Kishu-inu
Jedno z nejstarších plemen světa
Kishu-inu se vytvářel na velmi odlehlých místech. Tato velká izolovanost z něj dělá jedno z nejprimitivnějších plemen Japonska, ale zároveň i jedno z nejstarších plemen na světě. Vždyť kishu-inu až do 70. let 20. století bylo zakázáno vyvážet ze země. Mohl být pouze darován.
Existence kishu-inu je velmi dlouhá, dokladovaná až do doby středověku, přesněji období Edo. Najdeme japonské obrazy i 700 let staré znázorňující tento typ psů při lovu divočáků. Prapředek kishu-inu se vyskytoval v horských oblastech poloostrova Kii, v regionu s názvem „Kishu“ (čte se „Kjúšú“). Dnes je tato oblast známá jako prefektura Wakayama, Nara a Mie (jižně od Ósaky). Kishu byl také nazýván taichi ken a kumano ken, což jsou názvy převzaté z oblastí, kde plemeno vznikalo a působilo. K oficiálnímu označení kishu-inu bylo přistoupeno až ve 20. století.
V severnějších místech od těchto oblastí byl chovaný velmi podobný typ psa, kai-inu, a naopak dál na jih se v ostrovní části Tokushima a Kochi vyskytovalo dnešní plemeno shikoku-inu.
S plemenem kishu-inu se pojí legenda, která vypráví příběh o zrození kishu z vlka. Na pokraji cesty našel lovec těžce zraněného vlka. Měl s ním však soucit a vlka zachránil. Na oplátku lovec vlka požádal, aby mu dal jedno ze svých následujících mláďat. Vlk slíbil a slib dodržel. Ze štěněte vlka se vyklubal výtečný lovec divokých prasat a stal se praotcem všech kishu. Tolik legenda.
Izolovanost japonských psů
Japonsko bylo velmi dlouho zcela izolovanou zemí, která s Evropou, ale ani dalšími částmi světa nechtěla mít nic společného. První Evropané, kteří se do Japonska dostali, byli námořníci a obchodníci z portugalské lodi, která blízko japonského pobřeží, přesněji u ostrova Kjúšú, ztroskotala. Tím započala určitá benevolence Japonska k přistěhovalcům. To se psal rok 1543. Ovšem tato tolerance trvala jen necelých 100 let. Poté se Japonsko opět uzavřelo okolnímu světu a vstup na japonské území byl cizincům zakázán. Zvrat přišel až v době opiové války, v roce 1834. Izolovanost lidí, kultury, a tudíž i psů skončila.
Využití psů v Japonsku bylo rozmanité. Od přibližně 16. století se v Japonsku často objevovaly i psí zápasy. Ty byly vládou zakázány v roce 1908. Ještě v 19. století žilo na japonských ostrovech poměrně velké množství divoké zvěře, především nejrůznějších ptáků, ale i divočáků, jelenů sika, zajíců a vlků. Na některých ostrovech se dokonce nacházeli medvědi. Protože dlouhou dobu neexistovaly palné zbraně, našli zde lovečtí psí pomocníci dobré uplatnění. Izolovanost Japonska měla dopad i na tamní psy. Všechna původní japonská špicovitá plemena vykazují stejné rysy. Hlavní rozdíl je pouze ve velikosti a zbarvení srsti. Jejich absolutní izolovanost po neuvěřitelně dlouhou dobu tak zaručuje nejen vzájemně značnou podobnost exteriérovou i povahovou, ale i čistě japonskou krev, bez příměsi amerických, evropských a jiných plemen světa.
Pozvolné určování moderního směru chovu
Původně se vyskytoval v různých barvách, přičemž bílých jedinců byla menšina 3 ku 7 barevným. Trend bíle zbarvených psů odstartovala linie bílých kishu s názvem ouchiyama. Tito bíle zbarvení jedinci byli natolik populární, že zájem o bíle zbarveného kishu převyšoval nad poptávkou jinak zbarvených jedinců. Tento zájem způsobil, že dnes se setkáváme pomalu výhradně jen s bíle zbarvenými jedinci tohoto plemene, neboť povaha bílého genu u kishu je výrazně dominantní. Mimochodem, podobnost kishu-inu s Hokkaido ken v bílé barvě je značná.
V regionu Kishu byli psi používáni k lovu nejrůznějších zvířat. Podle typu lovu se dělili linie těchto loveckých psů do tří skupin. Nejvýraznější rozdíly vykazovala bear kishus linie, která lovila jeleny sika, králíky, ptáky a další drobnou zvěř, a jen nepravidelně divoká prasata. Byla pro ni typická lehčí stavba těla. Ovšem dnes téměř všichni kishu pocházejí z linie, která se používala téměř výhradně jen na divoká prasata a medvědy. Tito jedinci se prezentují silnější postavou, výraznějšími svaly a divočejším, či dokonce ostřejším vystupováním ke zvěři.
Další podobná plemena
Ve spojitosti s japonskými plemeny se často setkáváme s přídavkem k prvnímu slovu „ken“ nebo „inu“. U kishu to není jinak. Můžeme se setkat jak s označením kishu ken, tak s kishu-inu. Všechna mají stejný význam i vážnost. V zemi jeho původu, Japonsku, se používá označení kisyuken, což se japonsky píše 紀州犬. Přestože je málopočetným plemenem a ve světě téměř neznámým, v Japonsku je kishu-inu velmi oblíbený a vážený.
Zařazením u FCI patří kishu do skupiny špicovitých psů. Všichni špicovití japonští psi jsou vzájemně velmi provázáni, tudíž i příbuzní. Pouze Japonský špic (nihon supittsu), který vznikl poměrně nedávno a byl vyšlechtěn cíleným křížením, nepatří k pravým japonským špicům. Má sice návaznost na ostatní japonská plemena, ale nemá veskrze japonskou krev.
V roce 1930 rozdělil nejznámější znalec japonských plemen Haruo Isogai všechna domorodá japonská plemena psů do tří kategorií. Kishu-inu zahrnul mezi středně velké psy. Ve stejné skupině se pak nachází kai-inu, hokkaido a shikoku. V tu dobu byla ještě barva srsti kishu-inu rozmanitá, dvoubarevná, žíhaná nebo pinto/tečkovaná zvaná „buchi“. V roce 1934 však došlo ke změně a povolené zbarvení mohlo být pouze jednobarevné. Přibližně od poloviny 40. let 20. století se již nevyskytoval žádný jedinec s různobarevnou srstí.
Národní památka a uznávaný pes
Kishu-inu po 1. světové válce málem vymizel. Naštěstí někteří chovatelé a lovci projevili dostatek ochoty a schopností a plemeno udrželi v takovém dostatečném počtu, aby bylo schopno přežít až do dnešní moderní doby.
Již v roce 1934 bylo toto plemeno vyhlášeno přírodní národní památkou, společně s dalšími pěti plemeny (inu): akitou, kai, hokkaido, shikoku a šibou. A to je důvod, proč není snadné ani dnes kishu dovézt ze země původu.
Po celou dobu existence registrace kishu-inu je za hlavní registr plemene považována japonská organizace Nihonken Hozonkai. A jen ta je odpovědná za znění standardu plemene.
Od roku 1980 se začal objevovat na televizních obrazovkách po celém světě japonský seriál „Goro, bílý pes“. Tento smutný seriál se šťastným koncem, o psovi, který i přes nejrůznější nesnáze stále hledal svoji majitelku Reiko, pozvedl zájem o všechna japonská plemena. Ovšem velmi dlouhou dobu kynologičtí laici nevěděli, o jaké japonské plemeno se v seriálu vlastně jedná. Kishu-inu se však objevil i v několika dalších japonských filmech. Například matka hlavního psího hrdiny, Ginga Legend Weed, byla také kishu.
Jaký je kishu?
Je to oddaný pes, který se upíná na jednoho člověka, třebaže má velmi rád celou svou rodinu. Avšak to, že ke svému člověku vzhlíží, ještě neznamená, že je to pes poslušný a přichystaný splnit jakékoli přání svého člověka. Má svou hrdost a svou představu o fungování vztahu pes–člověk. Kdo má rád nespoutanou povahu jinak vcelku klidného společníka s vlastním názorem, mohl by být z kishu nadšen.
Je to pes důstojný, zároveň velmi citlivý a jemný. I když je možné jeho temperament označit jako střední a klidný, určitý druh vnitřního nezkrotného temperamentu se projevuje především v mladém a dospívajícím věku. Postupujícím věkem, po pár letech, se celkově trochu zklidní a častěji než dříve ponejprv přemýšlí, až poté činní. Totiž nikdy nebývá submisivní. Je až extrémně nezávislý. Jeho životní styl lze označit jen dvěma slovy: „Žiju dnes!“
Je velmi čistotný a velmi rychle se naučí udržovat čistotu v bytě či v domě. Na druhou stranu, pokud se příliš nudí, může mít sklony k toulání, ale i k ničení věcí kolem sebe. Potřebuje poměrně hodně pohybu. Není to typický bytový pes, se kterým se občas zajde na krátkou vycházku. Kishu má rád přírodu, čerstvý vzduch, pohyb v každém tempu a různě dlouhé procházky. Žádné počasí ho nerozhodí. Upřednostní však chladnější počasí před horkem.
Lovec, nebo společník?
Jak již bylo řečeno, kishu byl po staletí, ne-li dokonce tisíciletí využíván především lovecky, a to i na mnohem těžší a silnější tvory, než je on sám. Je proto psem statečným, vytrvalým, neústupným a houževnatým. Jeho srdce i mysl jsou především lovecké a celkově se jedná o typicky přírodní plemeno, se všemi typickými smečkovými instinkty a zákonitostmi. Jakmile se jednou rozhodne lovit a rozběhne se za zvěří, těžko tomu zamezit, je-li pes na volno.
Je sice opatrný a jemný. Ovšem rozhodně ne při lovu. Zvládnout – otupit – lovecký instinkt je u kishu nemožné. S tím je potřeba počítat. Loví podle svých instinktů, a v tom je nezastavitelný. Poslušnost u lovu neočekávejte. Je to samostatný lovec, který ve své činnosti vyniká, pokud je mu ponechána volná ruka a vše může dělat sám – dle svého přirozeného instinktu a psího svědomí.
Majitel kishu musí počítat s tím, že v běžném životě (v různém prostředí) svého psa bude mít mnohem častěji na vodítku nežli na volno. I když s chutí bude lovit malá zvířata (zajíc, kočka), do určité míry je jeho chování ovlivnitelné. Ale při lovu spárkaté či černé zvěře jej nic neoblomí ani nezpomalí.
I přes jeho lovecké chování je dnes úspěšně chován jako dobrý domácí přítel a společník. Pokud je člověk schopný přijmout jeho lovecké instinkty a pochopit jeho povahu, trochu odlišnou od běžného standardu, může v kishu najít příjemného kamaráda.
Je-li v dnešní době veden lovecky, je zpravidla specialistou na lov divočáků, případně jelenů.
Kishu a lidé
Miluje svou rodinu. Ke všem členům se chová laskavě, má rád děti, pokud spolu vyrůstají v harmonii a rodiče nepovažují psa za hračku nebo polštář.
K cizím lidem je nezřídka rezervovaný, až odtažitý, ale občas se najdou jedinci i kamarádští.
Kamarádský přístup k cizím lidem však není jeho typický povahový rys. Cítí se členem své rodiny, smečky, kterou uznává jako jedinou. Nepotřebuje k životu další lidi.
Není sice typickým hlídacím plemenem, ale svůj domov a svého pána je schopný v případě nutnosti bránit. Někdy instinktivně vyhledává na zahradě vyšší místa, odkud má lepší přehled, co se kolem děje. Obdobně jako například shiba je kishu většinou tichý. Štěká jen výjimečně. Ochotu bránit si své dokazuje především při lovu, kdy jeho vůdce (lovce) může napadnout raněný divočák. A kishu nezaváhá…
Socializace, výchova, výcvik
Potřebuje socializaci, a to ve všech směrech. Pokud je správně socializovaný, v přijatelné míře se snáší s ostatními psy i se zvířaty žijícími ve společné domácnosti. Nikdy by se však nemělo zapomínat na to, že je to opravdu neohrožený lovec, třebaže je dnes zpravidla chován jako rodinný pes, společník.
Socializace musí být rozmanitá a na nic se nesmí v jeho štěněcím a mladém věku zapomenout. Důležitý je zmiňovaný kontakt s jinými psy, ale také s lidmi všech věkových kategorií. Nebývají totiž běžně k jiným živým, třebaže cizím bytostem zrovna přátelští. Mnozí nemají potřebu kamarádit se či si hrát s jinými psy. Často si jich ani nevšímají, ale pokud je cizí pes nenechá na pokoji, nerozpakují se dát najevo, že o kamarádství rozhodně nestojí.
Při výchově a základním výcviku kishu je nejtěžší získat pozornost a udržet si ji. Toto plemeno je totiž poněkud tvrdohlavé, nezávislé a rozumět si s kishu znamená pochopit jeho povahu. Pakliže člověk najde cestičku k vzájemné spolupráci s kishu, může být dobrým psem na agility. Pohyb můžete nabídnout v podobě běhání u kola nebo v dogtrekkingu apod. Je až pozoruhodně vytrvalý. Je to atletický a sportovní typ, ale běžné kynologické sporty ho zpravidla nenadchnou.
Je běžné, že když nechápe smyslnost povelu, nemá potřebu uposlechnout. Základní výcvik tak potřebuje nejen trpělivost a lstivou důslednost vůči psovi, ale i značnou vynalézavost, aby pes chtěl poslouchat. Chápe a učí se totiž velmi dobře. Jen ta spolupráce poněkud pokulhává.
Monotónní situace a stále se opakující cvičení ho rychle začne nudit. Pozornost zcela otupí, stejně jako chuť společně něco dělat na bázi poslouchání. Proto rozhodně nelze pro kishu doporučit skupinové cvičení ve škole pro psy – na cvičišti psů.
Není to plemeno, které by rádo aportovalo. I když má rád dobré jídlo a pamlsky, ani ty nejsou vždy ideální motivací ke cvičení. Jak vidno, výcvik kishu nebude snadný…
Chov a péče o kishu-inu
Zbarvení jeho srsti se může lišit ve štěněcím věku od srsti v dospělosti. Zbarvení je v pozdějším věku výraznější. Patří k mohutnějším typům japonských špicovitých plemen.
Péče o tohoto psa je velmi snadná. Má poměrně krátkou srst, která se nezacuchává, a tak stačí jen občasné vykartáčování a koupání dle potřeby. Pokud je však pes držen v bytě, je česání nutné výrazně častěji, minimálně 1× týdně, aby se předešlo nadměrnému výskytu volně ležících chlupů co celém bytě.
Další péče zahrnuje pouze kontrolu a případnou očistu zvukovodů a také délky drápků, které je občas zapotřebí zkrátit.
Kishu se dožívají se 12–14 let a odchov štěňat nebývá těžký. Těžký je však chov pro majitele, neboť sehnat nepříbuzného nebo přijatelně příbuzného psa na krytí feny je značně složité, a především nákladné.
V České republice existuje pouze jediná chovatelská stanice, jejíž název zní GENTLE HEART (www.kishu.cz). V současné době mají za sebou již 4 vrhy.
Poměrně zdravé plemeno
Mezi zdravotní komplikace, které mohou jedince tohoto plemene potkat, patří nejčastěji hypotyreóza (problémy se štítnou žlázou). Setkat se můžeme i s environmentální alergií, což je syndrom mnohočetné citlivosti na chemické látky, respektive neúměrná citlivost na nízké koncentrace mnoha chemických látek znečišťujících vodu, potravu, ale třeba i prostředí, kde se pes nachází. Jiné alergeny mohou vyvolat kožní problémy, nezřídka v návaznosti na určitý druh krmiva (potravy). Dalším ne neobvyklým problémem kishu může být entropium, které není jen estetickou oční vadou. Někteří jedinci mohou mít problémy s nadváhou.
U všech zmiňovaných potíží je na vině genetika. Proto by takto postižení jedinci neměli být v žádném případě připuštěni do chovu. Chovatelské kluby poslední dobou vyžadují při zařazení jedince do chovu DNA testy různého rozsahu. Zaměření na zdravé odchovy je důležité u všech plemen.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Jedná se o středně velkého psa, silné a kompaktní konstituce. Je téměř čtvercového formátu, přičemž poměr kohoutkové výšky k délce těla je 10:11.
Pro hlavu kishu je typické široké čelo, poměrně strmý stop, se slabou čelní rýhou. Nosní houba je vždy černá, u bílých jedinců je povolena masová barva. Nosní hřbet je rovný. Tlama je poměrně silná, klínovitého tvaru a zužující se. Skus je nůžkový, v některých zemích je běžný i klešťový. Oči jsou poměrně malé, téměř trojúhelníkové, posazené daleko od sebe a mají být tmavě hnědé. Uši jsou malé, trojúhelníkové, maličko nakloněné vpřed a pevně vztyčené. Krk je silný, vysoký kohoutek přechází v rovný a krátký hřbet. Hrudník je hluboký, břicho vtažené, předloktí rovné, nadprstí mírně šikmé. Stehna jsou dlouhá, bérce krátké. Ocas je vysoko nasazený, silný, nesený silně zatočený nebo v srpovitém oblouku nad hřbetem. Pokud je ocas natažen, špička dosahuje téměř k hleznům. Prsty na tlapkách jsou dobře klenuté a těsně přiléhající. Drápky tvrdé a nejlépe tmavé barvy.
Krycí srst je hrubá a rovná, podsada měkká a hustá. Kishu má dvojitou srst, která se skládá z hrubých vnějších pesíků a husté podsady. Srst na lících a na ocasu je poměrně dlouhá. Barva srsti je jednobarevná, nejčastěji bílá, povolená je však i červená a sezamová (červenobéžové chlupy s černými špičkami). Jednobarevné zbarvení (jakékoli kromě bílé) se označuje souhrnným názvem „yushoku“.
Výška v kohoutku u psů je 52 cm, respektive 49–55 cm, a u fen ideál dosahuje k 46 cm, rozmezí je pak povoleno mezi 43–49 cm. Za vyřazující vady se považuje např. silný předkus nebo podkus, svěšený ocas nebo krátký ocas, ale také třeba bázlivost.
