Kavkazský pastevecký pes

„Jmenuji se Apollo, jsou mi dva měsíce a nemám rád nespravedlnost, ignoranci od svého pána, malou zahradu, obojek a vodítko (i když kvůli svému pánovi to snesu), velké vedro a plno dalších věcí. Moje plemeno se objevilo již před 600 lety. Moji předkové se nacházeli v místech Kaspického a Černého moře, ale osud mě zavedl až do pohoří Kavkazu. Od něj je odvozen také název mého plemene. Na Kavkazu nás učili hlídat velká stáda ovcí před medvědy, vlky, ale i lidmi, kteří chtěli krást ovce. Vím, že tři dospělí „kavkazani“ dokážou zabít velkého medvěda. Ani se tomu nedivím. Však i já budu mít jednou 70 kg a 62 cm v kohoutku. Jsem velice sebevědomý, protože z našeho plemene se vždy vybírali pouze ti nejsilnější jedinci.“

Povaha

O mojí povaze se dočtete všechno možné. Většina z toho je pravdivá, ale nesmíte zapomínat, že se inteligencí hodně blížím lidem, takže každý z nás je originální a výjimečný pes. Je to stejné jako s lidmi. Všichni lidé mají stejnou gestikulaci při určitých situacích a ta je neměnná už po tisíce let, protože to je přírodou dané. Jenomže mluví, chovají se a vypadají jinak. Stejně je to i u psů. Také máme základ stejný, ale určité povahové rysy získáváme od svého pána, který nás vychovává. Moje genetická výbava mi říká, že se jedná o něco naprosto normálního, štěkat na lidi a psy, kteří se potulují okolo pozemku, jejž hlídám. Proto i kdyby se snažil můj pán sebevíce, nemá naději na to, aby mě to odnaučil. Nesnáším nespravedlnost, jsem empatický. Dokážu reagovat na všechny vaše pocity. Jak to poznám? Třeba z potu, dechu, chůze, gestikulace a pohledu. Rozeznám, že máte strach, a dostanu ho taky – a pak koušu.

Každý jedinec našeho plemene je trošku jiný. Ve skutečnosti máme rádi děti a společnost, ale poznáme falešného člověka. Situace do jisté míry vyhodnocujeme sami. Bývám často tvrdohlavý, ale pokud můj pán umí asertivně jednat, vyhovím mu, protože on je pán. Když žiji v rodině, tak ji miluji, pokud se ke mně chovají slušně. Snesu těžké podmínky a hodně bolesti, ale myslím, že je to zbytečné. Můj pán si mě získá skrze pochopení a lásku. A nerad to říkám, ale důslednost musí být namístě. Pokud mi můj pán odpouští všechno, co udělám, tak si pak dělám, co chci, a je mi zcela jedno, že mu to vadí. Můj pán mi musí ukázat, že je vůdce smečky. Poslouchám toho, kdo je alfa samec.

Mám dokonalou paměť. Když někdo ublíží mně nebo mému pánovi, budu si to pamatovat. Pokud mně ublíží můj pán, je možné, že mu nebudu věřit. Je potřeba se mnou jednat s respektem.

 

K zapamatování

• Mé plemeno není snadné na výchovu, takže pokud nemáš zkušenosti s výchovou psů, pořiď si rybičkyJ.

• I když máš zkušenosti s výchovou psů, přesto si o mně hodně čti, vyprav se do nějaké chovné stanice „kavkazanů“ a popovídej si se zkušenými chovateli.

• Radím ti dobře, pokud bydlíš v bytě, uvažuj o jiném plemeni, spokojenější budu na zahradě, kterou budu moct hlídat.

• Důležitý je pro mě kotec, na to nezapomeň. Proč? Protože ne každého na svém pozemku snesu. Jistě, nemám rád zavírání, ale stačí, když tvůj kamarád do tebe z legrace strčí, chytne tě kolem krku – je docela pravděpodobné, že budu reagovat obranou.

• Jestli máš nízký nebo méně bytelný plot, budeš muset udělat nový.

• Jako štěně toho moc nesežeru, ale postupně spořádám více a více. Hlavně musím mít hodně vitaminů a pestrou stravu, jinak budu mít slabé kosti a nebude mi dobře.

• To nejdůležitější, co může být, je čas. Pokud ho nemáš na výchovu psa, tak si nepořizuj „kavkazana“ a snad ani žádného jiného psa. Já potřebuju, aby se mně páníček věnoval. Potřebuju cítit svého pána, chci, aby se mě dotýkal a hrál si se mnou. Formou hry mě totiž v prvních týdnech a měsících vychovává.

Poprvé doma

Když si domů přivezeš „kavkazana“, musíš mu vše ukázat. Nepodceňuj to. Musíš s ním mluvit. Mluvit, mluvit, mluvit, jinak ti neporozumí. Ukaž mu, kde co máš. Kde bude jíst, spát. Představ mu členy rodiny a řekni, co jsou zač. Buď na něj hodný, protože si uvědom, že jsi ho vzal od smečky. Důkladně ho nech si všechno očuchat. Nezapomeň, že u tebe doma to nezná a neví, jak to tam chodí. To vše ho musíš naučit. Pokud máš i jiného psa, seznam je a vysvětli mu, kdo to je. Možná ti bude připadat, že máš před sebou hloupé štěně, ale opak je pravdou.

Hračky, vodítko, procházka

Můj pán je šikovný, prostřednictvím hraček a her mě učí určité povely, které budu pro život potřebovat. Naivně si myslí, že to nechápu, ale chová se ke mně hezky, tak proč bych ho neposlechl. Například když se přetahujeme, tak najednou řekne Pusť to! – většinou pustím, protože mě za to pochválí a dostanu pamlsek. Později přidal povel Sedni. Pokaždé si hrajeme a on řekne Pusť to!, Sedni! Pustím, sednu, pochválí mě, dostanu pamlsek. Celkem slušně zvládám povel Ke mně. Někdy si ale prostě dřepnu na trávu a čekám, jak se pán zachová. Povel většinou zopakuje, a když nechci přiběhnout, tak čeká. Nakonec pokaždé přijdu, protože vím, že by se zlobil. Povel Ke mně je základním stavebním pilířem poslušnosti. Svého hafana to musíš naučit.

Obojek. Na co, proč, bože… Přišel ke mně, sedl jsem si. Dal mi pamlsek a nechal mě čuchnout k obojku. Snad si nemyslel, že ho budu jíst. No, nevadí.  Očuchal jsem to, abych mu udělal radost, a spapal jsem pamlsek. Potom mi nasadil obojek. No, ze začátku to bylo strašné, ale nakonec jsem se smířil s tím, že ho budu nosit. Obojek není tak strašný, horší je vodítko.

Nejsem pes určený pro vodítko, ale musím s ním umět chodit. Tady to chce hodně trpělivosti, protože žádný pes ze začátku nemá rád vodítko, hlavně „Kavkazan“. Začali jsme tak, že mi opět dal očuchat vodítko. Potom mi ho nasadil a zkoušel se mnou chodit po zahradě. No teda, ten má ale nervy. Nešel jsem. Ne! Bylo vidět, že má zkušenosti, protože mě netáhl smykem po trávě ani na mě neřval. To by mu bylo k ničemu. Nicméně ten den jsem po zahradě moc nechodil. Hlavně jsem neviděl důvod courat po svém pozemku, který mám hlídat na vodítku. Co ten můj pán vymyslel? Druhý den přinesl hračku. Velkou červenou pískací kost.

Jsem nebojácný a statečný pes, ale měl jsem strach, jak to píská. Vypadalo to, jako když můj štěněcí kamarád brečí. Jenomže můj pán? Hlava chytrá. Klekl na kolena, začal si s ní hrát jako pes a ukázal mi, že se není čeho bát. Za chvilku jsem si s ní také hrál. Odpoledne opět přišel s vodíkem a hráli jsme si na vodítku s gumovou pískací hračkou. To mě bavilo a chvílemi jsem i zapomněl na vodítko. Další den mě vzal na procházku za barák do aleje. To bylo strašné, něco nového. Pán mě vedl a pokaždé, když jsem se zasekl, mačkal hračku a tím, jak pískala, mi vlastně připomněla, že když půjdu, budeme si hrát. Velký chyták od mého pána, na který jsem skočil. Po nějaké době přestal s hračkou pískat a jenom ji hodil na zem a já šel. Na kraji cesty mě vždy pustil a já mohl běžet, kam chci, ale jsem ještě malý, tak jsem se držel u něj, i když mi tvrdil, že mohu běžet. Jsem rád, že můj pán má plno času a může chodit ven dvakrát denně. Díky tomu jsem se naučil respektovat vodítko a vybít energii. To prospívá mně i pánovi. Takže jestli nemáš čas chodit s námi ven, pořiď si domů třeba morče.

Socializace

Poznal jsem svého pána, mou rodinu, zahradu, blízké okolí včetně sousedů. Teď přišel čas poznat okolní svět. Hrál jsem si s malými dětmi, dospělí si mě hladili. Dokonce jsem i kňučel, když jsme odcházeli. Jednou budu mít okolo 70 kg, musím se naučit kamarádit s ostatními lidmi a pejsky.

První výlet byl pro mě náročný. Jeli jsme autobusem a dostal jsem takovou věc na čumák, která mi nejdříve vadila, ale pak jsem si na ni zvykl. Jeli jsme autobusem hodinu a pak šli parkem pěšky. Potom vlakem, ten byl lepší, více místa. Můj pán je velice důsledný, nezapomněl, že musím po cestě něco pít a jíst. Když jsem nakoukl čumákem do jeho batohu, byla tam miska, voda, piškoty, granule a noviny (kdyby se mi chtělo v dopravním prostředku na záchod). Po cestě mi páníček ukazoval město, auta, domy, lidi. Líbilo se mi, jak říká: To je dobrý, to je jenom auto. V pohodě, to je kamarád, ten nám neublíží. Pokaždé, když jsme někoho potkali, mi ho představil a vysvětlil, že se nemusím bát. S postupem času jsem se naučil, že většina lidí není hrozba.

Při prvním výletu mě vzal ke své kamarádce daleko od domova. Cesta byla v pohodě, akorát bylo vedro. Jeho kamarádka měla rotvajlerku. Líbila se mi, ale nechtěla si hrát. Respektovala, že jsem na jejím území, ale hrát si nechtěla. Večer, když šli spát, mě ale naučila hlídat. Nemohl jsem se dočkat, až to doma předvedu. Po cestě jsem byl unavený a pán taky. Rozvalil se na gauči venku, já si lehl pod něj a na vše, co prošlo okolo plotu, jsem si štěkl. Pokaždé to pána vzbudilo, ale pochválil mě a spal dál. Následující den mi vysvětloval, že nemusím štěkat na všechno, co se jenom pohne před domem.

Trestání

Uvedu příklad – tvůj pejsek dělá doma loužičky, přitom má i otevřené dveře. Pokud mu desetkrát vysvětlíš, že se to dělá venku, dovedeš ho tam, a přesto to nerespektuje, musíš zakročit. Můj pán mi to vysvětlil takto. Udělal jsem poněkolikáté loužičku na chodbě. Když to viděl, zavolal si mě a já věděl, že se něco stalo už jenom proto, jak koukal naštvaně. Zalezl jsem pod stůl a koukal na něj. Zvýšeným hlasem říkal: Co to je? Kde máš čurat? Venku, ne v domě! Potom mně sebral mé tři hračky a uklidil je do skříně. Vzal hadr a utřel to po mně, hodil hadr vedle mě a odešel ven sednout si na schůdek. Naprosto mě ignoroval. Pod stolem jsem kňučel, ale on se ani neotočil. Trhalo mi to mé psí srdce, když si mě nevšímal. Utíkal jsem za ním ven se usmířit. Sedl jsem vedle něj a šťouchal do něj čumákem. Nic. Sedl jsem si před něj a on dělal, že tam nejsem. To si dovolil hodně, ignorovat mě. Olízl jsem mu lýtko a on řekl Nech mě! a odešel pryč. Nějakou dobu se mi potom nevěnoval. Já ležel v jednom koutě a on seděl u stolu v druhém. Potom se mi chtělo na záchod. Odešel jsem ven a on šel za mnou. Když mě viděl, že čurám venku, vrátil mi hračky a hrál si se mnou. Takto jsem se naučil čurat venku. Pán je chytrý, věděl, že mlácení a podobné fyzické tresty na mě prostě neplatí.

Největší potrestání je ignorance. Ovšem jednou mě potrestal skutečně hodně. Kousal jsem nohu od stolu a přitom jsem věděl, že to nesmím, ale kvůli své lenosti jsem si nedošel pro hračku a noha od stolu byla prostě blíž. Viděl to. Jemně mě chytil za kůžičku za hlavou. No teda. Nedržel mě silně, ale bylo mi to tak hodně nepříjemné, že už jsem to nikdy neudělal…

Doslov majitele Apolla

Děkuji za přečtení článku. Apollo je výjimečný pes, jeho matka a otec se aktivně se věnují canisterapii. Apollo bude mít pravděpodobně mírnější povahu po svých rodičích. Je velice chytrý, ve dvou měsících se naučil povely sedni, lehni, jídlo, ke mně, nesmíš. Toto všechno zvládl za jeden týden. Nyní se plně věnujeme socializaci. Rozhodně se nebudeme učit všechny povely, protože by to bylo pro jeho život zbytečné. Tyto psy musíte učit jen to, co využijí. Už tak je tento pes časově náročný, proto je lepší učit jen základy, ale kvalitně a precizně, aby vás vždy poslechl. Poslechnout vás musí, protože jednou vyroste a bude hodně silný. Nepodceňujte socializaci s okolím, to je nejdůležitější. Povídejte si, aby znal intonaci vašeho hlasu a podle toho poznal, kdy se zlobíte, kdy máte radost nebo strach. To je také velice podstatná věc pro jeho zdravý rozvoj. Děkuji vám za přečtení článku a přeji hezký den.