Každý pes je jiný
Ačkoli přivolání patří k nejdůležitějším a velmi užitečným cvikům ovladatelnosti psa, ne všichni se s ním dobře vypořádají. Je pravdou, že ne každý pes má dobrý předpoklad pro jeho úspěšné, rychlé a bezproblémové splnění. Opravdu, pro některé psy, resp. plemena je přivolání cvikem naprosto nezajímavým. Např. Aljašský malamut, Čau-čau, Afghánský chrt jsou přesvědčeni, že přijít na zavolání, kdykoliv si člověk vzpomene, je zbytečné a zcela nesmyslné. Zkrátka jsou to plemena pro ty, kterým nevadí samostatné uvažování a rozhodování psa, a upřednostní ho před plemenem, které poslechne takříkajíc „na slovo“. Jiná plemena zase jsou ochotna sice poslechnout, ale ne hned anebo jen za určitých okolností. Velkou roli hraje temperament, typ psa, zmiňovaná plemenná příslušnost, ale v neposlední řadě také přístup a povaha člověka, který psa cvičí, zvolená metoda přivolání, ale i individuální osobnost každého psa. Samozřejmě jsou plemena, kterým přivolání dělá problémy, ale i mezi nimi se může objevit výjimka. A naopak, i sebechytřejšího psa s velkou chutí ke spolupráci lze zkazit. Ještě před koupí určitého plemene je proto důležité si uvědomit, jak poslušného psa si přejeme mít, a alespoň teoreticky se dobře připravit.
Samozřejmě, v mnoha případech nezvladatelných psů hlavní roli hraje špatná socializace a výchova. Velké chyby spáchané v raném věku psa jsou nezřídka nenapravitelné. Každopádně vždy, v jakémkoliv věku psa stojí za to alespoň se pokusit důsledností a trpělivostí naučit psa přijít na zavolání. Tak bude váš i jeho život hned o poznání snadnější a klidnější.
Zda pes přijde, a také jak (rychle, radostně, se strachem…), je závislé i na způsobu výcviku a na lásce psa k dané osobě. Pes, který nemá k osobě, která ho přivolává, žádný vztah, nedostává za dobře vykonaný cvik odměnu či alespoň není pochválen, nevidí žádný důvod, proč by měl přijít. Pes musí být motivován!
Naučit psa přijít na zavolání a celkově přivolat psa není pokaždé jednoduché. Problémy nastanou zejména tehdy, když tento cvik začnete učit až dospívajícího či již dospělého psa. Proto, je-li to jen trochu možné, základy přivolání položte již u osmitýdenního štěněte, které se učí snadno, rádo a jste pro ně jednou velkou motivací. Samozřejmě, provedení přivolání jak ze strany psovoda, tak psa se bude mírně lišit podle toho, o jaké plemeno a jakou povahu se jedná.
Než si vyberete ideální plemeno pro sebe, měl by i temperament psa odpovídat vaší povaze. Např. temperamentního Dobrmana či boxera, plemena velmi učenlivá, ale zároveň věčně laškující a provokující ke hře, by neměl cvičit horkokrevný člověk. Každá povaha psa potřebuje „výcvik na míru“ a toho není každý člověk schopen.
Jak je to s povelovou technikou
Povely pro přivolání jsou standardně „KE MNĚ“ (pes se posadí těsně před člověka) a „K NOZE“ (pes se přiřadí k levé noze člověka). Zejména v počátcích výcviku by se člověk měl vyvarovat používání pomocných slov a dlouhých vět typu „pojď sem ke mně“, „pojď k noze“ nebo „hned pojď ke mně“ apod. Avšak je velmi vhodné používání jména psa těsně před každým povelem („Brixi, k noze“). Oslovením psa upozorníte, že se povel, který následuje, bude bezprostředně týkat právě jeho. Oslovení psa je vhodné používat zejména u počátečního výcviku bez ohledu na stáří psa.
Přivolání má dvě části. Jedním je přivolání samotné a druhá část tvoří situaci, kdy psovi poskytnete možnost volného pohybu. K tomu se běžně používá slovo „volno“. Ač se tento povel na první pohled může zdát malicherný, opak je pravdou. Pes se musí naučit, že pouhé cvaknutí karabinky vodítka neznamená, že může běhat, jak se mu zlíbí.
„Volno“ je povel, který k přivolání neodmyslitelně patří a který musíte říci vždy, když chcete psovi sdělit, že si nyní může do sytosti běhat a očichávat, co a jak se mu zlíbí. Samozřejmě pouze do doby, kdy na něj opět zavoláte. Je hrubou chybou povel „volno“ používat jen občas, když si náhodou vzpomenete.
Štěňata je nutné vhodně seznámit s jednotlivými povely. Pomůže vám hlas se správnou intonací a u přivolání i opakování povelu, když v počátcích výcviku štěně k sobě lákáme. Intonace, síla hlasu, artikulace, to vše je při výcviku velmi důležité. Povel pro psa musí být snadno k rozpoznání, tudíž jej člověk musí vyslovovat pokaždé stejně a nesmí být snadno zaměnitelný s jinými povely. Ono se dá „ke mně“ říci „hezky“, stejně jako „naštvaně“, aniž bychom použili jiná slova. Pes intonaci a hlasovou proměnu velmi dobře vnímá a samozřejmě i vyhodnocuje.
Každopádně opakování povelu musí sloužit pouze na začátku, kdy potřebujete psa zaujmout a kdy potřebujete mu vštípit konkrétní slovo pro konkrétní následující situaci. Avšak jakmile pes ví, co povel pro přivolání znamená, je velmi špatné ho několikrát opakovat. Zopakujete-li povel třikrát, než pes konečně začne reagovat, neznamená to, že špatně slyší, ale zkouší, jak silnou máte trpělivost a nakolik jste důslední. Zkouší, kolik toho v nabídnutém čase – kdy člověk čeká, až nastane od psa nějaká odezva – ještě může stihnout. A tak se běžně stává, že čas mezi povelem pro přivolání a skutečným přijitím psa k člověku se postupně a nenápadně prodlužuje a člověk přidává další a další povel, než pes začne reagovat. Každopádně platí, že dlouhá prodleva mezi povelem a přijitím psa svědčí o malé motivaci (důvodu) přijít, ale i vnímavosti psa přijít až tehdy, kdy je to nezbytně nutné. Může se však stát, že pes na přivolání přestane časem reagovat úplně.
Když na psa zavoláte, musíte ihned jednat. Podle situace – pozitivně, nebo negativně. Může to znamenat, že za psem budete muset jít nebo že budete muset použít nějaké pomůcky či psa odměnit, neboť na zavolání ihned reagoval. Nikdy psa nepřemlouvejte ani si při výcviku nedělejte z nastalé situace legraci. Tím jen prodlužujte čas výcviku a psovi dáváte další prostor k využití vašich slabých míst.
Nejčastější chyby
Jednou z nejčastějších chyb je, že člověk po přijití psa na zavolání ho připne na vodítko. Každý pes má však rád volný pohyb. Snadno si tyto věci spojí a přivolání nebude považovat za přínosný cvik. Proto je velmi vhodné přivolávat psa i „jen tak“, abyste ho jen pochválili a dali pamlsek. Další velkou odměnou mu následně bude povel „volno“, respektive volný pohyb.
Dalším velkým prohřeškem je trestání psa za neuposlechnutí. Pro začátečníka je logické, že když pes přijde až na několikeré zavolání, až se do sytosti vydováděl, psa potrestá za neposlušnost. Ovšem pes poslechl. Pravda, dlouho mu to trvalo, ale poslechl. Takto to vnímá pes. Pokud tedy pes bude trestán za to, že přišel, ale se zpožděním, nebude trvat dlouho a přestane chodit úplně. Nebude mít důvod, neboť trest přijde tak či tak.
A v neposlední řadě je problémem laxnost člověka, když pes neposlechne. Tato laxnost, která souvisí s nedůsledností, učí psa využít nedokonalé povahy člověka k tomu, aby nemusel poslechnout. Proto, když chcete mít vychovaného psa a chcete ho něčemu naučit, udělejte pro to vše, co je ve vašich silách. Těch pár měsíců důsledného učení za ovladatelného psa stojí.
Jedním z nejdůležitějších pravidel je: když přivoláváte psa, neutíkejte (nechoďte) k němu, nýbrž na opačnou stranu, než je (jde) pes. Případně se po krátkém utíkání a volání schovejte za nějaký předmět (dům, popelnice), kde vás pes nevidí a brzy vás začne zmateně hledat. Tak nejen naučíte svého psa, „aby si vás více hlídal“, ale také bude za vámi bez okolků spěchat. Toto je nutné praktikovat především ve štěněcím věku, kdy jste pro psa středem světa a nic pro něj není zajímavější a důležitější. Ve věku do přibližně 5 měsíců je nejjednodušší a nejúčelnější dát psovi základy dobrého chování, neboť příchodem psí puberty vše bude těžší a zdlouhavější.
Nejlepší metoda – hrou
Taková hra je pro psa velmi zábavná, a pokud se naučí princip člověk, a stejně tak pes ve štěněcím věku, nebudete mít s přivoláním problémy. Základem je „hra na honěnou“, ale při přivolávání psa pokaždé musí pes chytat svého člověka. A jak se štěněti vysvětluje tato hra?
V nečekané chvíli se rozběhněte směrem od psa (nebo na opačnou stranu, než kam pes jde) a po 4 či 5 metrech ho oslovte a přidejte povzbudivým a milým hlasem povel „ke mně“. Jakmile se k vám pes rozběhne, chvalte ho, ale s utíkáním (rychlostí přiměřenou velikosti psa) nepřestávejte. Utíkejte tak rychle, aby vás štěně dostihlo po cca 10 metrech. Jedná-li se o dospívajícího nebo dospělého psa, vzdálenost může být samozřejmě větší. Také je důležité běžet tak, že budete po celou dobu běhu ke psu otočeni zády, jen s vytočenou hlavou k přibíhajícímu psu. Následně couvejte, poskakujte, kličkujte a uhýbejte (vše na několika málo metrech čtverečních), jako byste nechtěli, aby se vás štěně dotklo. Přesto mu hlasem dávejte najevo, jak je to zábavné, že přiběhl a poskakuje s vámi. Normální reakcí psa je rychle doběhnout svého pána, vůdce smečky. Ten mu to samozřejmě musí brzy umožnit, pohrát si s ním a opět utíkat – ve hře pokračovat.
Občas se pro změnu po uběhnutí několika metrů pouze rychle otočte čelem k psovi, nejlepší je si dřepnout, rozpažit ruce a radostně zavolat: „To je hodný, to je ke mně!“ Po přiběhnutí psíka musí bezprostředně následovat chutná odměna a velká pochvala. Ta musí být podávaná pokaždé, aby se cvik upevnil. Tím to však nekončí. Po chvilce udělejte pouze několikaminutovou přestávku. Přestaňte psíka chválit a odcházejte pryč. Procházejte se tak dlouho, dokud štěně nezačne zajímat něco jiného a bude přesvědčeno, že hra s jeho člověkem už skončila. Po pár minutách, v nečekaném okamžiku se opět rozběhněte směrem od psa a opět na něj zavolejte. Celá situace se opakuje. Taková hra tedy může trvat pět minut, ale také podstatně déle. Je však zapotřebí čas mezi jednotlivými přivoláními střídat, stejně tak i počet přivolání, aby pes nemohl předvídat, kdy začne psovod utíkat, respektive kdy štěně bude přivolávat. Zároveň psa musí bavit, proto nesmí být stereotypní. Pokud se stane, že štěně k vám běží bez vašeho vybídnutí (neboť předpokládá, že je doba přivolání), v žádném případě nenavazujte na proces hry na přivolání. Psa si všímejte jen zběžně, nechvalte ho. Běží se pouze přesvědčit, zda není svým člověkem s pamlskem volán.
Snad každého psa vázaného na jeho člověka taková hra velmi baví, ale nesmí se unavit. Jakmile vypozorujete jeho pomalejší reakce a menší odhodlání vás chytit, hru pro následujících několik hodin ukončete. I kdyby to bylo jen dvojí přivolání. Je důležité v nejlepším přestat. A tady také končí první lekce. Tuto hru je vhodné hrát, respektive procvičovat každý den a jen na bezpečných místech. Zpočátku třeba jen na zahradě či v prostornějším domě.
A snad ještě jedno upozornění: je důležité neukončit hru na přivolání při prvním přiběhnutí psa tím, že jej připnete na vodítko.
Kdy na vodítku a kdy ne
Psa připínejte na vodítko jen v místech, kde je to nutné, a nezapomínejte, že nejlepší odměnou za přijití psa na přivolání je slovo „volno“. Tak mu nebude volný pohyb vzácný a při každém puštění z vodítka se nestane neovladatelným. Navíc bude „sám“ objevovat svět a přivolání pro něj bude něčím normálním a vlastně i příjemným, jelikož po příchodu k jeho člověku je odměněn. To, že bude mít dostatek volna, však neznamená, že si ho nebudete všímat! Důslednost nesmí být v pozadí, ani když hovoříte venku s přáteli, náramně se bavíte a pes běhá po okolí. Neustále musíte mít na mysli, že máte psa. V takovém případě je nejvhodnější ho přivolat, připnout na vodítko – a zde by měl po zbytek debaty klidně sedět nebo ležet. Pokud jej necháte volně pobíhat, je bezpodmínečně nutné sledovat každý jeho pohyb, aby nedošlo kvůli vaší nedůslednosti k nevhodnému chování a návykům psa nebo ke škodám či ke ztrátě psa.
Aby pes chtěl přicházet na zavolání, je důležitý především dobrý vztah psa a jeho člověka. Na podobné úrovni důležitosti je také důslednost, dobrá motivace, a tudíž i kreativita člověka. Jistěže nestačí, aby pes uměl dobře přijít na zavolání na cvičišti psů nebo na zahradě, ale přicházel i v místech neznámých, s mnoha rušivými jevy. Pro některé psy je nejvíce rušivých jevů na sídlišti, pro jiné na poli, kde běhá spousta divoké zvěře.
Máte-li se štěnětem zdravý kamarádský vztah, cítí-li ve vás autoritu a „vůdce smečky“, a navíc, nejedná-li se o problematické plemeno, prvních několik týdnů z vás jistě nespustí oči, bude se pohybovat ve vaší blízkosti, a navíc, při projevení vaší pozornosti k vám ihned poběží. Co chtít pro začátek víc…
Přivolání od ostatních psů – běžný problém
U přivolání je několik okamžiků, kdy si mnozí majitelé psů nevědí rady, co dělat. Tím je například situace, kdy si štěně nebo mladý pes běží hrát k jinému psovi. Tato hra je pro něj většinou zajímavější nežli volání, natož křičení a rozčilování jeho člověka.
Štěně bezpodmínečně ke svému zdárnému psychickému vývoji potřebuje kontakt a hry s ostatními psy, proto ještě než na své štěně poprvé zavoláte, zvažte, jestli je nezbytné ho odvolat a pokračovat v méně zajímavé procházce. Pokuste se rychle zhodnotit danou situaci, zda i ten druhý pes (i jeho člověk) mají chuť a čas věnovat se hrám s přibíhajícím štěnětem.
Po čase, až vypozorujete, že je štěně hrou s jiným psem mírně unaveno, a nejlépe v době, kdy nastává dvou- třívteřinová pauza (příprava k dalšímu skoku), štěně zavolejte k sobě. Většina štěňat bude na výzvu pána reagovat a přijde. Musí následovat radostná pochvala, pamlsek za uposlechnutí povelu a dovolení s povelem „volno“, že může pokračovat opět v zábavě sobě vlastní. Pokud je to alespoň trochu možné.
Samozřejmě jsou štěňata, která na povel pána vůbec nezareagují a ve hře budou dále vesele pokračovat. V tom případě ze všeho nejdříve zkuste hru na honěnou a začněte před štěnětem utíkat (ne jít) pryč a volat na ně především jménem. Pokud to nezabírá, pokuste se ho nalákat na pamlsek. Zkrátka se snažte udělat vše pro to, aby samo chtělo ze hry od psa odejít.
Jsou však jedinci a situace, kde ani to sebelepší lákání nepomůže. V tom případě je zapotřebí, abyste bez dalšího volání, oslovování či varování šli ke svému štěněti a pomalu a klidně ho chytili a připnuli na vodítko. Následným jemným, ale důrazným škubnutím za vodítko, společně s povelem „jdeme“ nebo „sem“ apod., ho přiměli, aby hru přerušilo a následovalo vás. Pokud vás ihned bude následovat, pusťte vodítko na zem a dál pokračujte v chůzi, aniž byste psa drželi. V opačném případě je nutné odejít se psem na vodítku. Jestliže štěně nemá nejmenší snahu se za psem vracet, mělo by být odměněno pamlskem, a navíc se snažte o jeho rozptýlení hrou nebo alespoň hlasem.
Kompromis
Ono přivolání je snad tím nejdůležitějším cvikem, který pro klidné soužití se psem potřebujete. Jsou však plemena, která je jednodušší naučit „momentální odložení“ než přivolání. Tito spíše nechápou, proč se mají k pánovi vracet, když o pár vteřin později půjdou stejnou cestou. Je to kompromis, na který pes rád přistoupí, a na povel „stůj“, „počkej“ nebo „lehni“ čeká na příchod svého člověka. Chcete-li se však věnovat výcviku více, je toto „vyřešení přivolání“ naprosto nedostačující. Věnujte přivolání pozornost a čas. Určitě se to vyplatí.
Jak využít závislost na pánovi
Většina malých štěňat a někteří mladí psi jsou velmi závislí na svém člověku. Pokud máte se svým psem vytvořený správný kamarádský vztah, to znamená vybudovaný na dobrém vztahu člověka a psa, s jasným rozdělením „nadřízený a podřízený“, štěně vás chce a bude následovat a zdržovat se ve vaší blízkosti (samozřejmě s ohledem na plemeno a na sílu dominance toho kterého jedince).
Takový vztah je velkým usnadněním pro výcvik přivolání. Tedy lépe řečeno pro upevnění a vštípení do paměti štěněte samotné slovo „ke mně“. Postup je následující: jakákoliv osoba (pomocník) psíka beze slova přidrží za obojek a majitel psa odchází pryč. Asi po 15–20 krocích se otočí, dřepne si, rozpaží ruce a nahlas a nadšeně zavolá povel „ke mně“. V ten moment pomocník štěně (opět beze slova) pustí. Pro větší upevnění je možné po dobu, co k vám štěně běží, ještě zopakovat povel „ke mně“ a chválit ho. Jakmile k vám doběhne, musí následovat srdečná pochvala a pamlsek, hračka či hra.
Samozřejmě štěně musí chtít běžet za svým pánem. Pokud je k jeho odchodu lhostejné nebo se velmi rychle podřídí nucenému držení cizí osobou a o svého pána už nejeví velký zájem, je zbytečné tuto metodu dál zkoušet. Pokud se vám bude zdát tato metoda výcviku přivolání pro povahu vašeho psa vhodná, pokračujte dále tak, že při přibíhání štěněte k vám se pomalu postavte a ruku s pamlskem zvedněte do úrovně vašich oči. Tak je pes při pohledu na pamlsek donucen se posadit – je to pro psa pohodlnější nežli stát se zakloněnou hlavou. Pokud se sám přece jen nechce posadit, je zapotřebí ho usměrnit povelem „sedni“. Jedná-li se o temperamentní plemeno, může pomoci i dobrá manipulace s vodítkem, které při přivolání zůstane na krku, a po doběhnutí k vám psa v klidu usměrníte do polohy „sedni“.
Přivolání „k noze“
S výcvikem přivolání začínejte vždy s typem přivolání „ke mně“. Teprve tehdy, kdy již pes velmi dobře zvládá přivolání „ke mně“, je vhodné začít učit další cvik, a to přivolání „k noze“, což je lépe využitelné v běžném životě, ovšem štěňata se takové přivolání učí hůře.
Postupujeme tak, že máme v pravé ruce nachystaný pamlsek, který s povelem „k noze“ ukazujeme psovi tak, aby jej viděl pouze na vaší levé straně, a připojil se tedy k levé noze. Ruku s pamlskem vytočíme před sebe a co nejblíže ke svému levému boku. Zároveň i hlavu vytočíme na levou stranu, levou rukou plácáme soustavně do svého levého stehna a jasně tímto psovi naznačujeme, kam jít. Jakmile se pes dostává do vaší blízkosti, velmi ho chválíme a ukazujeme pamlsek či jinou motivační věc (např. aportík) stále na levé straně. Zpočátku výcviku můžeme psovi pomoci vhodným natočením se k němu, ale později se musí sám správně „srovnat“ a připojit se k naší levé noze. Pokud se pes přibližuje příliš pomalu, začneme utíkat a zpomalíme tehdy, až nás dostihne.
Jakmile pes dojde (ještě lépe doběhne) na vaši úroveň, levou rukou ho uchopte za obojek a z pravé ruky ho odměňte. Pokud použijete jako odměnu pamlsek, je vhodné po třech čtyřech krocích společné chůze zastavit, teprve poté dát psovi pamlsek, pochválit ho a případně připnout na vodítko (připnutí nesmí být pravidlem!).
A když je opravdu nejhůř
Nejdříve je nutné vyzkoušet všechny jiné, jednodušší a hlavně ne tolik zdlouhavé metody, „jak psovi vysvětlit, že daný povel znamená, aby přišel na zavolání“. Když už ale opravdu selhaly veškeré pokusy pro navázání lepší komunikace, selhalo nejrůznější vysvětlování pojmu „ke mně“ nebo pes má jednoduše v povaze dělat vše pro to, aby svému člověku vysvětlil, že má „svou hlavu“, můžete sáhnout po metodě s dlouhou šňůrou. Je to často doporučovaná metoda, ale je velmi zdlouhavá a celkově náročná na techniku. Pes je totiž velmi inteligentní tvor a jen velmi málo jedinců nepochopí, že má-li na krku nějakou šňůru, má nad ním jeho člověk „moc“.
Začíná se jednoduše – psovi se k obojku, vedle karabinky od vodítka, připne dlouhá, asi 10–12metrová šňůra (raději silnější popruhovina, aby se do ní pes hned nezamotal) a nechá se volně vláčet za psem. Po čase se psovi dá „volno“. Je nutné povel „volno“ používat, aby pes pochopil, kdy si může volně běhat a kdy ne.
Napoprvé je vhodné psa téměř hned přivolat – jakmile se od vás vzdálí pouze 5–8 metrů – a odměnit „za přijití“ voňavým pamlskem. Tím, že psa zpočátku (prvních přibližně 3–6 přivolání) nenecháte příliš se vzdálit, máte jistotu, že neodběhne tak daleko, že ani dlouhá šňůra vám nezaručí, že budete mít nad psem kontrolu v momentě, kdy vydáte povel „ke mně“.
Pokud pes hned nereaguje na povel „ke mně“, je nutné silněji škubnout šňůrou, eventuálně dle potřeby i vícekrát za sebou, v horším případě si psa přitáhnout k sobě, a to vše s opakováním povelu „ke mně“. Přesto i v tomto (a všech následujících) případě je nutné psa při přijití k vám odměnit pamlskem a milým hlasem pochválit. Toto ještě asi dvakrát zopakujte. Tím by měla první lekce skončit.
Následující den či několik hodin po první lekci udělejte totéž. Základem je, že pes musí pochopit, že povel „volno“ znamená, že se může od vás vzdálit, „ke mně“, že musí k vám vždy a hned přijít, a že za uposlechnutí ho vždy čeká nějaká voňavá dobrota a pochvala. V neposlední řadě musí pochopit, že o tom, zda přijde, či nikoliv, rozhodujete vy. Těmto skutečnostem pes porozumí velmi rychle, stejně jako tomu, že k manipulaci s ním vám pomáhá „to“, co mu visí na krku a stále se motá pod nohama.
Jakmile tedy je zřejmé, že pes chápe povely „volno“ a „ke mně“, je možné jej nechat běhat s dlouhou šňůrou na krku déle a dále, stejně tak nenásilně přidat rušivé jevy. Každopádně je nutné, abyste měli pod kontrolou hlavně konec dlouhé šňůry, protože právě šňůra vám zaručuje, že psa, kdykoliv bude třeba, přivoláte. Zpočátku psa volejte zásadně v momentě, kdy držíte konec šňůry (aniž by se napnula a pes to cítil!) nebo můžete kdykoliv šňůru chytit, neuposlechne-li pes na zavolání. Až později si můžete dovolit „nechat dlouhé šňůře větší volnost“.
Pokud by se vám však stalo, že šňůru nemáte pod kontrolou a pes nepřibíhá na vaše zavolání, povel znovu neopakujte a snažte se co nejdříve šňůru dostihnout. Teprve v momentě, kdy šňůru chytíte, bez okolků znovu psa zavolejte a se šňůrou prudce škubněte.
Nyní nastává několik dlouhých týdnů, ba někdy i měsíců trénování přivolání na nejrůznějších místech a za nejrůznějších rušivých jevů. Jako rušivé jevy je nutné chápat také volně pobíhající psy (a odvolání psa ze hry s nimi), případně i odvolání od jiných zvířat. Pokud se některý pes naučí přivolání za pomoci dlouhé šňůry už např. do 14 dní či do 1 měsíce, není to věcí šňůry, ale změny postupu, „jak to psovi vysvětlit“, a přístupu ke psu samotnému (pamlsky za odměnu), aniž by si to majitel sám uvědomil. Metoda přivolání psa za pomoci šňůry byla tedy v tomto případě zbytečná, ale na druhé straně alespoň vedla k najití cesty, jak se vzájemně pochopit.
Až v momentě, kdy opravdu nabudete přesvědčení, že pes poslechne na zavolání ihned a vždy, je možné metr po metru šňůru velmi pozvolna zkracovat (ustříhávat). Čím kratší bude šňůra, tím musí být odstříhávání pozvolnější. Poslední tři metry by se měly ustříhávat pouze po 10 či 20 cm. Stejně tak pokud kdykoliv v průběhu nácviku zjistíte, že přivolání už není tak spolehlivé, jako bylo na začátku, s odstříhávání šňůry načas přestaňte a stále psa ujišťujte, že u vás na něj čeká pamlsek, ale také že vy jste ten, kdo určuje pravidla.
Nikdy psa neodepínejte z dlouhé šňůry „na volno“, abyste vyzkoušeli, jestli už přijde na zavolání, či nikoliv. S největší pravděpodobností byste si zkazili dosavadní práci, protože většina psů záhy pochopí, že bez šňůry ho tak snadno nechytíte. I když, jak je popsáno výše, najdou se výjimky, které vaší důvěřivosti nezneužijí a stačí jim pouze pochopit, co povel „volno“ a „ke mně“ znamená.
Také je důležité si uvědomit, jaké kouzlo má cvaknutí karabiny. Tedy většina psů reaguje na cvaknutí karabiny vodítka při pouštění „na volno“ tím, že s radostí a bez zábran rychle vyběhnou a vědí, že si mohou dělat, co chtějí. Je tedy dobré cvakat karabinkou u vodítka „jen tak“, až psovi tento zvuk začne být zcela lhostejný. Teprve poté je vhodné při cvakání s karabinkou i psa odepnout a současně dát povel „volno“.
Ještě poslední upozornění: Dbejte na to, abyste pouštěli psa s dobře připravenou – nezamotanou – šňůrou. Téměř k ničemu vám bude šňůra, která zůstane zašmodrchaná pouze metr od obojku psa.