Výchova rodinného psa – Pochvala, odměna, zákaz, trest
Pochvala
Psi milují chválení. A to i tehdy, když se tváří, jako by je to ani nezajímalo. Chválení vnese do vzduchu pozitivní náboj, pozitivní atmosféru, kterou má nejen pes rád. Pochvalu však musí umět chápat, proto ji i člověk musí umět srozumitelně projevit. Pochvala může být slovní „hodný pejsek“ nebo i tichá, jako je pohlazení nebo psovi příjemné poplácání.
Především v začátcích výchovy je potřeba psa chválit i za drobnosti. Lépe se tak učí pes a ostatně i jeho člověk. Navázání kvalitního vztahu psa a člověka je křehké a je založeno na malých drobnostech, které však mají pro psa plného empatií velký význam. U slovní pochvaly je velmi důležitá intonace, tón hlasu. Ten musí být velmi přívětivý, milý, vyřknutý klidným, jakoby udivujícím, ale zároveň i povzbuzujícím tónem nebo nadšeným, až bouřlivým tónem. Možností je spousta. Záleží na konkrétní situaci. Ovšem vždy musí vyzařovat z člověka radost. Každý člověk má jiný typ projevu, a tudíž pochvala může být na první pohled různá, nejdůležitější však je, aby ji pes chápal jako pochvalu a měl ji rád.
Prakticky je jedno, jaké slovo si pro pochvalu zvolíte, neboť pes nechápe význam slova, ale časem si snadno spojí stále se opakující slovo jako něco příjemného a pozitivního. Hlasitost pochvaly není nijak důležitá, neboť pes slyší velmi dobře, daleko důležitější jsou gesta a mimika člověka. A právě gesta, obličejová mimika, pohyb těla, určitý dotyk, to vše může být pro psa pochvalou. Třebaže je někdy nenápadná, decentní, nebo naopak bouřlivá, až je pes téměř umačkán, vždy musí být láskyplná a opět – pro psa srozumitelná. I pouhé pohlazení psa ve správný moment a s projevenou důležitostí je pro psa pochvalou, za kterou je vděčný.
Pochval by mělo být mnohem, mnohem více nežli zákazů a zlobení se na psa. A to platí i u problematičtějších povah, hyperaktivních psů či podivínů. Pochvalu si zaslouží každý pes. Je dobré vyhledávat momenty, za co je možné psa pochválit, a pochvalou nešetřit.
Odměna
Za odměnu většina lidí považuje pamlsek. Odměnou pro některé typy psů však může být třeba hra s míčkem. Vybrat, co je pro psa zdůrazněním pochvaly, tedy odměnou, není vždycky snadné. Stejně tak není snadné umět odměnu použít ve vhodnou chvíli.
U většiny psů platí za podtržení pochvaly voňavý pamlsek. Tím může být cokoli, co pes má velmi rád a co považuje za laskominu: kousek piškotu, uzeniny, průmyslově vyráběný pamlsek… U psů, kteří již od štěněte nejsou tzv. žraví a pro pamlsek se nehrnou, často jej i odmítají, třebaže člověk už vyzkoušel nejrůznější typy, je dobré co nejdříve vyzkoušet zájem o pohybující se předmět, o míček, aportíček. Pokud štěně zájem projevuje, je nadšené, jen si neví rady co s tím, doporučuji podporovat a postupně zvyšovat jeho zájem a naučit psa, že běhání pro míček a hra s míčkem je prima. Pokud se vám to povede, hra s míčkem může plně nahradit pamlsky. Možná je i kombinace pamlsku a míčku, podle toho, co situace vyžaduje, pakliže pes ani jednu z odměn výrazně nepreferuje.
Odměnu je důležité psovi dávat opravdu jen za konkrétní splněný úkol, konkrétní chování či situaci, a to do 3 vteřin od doby, kdy cvik či požadované chování projevil. Jen tak je schopen si spojit, za co odměnu dostal. Rozhodně se vyvarujte podávat odměnu „jen tak“, protože máte svého psa rádi, protože se smutně kouká, protože chce pamlsek… Je to odměna. Odměna za „něco“. Nesmí to být stimul pro žebrání, nebo dokonce pro vytvoření jiného nevhodného chování. Má-li psa odměna motivovat k určitému chování, musí být v počátcích výcviku používána bez výjimky pravidelně a společně s pochvalou. V počátcích výcviku neznamená den či týden. Dokud cvik nebude zcela upevněn, nelze odměnu přestat zcela dávat ani ji omezovat. Odstranění či snížení početnosti podávání odměn (pamlsků) se nesmí zbytečně uspíšit, neboť pes bez nich přestane cvik/požadované chování provádět, protože nebude dostatečně motivován anebo proto, že cvik/chování bude ochoten provést jen tehdy, když si bude jist, že pamlsek dostane. Odměny tak lze odstranit jen velmi pozvolna, v pozdější fázi výcviku, kdy se bude zvýrazňovat pochvala a potlačovat odměna.
Pravidelnost podávání odměn vede psa k lepšímu a rychlejšímu pochopení a následnému provádění cviků a chtěnému chování, ale přináší s sebou pozdější „práci“ s odstraňováním odměn, kterou mnozí lidé podceňují a zbytečně vše uspěchávají. Výsledkem je často nespolehlivé cvičení/chování psa a následné rozčarování člověka, že pes poslouchá jen tehdy, když pro něj člověk něco má. Že odměny musí být zpočátku pravidelné a že přijde čas na jejich postupné odstranění, musí mít člověk neustále na paměti, nesmí se toho bát, ale musí umět psa pozvolnou a nenápadnou formou „přechytračit“, až nastane ten správný čas.
Zákazy
Třebaže pozitivní myšlení a pozitivní výchova musí být za každou cenu na prvním místě, člověk se při výchově psa neobejde bez zákazů. Pes je od svého narození zvídavý tvor, nic nezná, neví a rozhodně zpočátku ani netuší, jakou má člověk představu o jeho vhodném chování. Pohled lidí na svět, na věci a situace v něm je v mnohém zcela odlišný od vnímání světa psem. Co se nám lidem nelíbí, může pes ve své podstatě milovat, co nám nevoní, psovi může vonět, a co my považujeme za zcela nepřijatelné, může psovi dělat radost a být pro něj přirozené. Výchova psa je tak složitá pro obě strany (psa i člověka).
Psa za správné chování chválit, to je jisté, ale nesčetněkrát se stane, že pes chce dělat něco, co v soužití psa s člověkem nepřipadá v úvahu nebo je přinejmenším nevhodné. Takových situací může být mnoho. Některé banální, jiné závažné. Navíc každý člověk má trochu jinou představu o vychovanosti psa, a tak jednomu může vadit, že se pes tlačí do postele, a jiný člověk toto chování podporuje a vítá. I povahy psů se někdy dost výrazně liší, a tudíž jeden je učenlivý a nadšeně spolupracující, jiný se zdá být skoro nekontaktní a mírně řečeno tvrdohlavý. Jeden je hyperaktivní, vynalézavý a všude je ho plno, a tudíž k průšvihům má neustále velmi blízko, jiný je klidný, rozvážný a nemá potřebu se nad vším příliš vzrušovat. Jak vidno, ke každému psu musí člověk zvolit osobitý přístup a někteří budou potřebovat ve výchově více omezovat a jiní méně.
Slovo „omezovat“ je dozajista možné v mnohých případech nahradit slovem „zakazovat“. Nejčastěji používanými slovy jsou „fuj“ a „nesmíš“. Lidé často používají přibližně stejnou měrou obě, přičemž „fuj“ je zpravidla rázné, používané pro okamžitý zákaz konkrétní činnosti, pes by se správně proneseného ostrého „fuj“ měl až zaleknout a od konkrétního chování ihned upustit. Pokud tak udělá, člověk musí vyměnit naštvanost za radost a za ukončení činnosti psa pochválit slovem „hodný“ a tvářit se, že se vlastně nic nestalo.
Slovo „nesmíš“ se zpravidla používá jako slovo mírnější síly, neboť ani výraznou intonací hlasu je není možné vyřknout tak ostře a razantně jako důrazné a krátké „fuj“. Slovo „nesmíš“ se používá zejména pro varování, když se pes teprve chystá něco nevhodného udělat (ukrást jídlo ze stolu, skákat na člověka čistě oblečeného, zaštěkat na psa za plotem…). Kombinování a používání obou slov dle potřeby je při výchově stejně důležité jako používání pochvaly.
Trest
Bohužel ani potrestání psa se v některých případech člověk nevyhne, a to zejména proto, že neudrží své emoce pod kontrolou a v klidu. Za drobné prohřešky, které člověk ze svého pohledu nepovažuje za až tak důležité, postačí okřiknutí, ale pakliže pes neustále znečišťuje i v dospělosti koberec, roztrhá oblíbené knihy, rozkouše sedačku nebo se vyválí v exkrementech, emoce člověka jsou následně často neudržitelné. Přesto by fyzické trestání psa nikdy nemělo být surové. Člověk se musí dokázat ovládnout. Pokud je to nevyhnutelné, zcela postačí razantní plácnutí přes zadek či přes čumák. Samozřejmě že na fyzické trestání psa existuje mnoho nejrůznějších názorů a je to velmi ožehavé téma, ale je to obdobné jako s výchovou dětí.
Pokud pes provede nějakou závažnější věc a člověk se na něj opravdu hodně zlobí, může použít psychický trest: psa na několik minut (maximálně pár desítek) razantně zavřete na „samotku“ (do kotce, do koupelny apod.) a nebudete se s ním bavit. Pro většinu psů, kteří žijí ve společné domácnosti anebo se svým člověkem tráví spoustu času, je to velký trest.
Trestem tedy může být cokoli, co trvá určitý čas, pes to chápe jako trest a nelíbí se mu to. Přesto trestání psa by měl člověk praktikovat co nejméně, jen v nutných případech, aby byl trest psovi vzácný, a tudíž si na takovou situaci nezvykl a nestal se jen nepříjemnou samozřejmostí.
