Vlastnit papouška je závazek 19
Mezi sociálně se chovající tvory patří také papoušci
Jedním z nejvýznamnějších vztahů ve společenství jedinců stejného druhu je sociální hierarchie, která dokáže tlumit nebezpečné střety ve snaze jedince dosáhnout změny svého postavení ve skupině či určité výhody. Sociální hierarchie se stále vyvíjí a stárnoucí dominantní jedinec v hejnu je nahrazen mladším a silnějším. Snaha dosáhnout vyššího postavení na společenském žebříčku je běžnou biologickou vlastností mnoha druhů živočichů a lze ho získat i „sňatkem“ s výše postaveným samcem. Jako sociální jsou označováni živočichové, kteří tráví svůj život v trvalých párech, rodinách nebo i ve větších společenstvech. Jen málo druhů ptáků žije samotářsky jako kukačky.
Mezi běžné sociální projevy papoušků v páru náleží vzájemná péče o peří. Oba partneři si pravidelně zobákem probírají peří na hlavě a tam, kam si sami nedosáhnou, patří sem také vzájemné krmení, ale i některé ritualizované projevy se sexuální motivací, jako výzva k páření. Tak se chovají papoušci nejen v páru, ale mohou se tak chovat i dva spřátelení jedinci stejného pohlaví. Krotký papoušek si přeje od svého opatrovníka podobnou péči jako v párovém vztahu – nastavuje hlavičku k pohlazení a drbání za krkem, chce se nechat krmit.
Monogamní trvalé svazky v páru spolu uzavírají například husy, holubi, ale i naprostá většina papoušků, a takový vztah potřebuje s někým v „domácím hejnu“ uzavřít také papoušek, není-li mu umožněno žít plnohodnotně v páru s partnerem jeho druhu. Samci papoušků v přírodě vesměs žijí v pevném celoživotním svazku s jednou samičkou (někteří papoušci se chovají promiskuitně – např. andulka, novozélandský papoušek kakapo soví).
Společenské chování přináší ptákům v přírodě mnohé výhody, například v lepší ochraně před predátory (řídí se výstražnými signály), hejno ptáků může být úspěšnější při vyhledávání a získávání potravy, hejno zná a užívá bezpečná místa k hřadování, hejna papoušků pravidelně navštěvují jíloviště k doplnění minerálních látek a k ochraně před toxiny z jedovatých semen a plodů. Skupiny párů mníšků šedých si staví na stromech společná hnízdiště z proutků a větviček v podobě velké kulovité stavby s mnoha vletovými otvory. Vyšším typem takové sociální struktury je otevřená anonymní společnost (hejna racků, volavek, papoušků), kdy ptáci spolu zůstávají, aniž se všichni znají, a letuschopná mláďata jsou do hejna integrována. Nejvyšším typem jsou uzavřené sociální svazky mezi jednotlivci. Znají se nejen partneři v páru, ale i teritoriální sousedé, poznávají se podle vzhledu a hlasu. Členové uzavřené skupiny si pomáhají nejen při vyhledávání potravy, ale i při obraně. V televizním pořadu „Veterinářem v divočině celého světa“ (2012) byl záběr na skupinu polodivokých arů arakangů, která v chovné stanici útočně bránila svého příslušníka, když ho chtěl veterinář odchytit, aby si prohlédl velký nádor na jeho pažní kosti. Podle F. Rangeové (2009): „Mluvíme-li o spolupráci mezi zvířaty, pak se nejedná o spolupráci v našem smyslu slova, ale spíš o jakousi formu ,společné práceʻ bez většího pochopení jejího smyslu.“
Švýcarský biolog Heini Hediger (1908–1992) objevil (1941), že ptáky (a ostatní obratlovce) lze dělit na dva sociální typy: Kontaktní typ, který snese tělesný dotek jiných jedinců a také ho vyhledává – chovají se tak i papoušci. Vedle toho distanční typ tělesný dotek nevyhledává a je mu nepříjemný – chová se tak většina ptáků (např. samci vlaštovek, špačků, pěnkav mezi sebou udržují tělesný odstup 18–25 cm). K tělesnému kontaktu u nich dochází jen v páru během rozmnožování, při spánku a vzájemném zahřívání.
Podle hypotézy existence sociálního mozku v říši živočišné, doložené výzkumem z nedávné doby (Emery a Clayton, 2004) na krkavcovitých, může mít sociální chování lidí, lidoopů, krkavcovitých, některých druhů papoušků a některých druhů kytovců společný vývojový jmenovatel. V mozku obratlovců byla objevena neuronální síť sociálního chování (původně popsána u savců) se šesti uzly. V současnosti je nejlépe popsána u ptáků s průkazem (Newman, 1999), že každý z uzlů se podílí na kontrole různých druhů sociálního chování, např. agrese, sexuálního chování, různých druhů komunikace, afiliace (utváření sociálních kontaktů sdružováním), vytváření vazeb, rodičovského chování a odpovědi na sociální stresory. Tato síť je považována za těžiště sociálního systému chování obratlovců.
Sociální prostředí je daleko složitější v porovnání s prostředím fyzikálním, je méně předpověditelné a podstatně více odpovídá za jedincovo chování. Má svou důležitost v přírodním prostředí v podobě ochrany teritoria, která probíhá ještě před námluvami, kdy již existuje ustálení hranic všech okrsků tak, aby potravní možnosti zajistily existenci rodičů s mláďaty. Pro označení území slouží ptákovi druhově typický zpěv, ale i let. Někteří ptáci obhajují teritorium po celý rok a jiní migrují po biotopu nomádským způsobem. Každé vniknutí ptáka stejného druhu do cizího okrsku vyvolá útok jeho vlastníka. Také některý papoušek, zvyklý na častý volný pohyb po bytě, jej začne považovat vedle klece za své území, které je třeba bránit před každým, kdo není členem domácího hejna. Podobně se chová i člověk, když někdo nezvaný vnikne na jeho výsostné území – bude ho bránit, byť i jen slovně.
Některé druhy papoušků jsou útočné, jiné tolerantnější. Například moji kakarikové se vždy snažili cizího návštěvníka z bytu vypudit nečekaným kousnutím po rafinovaném přiblížení se k jeho ruce či po usednutí na rameno. Samičce Mníška šedého stačilo návštěvu jen sledovat při pohybu po bytě a senegalka i korela se obranou teritoria bytu nezabývají vůbec.
Někdy při vsunutí ruky do klece pták reflexivně zaútočí veden pudem obrany teritoria. Zvýšená útočnost může být i dočasná v době touhy zahnízdit. Mládě by si mělo zvykat vstupovat na ruku ještě v kleci na nějaký povel, např. „pojď“. Projev agresivity tak může být oslaben příkazy, kterým se pták podřizuje podobně, jako by se řídil manipulačními signály v přírodním hejnu. K nejvýznamnějšímu sociálnímu projevu patří podle Z. Veselovského útočné neboli agresivní chování. Agrese je chování cílené na druhého jedince a je vedeno s bezprostředním záměrem ublížit. Ptáci, kteří strávili zimu ve společném hejnu, začínají být v předjaří díky samčímu pohlavnímu hormonu testosteronu útoční. Útočnost tlumí v uzavřených společenstvech jejich sociální struktura, která vymezuje vzájemné vztahy mezi jedinci a ve své podstatě zabraňuje vážným střetům.
Agresivní projevy se postupně ritualizují do kompromisní formy. Ptáci si hrozí ukazováním svých zbraní – např. zobáku, čepýřením peří, roztahováním křídel, postoji těla. Samec působí na mladší konkurenty zastrašováním, pro samice toto imponující chování symbolizuje zdatnost sexuálního partnera. Pták může zabránit souboji podřízeným postojem a usmiřovacím chováním tím, že zeštíhlí přitažením peří k tělu (opticky se zmenší), odkláněním ostrého zobáku a nastavením týlu sokovi. Vyjadřuje tím svou podřízenost a přátelské úmysly. Také samice tlumí agresivitu samce usmiřovacím chováním, kterým napodobuje chování mláděte žebrajícího otevřeným zobákem o potravu. Samci některých druhů papoušků mohou v době své zvýšené agresivity (obvykle v období páření) ubít v afektu svou partnerku (pokud ještě není připravena k páření).
Projevy agresivity mají i kladný význam, neboť jsou zárukou organizace skupiny a zdatnosti ptačí společnosti. Vedoucí pták mimo jiné tlumí projevy agresivity uvnitř skupiny. Jeho pozornost se upíná na jemu hodnostně nejbližší členy skupiny, kterými jsou ptáci beta, gama, protože jako jediní mohou jeho postavení ve skupině ohrozit. Vedoucí pták alfa má pro ostatní v hejnu mnohostranný význam, neboť zná nejlépe potravní zdroje, bezpečná místa pro odpočinek a nocování, zabraňuje útokům na slabší, níže postavené jedince, má prioritní postavení při rozmnožování a zpravidla se dožívá vyššího věku než podřízení.
V domácím hejnu si své postavení bude chtít vyjasnit i papoušek, a pokud se v dospělosti spokojí s pozicí beta, když alfou je opatrovník, bude manželka opatrovníka v pozici gama. Dosud přítulné mládě záhy dospěje, a pak může začít ostatní v hejnu napadat jako podřízené; nestrpí od nich žádné důvěrnosti. Jestliže pták ztratí svou alfu, je pravděpodobné, že gamu časem, po odeznění smutku, přijme za svého nového partnera, ale může taky usilovat o pozici alfa – a tady záleží na schopnostech bývalé gamy, jaký nový pořádek zavede ve zbylém hejnu.
Papoušek je tvor sociabilní, což po stránce psychologické představuje vlastnost či schopnost živých tvorů navazovat kontakty s jinými subjekty, sdružovat se s nimi a udržovat s nimi sociální kontakt (u člověka to jsou interpersonální vztahy). Uměle odchovaného papouška, který by si mohl vtisknout chovatele jako svého rodiče, je někdy nesnadné zapojit do skupiny ptáků stejného druhu. Je proto vhodné, po vylíhnutí mláďat a během jejich umělého krmení či dokrmování, zachovat jejich denní kontakt s matkou alespoň vizuální formou.
Vrůstání jedince do nějaké sociální struktury odrážející přeměnu biologické jednotky (např. dítěte či mláděte papouška) v jednotku společenskou (dospělého jedince) je nazýváno socializací. Podle F. Rangeové (2009): „Zvířata se proto musí naučit rozlišovat, co je a co není důležité, a napodobovat jen to, co má opravdu smysl. Díky tomu klade sociální učení větší nároky na duševní výbavu jednotlivce. Někdy mohou rozhodování, zda něco kopírovat, nebo ne, usnadnit jednoduchá pravidla. Jedním z nich je třeba napodobovat jen to, co dělá starší a zkušenější zvíře.“ V procesu socializace se uplatňují interakce, jejichž prostřednictvím se jedinec seznamuje se společenskými normami chování, hodnotami a regulativy, podle nichž koriguje své chování a zaujímá nové role. To se děje v určité míře i s mládětem papouška mezi sourozenci, ve styku s rodiči, později se sexuálním partnerem a v domácí péči s opatrovníkem. Zejména střední a velcí papoušci, jako společenští tvorové s výraznou inteligencí, v přírodě i v péči člověka potřebují navázat vztah s partnerem či opatrovníkem, a pokud tuto možnost nezískají, psychicky trpí. Také papoušci v chovech to nemají v tomto případě lehké, obvykle se musí obě pohlaví spokojit s partnerem, kterého jim chovatel přidělí, a to nemusí dopadnout šťastně.
Člověk (ale i papoušek) je schopen pociťovat (podobně jako fyzickou bolest) také sociální bolest v podobě stresující zkušenosti vyplývající z vnímání aktuálního nebo potenciálního vzdalování se od někoho blízkého nebo od své sociální skupiny (Motlová, Koukolík, 2006). Opuštěný papoušek je nešťastný. Evoluční kořeny mechanismů tělesné a sociální bolesti jsou společné a vysvětlují se existencí dlouhé doby nutné pro péči o mláďata (zejména u savců). Péče je spojena s hlasovou komunikací udržující kontakt mláděte s matkou, s tím, kdo je živí.
Schopnost poznávat příslušníky vlastního druhu, znát své místo ve skupině, učit se od druhých členů skupiny a naopak učit jiné její členy novým dovednostem vyžaduje sociální inteligenci. Její součástí je i schopnost pochopit duševní stavy druhých jedinců, manipulovat s nimi, a tím měnit jejich chování. Tuto schopnost lze vypozorovat také u papouška, který občas zareaguje, jako by věděl, na co se právě chystáme, a začne se podle toho chovat.
Je obdivuhodné, že člověk a pták mohou utvořit pro obě strany přitažlivý sociální vztah a porozumět si spolu. O principu, jak takový vztah může vzniknout, se výstižně zmiňuje Z. Veselovský (2000): „Aby nás zvířata přijala do ,rodinyʻ, nezáleží na našem přání, ale na našem genetickém založení. Člověk se se vztahem ke zvířatům rodí, tento vztah se přes náš sebedokonalejší mozek nedá naučit. Pro běžné smrtelníky jsou ,lidé posedlí zvířatyʻ tvorové nepraktičtí a snad i duševně ne zcela normální, protože se vymykají běžnému úspěšnému lidskému vzorci chování. Osobně se domnívám, že již mezi neandertálci se vyskytovali jedinci, kteří byli šťastní v přímém kontaktu se zvířaty.“
