Modena - Nejznámější holubi 37
Historie
Severoitalské město Modena se asi nejvíce proslavilo jako rodiště Enza Anselma Ferrariho, který byl nejen známým automobilovým závodníkem a zakladatelem automobilky Ferrari, ale spolu se svým bratrem Alfrédem též vášnivým chovatelem poštovních holubů. V Modeně a okolí byl chov okrasných holubů rozšířen již od dob starého Říma. Vznikl tam triganinský modeňák, předchůdce několika plemen holubů ze skupiny slepičáků, jejichž zaoblený tvar těla připomíná drůbež. Triganino byl populární pro vynikající letové schopnosti, ale také pro neobvyklé barevné rázy, které se u jiných holubů nevyskytovaly. V roce 1876 význačný propagátor chovu modeňáků, profesor Bonizzi dokončil svoji šlechtitelskou činnost a popsal na tomto plemeni 152 barevných rázů, přičemž polovina z nich se nacházela v kontrastní gazzi kresbě, jež se dá jednoduše popsat jako kombinace barevného opeření s bílým krkem, hrudí a břichem. Roku 1878 profesor Bonizzi zaslal 50 párů modeňáků do Německa, kde vzbudili velký obdiv. Němečtí chovatelé se však nevěnovali letovému sportu, nýbrž chovu k estetickým účelům. Holuby nakřížili s florentýny a vznikl slepičák kratšího a vyššího tvaru, se širší hrudí. Křížením sice poklesl počet barevných rázů, ale byl položen základ pro šlechtění drobného německého modeňáka, kterého známe též pod označením modenka. R. C. Chavasse ze Suttonu importoval mezi lety 1876 až 1878 z Berlína první modeňáky do Anglie. Zde byli zakrátko i vystaveni pod názvem modena ve slavném Crystal Palace v Londýně. Další modeny nechal dovézt prostřednictvím německého konzulátu v Londýně Otto Neef v roce 1879. O dva roky později již byli „italští holubi plemene modena v bronzovokřídlém rázu“ podle dobového tisku „nejkrásnějším exponátem anglické národní výstavy“. V roce 1883 byl celý chov modenů nabídnut k prodeji a na výstavách se objevili až po roce 1889 díky jejich kupci Rutherfordovi. Do roku 1910 se chovy modenů rozšířily po Anglii i Skotsku. Waiter Butcher významně prošlechtil bronzové rázy a spolu s kapitánem Heseltinem se věnovali propagaci bronzových modenů. V roce 1910 byl založen díky iniciativě chovatele Holmese anglický klub chovatelů modenů. Plemeni začaly „zlaté časy“, které vlastně dosud neskončily, neboť ve Velké Británii, ale také v USA, Jihoafrické republice či dalších zemích se jedná o nejpopulárnější plemeno okrasného holuba. Do USA se modenové poprvé dostali roku 1884 prostřednictvím Harryho Rudyho z Marylandu. První zásilka přišla z Amsterodamu, další v letech 1894 a 1903 ze Skotska. Jednalo se výhradně o holuby v gazzi kresbě, plnobarevní byli dováženi za oceán až po roce 2015. Počátkem 20. století byl nejvýznamnějším chovatelem v USA Glen Obler. Po světové válce byly učiněny dovozy stovek modenů z Anglie. Zasloužili se o ně W. W. Deissier nebo Elmer S. Bird, kteří měli dostatek financí, aby zakoupili vítězné holuby z anglických speciálních výstav. Americký klub byl založen roku 1926, po druhé světové válce v něm bylo organizováno již přes 500 chovatelů. Modenové odsud zamířili do Austrálie, Kanady, ale v posledních desetiletích též do Evropy, například do Norska. „Americký“ typ modeny je výrazně odlišný od typu „evropského“, který propagují zejména chovatelé z Německa a Francie.
Dva typy modenů
Ve světě patří modena amerického typu k nejpopulárnějším holubům. Někdy je nazýván malým kingem, neboť proporcionálně opravdu připomíná zmenšeného kinga, od kterého se nejvíce liší kratším tělesným rámcem, adekvátně menší postavou a pozvednutějším ocasem. Nohy jsou u tohoto typu rovné a velmi silné, postava budí dojem výborného osvalení, krk je delší, vzpřímeně držený a velmi silný. Navazuje těžká hlava (široké a vysoké čelo) se zkráceným a široce nasazeným zobákem. Opeření je u „amerického“ modeny velmi utažené, někdy se však objevují rýhy či protočená pera na krku, která bývají překvapivě tolerována. Je to z důvodu, že holuba v takovém stupni prošlechtění plemenných znaků je téměř nemožné zachovat s hladkým opeřením hlavy a krku (porovnejte s modrými mor. pštrosy). V kontinentální Evropě je rozšířen typ méně extrémní, který působí oproti americkému poněkud zjemnělým dojmem. Je to dáno zejména poměrně krátkýma a tenkýma nohama a kratším, esovitě tvarovaným krkem, ale i drobnější hlavou, méně osvaleným a protaženějším tělem a často se vyskytujícím volným opeřením za nohama. Přesto si evropský typ nalézá řadu zastánců, což se projevilo i na poslední Evropské výstavě modenů v německém Illkirchu, kde bylo k vidění 2 300 holubů. Zatímco americký typ modeny lze přirovnat k holubu kingovi, evropský typ je připodobňován k něčemu mnohem známějšímu – k míči. Oproti původním „lehkým“ italským modeňákům jsou moderní modenové výrazně širších a ze všech stran zakulacených proporcí, s pozvednutým ocasem, širšího postoje a velmi nápadných plemenných znaků. Aby této typologie mohlo být dosaženo, bylo nutné v minulosti provést řadu meziplemenných křížení.
Charakteristické znaky US typu
Americký standard stanovil výšku modeny na 22,5 cm a délku přibližně na 17,5 cm. Délka krku a hlavy činí asi 7 cm, postava přibližně 10 cm, zatímco nohy mají délku asi 5,5 cm. Holub by měl být tak krátký, jak jen to je úměrně možné, což dnes požadují i američtí chovatelé kingů. Postava je široká, kulatá, krátká a přitom majestátní, vzbuzující dojem vzdorovitosti a síly. Předpokladem kvalitního holuba je vynikající balanc a vyváženost, jež jsou předpokladem vysoké chovné hodnoty. Nohy z trupu vychází přesně v jeho polovině. Postoj je hrdý a vzpřímený, pomyslná přímka spuštěná z očí prochází předními prsty. Hlava je výrazná, dokonale zaoblená, bez výrazného záhlaví, délky asi 6 cm a šířky mezi 3 a 4 cm. Zobák je krátký a široký, délky pouze 1,6 cm, široké a vysoké čelo je před zobák poněkud předsazené. Střed výrazných a jiskrných očí je vzdálen asi 2–3 cm od čela. Oči jsou oranžové až oranžově červené, u bílých jsou povoleny oči oranžové i tmavé, u holubů hnědé řady jsou oči vždy nepravé perlové. Obočnice odpovídají barvě holuba, u bílých jsou atraktivně načervenalé. Krk je středně dlouhý, s nevýrazným hrdlem, v nasazení velmi široký, směrem k hlavě se jen mírně zužuje, je vždy bez potřesu, s mírným prohnutím dozadu. Nejžádanější je silný, tzv. býčí krk. Trup je tak hluboký, jak jen to je možné, tvoří jednu krátkou a plynule zaoblenou linii od hrudi až k ocasu. Ocas je krátký a široce nasazený, sestává se z precizně složených rýdováků, které se zvedají v elegantní křivce. Konec ocasu by se neměl nacházet výše než 4 cm nad hřbetem, letky končí maximálně 0,6 cm před koncem ocasu. Nohy jsou rovné, co nejšířeji nasazené, vždy neopeřené.
Charakteristika evropského typu
Na široké hlavě s vysokým čelem pozorovatele zaujme nápadné, dlouze zakulacené temeno a výrazné záhlaví. Oči jsou oranžové až červené, včetně bílého rázu. Obočnice jsou zbarveny dle barvy okolního opeření. Zobák je středně dlouhý a středně silný, u bílých zřetelně prokrvený. Proporcionální rozdělení celkové výšky holuba odpovídá pojetí amerického typu. Hlava s krkem tvoří 3 díly, výška těla 4 díly a nohy 2 díly z celkové výšky. Je snaha o co nejkratší trup, tělo je ze všech stran zakulacené v půvabných křivkách. Hruď je široká, hluboká a dopředu vystupující, záda jsou široká v ramenou, krátká a dozadu jen mírně zúžená, krytá dozadu prohnutým krkem. Oči a křídelní kloub se nachází v pomyslné kolmici. Krk je silně nasazený na trup, s výraznou šíjí, nohy jsou dlouhé asi 5 cm, pokud možno kolmé, běháky jsou hladké nebo lehce zapeřené, prsty vždy holé. Bérce jsou ukryty pod opeřením dolní hrudi. Kratší a zdvižený ocas končí 2,5 cm nad vodorovnou linií hřbetu, letky přesahuje o 1 cm. Křídla u obou typů leží na ocase bez křížení. Barva drápků musí odpovídat zbarvení holuba. Trendem poslední doby je záhlaví méně nápadné, dále co nejkratší záda vlivem dozadu prohnutého krku a tvaru kolébkovitého těla, úplně rovné nohy nejsou doporučeny.
Barevné a kresebné rázy
Modena tvoří spolu s indickým i anglickým pávíkem a též poštovním holubem poněkud nesourodé společenství nejbarevnějších holubů světa, kteří se vyskytují ve všech barevných řadách včetně pigmentace hnědé a vzorků tmavého, kapratého, pruhového i bezpruhého. Na výstavách v anglofonních zemích je rozdělen do celkem 65 barevných tříd! Základní trojici, která se dále dělí, tvoří holubi plnobarevní, tzv. schietti, dále modenové v gazzi kresbě, při které je základní barva bílá. Barevné jsou hlava s obojkem, křídla včetně letek, horní část hřbetu, ocas a jeho krovky. Kresba obojku začíná u zadní části lebky, prochází asi jeden prst pod očima a pokračuje obloukovitě pod hrdlo. Třetí skupinu tvoří mandloví, nazývaní magnani. U nich dochází ke specifickému účinku strakatosti, která se projevuje mandlově žlutým zbarvením ve světlejším a tmavém odstínu s nepravidelným tmavým stříkáním, v letkách a ocase se navíc projevuje probělení. Existují též mandloví na bázi rozprostřeného zbarvení a ti postrádají mandlově žlutou složku, jsou tudíž bílí s černým, červeným nebo žlutým stříkáním či stříbrošedí s černým stříkáním. Mandlové holubice jsou světlejší. Z hlediska zbarvení se vyskytují modenové ve všech základních barevných řadách včetně holubů hnědých a khaki. Z barevných modifikátorů se nejčastěji setkáváme s projevy bronzového faktoru. U něj jsou vzorky křídelních štítů bronzové s černými okraji per nebo sulfurové s šedohnědými okraji. Obdobný projev se vyskytuje u hnědých a khaki. Vzácností nejsou ani indigo a andaluští, strakové, bělouši a tygři, levanduloví, zlatí, recesivně červení a žlutí, opáloví, redukovaní či značně populární bílí.
Způsob chovu a výstavnictví
V posledních letech v rámci Evropy probíhají rozsáhlé diskuse o verzi evropského standardu pro posuzování těchto holubů. Určující zemí je Velká Británie, jejíž standard je od dob Holmesových měněn jen mírně a odpovídá americkému směru šlechtění. Lobby chovatelů z Francie a Německa se snaží prosadit evropský standard odpovídající „kontinentálnímu“ typu. Dle mého názoru je míchání obou typů do jednoho standardu medvědí službou a měly by platit dva vzorníky (americký modena, evropský modena). Jen tak bude moci být šlechtěn modena efektivně a ku prospěchu věci. Modena je typickým slepičákem, létá velmi málo a těžkopádně. Vidíme ho spíše na podlaze holubníku a voliéry než na jeho střeše. Hodí se tak i pro chov v moderní zástavbě, kde holubář chce holubům poskytnout volný pohyb po zahradě a nechce si narušovat sousedské vztahy. Holubník i voliéra by měly být dostatečně prostorné, s ohledem na sice klidné, ale občas teritoriální chování těchto překvapivě temperamentních holubů. Velikost budníků postačuje střední, hnízdní misky se hodí hlubší než u obvyklých plemen. K zabránění mačkání vejcí je vhodné vložit na podlahu hnízd kokosové či jutové vložky, v nouzi aspoň hobliny se slámou. Společný chov s jinými plemeny je možný, ale většinou se praktikuje z důvodu náročných proporcí těchto holubů chov speciální. U problematických párů někdy chovatelé volí umístění v individuálních boxech, kde mají samci klid k odpáření. Chůvky jsou využívány převážně u amerického typu, ale ani tam nejsou nezbytné. V krmné dávce těchto holubů se uplatní luštěniny i běžné zrniny. Opatrní bychom měli být s podáváním kukuřice, která má velmi pozitivní vliv na výsledné zbarvení očí, ale holubi po ní mohou být zatučnělí, což je při posuzování veliký handicap. Chovatele modenů sdružuje v České republice Klub chovatelů slepičáků, na jehož internetových stránkách zájemci o pořízení modenů mohou čerpat cenné informace.
