Jak jsme kdysi začínali
Patřím ke staré generaci chovatelů, se starými voliérami, ve kterých se odchovalo 45 druhů ptáků – kanárů, jejich kříženců, obyčejných zebřiček a astrildů, ale i plodožraví a hmyzožraví bulbulové, kardinálové a samozřejmě papoušci těch běžnějších druhů od neofém, mníšků po alexandry, papoušky senegalské a amazoňany modročelé. U dalších 35 druhů, které jsem choval a některé chovám, se odchov nepodařil. Uvedu jen některé z nich. Majna kobylčí, Leskoptev tříbarvá, šáma, amada červenohlavá, snovač oranžový, žako, eklektus, kde je mladý samec a čisté snůšky, amazonek černotemenný – neočekávané zahnízdění v nevhodné nekontrolovatelné budce, úhyn mláďat po čtyřech dnech. Je to široký záběr. Každý druh vyžaduje něco jiného. Je to pracné a chce to hodně času a musí to člověk dělat rád. Roky jsem nebyl na dovolené, ale ve stáří si plním dětský sen.
Můj rozsah chovu pokryje zájem hlavně střední skupiny chovatelů, kteří chovají nejen papoušky, ale i ostatní ptáky, chov je baví, ale nemohou si dovolit investovat desítky tisíc do svého koníčka. Často vidím i na iFauně prezentované super voliéry a v nich létají úplně běžní, lehce odchovatelní ptáci, kteří by byli spokojeni i v méně honosných stavbách. I obyčejné a účelně vybudované zařízení může být praktické a vypadat esteticky. Domnívám se, že i většina začínajících chovatelů střední příjmové vrstvy musí počítat při investici do zařízení s tím, aby jim také zbylo na nákup osazenstva.
Ještě jsme nechodili do školy a už jsme chovali, spíš trápili kavky, ale už v devíti letech jsem dokázal dokrmit mládě holuba hřivnáče. Nebylo jednoduché vypátrat v lesích hnízdo holuba, kterého jsme víc slyšeli, než viděli, jak byl plachý. V hnízdě byla dvě vajíčka. Při příští návštěvě už jsme s o dva roky starším kamarádem neodcházeli s prázdnou. Kamarádovi holoubě se sotva se rozvíjejícími brky uhynulo, mně se ho podařilo do samostatnosti dokrmit. Vzpomínám, že jsem na radu starého holubáře krmil mládě nabobtnalým hrachem, a protože po přinesení z lesa měla holoubátka úplně modrý trus, usoudili jsme, že je staří krmili borůvkami, a tak jsem je též přidával. Divím se, že při této stravě z mláděte vyrostl krásný holub, volně létal, vracel se do horního kotce králíkárny, kde byl krmen. Dnes je to běžný pták i pražských parků. Tehdejší myslivci by tomu nevěřili.
Kavky
Skoro každý kluk měl ochočenou kavku. Samozřejmě jsme vyvěšovali budky, říkali jsme krby, a mladé pak vybírali. Hlavně jsme pátrali po kavce s lysinkou nebo po vzácnosti, kavce celé bílé.
V sousední obci Olešné bývala dokonce tradiční Kavčí pouť. I v našem městě byl tehdy kavek plný park. Navečer se tam slétaly přenocovat a ráno zase z města zmizely za potravou do polí a luk. Dnes renovovaný park kavky neláká. Malá skupina kavek paběrkuje na sídlištích. Jejich velká hejna nahradili zdivočelí holubi, kteří ve dne v noci, v létě i v zimě trusem ničí památky a fasády domů, zanášejí korytiny svými hnízdy, a lidé je dokonce rádi krmí. Kdyby holubi znečišťovali jejich domy, asi by je nekrmili. Doba se změnila.
Vzpomínám na chlapce z uvedené obce Olešná, který měl někdy v osmdesátých letech kavku, co ho doprovázela k autobusu, kterým děti jezdily do sousední obce do školy. Po tříkilometrové jízdě vystoupily a kavka už byla na zastávce a doprovodila je ke škole. Dopoledne poletovala kolem, někdy vlétla i do třídy v prvním patře, protože jí na okno byly dávány pochoutky, a tak místo matematiky bylo pět minut přírodovědy. Možná to bylo pro výchovu dětí účinnější než mnohé nákladné pomůcky.
Dnes kavčí budky nikdo nevyvěšuje, kavky neochočuje, nejen proto, že děti mají jiné zájmy, ale také proto, že by se dotyční nelegálním držením kavky vystavili postihu pro porušení zákona na jejich ochranu. Dřív, kdy se kavky vybíraly z hnízd, ničila se jim hnízda v komínech, bylo kavek dost. Dnes je nahradily straky, a nejen jejich zásluhou neuvidíme začas žádného drobného pěvce. Ale hlavní příčina celkového úbytku původního ptactva je jiná. Netřeba to rozvádět. Nepružnými zákony nereagujícími na změnu stavu v přírodě je pácháno často více škody než užitku. Chudáci vinaři, když přiletí stovky špačků. Jak těžkopádně se hledalo i částečné řešení jejich redukce…
Špaček
A přitom špaček se dá velmi dobře ochočit. Vzhledem a chováním se vyrovná leskoptvím a majnám, které v dovozech po devadesátém roce byly za směšnou cenu, a dnes jsou za několikanásobně vyšší cenu vzácné. Špaček přečká zimu ve voliéře i ve sněhu, pokud má závětří. Naučí se různým zvukům. Špačky jsem měl skoro každý rok. K dokrmení před vylétnutím z budky stačily namočené granule pro štěňata a trochu ovoce. Jeden špaček v poslední době byl ve voliéře sám s kosem. Naučil se jeho zpěvu, sice ne tak zvučnému, ale příjemně to zní. Nevěřil bych, že to je zpěv špačka. Je to milý, pěkně zbarvený pták, neustále v pohybu, stále něco prozkoumává svým zobákem a při krmení granulemi je jeho trus snesitelný i bez každodenního úklidu v kleci.
První literatura
Je zajímavé, že moje dětské chovatelské aktivity probíhaly mimo zájem rodičů, kteří ani neměli příliš času sledovat, co kluk ve volném čase dělá. Doma se totiž chovali užitečnější živočichové – králíci, slepice a kachny. Ale vzpomínám si, že za vysvědčení jsem v roce 1954 dostal od maminky knihu Ptáci od J. Valji s barevnými ilustracemi Karla Svolinského. V knížce je zdařile vyobrazeno 54 ptáků, většinou pěvců, někteří datlové a sovy. O každém jedinci půl strany textu. Mám knihu před sebou, dodnes neztratila na aktuálnosti. Text působí i nenásilně výchovně. Pro mě se stala podnětem se hlouběji zajímat o ptačí říši.
První andulku jsem si koupil jako vzácnost, ještě jako dospívající chlapec. Jediným zdrojem informací se pro mě stala publikace Přírodopis živočišstva vydaná v roce 1956 a hlavně časopis Rádce z Předmostí na Moravě – rádce československý rolník, jehož celé ročníky 1937 a 1938 jsem objevil na půdě. Když v něm dnes listuji, mohu říct, že to tehdy byl špičkový chovatelský časopis. Přirovnal bych ho k dnešní Fauně s širším záběrem zájmů. I dnes je zajímavá tehdejší inzerce. Hltal jsem všechny rubriky z různých oborů chovatelství i pěstitelství. Pro mě to byla učebnice, která mě přivedla nejen k chovu exotických ptáků, ale i holubů, králíků a psů. V rubrice, která se jmenovala Příroda v domě, toho o andulkách moc nebylo. Tehdy se chovali hlavně zpěvní kanáři a jejich příbuzní z naší přírody.
První chovanci
Někde jsem se dočetl, že se andulky krmí semencem, což je u andulky omyl. Jak vypadá konopí nebo jeho semena, jsem na rozdíl od dnešních dětí nevěděl. U nás na Vysočině byl všude len, brali ho hýlové a zvonci, a tak jsem si myslel, že to je ten semenec. Andulka pilně zobala, začala být načepýřená a uhynula. Strýc lékař tehdy ještě postrašil rodiče, aby andulka neměla papouščí nemoc přenosnou na lidi. Pak nastal čas studií a bylo po ptákách.
V roce 1968 mě kamarád z vojny zavedl v Brně na výstavu ptáků, hlavně tzv. drobotiny. Domů jsem odjížděl s párem zebřiček, které jsem tehdy viděl poprvé naživo. Jaké štěstí jsem prožíval, když se z budky začal ozývat chraplavý hlas mladých. Neodvážil jsem se podívat dovnitř, a když vylétla dvě mláďata, stal jsem se chovatelem. Dnes se shovívavým úsměvem na tu dobu vzpomínám.
Přibyly dvě klece, pak další, na zahradě malá voliérka ze zbytků ze stavby. Zahnízdili v ní hýlové a zvonci, samozřejmě že mláďata nedostatkem vhodné potravy uhynula. Byli tam stehlíci a kanáři. Dnes mohu říct, že to byla doba těch nejskvělejších chovatelských zážitků, s těmi nejobyčejnějšími ptáky.
Odchov kardinálů
Po roce 1973, kdy už jsem byl ženatý, již stálo na zahradě sedm dvoumetrových blokových voliér s dřevěným domkem s krmnou chodbičkou, kde samozřejmě mrzlo. Objevili se rýžovníci, amadiny diamantové, rozely pestré, Agapornis škraboškový a penanti. Pár mláďat penantů mě stál tři měsíční platy. Než jsem odchoval pěkná mláďata, byly ceny už někde jinde. Tehdy se mně také podařil opakovaný odchov kardinálů červených. Ty odchovával pouze Ing. Holuša s Ostravy. Jeho text v Chovateli se mně stal návodem při odchovu. Podrobný popis odchovu a krmení jsem uvedl v časopisu Exotář, ročník 1976 v čísle 7. Odchov se uskutečnil v krychlové voliéře o straně 2 metry, zarostlé svlačcem. Kardinálové vystlali jemnou trávou kosí hnízdo umístěné na kmenu uprostřed voliéry. Krmení nebylo jako dnes, kdy na burzách koupím různý živý hmyz a směsi. Vše se pracně shánělo. Moučné červy na sýpce a vlastní chov potemníků i cvrčků, sarančata, kobylky, mravenčí kukly apod. Výhodou byly včelí larvy. Na odchov kardinálů stačily dva tři plásty. Vždy jsem dal odvíčkovanou část a ptáci si larvy sami vybírali. Musím dodat, že tehdy to byli sytě vybarvení ptáci, a když jsem před nějakým rokem viděl v Lysé a na Exotě v Olomouci kardinála červeného, byl to vybarvením chudáček. Mláďata jsem vyměnil za timálie. Odchovu jsem nedosáhl, protože přes jednoduché pletivo výletu přišla samice o nohu i život. Chybami se člověk učil. Pro potěšení jsem si letos koupil pár přírodních neofém modrohlavých. Jsou pěkné, ale proti těm, co jsem odchovával před třiceti lety, jsou to drobečkové.
Téměř vždy jsem se zabýval chovem přírodních ptáků. V zákonech dědičnosti se totiž dodnes příliš nevyznám. Mláďata jsem nikdy nedokrmoval a ani to neumím. V případě nutnosti pro záchranu mláďat jsem je podložil jiným rodičům.
Jak to chodí dnes
V našich začátcích jsme se pídili po informacích, byli vděčni za každou knihu z těch mála, které vycházely. Pro pamětníky připomenu Jičínské listy, Exotáře a kanárkáře vydávaného po roce 1967, s různými obměnami názvu i po roce 1990. Chovatelské příspěvky z tohoto „časopisu“ jsou pro mě i dnes přínosem. Jsou to zkušenosti našich chovatelů, žádné opisované, mnohdy zkreslené poznatky někoho jiného. Rád se k mnohým příspěvkům vracím. O co jednodušší to mají dnešní začínající! Sednou v teple ke klávesnici a jsou zavaleni informacemi, pokud nejsou líní číst. Jen dokázat vybrat tu správnou informaci. Ale to už není tak jednoduché. K tomu je třeba něco vědět a mít určitou chovatelskou zkušenost.
Z diskuse na iFauně, které se dost zúčastňuji, mám dojem, že mnozí se jen ptají, místo toho, aby trochu četli a zjistili odpověď na svůj dotaz kousek dál v textu. Dotazy jsou často jednoduché a podle toho pak mnohdy vypadá i odpověď. Třeba dotaz zní na problém u papouška, ale už neuvedou jakého. Nebo co to je nářku, jak jdou ceny papoušků dolů. My před léty bychom se radovali, že vysněný papoušek je konečně cenově dostupný.
Dnes se čím dál víc objevují v diskusi na iFauně otázky: Kolik dávali výkupčí za anče, agoše, v Přerově, v Týništi? K tomu nemám co dodat, jen to, že se mně nelíbí ani takováto hantýrka. Každý živočich má svůj český název a ten bychom měli používat. A těm, co si naříkají nad poklesem cen, a nejen těm, si dovolím ocitovat tři věty Rosemary Low z čerstvě vydané knihy Chov papoušků:
„Chov papoušků kvůli dosažení zisku je ten zdaleka nejhorší důvod k rozhodnutí tyto ptáky chovat. Prakticky jakýkoli jiný rozumný projekt, do nějž můžeme vložit peníze, nám přinese větší zisky. Někdy si říkám, že snad neexistuje větší marnění časem a penězi, než je chov papoušků.“
A já jen dodám, že chov exotického ptactva je krásná záliba, ale vyžaduje znalosti, peníze a štěstí. Doba je dnes strašně rychlá. Vše chceme jasně, stručně, ale ono to tak nejde ani v přírodě. Člověk byl obdarován schopností řeči. Bude dobře, když ji nepřestaneme při vzájemné komunikaci používat.
