Proč adoptovat starší kočičku nebo kočičku s handicapem?
Starší zvířata nevyžadují tolik vaší péče a pozornosti jako malá ztřeštěná koťata. Mají mnohem jednodušší nároky na život. Na rozdíl od koťat, která jsou plná energie a musí hodně běhat, lovit, hrát si, většina starších kočiček už spíše jen relaxuje. Užívá si svůj bezstarostný život, který je plný odpočinku, dobrého jídla, plného bříška a teplého pelíšku. Věřte, že odměnou za záchranu starší kočičky nebo kocourka a vaši péči o ně vám bude neskutečně vděčné zvíře. Bude vás milovat a hlavně velmi dobře umí svou lásku k vám dát najevo. Velmi často si bude užívat už jenom to, že s vámi může někde ležet a relaxovat. A to i po dlouhé hodiny.
Při výběru domácího společníka na několik let je samozřejmě důležité zvážit mnoho faktorů. Zejména kolik času doma trávíte, jak často jste přes den pryč… Kotě potřebuje mnohem více pozornosti, výchovy. Když ji nemá, může ve vaší nepřítomnosti v bytě nadělat pěknou paseku. Naopak starší zvířata nepotřebují tolik neustálé pozornosti. Lépe snášejí být často o samotě, a když přijdete domů, rádi vás uvítají. Nepříjemná překvapení po návratu domu bývají minimální. Obecně jsou méně destruktivní. Starší kočička či vyloženě kočičí senior budou mít již neměnnou povahu. U kotěte nikdy přesně netušíte, co vám vlastně vyroste. U starší kočičky si můžete být jistí, že povahově dostanete přesně to, co vidíte na vlastní oči. Objevují se u nich i méně často behaviorální problémy, mají již vyvinuté stabilní osobnosti. Rozhodně je vždy důležité, ať již při výběru kotěte, nebo starší kočičky, navštívit a seznámit se s nimi. Vyptat se chovatele nebo opatrovatele na všechny aspekty chování kočičky, případné zádrhely atd. Je to opravdu nesmírně důležité, abyste věděli, jakou osobností kočička je. Chcete kocourka mazlíka, který se vrhá k pomazlení? Potřebujete kočičku, která se snese s malými dětmi a dalšími zvířaty? Věřte, že právě u starších kočiček si jejich povahou můžete být mnohem jistější a tím pádem získat přesně takového společníka, jakého si do své rodiny představujete.
Pokud je kočička plašší, určitě bude plachá i u vás doma. Zejména ze začátku jí tedy musíte dát dostatečný prostor a mít s ní trpělivost. I z plaché kočičky je možné získat pěkného mazla. U mé kočičky Charlottky trvalo sbližování celý měsíc. Byla to malá, černá, vyhublá venkovní kočička. Postupně se mi přes jídlo podařilo získat její důvěru, nejdřív jsem se plazila s jídlem až co nejblíže k jejímu úkrytu a pak postupně misku se žrádlem posouvala blíže k našemu zahradnímu domečku, až se naučila bez bázně chodit přímo k nám na terásku. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když mi dovolila ji poprvé pohladit, a na to, když jsem ji poprvé vzala do náruče. Podle veterináře jí tehdy bylo něco mezi 1 a 2 roky. Dneska s námi kočička Charlottka již 9. rokem žije v panelovém bytě. K nám je velmi přítulná a hravá, ale strach z cizích lidí u ní trvá. Přesto i tam je vidět velké zlepšení, když máme návštěvu, ne vždycky je někde zalezlá a schovaná, bývá i společenská. Často se setkávám s názory lidí, že venkovní kočičky se nikdy nenaučí bydlet v bytě nebo v domku. Mnoho příběhů nalezených kočiček je důkazem toho, že toto tvrzení rozhodně není pravda. Se správným přístupem a trpělivostí je možné venkovní kočičky proměnit v gaučové povaleče. Samozřejmě že existují i kočičky, u kterých něco takového možné není. Jedná se hlavně o divoce žijící jedince, kteří vyrůstali bez kontaktu s člověkem a nikdy si k němu nevytvořili pouto, pocit důvěry. Zkrátka nebyli jako koťata od útlého věku socializovaní, v dospělosti se to pak těžko dohání. Ale věřte – i zde se dějí zázraky!
Malý velký divoch
Letos po Novém roce se do jednoho našeho depozita dostalo plaché koťátko, které bylo spolu s ostatními kočičkami odchyceno v areálu firmy, kde nadále nemohly zůstat. Jelikož byly kocourkovi asi 4 měsíce, bylo rozhodnuto, že se v depozitu pokusí o jeho socializaci, aby nemusel nadále živořit venku. Zdálo se, že to nebude až tak těžké, ale následující dny ukázaly, že i malé kotě umí dát pěkně zabrat. Kocourka jsme nechali v depozitu volně se pohybovat mezi ostatními svěřenci a těšili se na pokroky. Užíval si tepla a plné mističky, kamarádit se však nechtěl. Do kočičí party zapadl okamžitě, ale lidských doteků se velmi bál a dával to najevo svými ostrými drápky. Depozitáři už ani nepočítali krvavé šrámy, které při jakémkoliv pokusu o kontakt přibývaly víc než rychle. A tak se začalo řešit co dál…
Kocourka jsme nabídli prostřednictvím stránek, jako každého jiného svěřence, a mezitím jsme se všemi možnými a dostupnými prostředky dál snažili o sebemenší pokrok. Po čase se zdálo, že jeho strach a ostražitost trochu opadají, a my začali doufat. Jednoho dne zavolali zájemci. Kocourka viděli pouze na fotkách, ale jejich zájem byl natolik velký, že nás požádali o adopci, i když kocourek nebyl zrovna mazlivý plyšák. To, co se ale dělo po přestěhování kocourka, by nikdo z nás nečekal ani v nejmenším. Po dvou dnech začal s novými páníčky komunikovat, jako kdyby žil odjakživa mezi lidmi. A co víc, stal se z něho mazlíček rodiny, který každý den tráví veškerý čas v jejich přítomnosti, a všichni si to užívají naplno. Ale ne každá venkovní kočička se nechá ochočit a je spíše štěstí, když se to podaří. Venkovní kočičky jsou zvyklé na svoji volnost, a ta jim většinou vyhovuje. Pokud se nejedná o jedince nemocné, týrané nebo jinak znevýhodněné, není v žádném případě vhodné se pokoušet způsob jejich života měnit.
Pohodlnější život
I my jsme doma měli kocourka Toma, který celý život běhal venku a domů se chodil jen nažrat a vyspat. Bohužel jsme se pak museli stěhovat do panelového bytu a řešili jsme, co s kocourkem. Bylo mu tenkrát asi 7 let. A báli jsme se, že se mu v uzavřeném prostoru líbit nebude. Jak jsme byli překvapení, že si kocourek velmi rychle v bytě zvykl a ani se nesnažil dostat vchodovými dveřmi ven či na balkon. Byl naprosto spokojený, měl kolem sebe svoje lidi, jídlo, hračky a místečko na spaní. Myslím, že velkou roli v jeho adaptaci na domácí prostředí hrál právě věk. Starší kočky už jsou prostě takové pohodlnější. Neznamená to ale, že byste si se starší kočičkou neužili nějakou zábavu. Záleží na osobnosti a plemenu zvířete, samozřejmě i na zdravotním stavu, ale hodně koček si velmi rádo hraje i v dospělosti a v pozdějším seniorském kočičím věku. Vždy se dá najít konkrétní hračka či nějaká aktivita, kterou se starší kočičkou můžete provozovat. Některé mají rády hračky s peříčky, jiné laserovou tečku, další myšky… I se slepou či hluchou kočičkou si můžete bez problému hrát. Kočku můžete naučit i spoustu triků. A rozhodně i dospělou kočku můžete hodně věcí naučit. Není rozhodně pravda, že pouze kotě něco naučíte. Stejně dobře se bude učit i starší kočička, pokud ji budete dostatečně pozitivně motivovat (např. hračka, pochvala, pamlsek). Navíc umí i déle udržet pozornost a držet své impulzivní chování na uzdě, na rozdíl od koťat. Snadněji se proto trénuje.
Pokud již doma máte nějakou kočičku a chcete jí pořídit společníka, určitě je mnohem lepší najít chlupatého kamaráda přiměřeně věku vaší současné kočičky nebo kocourka. Věřte, že vaše starší kočička rozhodně nestojí o to, aby kolem ní lítalo chlupaté aktivní tornádo. Dva podobně staří jedinci si většinou lépe padnou do noty a seznamování bývá méně problematické. Při adopci starších jedinců také často odpadá otázka kastrace – většinou je získáte již po kastraci. Tedy nemusíte řešit nic spojeného s provedením takového zákroku.
Možná negativa
Samozřejmě že adoptování staršího zvířátka s sebou nese i určitá negativa. Starší kočičky a kocourci by měli častěji preventivně navštěvovat veterináře, mohou mít i z předchozího života různá zdravotní omezení, vyžadovat speciální dietu, přizpůsobené prostředí… Což může být finančně náročnější. Velkou roli také hraje naše psychika. Je zde mnohem větší pravděpodobnost, že milovaná kočička odejde ze světa dříve, než bychom chtěli. To je samozřejmě pro mnohé lidi velmi těžké. Je potřeba si ale uvědomit, že i ten krátký čas strávený společně bude plný neopakovatelné lásky a zážitků. A to přece za to stojí! Je důležité si i uvědomit, že starší zvířata mají mnohem menší pravděpodobnost, že budou adoptována a získají nový domov. Mláďata se přece jen umisťují lépe. Podobně jako starší kočičky jsou na tom s možnostmi adopce i kočičky s handicapem. Hluché, slepé či jinak postižené kočičky rozhodně nepatří mezi nejvyhledávanější společníky. Nicméně i tyto kočičky vám dokážou hodně nabídnout. Potřebují kolikrát specifický přístup a uzpůsobené prostředí vzhledem ke svému handicapu, ale nebývá to nijak složité. Je důležité si uvědomit, že taková „postižená“ kočička sama vůbec neví, že je jiná než ostatní kočičky. Tudíž jejich handicap je v tomto ohledu nijak neomezuje. Spíše jde opět o naši psychiku, abychom se s postižením kočičky vypořádali.
Vildův příběh
Mouratý kocourek Vildík se narodil asi v polovině dubna loňského roku a do depozita přišel 21. 8. 2014. Kocourek byl v prvních měsících svého života prokazatelně týrán a my i po téměř deseti měsících, které tráví v depozitu, zjišťujeme, že bylo jeho utrpení větší, než si kdokoliv z nás zpočátku myslel. Z následků svých zranění způsobených lidmi se stále léčí. Boj o záchranu Vildova života začal 20. srpna loňského roku. V tento den ho jeho původní majitelé odvezli na veterinární kliniku MVDr. Lapáčka. Majitelé veterináři suše oznámili, že jejich dítě Vildovi během „hry“ vypíchlo očičko. Kocourek byl navíc celý potrhaný, což vysvětlili tak, že ho po úrazu vyhodili na dvůr a zde se stal terčem útoků zdravých, dospělých koček. Kdo by si myslel, že se v nich hnulo svědomí a chtěli kocourkovi pomoci, mýlil by se. Požadovali utracení, protože na léčbu „obyčejné kočky“ nemají peníze. Pan doktor to odmítl, poskytl kocourkovi veterinární péči a vzhledem k tomu, že se ho majitelé zřekli, dočasně ho ubytoval.
Druhý den byl Vilda odvezen do depozita. Vildík byl podvyživený, silně zablešený, kožíšek měl plný bleších výkalů a chloupky slepené zaschlou krví. V uších měl svrab. Po přijetí do depozita se tedy depozitní teta pustila do celkového zvelebování kocourka. Koupel i ostatní procedury zvládal trpělivě, povětšinou vděčně vrněl, pospával. Vildův stav se v depozitu den ode dne viditelně zlepšoval. Antibiotika zabírala, zranění přestalo hnisat a kocourek v sobě našel obrovskou chuť do života. Krásně přibíral na váze a lotračil s ostatními obyvateli domácnosti. Byla radost sledovat, jak prospívá. Pár měsíců od přijetí podstoupil kastraci a zároveň mu bylo odebráno i zbývající třetí víčko. Vnější víčka byla sešita a kocourek tak měl být doléčen.
Několik dní po zákroku se ale Vildovi vrátilo jeho prskání – dlouhou dobu jsme se my i pan doktor domnívali, že se jedná o chronickou rýmu, problém je ale zřejmě jiného původu. Vildík má záchvaty pšikání, během kterých mu z nosánku doslova létá hnis. Postupem času přestala antibiotika zabírat a na naší domácí klinice si nikdo s Vildovými potížemi nevěděl rady. Rozhodli jsme se tedy, že se obrátíme ještě i na jiného veterináře. Pan doktor Vildu dlouho prohlížel, měl jistá podezření, pro stanovení diagnózy bylo však nutné kocourka přispat. Pátrání po zdroji infekce bylo zdlouhavé. Sonda v čenichu nic neodhalila, situace se zdála být bezvýchodná. Vildík už se začínal pomalu probouzet a stále nebylo jasno. Najednou si ale pan doktor všiml, že v horním měkkém patře je malá dírka vedoucí až do nosánku. Rána byla plná krvavého hnisu, došlo tedy k jejímu vyčištění a sešití. Prskání opět na pár dní ustalo, bohužel ne napořád. Aktuálně nás tedy čeká další vyšetření. Zjistili jsme, že je spodní čelist na straně vypíchnutého očička zdeformovaná a vysazená vně čelisti horní. Skus na této straně je tedy obrácený, zuby se o sebe nečistí a spodní jsou ve špatném stavu. Dle rentgenu je v dásni zbytek kořenu zubu, který může infekci způsobovat, léčba se tedy bude dál ubírat tímto směrem. Z rentgenových snímků je patrné, že je celá lebka na této straně porušená, jednotlivé kousky lebky a kosti jsou prokazatelně porušené a následně volně srostlé. Podle pana doktora byla tato zranění způsobena opakovaným šlápnutím na hlavu, možná sražením autem.
Vildík si tak zřejmě prožil více utrpení, než původní majitelé přiznali. I přes všechno špatné má Vilda k lidem důvěru a všechna vyšetření ochotně a trpělivě snáší. Rád se mazlí, vyhledává společnost lidí a je vděčný za plnou misku a každou dobrotu.
Napsáno ve spolupráci s Kočky České Budějovice, z. s.
