Botswana je nádherná, bohatá a bezpečná země na jihu Afriky. Turistické kempy v její severní části, v deltě řeky Okavango, jsou zasazeny do rozlehlé panenské přírody a dostupné jen malými letadly. Návštěvníci v nich nejsou nijak chráněni před divoce žijícími zvířaty, kterým do nich nesmí být omezen přístup. Pobyt v těchto velmi luxusně vybavených zařízeních je i pro zkušené cestovatele nezapomenutelným zážitkem.
Botswana je vnitrozemský jihoafrický stát obklopený Namibií, Jihoafrickou republikou, Zimbabwe a Zambií. Celých sedmdesát procent rozlohy této liduprázdné země, s hustotou dvou obyvatel na kilometr čtvereční, tvoří poušť Kalahari. Vláhy se dostává jen její severní části, kde se na sedmnácti tisících čtverečních kilometrech rozprostírá delta řeky Okavango. Řeka pramení v angolské vysočině Bie, kde nese název Kubango. Na hranicích s Namibií přebírá jméno Kavango a po opuštění Capriviho pruhu pokračuje v Botswaně jako řeka Okavango. Celá severní oblast Botswany je téměř dokonalá rovina. Řeka se zde rozlévá do širokého okolí a tvoří jedinečný ekosystém s nepřehlednými zálivy, kroutícími se kanály a nedostupnými ostrovy. Širokými travními porosty se vinou čiré říčky s písčitým dnem a vodní hladinou pokrytou krásnými lekníny mnoha barev. Kanály lemují nekonečná papyrusová bludiště, na četných ostrůvcích se tyčí vysoké palmy a mohutné solitérní baobaby. Husté mopanové háje se střídají se savanou. Výjimečný ráz této nepřístupné krajiny se navíc i vlivem četných místních srážek neustále mění. Pouhá tři procenta z mnoha milionů kubíků vody přiváděné do delty odtékají dál směrem na jih. Tečou pouští Kalahari 300 km až do jezera Xau. Tento odtok je pro život v deltě určující, neboť stačí pro odvod usazujících se solí. Jen díky tomu se dosud delta Okavanga nestala solnou pánví.
Téměř nepřístupné Okavango je dodnes jedním z míst s největší koncentrací zvěře na světě. Spodní vody i dostatečné místní srážky jsou blahodárné pro 1 060 rostlinných druhů rostoucích hojně v této oblasti. Kromě více než 70 druhů ryb, desítek druhů obojživelníků a plazů a 32 druhů savců zde žije 650 druhů ptáků. Za ideálních podmínek, tedy při vydatných deštích na území Angoly, dostatečné hladině spodních vod a dostatečných deštích v oblasti delty Okavanga dorazí vláha až k městečku Maun – leží přesně na hranici mezi vláhou a suchem, mezi vodou a pouští, doslova mezi životem a smrtí. Je posledním místem, kam se dá dopravit také po suché cestě, dále lze pokračovat jen malými letadly a čluny. Letecký pohled na deltu řeky Okavango, pohled na nekonečnou síť vodních kanálů, jezírek a ostrovů končících snad kdesi za obzorem, pohled na pasoucí se stáda slonů, buvolů, žiraf, antilop, hrochů a na hejna vodních ptáků vznášejících se nad nimi vyvolává v posádce naší cessny nepopsatelné pocity.
Při hodinovém letu z Mauna do vnitra delty nikdo nemluví. Pozorujeme úchvatný výjev pod námi, jen občas si vyměníme pohledy a nevěřícně zavrtíme hlavou. Dodnes mi zní v uších slova, kterými jsme téměř jednohlasně dokázali popsat naše první okamžiky v Okavangu. Po přistání u našeho prvního kempu jsme se všichni zmohli jen na: „Týý vole.“ Toto „zvolání“ bylo pak nejčastějším po celou dobu našeho pobytu v Okavangu. I když dvakrát mělo zcela jiný tón než tón údivu. Poprvé když jsme se s kamarádem v noci vraceli ke svému stanu. Byla úplná tma a my až na poslední chvíli spatřili obrovského sloního samce popásajícího se na listí mohutného fíkovníku, pod kterým byl náš stan. Pocity při pohledu na čtyřmetrové zvíře stojící před vchodem do našeho stanu ze vzdálenosti snad tří metrů se dají popsat jedinými slovy: „Krve by se ve mně nedořezal.“ Po několika nekonečných minutách, při kterých jsem se ani nepohnul a vydržel snad i nedýchat, slon klidně odkráčel do tmy. Teprve nyní jsem slyšel tlukot srdce vedle mě stojícího bledého spolubydlícího a jeho třesoucím se hlasem pronesenou větu: „Týý vole, celou dobu jsem se musel štípat do prdele, abych neomdlel.“ Podruhé bylo stísněné „týý vole“ zvoláno skupinově a přidal se i náš pilot. Při zpáteční cestě do Mauna jsme těsně před dosednutím naší cessny na přistávací plochu museli rychle znovu vzlétnout. Jen těsně jsme minuli vojenské letadlo, které nám vjelo do dráhy z jednoho z bočních hangárů. Náš druhý pokus o přistání, sledovaný pak již všemi zaměstnanci letiště, byl odměněn potleskem. Na ten však náš pilot nečekal, vztekle odhodil svou kšiltovku a s mnoha nám neznámými výrazy v jazyce setwana běžel k vojenskému hangáru. Každé naše další, zde tolik používané a oblíbené zvolání, už bylo vyjádřením pocitů milovníků přírody, dobrodružství, dobrého jídla i pití a hlavně fotografování. A toho všeho se návštěvníkům Botswany dostane vrchovatě.
Kempy v soukromých koncesích Okavanga jsou v mnoha věcech výjimečné. Jsou zasazeny přímo do divoké přírody, v místě jejich stavby nesmí být vykácen jediný vzrostlý strom a nesmějí být chráněny žádným oplocením ani elektrickými ohradníky. Musí být zcela nenápadnou součástí zdejší panenské přírody. Sloni, hroši, prasata, opice, krokodýli i šelmy do nich tak mají volný přístup. Přesto patří k nejluxusnějším v celé Africe. Jsou určeny jen velmi omezenému počtu návštěvníků (pobyt musí být zamluven a zaplacen více než rok předem) a těm je pak věnována nadstandardní péče. Takže když vás po šťastném zdolání asi dvě stě metrů dlouhé večerní cesty od stanu do jídelny, během níž musíte dávat pozor, na co šlapete, a ještě koutkem oka kontrolovat dostatečný odstup od skupinky blížících se hrochů, přivítá číšník v bílé košili s motýlkem na krku a lahví vychlazeného sektu v ruce, napadne vás zas jen to výše uvedené zvolání. Jídelní lístek není psaný, ale celé složení večerního menu personál kuchyně sborově v tanečním rytmu zazpívá. Každé ráno se pak ještě za tmy scházíme u ohně na kávu a čaj. Tří- nebo čtyřčlenné posádky jednotlivých aut zde se svými stopaři plánují trasy pro tento den. Musíme pak stihnout fotografování východu slunce v místě, které jsme si předchozí den vybrali a tam většinou pak také snídáme. V průběhu dne se jednotlivá auta potkají jen výjimečně. Všichni se scházíme někdy na oběd a pravidelně až večer.
Na stále zelených pláních v deltě Okavanga se zdržují obrovská stáda velkých kopytníků. Sloní stáda jsou zde nejpočetnější v celé Africe, kaferští buvoli dorůstají úctyhodných rozměrů, hroši obývají snad každou kaluž, dlouhé krky žiraf vyčnívají z mopanových hájů (listy těchto stromů vypadají jako motýlí křídla) a rozvodněné cesty křižují stáda vodušek, kudu, pakoní a jiných antilop. V Okavangu se vyskytuje velké množství velkých šelem, zejména lvů, hyen a gepardů, ale početní jsou zde i servalové, levharti a jinde velmi vzácní psi hyenovití. V severní části delty nyní žije více než padesát procent veškeré populace těchto dnes již kriticky ohrožených šelem. Celá delta Okavanga je ale také opravdovým ptačím rájem. Nejpočetnější skupinu tvoří ptáci vodní. Fotografováním a pozorováním nesytů, kolpíků, zejozobů, kladivoušů, čápů, ibisů, bahňáků, zobounů, volavek a dalších jsme zde trávili hodně času. V deltě však žije i obrovské množství ptáků plodožravých a hmyzožravých. Mandelíky a vlhy, ale také toka, zoborožce a ledňáčky lze bez nadsázky pozorovat ve dne téměř nepřetržitě. Velkým fotografickým zážitkem bylo fotografování vlh núbijských. Hejna těchto hmyz lovících pestře zbarvených ptáků zde doprovázejí dropy, volavky nebo zoborožce kaferské pozvolna kráčející vysokou trávou. Tito „chodci“ jim plaší hmyz skrývající se v savaně. Ten je pak pro vlhy snadnou kořistí. Když naše pomalu jedoucí auto vyplašilo z trávy roje hmyzu, rázem jsme se ocitli uprostřed chumlu lovících vlh. Nalétávaly na nás ze všech stran a naše fotoaparáty připomínaly palbu z kulometného hnízda.
Jedinečným zážitkem pro mě ale bylo pozorování a velmi obtížné fotografování ptáků, kteří téměř neopouštějí bezpečný úkryt v savaně, zejména velmi plachých perliček damarských, vzácných jeřábů bradavičnatých, jihoafrických stepokurů proměnlivých a tokajících dropů chocholatých. Jelikož jsme Okavango navštívily na konci období dešťů, měli jsme ještě příležitost fotografovat některé ptačí druhy v době hnízdění. Nejvíce fotogeničtí pro nás byli zoborožci rudozobí a jihoafričtí. Po celý den i v obrovské polední výhni přinášeli samci velké množství uloveného hmyzu samičkám a mláďatům „zazděným“ více než dva měsíce v dutinách suchých stromů. Také náš kemp obývalo mnoho ptačích druhů. V dutém kmenu ležícím v těsné blízkosti baru hnízdil pár vousáků chocholatých. Ačkoliv do hnízda nosili zejména termity, zpestřovali si jídelníček i zbytky z našich talířů. V koruně obrovského fíkovníku rozprostírající se nad naší jídelnou se v pravidelných intervalech střídali vousáci obojkoví a turakové šedí. Kromě několika druhů drobných astrildů nám stále na blízku byli také snovači, timálie, bulbulové, drozdíci a leskoptve. V akácii u kuchyně hnízdili motýlci angolští, jen pár metrů od nich si hnízdo právě stavěli amaranti hnědí a do hnízda v keři poblíž našeho obydlí přinášel po celý den hmyz párek timálií Hartlaubových. Každý den brzy ráno se melodickým zpěvem ozývali drozdíci bělobrví. Nedaleko kempu se vpodvečer objevovala také dvě hejnka papoušků žlutotemenných. Pochutnávali si na mladých lístcích a pupenech nízkých akácii. Tito ptáci se však chovali značně obezřetně a přiblížit se k nim bylo velmi obtížné. Vždy, když jsme se k nim přibližovali, zdálo se, že si nás nevšímají. Jakmile jsme se ale ve vzdálenosti vhodné pro fotografování zastavili, odlétli zas na původní vzdálenost.
V soukromých koncesích v deltě Okavanga jsou umožněna noční safari, což není z bezpečnostních důvodů povoleno v rezervacích ani národních parcích. Noční safari je obrovský zážitek, na který se nezapomíná, ale osobně bych si jej dovedl odpustit. Z mého pohledu se jedná spíš o adrenalin. Speciálně vyrobené automobily, používané zde pro safari, jsou zcela otevřené, nemají střechu ani boční dveře. Je to spíš jen plechová vana s provrtaným dnem kvůli odtoku dešťové vody přimontovaná na podvozku s náhonem 4×4. Vpředu, na předsunutém sedadle, sedí stopař, za ním řidič a za řidičem ve dvou řadách na lavicích posádka 2 až 3 fotografů. Nikdo není ozbrojen. Jezdí se po cestách připomínajících často spíše mělké říčky plné krokodýlů a hrochů. S každým deštěm se jejich sjízdnost výrazně mění. Jednotlivá vozidla se v oblasti pohybují samostatně a často jsou od sebe vzdálená i desítky kilometrů. S kempem či dalším vozidlem se dá spojit pouze praskající vysílačkou. Musím přiznat, že z některých nočních safari jsem se už velmi těšil na „panáka“. Na panáka čehokoliv v dobře zásobeném baru v kempu. A ačkoliv se všichni tvářili velmi statečně, vzhledem k rychle mizejícímu alkoholu vždy po našem příjezdu jsem si myslel, že jsem se nebál sám. Barman nás však rozesmátě informoval, že jsou na nás připraveni. Když tu minule byla parta Čechů, došly zásoby alkoholu dostatečné pro jiné výpravy na deset dní již třetí den a z Mauna muselo přiletět „tankovací“ letadlo. Jídlo a všechny nealkoholické i alkoholické nápoje jsou samozřejmě zdarma v ceně pobytu.
Jedno pozdní odpoledne jsme vystopovali smečku psů hyenovitých. Nevšímali si nás, více než dvě hodiny se jen povalovali a my je mohli sledovat ze vzdálenosti pár metrů. Komáři nás v této malarické oblasti už málem sežrali a my to začali vzdávat. V tu chvíli se psi zvedli, dlouze se vzájemně přivítali, jako by se měsíc neviděli, a v řadě se vydali napít k nedalekému napajedlu. Potom rychle vytvořili rojnici s neuvěřitelně přesnými rozestupy, jako na povel tryskem vystartovali a zmizeli v hustém porostu mopanů. Dodnes nechápu, jak se je našim stopařům podařilo znovu najít. Z ulovené impaly už zbyla jen hlava a kopyta, ale i to smečka před našimi zraky zkonzumovala. Z antilopy nezbylo vůbec nic a psi opět zalehli k mnohahodinovému odpočinku. Psi hyenovití jsou ze všech šelem nejúspěšnějšími lovci. Smečka má svá přesná pravidla a její úspěšnost v lovu je téměř stoprocentní. Svou kořist zkonzumují beze zbytku, což žádná jiná šelma nedělá. Teprve nyní jsme si uvědomili, že se setmělo a ze dvou stran se ženou mraky. Když začne v Okavangu pršet, vypadá to asi tak, jako když na vás nečekaně někdo začne lít jeden kýbl vody za druhým. Pak náhle déšť ustane a přesune se o pár stovek metrů jinam. Fotoaparáty jsme rychle uložili do nepromokavých pytlů a spěchali do kempu. Už jsem se těšil na panáka, když řidič náhle prudce zabrzdil a stopař z předsunutého sedátka seděl v mžiku vzadu mezi námi. Uprostřed cesty pár metrů před námi ležel starý lví samec, mrskal ocasem a upřeně nás pozoroval. Po dlouhých deseti minutách několikrát zařval, vstal a šel proti nám. Když procházel snad jen metr od mé pravé nohy, dělal jsem, že ho nevidím. Stopař i řidič rozhodli, že touto cestou dále nepojedeme, protože by mohla být nebezpečná. Zkratka, kterou zvolili, byla ale zaplavená a my uprostřed deset metrů široké a přes metr hluboké zátoky zapadli. Seděli jsme v podstatě na lavici asi půl metru nad tmavou vodní hladinou, ze které svítily jen oči krokodýlů. Pár metrů od nás jsme slyšeli zvuky prozrazující souboj hrochů a jižní kříž svítící nad našimi hlavami začala zakrývat mračna. Do této pravé africké romantiky stopař, sedící už zase statečně na svém předsunutém sedadle, s úsměvem oznámil: „Podařilo se mi navázat spojení, pomoc tu bude za půl hodiny a my si zatím dáme šampaňský.“ Náš stopař se jmenoval Easy, což má v angličtině několik významů. Nejprve jsem si myslel, že mu toto jméno dali v dobrém rozmaru jeho angolští rodiče a znamená Snadný. Jeho chování mě ale stále víc utvrzovalo v tom, že si své jméno vymyslel a znamená Bezstarostný. V lednici, kterou s sebou na zádi naší vany s náhonem na čtyři kola stále vozíme, je zásoba jídla a několika druhů alkoholických a nealkoholických nápojů. „Bublinek“ jsme si ale nikdy nevšimli. Navíc by někdo musel vystoupit po pás do vody a dobrodit se k zádi vozu, o čemž jsem silně pochyboval. Za pár minut nám bylo vše jasné. Začal liják. Zatímco my jsme okamžitě zahučeli pod celty, Easy pozvedl k nebi plastový kelímek od kávy. Ten byl během pár vteřin plný vody až po okraj a Easy, ze kterého byly ve tmě vidět jen bílé zuby, nadšeně volal: „Okavango šampaň!“ Botswaňané milují déšť, je pro jejich zemi životadárný. Čím víc prší, tím lépe. Déšť se v jejich jazyce řekne pula. Pula se jmenuje i jejich národní měna a při přípitku se neříká na zdraví, ale zase jen pula. Ale „na pulu“ se mnohem lépe pije v suchu a i toho jsme se nakonec ten večer dočkali.
Zážitky z Botswany byly pro mě natolik silné, že mi trvalo nezvykle dlouhou dobu, než jsem je stačil v mysli vytřídit a seřadit. Podobné to bylo i s tříděním a úpravou fotografií. Dlouho jsem o svých zážitcích dokázal vyprávět jen útržkovitě a pro „nezúčastněné“ možná i nesmyslně. Když jsem se po roce svého kamaráda na vernisáži jeho fotografií zeptal, jaké on má zážitky z naší společné cesty do Botswany, odpověděl jen: „Týý vole, Okavango šampaň!“