Pět tisíc kilometrů Afrikou

Do cíle cesty, na letiště Tambo u Johannesburgu, chybí posledních 200 kilometrů. Jsme v místě, kde žije slon, který miluje stříbrné volkswageny. Pár měsíců před naší loňskou listopadovou návštěvou se tu už podruhé obkročmo vyřádil na VW Polo, z něhož zbyl vrak na vyfouknutých gumách a vysoukali se z něj dva šokovaní (a jinak nezranění) turisté.

My se nebojíme, i když značka a barva sedí. Náš stříbrný VW Transporter by mu přece jen měl dělat potíže, je o hodně větší než Polo. Ničit ho není třeba, to jsme během skoro pěti tisíc kilometrů Afrikou natočených po JAR, Botswaně a Zimbabwe obstarali za něj. Je tu poslední zastávka, park Pilanesberg.

Divočina à la zoo

Blízkost velkých měst, Johannesburgu a Pretorie, dělá z parku něco jako rozlehlou zoo na 572 kilometrech čtverečních. Zatímco v Krugeru člověk má občas pocit skutečné divočiny, tady je provoz jako na Václaváku. Ovšem oč více je turistů, o to hustěji jsou tu vysázena zvířata. Lvi, nosorožci, sloni, hroši, žirafy – všechny jsme viděli během jediného dne. Pro ty, kteří přiletí a místní fauna je jen jejich okrajový zájem, ideální místo! Čtyřnohé kolosy si odškrtnou během chvíle a můžou vyrazit za dalšími zážitky. Třeba na pobřeží – ať už východně k Indickému oceánu, či na západ k Atlantiku. Nebo na jih do rozlehlých vinic, hlavně tedy do toho příslušenství, kde se koštuje.

První snídaně

Ubytovat se v Pilanesbergu byl v době naší návštěvy problém a jeho řešení si vyžádalo na zdejší poměry poněkud víc peněz, než je standard. Nás čtyři přišla až nepotřebně rozlehlá chatka (jiná nebyla) v Golden Gepard Resort celkem na 5 tisíc korun. Nutno přičíst k dobru, že poprvé během dovolené byla v ceně i dobrá snídaně v nedaleké restauraci. Příjemnou premiéru následovala vzápětí další – poprvé za celou dobu se spustil déšť.

Sedm parků

Je tu konec dvoutýdenní cesty. Navštívili jsme sedm parků, tři státy, najeto máme 4 780 kilometrů. Jednou jsme v Krugeru prorazili o ostrý kámen gumu, dvakrát se trochu zahrabali v zimbabwském písku, podvozek odřeli v botswanském veledíle… Na nekonečně rovných silnicích jsme při rychlé jízdě nabrali čelním sklem několik hrdliček a taky kamenů, takže koukáme na svět skrz malého pavouka. Jiné nehody nás v zemích, kde se jezdí vlevo, nepotkaly.

Pavouk nevadí

Cestou na letiště svěřujeme vůz do péče zdejší „myčce“. Čítá dva páry šikovných rukou, asi 40 minut práce. Randů už máme málo, ale na tohle stačí: cena vychází v přepočtu na 50 korun. Sem bych klidně jezdil i se svým autem. Předávka na letišti probíhá hladce, to poslední, co bylo třeba zvládnout, máme za sebou. Od kamínku nakřápnuté čelní sklo technika ani nezajímá, neptá se, jak pavouk vznikl a kdo se o to přičinil, vše řeší pojistka. Plni afrických zážitků se těšíme domů, ale už před nástupem do nebeského Titaniku jménem Airbus 380 máme v hlavě: Kam vyrazíme příště?