Amazoňan žlutobřichý v přírodě a lidské péči
Vzhledem k rozsáhlému úbytku přirozeného životního prostředí a drastickému poklesu počtu během posledních let byl amazoňan žlutobřichý nedávno zapsán na seznam Červené knihy ohrožených druhů zvířat zatím jako NT („ne přímo ohrožený vyhynutím“). V několika státech Brazílie, kvůli pokračující přeměně původních biotopů v zemědělskou půdu, již ale vyhynul. V lidské péči je tento papoušek chován vzácně.
Zařazení a popis
Amazoňan žlutobřichý byl poprvé popsán J. B. Spixem v roce 1824 jako papoušek žlutolící (Psittacus xanthops). Po mnoho let byl pak zařazen do rodu Amazona (Amazona xanthops). Na základě dalších studií a na základě genetické podobnosti s amazonky rodu Graydidascalus (amazonek krátkoocasý) a Pionus byl později (2006) přeřazen do samostatného monotypického rodu Alipiopsitta (Alipiopsitta xanthops).
Amazoňan žlutobřichý je drobný, zavalitý papoušek s krátkým ocasem. Dorůstá do velikosti maximálně 27 cm a váhy asi 250 g. Jeho zbarvení je proměnlivé, s převládající zelenou na celém těle a různým zastoupením žluté, oranžové až červené barvy na hlavě, spodině křídel, bocích a břiše. Ptáci obou pohlaví jsou zbarveni stejně. Mladí ptáci mají méně žluté barvy na hlavách. Dle zbarvení peří na břiše byly dříve popsány dvě formy tohoto druhu. Forma žlutá (žlutobřichá) a forma zelená (zelenobřichá). České názvosloví – amazoňan žlutobřichý – není tedy příliš vhodné, neboť žlutobřiší jsou jen někteří zástupci tohoto druhu. Společným znakem všech je žluté peří na tvářích a hlavě. Anglické názvosloví se správněji drží latinského pojmenování amazoňan žlutolící (xanthos – žlutá, ops – tvář). V českém názvosloví je ale jako žlutolící pojmenován druh Amazona autumnalis. Dle některých německých autorů by ale měl být, vzhledem k výše zmíněné genetické podobnosti s amazonky, správně pojmenován jako amazonek Ribeirův.
Biotop a rozšíření
Hlavní oblast výskytu amazoňanů žlutobřichých je tzv. cerrado (polosuchá savana s rozsáhlými travnatými plochami, ostrůvkovitými lesními porosty, palmovými háji a nízkými křovinami). Cerrado pokrývalo velkou část území od středovýchodní po jihozápadní Brazílii. Právě tento biotop je zde nejvíce přeměňován v zemědělskou půdu a slouží k pěstování sóji, cukrové třtiny a kukuřice.
Rozsáhlé, zemědělsky využívané plochy, na kterých byla zcela vymýcena původní vegetace, vedly k tomu, že jednotlivé populace ptáků zůstaly oddělené a dostaly se do izolace. Dnes zde žijí jen na „ostrůvcích“ zbylé, původní vegetace. Za posledních 25 let poklesly stavy amazoňanů žlutobřichých téměř o 80 %. Kromě území Brazílie byl jejich výskyt zaznamenán také v jihovýchodní Bolívii (oblast Beni) a v nejsevernější části Paraguaye.
Amazoňané žlutobřiší jsou seminomádní (částečně tažní) a za potravou zalétávají v hejnech i na větší vzdálenosti. Vyskytují se tak i v biotopech nazývaných caatinga (suchá step porostlá nízkými keři, kaktusy a sukulenty) a zejména v období sucha i na okrajích galeriového pralesa (stálezelený, „několikapatrový“ les se stromy dosahujícími až do výšky 20 m, množstvím lián, hustým houštinovým porostem, tropickými palmami a s bambusy). Ptáci mezi těmito biotopy migrují dle potravní nabídky v různých ročních obdobích.
Potrava a hnízdění
Potravou amazoňanů žlutobřichých jsou květy, plody a semena stromů a keřů. Vyhledávají s oblibou plody a semena ledvinovníků (Anacardium, Astronium). Nepohrdnou ani plody manga (Mangifera) a kvajávy (Psidium) na plantážích. Hnízdí v dutinách stromů, ale podle některých autorů (R. I. Dias, C. Biancho) dávají i při jejich dostatku přednost opuštěným termitištím, kde hnízdí nejčastěji ve stavbách, které vyhloubil datel campový (Colaptes campestris).
Pozorování v přírodě
V současné brazilské ornitologické literatuře jsou uváděna dvě místa, kde lze amazoňany žlutobřiché téměř s jistotou pozorovat. Jedním z nich je Národní park Emas v Brazílii ležící na hranici států Goiás a Mato Grosso do Sul, tím druhým je nechráněná jihozápadní oblast Mato Grosso do Sul. V tomto málo osídleném státě jsou dosud zachována rozlehlá, těžko přístupná území původních biotopů, která jsou lidmi využívaná jen k polodivokému chovu skotu. Zde jsou zachovány i všechny tři typy původních biotopů cerrado, caatinga a galeriový prales.
V této oblasti, kterou jsme s několika přáteli na přelomu července a srpna (zdejší zima, období sucha) navštívili, jsem se věnoval hlavně pozorování a fotografování papoušků. Kromě amazoňanů žlutobřichých jich zde na relativně malém území žije dalších 23 druhů (na území státu Mato Grosso do Sul celkem 34 druhů).
Zatímco fotografování většiny ostatních papoušků (arů hyacintových, araraun, zelenokřídlých, amazonských, žlutokrkých…) bylo nad očekávání jednoduché, fotografování malých, rychlých a velmi obezřetných amazoňanů žlutobřichých bylo „fotograficky“ nezajímavé. Většině mých kolegů, kteří nebyli chovateli ani ornitology, ale „jen“ fotografy zvířat, zůstali tito papoušci po celou dobu 14denního pobytu zcela „utajeni“. Až na výjimky se k nim nedalo přiblížit na vzdálenost pro fotografování vhodnou.
Jednou z nich bylo brzké ráno, kdy jsme je spatřili na suchých stromech ve společných hejnech s amazoňany modročelými (Amazona aestiva aestiva) a amazonky šupinkovými bolivijskými (Pionus maximiliani siy). Noční teploty se zde v tomto období pohybovaly okolo 10 °C, ptáci po ránu byli jen málo aktivní a nastavovali se prvním slunečním paprskům. Pozoroval jsem, že v hejnech, ve kterých bylo pokaždé nejméně 8 amazoňanů modročelých, byli vždy jeden až tři amazoňané žlutobřiší a ne více než dva amazonci šupinkatí. To může potvrzovat pozorování některých ornitologů, že jsou tito amazoňané i mimo hnízdní období mezi sebou velmi nesnášenliví a na nocovištích se lépe snášejí s jinými druhy papoušků. Avšak na základě dvou nebo tří pozorování si toto tvrdit nedovoluji.
V průběhu dne jsem je naopak ve společnosti jiných druhů nikdy nespatřil. Při přeletech se pohybovali v hejnech o počtu 10 až 15 kusů. Létají velmi rychle a letící hejno se příliš nepodobá letu jiných druhů amazoňanů. Při dosednutí do keřů či stromů se větší hejno vždy rozdělilo na skupiny o počtu maximálně 4 až 6 kusů.
Na listnatých stromech při sběru potravy byli tito ptáci velmi ostražití a nedalo se k nim přiblížit na vzdálenost menší než několik desítek metrů. Stačil jeden krok navíc a ptáci se rychle zvedli a odlétli do velké „nedohledatelné“ vzdálenosti. Na rozdíl od většiny ostatních druhů papoušků, kteří jen popolétli do větší „odstupové“ vzdálenosti a často se na týž strom i vrátili, vyrušení amazoňané žlutobřiší se již v okolí neobjevili.
Čím složitější bylo jejich fotografování, tím bylo zajímavější jejich pozorování. Po dosednutí na strom či keř vydrželi v klidu sedět jen několik okamžiků. Ptáci neustále popocházeli po větvích, kývali tělem, nadzvedávali křídla, roztahovali ocasní pera a přelétávali okolo sebe. Stále se vzájemně bez jakéhokoliv zjevného důvodu napadali. Na hlavách v okolí ozobí některých z nich byly vidět výrazné lysiny a někdy i krvavé oděrky. Není ale bez zajímavosti, že někteří chovatelé těchto amazoňanů pozorovali vznik lysin i u ptáků držených v zajetí jednotlivě. To, že by byl příčinou tohoto jevu nedostatek některých prvků v potravě, jak se někteří z nich domnívají, je vzhledem k pozorování v přírodě téměř vyloučeno. Pravděpodobnější je hormonální příčina tohoto jevu spojená s předhnízdní nebo hnízdní aktivitou.
Dle některých autorů je u amazoňanů žlutobřichých v páru často pozorován jeden pták žluté „formy“ a jeden zelené, přičemž většina žlutých prý jsou samci. To však nikdy nebylo potvrzeno. Při pozorování ptáků v hejnu jsem nedokázal typovat pohlaví podle zbarvení ani podle chování. Všiml jsem si ale, že nejvíce dominantní jedinci byli zbarveni nejpestřeji (barva na jejich bocích a břiše byla až oranžově červená) a někteří měli nad ozobím lysiny. Často se zdržovali na větvích nad ostatními ptáky hejna. Dle některých údajů se sytost barev zvyšuje s věkem ptáků.
V párech (dvojicích) jsem tyto amazoňany pozoroval jen třikrát. Jednu dvojici tvořil zelený a žlutý, dvakrát byli oba ptáci žlutí. Také v hejnech jsem pokaždé pozoroval výraznou převahu amazoňanů se žlutým zbarvením na břiše. To potvrzuje výsledky řady ornitologických pozorování, že většina amazoňanů žlutobřichých žijících v severních oblastech je zbarvena zeleně a většina žijících na jihozápadě žlutě. Nejedná se tedy o formy (někteří autoři navrhovali dokonce rozdělení do dvou nebo i tří poddruhů), ale pouze o populace s převládajícím zeleným a populace s převládajícím žlutým zbarvením.
V lidské péči
Amazoňané žlutobřiší byli do Evropy poprvé dovezeni pravděpodobně v roce 1879, kdy je soukromý chovatel vystavil na výstavě ptactva v Berlíně. Tito papoušci sem byli importováni vždy jen velmi vzácně. Několik početnějších dovozů z Paraguaye bylo uskutečněno jen na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V roce 1973 získala amazoňany žlutobřiché Zoo Walsrode.
První úspěšný odchov se však v této instituci uskutečnil až o čtrnáct let později. V roce 1987 se zde podařilo přirozeným způsobem odchovat jedno mládě. V dalších letech se tyto papoušky podařilo odchovat několika soukromým chovatelům ve Švýcarsku, Francii, Belgii, Německu a v roce 1990 také v Loro Parku na Tenerife. V devadesátých letech se amazoňané žlutobřiší dostali také k několika našim soukromým chovatelům. V současné době jsou u nás chováni vzácně, nicméně se je několika zkušeným chovatelům daří opakovaně odchovávat.
