Je sobota 8. listopadu 2014, do odletu z Jižní Afriky nám chybí tři dny a máme v plánu objet cestou do Johannesburgu ještě dva parky. Ale je tu zádrhel v Africe poměrně nečekaný: tady v JAR movitější domorodci cestují, v parcích a okolí tráví víkendy. Jsme blízko čtyřapůlmilionového „Jo´burgu“, takže sehnat ubytování je nadlidský úkol.

Kousek Česka

Jelikož jsme dorazili až po poledni, hledáme rychle nějaké chatky, abychom mohli vyložit auto a jet do parku. Nic není volné, všude se omlouvají: „Je víkend, máme plno.“ Chceme něco vidět, takže po víc než hodinové marné snaze hledání útočiště odkládáme na večer a vyrážíme na průzkum parku. U vstupu do Marakele nás vítá česká vlajka! Docela překvapení v zemi, kde vesměs nic netuší o existenci naší vlasti. Visí schlíple na vrátnici, taková, co se dává do okýnek aut, když třeba byl u nás hokejový šampionát. Nedá mi to a ptám se zřízence, který je nejblíž, jak se tam ocitla. „Dali mi ji nějací návštěvníci. Líbila se mi, tak tady visí,“ říká. Na dotaz, jestli tuší, které země je to symbol, omluvně krčí rameny: „Itálie?“ Tip jen kousek vedle, mohlo to dopadnout i hůř…

Výlet do 2 100 m

Marakele je horský park se zajímavou krajinou, prakticky rozdělený na dvě části: V jedné jsou i pro lidi nebezpeční tvorové, v druhé lvi a spol. chybí, takže je to taková rekreační divočina – možná i proto je oblíbený. Zvířat je tu každopádně menší hustota. Hlavní silnice jsou tu pěkné, vesměs dokonce asfaltové, takže se vydáváme na nejvyšší bod, horu vysokou 2 080 metrů nad mořem. Silnička k Lenong Wiew Point je pekelně úzká, napravo skály, nalevo sráz, svodidla žádná. Jsem rád, že zrovna řídím, a tedy sedím napravo – ti zleva skuhrají, že jedu s naším širokým autem příliš po kraji. Což je jistě pravda, jinak to totiž ani nejde. Nahoře je přece jen trochu chladněji, vítají nás dva zvědaví špačci rudokřídlí, kteří vyhlížejí, jestli z nás nekápne něco k snědku.

Rada od vrátného

Jenže čas máme akorát na rozhlédnutí, protože do setmění je třeba park opustit a nás čeká k bráně asi pětadvacet kilometrů. Výhled na skalnaté pohoří Waterberg je úchvatný. U závory už nás nevítá česká vlajka, zřízenec ji přesunul. Ale dobře si nás pamatuje a radí ubytování, kde kupodivu mají volno. Hezké chatky pro dva, jedna vyjde na 1 200 korun za noc. Udržovaná zahrada s bazénem, samozřejmě u každé chajdy gril. Jihoafričani – a nejen ti bílí – využívají parky k víkendovým projížďkám a v jejich okolí tráví hromadně víkendy. Ráno nás u auta čeká nepříjemné překvapení, vzadu chybí plastový kryt kola. Ze zkušenosti víme, že v půjčovně nám naúčtují při vracení všechny čtyři, a jsou schopni za tu legraci chtít v přepočtu až 4 tisíce korun. A tak při ranní prohlídce parkem koukáme nezvykle blízko silnice – hle, asi půl metru od krajnice náš kryt nacházíme. Skoro neporušený, stačí ho nacvaknout, kam patří, a vyrazit k poslední zastávce, parku Pilanesberg.