Naučte se o nás starat

Pokračování z FAUNY č. 16.

Vybíráme si zvíře

Obecně platnou zásadou tohoto důležitého kroku je směřovat od jednoduššího ke složitějšímu. Začít jedincem nebo druhem málo náročným. Když si ověříme své možnosti, schopnosti a trpělivost, můžeme přejít k choulostivějším chovancům. Dáváme přednost živočichům narozeným a odchovaným v České republice nebo v Evropě před importy. V Evropě žijící zvířata jsou aklimatizovaná, zvyklá na náhradní stravu a přivyklá blízkosti člověka. Jsou zpravidla prostá parazitů. Dovezená zvířata se obvykle nalézají v hlubokém stresu. Nemusí jim vyhovovat nové klima, odmítají neobvyklou potravu a bojí se lidí. Nepřítomnost parazitů je výjimkou, spíše jsou jimi doslova zamořena. Stačí pak malý podnět, jakým je další manipulace a transport k novému chovateli a nesmírně namáhaný organismus se zhroutí. Celkovým vyčerpáním všech rezerv, díky parazitům nebo bakteriím. Existují zárodky, běžně se vyskytující ve zdravých zvířatech a žijící s nimi v míru. Při oslabení jakéhokoli druhu se z nich stanou nebezpeční nepřátelé, kteří dokáží zahubit hostitele bakteriální sepsí (otravou krve) v několika hodinách. Divoká zvířata jsou zvláštní právě tím, že si nemohou dovolit vypadat nemocně. V přírodě by okamžitě přišla o teritorium, partnera nebo o život. Proto se velice dlouho (a úspěšně) tváří zdravě.

Volíme mladé jedince, ale ne mláďata

Nemáme-li možnost výběru a musíme sáhnout po čerstvě dovezeném zvířeti, pak volíme mladé jedince, ale ne úplná mláďata. Mladí živočichové jsou adaptabilnější a méně opotřebovaní. Toto pravidlo platí i pro výběr v obchodě nebo na burze. U mladého zvířete sice budeme čekat na dosažení reprodukčního věku, ale zatím se s ním seznámíme, eventuálně mu vybereme (alespoň podle svých představ) ideálního partnera. Starší zvířata nemusí být chovná, ostatně právě proto je může původní majitel prodávat a snadno tuto skutečnost zatají. Ideálním stavem však je, podaří-li se odebrat zvířátko narozené a odchované u známého chovatele. Představí nám jeho individuální zvyky, nezatají případné nedostatky a poskytne rady k dalšímu chovu.

U ryb vybíráme jedince čilé s nepoškozeným zevnějškem. Všímáme si stavu ploutví včetně ocasní a každé neobvyklé skvrny na povrchu těla. Drobné tečkovité útvary mohou být přítomní povrchoví parazité, vatovité chomáčky porostem plísně, zachycené na poškozené kůži. Zranění na okraji tlamky, způsobené nárazy ryb na stěny nádoby mohou být ložisky budoucí infekce. Odstávající skřele a namáhavé dýchání opět může signalizovat parazity, usazené na povrchu žaber. Vlákna trusu, která rybky tahají za sebou, oznamují zažívací katar nebo opět parazity. Nápadně velká hlava s drobným tělíčkem a propadlé bříško prozrazují jedince špatně přijímající potravu nebo zakrnělé. Absence ploutve, části skřele nebo několika šupin nemusí být pouze následek zranění, ale také blízké příbuznosti předchozích generací.

Znaky, podle kterých vybíráme

Znakem prosperujících žab jsou plná stehna a málo vyčnívající kyčelní hrboly, u ocasatých obojživelníků kořen ocasu. Velice důležitá je neporušenost povrchu těla. Jakékoli drobné zranění se může stát ložiskem plísňové infekce, na kterou jsou obojživelníci velice citliví.

U krokodýlů se prodávají téměř vždy mláďata. I když se nám velice líbí, musíme zvážit, zda nejde o druh, který příliš vyroste.

Přece jen je rozdíl mezi druhy dorůstajícími několik metrů (nejčastěji krokodýl nilský, americký či největší z nich krokodýl mořský) a mezi druhy, dosahujícími maximálně 150 cm) krokodýl čelnatý, kajman klínohlavý nebo hladkočelý). Krokodýl delší dvou metrů je už prakticky neprodejný a nakonec budeme rádi, ujme-li se ho zoologická zahrada. Zdravý krokodýl má silný kořen ocasu a ostražitě sleduje okolí. Vyhýbáme se jedincům s jakoukoli deformací trupu, naopak nevadí absence několika zubů (časem dorostou).

Výběr suchozemské želvy je do jisté míry otázkou času. Máme-li ho dostatek, volíme zvíře, které nejdříve vysune hlavu a končetiny a začne se pohybovat s přihlédnutím k jeho fyzickému stavu. Ten se pozná porovnáním hmotnosti s ostatními želvami a podle plnosti měkkých tkání zadních končetin. Všímáme si jasnosti očí a symetrie čelistí. U některých jedinců může přerůst okraj horní čelisti tak, že vylučuje přijímání potravy. Obtížně se hojí jakékoli hlubší poškození krunýře. Odchov suchozemských želv je v zajetí zanedbatelný. Čerstvé importy bývají plné vnitřních i zevních parazitů, zejména klíšťat. Obhlédneme i okolí kloaky, která je u průjmujících jedinců mokrá nebo olepená trusem.

U vodních želv vybíráme exempláře, které čile plavou a snaží se uniknout. Deformace krunýře svědčí o metabolickém deficitu, stejně jako otoky okolo očí.

 

(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat, připravované k vydání v nakladatelství DONA.)