Eric H. W. Aldington v předmluvě ke své mimořádné knize O psí duši – povaha, psychologie a chování psa píše: „Život se psy pro mne byl od mého dětství tou nejhezčí věcí na světě. Jistě je ještě řada dalších věcí, které mám rád a které jsou pro mne významné, ctím je a dávám na ně pozor. Ale se psy to bylo vždycky něco jiného. Bylo to dobrovolné společenství bez jakýchkoli donucovacích prostředků, které sloužilo pouze k tomu, abychom se na sebe každý den těšili. Psy jsme měli jenom proto, aby tu byli pro mne a ostatní členy rodiny. Musím přiznat, že je to na první pohled dost sobecká záležitost. Ale když to vše dobře pozorujeme, zjistíme, že se postupně vytvářejí jistá pravidla: aniž to člověk zpočátku registruje, klade si pes celou řadu poměrně tvrdých požadavků, kterým se nevyhneme, pokud má naše společenství fungovat. Vyžaduje nejen výchovu a pohyb, ale také naši disciplínu a ohleduplnost. Mladý pes vyžaduje hodně trpělivosti a dohledu, což vyvažuje svou neuvěřitelnou radostí ze života, kterou přenáší na všechny kolem sebe.
Kdo jako dítě vyrůstal se psem, včas se naučil mnohému, co bude později potřebovat ve styku s ostatními lidmi a vlastními dětmi: laskavé trpělivosti a sebedisciplíně; poznal nepsaná práva, na něž má nárok i ten slabší.
Pes vyžaduje mnoho ohleduplnosti a péče. Vrací to svým lidem neuvěřitelnou schopností vcítit se do jejich starostí a nálad a řídit se jimi. Prožíváme s ním zpočátku jeho překypující radost ze života, zvědavost a touhu po činu a posléze i to, jak se mění ve zralé, zdánlivě vševědoucí individuum, které je už sice omezeno ve svých tělesných schopnostech, v žádném případě však v záležitostech citu a porozumění. Naučí nás, že bujný život netrvá věčně, ale že konec života nemusí být hrozný, naopak že může být klidný, mírný a naplněný.“
Povaha psa je utvářena dvěma silami. První je vnitřní „tlak“ modifikovaný genetickými podmínkami. Druhou silou je tlak vnější, který působí z okolí.
E. A. Goldmann zdůrazňuje: „Myslím, že můžeme pochybovat o tom, že existuje ještě jiný tak rozšířený savec, a proto se na vlka musíme dívat jako na vysoce vyvinutého reprezentanta mimořádně úspěšné rodiny savců.“ Eric Aldington dodává: „Základním heslem je schopnost přizpůsobit se. U vlka překvapuje nejen variabilita jeho vzhledu, ale i jeho chování, které nemá vždy stejnou, neměnnou podobu. Vytváří se uvnitř stejných regionů a variabilně se přizpůsobuje okolním podmínkám. Severští vlci byli velcí, šediví, dlouhosrstí, měli pevnou disciplínu ve smečce; vlci žijící na jihu byli menší, měli kratší srst, barvu měli hnědavou a měli tendenci k vytváření uvolněnějších smeček a malých skupin.“
Specialista na vlky L. David Mech definuje vlčí schopnost přežití takto: „Je jedno, jakými vnějšími změnami projevuje vlk své přizpůsobení změnám prostředí; základem jeho strategie přežití je jeho zvláštní, geneticky naprogramované chování, vysoce vyvinutá sociální struktura, která reprezentuje způsob jeho života: spolužití ve větších nebo menších skupinách, v hierarchické struktuře vlčí smečky, která patří k nejdokonalejším způsobům života, jaké si jen dovedeme představit, a je mimořádným výkonem těchto vyvinutých savců. Na základě těchto struktur chování můžeme pochopit i chování psů.“
Nesmírná přizpůsobivost prapředka psa – vlka – měla a má nesmírný vliv na přizpůsobivost domestikovaného psa. Aldington tvrdí: „Ať bylo domestikací a selekcí změněno cokoliv, ať se z vlka stala Čivava, nebo vlčák, není mezi psem a vlkem žádný genetický rozdíl, mají tentýž počet chromozomů.“
Alfou a omegou úspěšného života vlka je soužití v jeho smečce. Rodinná smečka znamená pro každého jejího člena bezpečnou ochranu, lovecké teritorium, možnost rozmnožování a výchovu mláďat i šanci ulovit velkou kořist. „Struktura smečky vzniká na základě geneticky podmíněného chování vlků a je nejen způsobem života, ale také základem pro přežití, a proto se v průběhu tisíciletí stále upevňovala,“ vysvětluje E. H. W. Aldington. „Vlci, kteří stojí stranou, nemají šanci na přežití, snad jedině pokud by se spojili do nové smečky. Někdy je možné pozorovat také takzvané ,vlečné vlkyʻ. Nejdříve byli považováni za jednotlivě běhající individua. Teprve pozorováním z letadla se zjistilo, že jednotliví izolovaní vlci se zdržují v často dost velké vzdálenosti od smečky a živí se zbytky potravy zanechanými smečkou.“ (Pozn. aut.: V tomto případě se může jednat o „omega vlky“ na spodním stupínku hierarchie smečky nebo o dočasné samotáře, kteří si hledají potenciálního životního partnera.)
Zákonitosti smečky, její struktura a organizace si vyžadují dokonalou vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými členy. Komunikace využívá řadu signálů (vokálních, vizuálních a olfaktorických), kterými jsme se v minulosti podrobně zabývali. „Mladí vlci se učí mnohému, nejen vypilované komunikaci, na níž je vybudován řád ve smečce,“ píše E. H. W. Aldington. „V jejich hrách můžeme už poznat celý repertoár jejich chování: výzvu ke hře, pozdrav, hrozbu útoku, závody, lov a štvaní, podřízenost a vítězství. Tímto způsobem se formuje individuum a udržuje se princip podřízenosti. V důsledku střetů o postavení nebo smrtí či odchodem jednotlivých zvířat může ve smečce dojít ke změně postavení jednotlivých zvířat, ale nikdy se nezmění struktura smečky.“
Ale:
K pochopení problému je třeba citovat ještě jeden Aldingtonův názor: „Bylo by však mylné vyvozovat, že naši dnešní psi jsou pouze tak či onak neobvyklí větší či menší vlci, ochočení, zvyklí na lidi, co do tvaru, barvy a velikosti přizpůsobení vkusu člověka. Domestikací nebyli vlci ochočeni, nýbrž jejich genetická substance byla pouze zdánlivě naprosto přetvořena.“
Tajemství vztahu psa a člověka je skryto v dispozici, která je dána oběma druhům k sociálnímu soužití. „Sociální soužití jak u lidí, tak u zvířat lze vysvětlit z velmi racionálního (a velmi lidského) hlediska,“ píše Eric Aldington. „Příroda ví, že společenství činí silným, a vybírá několik vyvolených, kteří pomáhají ostatním. Jednostranné posuzování soužití zvířat je trvalejší než řada zvířecích druhů, které byly vyhubeny kvůli nepochopení přirozených souvislostí. Podobný způsob pozorování se týká také vlka, který je pak posuzován jako zabijácký zvířecí druh, jehož způsob života, společenství ve smečce, je popisován jako teroristická společnost, přičemž vůdce smečky má všechnu moc, zatímco ostatní členové smečky byli své individuality zcela zbaveni. I zde se jako už mnohokrát projevuje, že řada životních filozofií vychází z nedostatečných biologických znalostí.“
Vlčí smečka není monarchií vládnoucího páru, je to rodinná smečka, jejímž smyslem je vychovat mláďata a zajistit všem svým členům – včetně přestárlých – potravu, bezpečí a úspěšné přežití.
„Teprve smečka umožňuje mnohostranným individuím, aby se podle svých osobních možností rozvíjela a přežila, protože ve smečce má každý své místo,“ zdůrazňuje E. Aldington. „Boje o postavení neslouží k ničemu jinému, než aby se udržel žádoucí loajální základní vzájemný vztah zvířat, který drží smečku v uvolněné náladě. Vlky tedy charakterizuje nejen schopnost loajality, nýbrž také potřeba loajality. To také umožňuje vztah člověk-pes a je to rovněž základem náklonnosti člověka ke psu… A tak pátráme-li po příčinách chování našich psů, zjišťujeme naprosto nečekané, ale velmi důležité souvislosti. Je skutečně fascinující, že na struktuře vlčí smečky se zase učíme chápat to, co patří k hlavním problémům naší doby pod takovými hesly jako ,seberealizace individuaʻ na jedné straně a ,potlačení individuality v masové společnostiʻ na druhé straně. Také stoupající trend k chování domácích zvířat tak lze dobře pochopit jako nutnou protireakci člověka na problémy tohoto světa.“
„V ruce atomovou bombu a v srdci instinkty prapředků z doby kamenné.“
Evoluce lidského druhu se v mnohém podobá evoluci vlků. „Naše dědičné vybavení se neliší od lidí, kteří žili na Zemi před 50 000 lety,“ spekuluje E. Aldington. „Vinu na tomto stavu má náš mozek, který člověku umožnil vypořádat se s nároky života tím, že je měnil, místo aby měnil sám sebe. Proto se vlčí smečka mezitím stala předmětem pozorování také ze zcela jiných důvodů. Její sociální struktura a strategie lovu obsahuje řadu paralel známých ze života prehistorického člověka. U toho, stejně jako u vlka, vedla přirozená selekce k tomu, že se z nich stali úspěšní lovci; zdroj obživy byl omezený a strategie lovu nebyla už takovou výhodou jako mobilita vycházející ze schopností osvojit si smysluplné poznatky o loveckém revíru a vzájemně se dorozumět. Zatímco vlk se naučil rozlišovat své teritorium pomocí olfaktorických signálů, vytvořili lidé díky svému většímu mozku vizuální, hlasové a intelektuální možnosti komunikace.“
U psů nás fascinuje jejich schopnost orientace, jejich schopnost spolupráce s člověkem, jejich bezbřehá empatie, jejich seizmograf, kterým dokážou detekovat lidské emoce. „Vlk je schopen rozumně se vyznat a lovit v relativně velkém a nepřehledném prostoru,“ zdůrazňuje E. Aldington. „Spolupracuje přitom s jinými vlky a může tak ukořistit zvířata mnohem větší, než je sám. Chování, které se přitom uplatňuje, je komplexní a elementární; je také základem všech předností a nedostatků našich psů, proto můžeme jejich (komunikativní) chování pochopit pouze z tohoto hlediska.“
Douška Konrada Lorenze
„Věrnost psa je skvostný dárek, který morálně zavazuje stejně jako přátelství člověka.“