Zařazení: bojová plemena (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina E1)
Původ: za zemi původu se v rámci Evropského svazu i u nás považuje Japonsko, ale třeba Britové prezentují původ tuzo následovně: USA a Evropa, základem šlechtění byla plemena orientální krve
Kroužek: kohout 16 mm, slepice 15 mm
Původ plemene je opředen řadou nejasností, a tak je dokonale charakterizuje slovní spojení: tuzo – tajemné plemeno z Východu. Pojmenování tuzo v Japonsku známé není ani nikdy nebylo pod tímto názvem zahrnuto do Japonského standardu, ba co víc, nezmiňovaly se o něm ani knihy vydané po roce 1800. Japonští znalci drůbeže tuzo, jak je známe dnes, určili jako nankin shamo – malé plemeno bojovnic s úzkým, svěšeným ocasem. Nankin shamo ale neměly větší hmotnost než 1 kg. Malí bojoví kurové byli také uváděni jako tuzi nebo tsuji. Podobným plemenem mohly být také ashura, ty ale v Japonsku vymřely na začátku 20. století.
Náš vzorník uvádí, že v Japonsku byly vyšlechtěny již v 15. století. Jisté je, že do Evropy byly tuzo dovezeny až z Ameriky, a to v roce 1965 holandským chovatelem Wulffe-Palthe. Ten tuzo popisuje jako plemeno zvláštního vzhledu, které připomíná draky ze starých japonských obrazů. Předpokládá se, že vznikaly z malých indických a japonských bojovnic typu asilek (Kina, nankin shamo). Do Německého standardu byly zařazeny v roce 1983.
Díky výrazně vzpřímenému trupu a poněkud vyššímu postoji působí tuzo velmi elegantním dojmem. Typický je malý tělesný rámec, vejčitý tvar trupu, vyvinuté osvalení a značně obloukem nazad prohnutý, nepříliš silný krk. Krční závěs je jen krátký, dosahuje jen do úrovně ramen. Důležité je udržení všech znaků bojového plemene.
Jak už bylo zmíněno, jde o malé plemeno bojovnic, v prvním roce se požaduje hmotnost u kohoutů 1,4–1,7 kg, min. 1,0 kg, max. 2,2 kg, u slepic 1,0–1,3 kg, min. 0,7 kg, max. 1,8 kg. Starší kohouti mají mít 1,5–1,9 kg, min. 1,3 kg, max. 2,4 kg, slepice 1,1–1,5 kg, min. 0,9 kg, max. 2,0 kg.
Středně dlouhý trup je velmi vztyčený, rovná záda se k zádi zřetelně zužují a strmě spadají nazad. U slepic je postoj méně vzpřímený. Prsa musí být výrazně klenutá a delší, vysoko nesená. Břicho je jen úzké, málo vyvinuté.
Pro kratší, poměrně širokou zaoblenou hlavu jsou typické zřetelné nadočnicové oblouky zakrývající perlové až nažloutlé oči. U mladých zvířat mohou být oči i žluté, až oranžové.
Hlavu, výrazně předsazenou před oblouk krku zdobí malý trojřadý hráškový hřeben červené barvy. Jen u černých a modrých mívá hřeben tmavý nádech. Také obličej a ušnice dvou uvedených rázů bývají tmavší. U ostatních rázů jsou červené, u všech malé a jemné, jen mírně svraštělé. Laloky bývají jen velmi málo vyvinuté. Nahrazuje je kožní řasa – uzdička. Stará literatura zmiňuje také černý jazyk, u dnešní populace tuzo se ale nevyskytuje. Krátký, silný, zahnutý zobák je zbarvený v závislosti na barevném rázu.
Charakteristický ocas je mírně zahnutý, svěšený, úzce nasazený. Měl by být delší, s nepatrně zahnutými šavlovitými srpy.
Pro krátká, vysoko nasazená křídla jsou charakteristické zřetelně vystupující ramenní oblouky. Jinak těsně přiléhají k trupu.
Postoj je vyšší a široký, holeně zcela viditelné, středně dlouhé, zmasilé, dopředu lehce prohnuté, s mírným ohybem u hlezna. Běháky by měly být středně dlouhé a silné, značně k zádi posunuté. Zajímavé jsou černě zbarvené ostruhy.
I barva běháků je závislá na barevném rázu, požadavky jsou uvedeny v tabulce. Požadavky na zbarvení běháků se v jednotlivých státech různí, např. v Nizozemsku se požadovaly ještě nedávno žluté běháky. Pan A. Sedlák ve svém článku uvádí: „Ve většině evropských států chovatelé upřednostňují barvu kůže světlou a běháky masové. Podle jejich názoru zvířata se žlutými běháky a kůží mají kratší nohy, méně vzpřímený postoj a poněkud hrubší hlavu. Tento poznatek mohu potvrdit také ze svého chovu. Dělá to na mě dojem, že se jedná o pozůstatek zvířat, která byla dříve šlechtěna do podoby asilek.“ Kratší, řídké, tvrdé opeření těsně přiléhá k trupu. Podobně jako u jiných bojových plemen se zbarvení posuzuje mírněji.
Závažnou vadou jsou nedostatky typu a postoje či jakékoli deformity. Ze závažných vad se vyskytuje dlouhá špičatá hlava, dlouhý a slabý, špičatý zobák, příliš velké laloky nebo chybějící laloky u starších zvířat, jiný než standardem určený hřeben. Do chovu nezařazujeme zvířata s tmavýma nebo červenýma očima. Nežádoucí je nízko nesený trup, slabé osvalení, chybějící obloukovité prohnutí krku, výše nesený ocas, nízký postoj, krátké holeně a běháky nebo kravský postoj. Vadou je také bohaté, kypré opeření, nebo naopak vyskytující se nažiny.
Nejčastějším barevným rázem jsou černé, nechovají je jen Francouzi. Ve Španělsku je tento ráz jediným uznaným. Požaduje se zelený lesk, příměs bílé nebo rezavé barvy v malém rozsahu se posuzuje mírně.
Většina evropských států zná tuzo i v bílé barvě. U tohoto rázu se trestá silný žlutý nádech nebo příměs peří jiné barvy. Také Britové uznávají černé, tolerují modré a bílé.
Peří modrých bojovnic tuzo by mělo být v ucelené, šedomodré barvě, u kohoutů je žádoucí tmavší odstín. Trestají se bílé plochy v peří křídel a ocasu červené peří v závěsech či zrzavý nádech. Nevhodná je také světlá barva běháků u mladých zvířat.
Černé bíle skvrnité se chovají jen ve Francii a v Polsku, také u nich se vyžaduje zeleně lesklé peří. Čistě bílé pera v letkách jsou tolerována. Nežádoucí je převažující bílá u mláďat nebo příměs jiné barvy. Černé zlatokrké mají v Německu a na Slovensku.
Černé tuzo byly v Německu uznány v roce 1983, bílé až v roce 1998, mladými rázy jsou zlatě pšeničné (2003), modré (2005), posledním uznaným rázem byly černé bíle skvrnité (2007).
Občas se na fotografiích objevují další rázy, které nejsou zatím uznané. Jde např. o modré bíle skvrnité, divoké, modře divoké, modré zlatě pšeničné, červeně sedlaté nebo bažantí.
Užitkovost
Požadavky na snášku i údaje od chovatelů se liší. Zatímco jedni uvádějí poměrně vysokou snášku v rozmezí 120–140 vajec, další uvádějí jen 80 vajec. Vejce jsou bílá nebo smetanově zbarvená. U násadových vajec se požaduje minimální hmotnost 35 g, chovatelé ale udávají hmotnost těsně pod hranicí 40 g.
Na rozdíl od většiny ostatních plemen bojovnic tuzo rychle rostou, vynikající je jejich zmasilost i jatečná výtěžnost. Využijí je také chovatelé bažantů jako náhradní kvočny.
Tuzo jsou nenáročné, chov je snadný – až na jednu skutečnost: už kuřata mají vražedné sklony a tvrdě bojují. Podmínkou zdárného odchovu je zajištění dostatečně velkého prostoru i napáječek a krmítek a také úkrytů, kam by se méně úspěšní jedinci mohli schovat. Chovatelé ale uvádějí i relativně snášenlivé jedince. Ke svému chovateli se tuzo chovají mírně a přátelsky, dají se snadno ochočit. Ve výbězích pro tuzo je potřeba zabezpečit poměrně vysoké oplocení – tuzo jsou poměrně dobrými letci a jsou velmi, velmi zvědavé.
Slepice jsou zatvrzelými kvočnami, jsou schopny vysedět i několik násad po sobě. Také o kuřata se starají vzorně. Nedoporučuje se líhnutí v líhni. Může se vyskytnout problém s oplozeností vajec, a to zejména tehdy, pokud se kohoutovi přiřadí více slepic. Mladé kohoutky lze rozlišit od slepiček podle hřebene, který je u kuřic plošší, mají tmavší kůži obličeje, a také podle toho, že slepičky mají níže nesený trup.
Kohouty tuzo lze vystavovat v osmi měsících, slepice potřebují o něco více než půl roku.
Krmení musí zahrnovat dostatek bílkovin a minerálů, základem krmné dávky by měla být směs obilovin. Vhodným doplňkem je zelené krmení.
Zahraničí
Informace o speciálním sdružení pro záchranu bojovnic tuzo v Německu naleznete na stránkách www.tuzo.de. Je zde řada zajímavých informací včetně seznamu chovatelů tuzo. Klub byl založen v roce 2003, a i přesto, že jeho začátky nebyly jednoduché, po sedmi letech měl téměř 50 členů. Na 11. speciální výstavu tuzo se můžete zajet podívat 21.–22. 11. 2015 do Gochsheimu. Kromě evropských zemí jsou tuzo oblíbené také v Severní i Jižní Americe. Vyskytují se zde také variety s tmavou barvou kůže či vousy.