsou citlivé na velmi hluboké (pro lidské uši neslyšitelné) zvuky, které jsou způsobeny pohyby ohromných hmot v hloubi země, a to dříve než se dostanou na povrch. Stanley Coren v knize Co má pes na mysli píše: „Teorii, že stresové chování vyvolaly u zvířat zvuky přetřesů, a že ti tedy využívali sluch, potvrdil výsledek zjištěný u 17 psů, kteří byli hluší nebo měli slabší zrak. Z této skupiny nahluchlých psů jenom jeden projevoval známky neklidu, a to proto, že žil ve společné domácnosti s normálně slyšícími psy, jejichž činnost ho rozrušila. Lze tudíž předpokládat, že zemětřesení předvídají zvířata hlavně díky skvělému sluchu a psi se zhoršeným sluchem pouze přejímají úzkost svých normálně slyšících psích společníků. Pokud signály blížícího se zemětřesení jsou na hlubších frekvencích nebo jsou subsonické, zaznamená je vysoké procento velkých psů. Rozdělil jsem si psy zhruba do tří skupin: velké psy měřící v kohoutku více než 55 cm, střední psy od 35 do 55 cm a malé psy pod 35 cm. Podle výsledků, které nebraly v úvahu nízkofrekvenční vnímání, zvuky vzrušily jen 20 procent velkých psů, kdežto střední reagovali v 51 procentu a malí v 64 procentech. To znamená, že vysokofrekvenční zvuky jsou mnohem významnější. Psi, kteří vnímají lépe vyšší frekvence, se chovají jako podobná zvířata, která upozorňují na zemětřesení – malí hlodavci a hadi.“
Psům se také často přisuzuje schopnost předvídat neštěstí (úmrtí člena rodiny atd.). Podobné dojemné případy již zaplnily stohy knih (vyžívá se v nich především anglosaská literatura). Nechci podobné příběhy bagatelizovat, ale vždy bychom měli brát v úvahu základní fakt: divoká zvířata i psi mají smyslové schopnosti, které v mnoha ohledech předstihují schopnosti lidských smyslů. Navíc psi mají (stejně jako vlci) díky své obdivuhodné empatii schopnost číst v našem chování a registrovat a vytušit naše záměry. Stanley Coren tvrdí: „Není možné to považovat za příznak vysoce psychických schopností a brát to za určitou formu telepatie, protože napřed je třeba vědecky posoudit, čeho se tyto schopnosti týkají.“
Schopnosti a smysly psovitých šelem jsou samy o sobě fascinující: netřeba je zbytečně přikrašlovat vybájenými a tajemnými hypotézami, o kterých se dočteme v mnohé „odborné“ literatuře. Rozhodně nevyznávám stupidní přístup typu: co neznám, neexistuje! Ale empirické poznání je nezbytné. Pouhá koketerie s přitažlivým a lákavým tajemnem může vést do slepých uliček.
„Langue de Chin, langue de médecin.“ (Psí jazyk léčí.)
francouzské přísloví
Již dávno si lidé všimli, že psi (a jiná zvířata) si olizují rány, které se jim potom rychleji a dobře hojí. Z toho důvodu se také psi používali už v dávnověku k léčení ran lidských. Tyto léčebné postupy využívali nejen staří Egypťané, ale i Řekové v chrámech zasvěcených bohu lékařství a uzdravení Aeskulapovi. Podle legendy se také středověký světec svatý Roch uzdravil z moru, když mu jeho pes olizoval rány.
Mají tedy psí sliny léčivou moc? Stanley Coren v knize Zdají se psům sny? píše: „Prosté mechanické působení psího jazyka může být užitečné. Sliny na jazyku uvolní případné znečištění, které mohlo ulpět na povrchu rány, takže zraněné místo bude přinejmenším vyčištěno.“ To by však bylo opravdu málo. Vědecké týmy se snažily odhalit antibakteriální látky, které psí sliny obsahují. Domnívaly se totiž, že psí sliny musí mít léčivé schopnosti, poněvadž se olizovaná místa rychleji zacelují a zanechávají menší jizvy (zajímavý je rovněž fakt, že v ústech se také ranky hojí mnohem rychleji). Léčivé schopnosti slin nebyly zaznamenány pouze u psů, mají je sliny většiny savců včetně lidských.
Menno Oudhoff z amsterdamské univerzity objevil ve slinách jednoduché bílkoviny „histatiny“, které zabraňují infekci. Histatiny dokonce aktivizují epitelové buňky, které rychleji uzavírají rány. „Prvním krokem při hojení rány je aktivizace migračních schopností epitelových buněk,“ tvrdí Menno Oudhoff.
„Klinický farmakolog dr. Nigel Benjamin z nemocnice sv. Bartoloměje při londýnské lékařské fakultě tvrdí, že olizování ran je pro člověka stejně prospěšné jako pro zvířata,“ uvádí Stanley Coren. „Z jeho výzkumu vyplývá, že jakmile přijdou sliny do styku s pokožkou, začne se dusitan – přirozená součást slin – štěpit na oxid dusičný, které chrání otevřené rány před bakteriálními infekcemi. Badatelé z Floridské univerzity v Gainesville kromě toho ve slinách objevili bílkovinu zvanou nervový růstový faktor (NGF). Rány ošetřené NGF se hojily dvakrát rychleji než neošetřené (tedy neolízané) rány.“
Slavný německý etolog psovitých šelem Eberhard Trumler ve své knize Rozumíme psům? věnoval podobným otázkám celou kapitolu nazvanou Životně důležitá špína. Jeho sedm dětí vyrůstalo mezi smečkami psů; všechny jejich rány utržené při dětských hrách ošetřovali psi. „Děti, které vyrůstají ve sterilním prostředí, jsou teoreticky kandidáty smrti,“ píše Eberhard Trumler. „Mají jen štěstí, když to přežijí. Moje děti vyrůstaly ve ,špíněʻ. Já jsem tak vyrostl také. A jsme dodnes nevyléčitelně zdraví. Ve dvou letech o mne pečovala svině se svými selaty. Moje matka často říkala, že jsem vyrostl v prasečím chlívku. Matka svině určitě věděla, jakou mám cenu, bránila mě proti všem prasatům, která neměla pro mne pochopení a chtěla mne vyhodit ven. A když dneska pes vyrve našim dětem z ruky chléb s máslem, běží za ním a vezmou mu ho z tlamy, aby ho samy snědly. Jak říkám – ještě nebyly nemocné. Navzdory všem lékařům, kteří věří, že bakterie, koky a podobní původci nemocí jsou metlou lidstva, a neznají základní biologická pravidla: paraziti jsou kontrolou toho, co má slabou životaschopnost. Co je silné, vytvoří si při prvním setkání s těmito organismy ochranné síly, které vydrží po celý život. Jako u mne. Proto je v mých očích přecivilizovanost mnohem nebezpečnější ohnisko nemocí. To už bychom vlastně měli ve dvacátém století pochopit. Kdo nemůže přenést přes srdce, že malému miminku pes něžně olízne obličej, ať si dá říct, že za takových okolností bude nejlépe, když si nepořídí ani psa, ani dítě. Já, který říkám tyhle příšernosti, to vím, protože mám sedm dětí, které vyrůstaly mezi psy. Sedm dětí, které potřebovaly lékaře jen tehdy, když byla tržná rána na hlavě příliš dlouhá, než aby jí postačilo ke zhojení láskyplné olizování psího jazyka… Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!“
Abychom však naše ódy na léčivé schopnosti psích slin příliš nepřehnali! „V ústních dutinách savců nacházíme také jisté anaerobní bakterie, například bakterie rodu Pasteurella,“ píše Stanley Coren. „V ústech nejsou škodlivé, ale pokud se dostanou hluboko do otevřené rány, mohou vyvolat závažné infekce. Máme řadu zpráv o takových událostech, které v některých případech skončily velmi nepříznivě: v důsledku infekce bylo nutné přikročit k amputaci zasažené končetiny a některé případy skončily i smrtí.“ Takže: platí zásada „zlaté střední cesty“, i když to může znít oportunisticky – jako v mnoha jiných případech, které nám život přináší.
Každý dříve či později na vlastní kůži zjistí, že život není peříčko. O příslovečné věrnosti a lásce psů bylo napsáno mnoho dobrých i slabších knih. Ale: za více než šedesát let jsem již přeskákal a přestál mnohé. Při všech mých patáliích, pádech a depresích mi však vždy byli nablízku mí psi. Vždy empatičtí, vždy láskyplní, vždy ochotní pomoci. Psí láska nezná lidských hranic! Díky vám za vše, čtyřnozí kamarádi – navždy budu vaším dlužníkem…