Bulbul červenouchý – odchov v malé vitríně
V následujícím příspěvku bych se chtěl podělit o zkušenosti s odchovem v chovném prostředí, ve kterém ani v literatuře, ani v praxi chovatelů určitých druhů ptáků není dokumentován nebo je zmíněn pouze jako možný. Jedná se o mé první odchovy ptáků ještě z dovozu. Musím zdůraznit, že moje zkušenost je pouze z vlastního chovu jen několika párů a nemusí se shodovat se zkušeností jiných chovatelů.
Charakteristika
Bulbul červenouchý (Pycnonotus jocosus), dříve známý pod názvem drozdec červenouchý, je plodožravý a hmyzožravý pták pocházející z jihovýchodní Asie a Číny. Byl vysazen v různých zemích teplejšího klimatu, v Austrálii, (vzpomínám na mail dcery, která žila v roce 2008 rok v jižní Austrálii: „Dnes nám drozdec, kterého máš doma, vlétl do sušárny“), dokonce i na Floridě – a všude se přizpůsobil a dobře se mu daří.
Je to jednoduše kontrastně zbarvený, uhlazený štíhlý pták délky asi 16 cm, i když některá literatura uvádí více. (Felix v roce 1972: 26 cm, Alderton v roce 2000: 10–15 cm a v díle vydaném ve Velké Británii v roce 1992, u nás v překladu vydáno 1992 od téhož autora, je uvedena délka 22,5 cm.). Na hlavě má stále vztyčenou špičatou chocholku a pod okem svítivě červenou skvrnu. Podocasní pera jasně červená. Obě pohlaví jsou stejně zbarvená. Píše se, že pěkně zpívá, ale není to žádná sláva. Jedinci se kvalitou zpěvu budou asi lišit. Samec v toku se projevuje určitými typickými pohyby a zpěvem. Bulbul není nijak plachý, v zeleni se před pozorovatelem nijak neukrývá. Je to velmi rychlý letec. Pokud ulétl v místnosti, byl problém ho najít. Velmi rychle zapadl do nějaké škvíry a jako by se po něm slehla zem. Nevylétl, dokud nebyl nalezen.
Moji první bulbulové
Poprvé jsem viděl bulbuly červenouché na výstavě v Erfurtu, v bývalé NDR, ale až po devadesátém roce jsem získal jedince z dovozu od Z. Laubeho a dalšího jsem později koupil na výstavě drobných exotů v „Moštárně“ v Lysé nad Labem od dovozce z Plzně, který tam měl už jen jeden kus.
Po určité době jsem zjistil, že mám pár. Později jsem získal další sestavený pár od chovatele, u kterého samice snesla vajíčko ve voliéře, ale neseděla. Ptáci byli též z odchytu.
Údajů o chovu v české literatuře moc nebylo a ani v exotářském zpravodaji se nikdo z chovatelů celá léta odchovem nepochlubil, i když odchovů bylo dosahováno. Všude bylo uváděno, že odchov se daří v zarostlých voliérách. Jedna informace uváděla, už si nevzpomínám, kde byla uveřejněna, že i v kleci. Cena drozdců – bulbulů červenouchých – v době dovozu byla 400–450 Kč u chovatelů. Později po zákazu dovozů jsem kupoval kus za 4 000 Kč. V roce 2011 byla nejlevnější nabídka ze Zoo Praha, odkud jsem získal samici za 2 500 Kč. Zoo Praha bulbuly běžně odchovávala ve velké voliéře, kde (mám dojem) byli i malí primáti. Odchovy dosahovala i Podkrušnohorská Zoo v Chomutově a jistě i další. Bulbul červenouchý je mimo velmi krátkou dobu hnízdění naprosto nenáročný pták jak na krmivo, tak na teplotu. Občas se objeví i v dnešní inzerci.
Já jsem měl prvního bulbula v zimě v dřevěné voliéře, někdy tam bylo v noci minus 2 °C. V knihách se uvádělo, že teplota v zimě by měla být asi 15 °C. Podle mého názoru stačí 3–5 °C k naprosté spokojenosti. Krmil jsem žlutými granulemi pro plodožravé, bral i drobné granule pro malá plemena psů. Hlavní částí potravy bylo ovoce – jablko, hruška – a kupodivu měl rád namočený rohlík. Uběhl nějaký čas, poučil jsem se a bulbulové si pochutnávali na pestré stravě – hmyzu, mletém kuřecím mase, které se prodávalo zmrazené pro psy, a směsi pro hmyzožravé, k tomu ovoce všeho druhu. Jablka rozkrojená na půl, měkká, skoro moučnatá. Tvrdá jablka nechávali bez povšimnutí. Stejné choutky mají i naši špačci a kosi, kteří dají přednost konzumaci mírně nahnilé měkké části před čerstvým jablkem. Jeřabiny, plátky okurky a bobule všeho druhu, granule máčené, později i suché. Přednost dávali větším kuličkám před menšími. Zelené krmení – listy větší plochy. Pampelišku raději než ptačinec. S drobnými ptáky ve voliéře byli naprosto snášenliví.
Pokus o odchov
V dubnu jsem první pár umístil do částečně zarostlé voliéry délky 5 m, šířky 2 m, výšky 2 m. Druhý pár do zasklené voliéry délky 200 cm, šířky 60 cm a 200 cm výšky. Ani jeden pár nezahnízdil. Druhý rok jsem umístění zopakoval, ale do velké voliéry jsem přidal pár kardinálů šedých. Šedé kardinály dráždí červená barva, ale bulbul jí má nepatrně a počítal jsem, že při případné agresi kardinála ulétne, protože je mnohem rychlejší. Mýlil jsem se. Dlouho byl klid, až jednou byl samec bulbula mrtvý, se zraněním na hlavě. Lichý samec kardinála a bulbula ve dvoumetrové voliéře v létě a v zimě v metrové kleci žili v pohodě.
Odchov v zimě v bytě
Po neúspěchu ve voliéře jsem bulbuly přemístil do vitríny, která dříve sloužila pro Amadiny Gouldové. Ptákům jsem v rohu připravil košíček maskovaný umělou rostlinou, jak je vidět na fotografii. Ptáci se po přesunu z voliéry v pokojové teplotě dostali do toku. Začali trhat na proužky novinový papír ze dna vitríny. Dostali další materiál. Natrhal jsem jim proužky papíru z ubrousků. Mimo papír nosili na hnízdo sisalová vlákna a suché listy. Po dokončení hnízda samička snesla vajíčko a pak každý den další, celkem 3. Pilně seděla, nedala se rušit provozem v místnosti. Světelný režim jsem nastavil následovně: ráno se ve vitríně rozsvítilo v 5 hodin a v 9 hodin světlo zhaslo. Od 16 hodin se rozsvítilo a svítilo se do 19 hodin. Ptáci se usadili k nocování, i když se v místnosti svítilo a chodilo třeba do 22 hodin. Jejich den trval 14 hodin. Teplota v místnosti byla 17–23 °C. Domnívám se, že pro úspěšné hnízdění je důležitá nejen souhra páru a složení potravy, ale i světelný režim. Pro mnohé ptáky žijící v nižších zeměpisných šířkách je možná náš letní den příliš dlouhý a je brzdou ve hnízdění. Při stěhování ptáků ze zimních ubikací ven čekáme na teplejší počasí. To se u nás na Vysočině někdy posune až na konec května, a než se ptáci rozkoukají, jsou dlouhé dny, na které ptáci nebyli zvyklí, a hnízdní cyklus se posunuje do podzimu. Když vylétají mláďata, už je příliš chladno. Mám na mysli ptáky, kteří byli z odchytu, a ne ptáky po několik generací chované ve střední Evropě.
Hnízdění se shodovalo s údaji v literatuře. Po vylíhnutí mláďat se bulbulové stávají hmyzožravými. Mám podrobné údaje, které by zabraly další stranu textu, a tak jen stručný výběr:
• Doba snůšky: 25. 2. 2005 první hnízdění, 10. 4. 2005 druhé hnízdění, 12. 5. 2005 třetí snůška – čistá vajíčka. V roce 2006 – 21. 12. V roce 2007 – 4. 1. Každý den nové vajíčko, celkem 2–3 vajíčka (na rozdíl od literatury, která uvádí až 4). Líhnutí za 12 dní, výlet z hnízda za 11–14 dní.
• Krmení: Zpočátku malé cvrčky asi 1 cm a svlečené bílé moučné červy. Za 3 dny i velké cvrčky.
• 12. den mláďata vyskočila z hnízda. Byla dokonale opeřená, měla kraťoučké ocásky. Vývoj bych přirovnal k našim kosům. Za další 4 dny staří krmí více červy, méně cvrčky, liknavě berou i šváby šedé na rozdíl od šám, které se na šváby přímo vrhají. Za 14 dní po opuštění hnízda staří již krmí mladé i namočenými granulemi. Odstav od rodičů za jeden a půl měsíce po vylíhnutí.
• Pro zajímavost uvedu hmyz, který staří spotřebovali pro 3 mláďata během dvou dnů: jeden den 76 moučných červů, 65 cvrčků plus běžné krmení pro dospělé ptáky. Následující den: 130 moučných červů a 60 cvrčků střední velikosti. K tomu sem tam nějaká moucha, škvor, bělásek zelný.
• Po 12 dnech mladí opustili hnízdo. Byli opeření, ale měli kraťoučké ocásky. Za 21 dnů po vylétnutí již mladí brali sami moučné červy. Staří ve stejném hnízdě po nepatrném přistlání materiálu znovu zahnízdili.
• Vitrína, kde se odchov opakovaně vždy v zimě uskutečnil, měla délku 154 cm, šířku 50 cm, výšku 70 cm. 2 posunovací skla jako knihovnička. Větrání 10 cm široký pás hned za sklem přes celou délku stropu. Osvětlení žárovka 25 W. Vitríny byly umístěny na skříních proti oknu k jihu. Místnost byla průchozí, používaná jako jídelna. Je to patrné z fotografie.
Čmelíci
Další rok se úspěšné hnízdění opakovalo, ale stalo se, s čím jsem nepočítal. Tři mladí už byli samostatní, z druhého hnízda další dva a najednou jeden uhynul. No, to se stává. Za dva dny uhynul další. Ptáci neměli průjem, byli v celkem dobrém výživném stavu. Nevěděl jsem si rady. Při kontrole posledního mláděte se mně zdálo, že má nějak bledé sliznice uvnitř zobáku. Vyndal jsem šuplíky a užasl jsem. Plno čmelíků. Jako když rozsype mák. Taková triviální záležitost. Staří ptáci noční sání čmelíků vydrželi, ale mladí podlehli. Celé léto byly vitríny prázdné, ale jen mechanicky vyčištěné.
Všechno o čmelících jsem věděl, co se s nimi natrápili kdysi chovatelé kanárů, když byl jen petrolej, a pak DDT s okamžitým výsledkem, ale nedozírnými dopady v potravních řetězcích.
Po tomto zjištění stačilo vystříkání vitríny arpalitem, opatrné ošetření i zbývajících jedinců a okamžitě bylo po problému. Je to již pěkných pár let, ale jen hlupák opakuje stejnou chybu dvakrát. Už se mně to nikdy nestalo.
Chovatelství dříve a dnes
Když se zamýšlím nad chovem exotů dříve a dnes, vidím, jaký nepředstavitelný pokrok nastal v ČR za posledních 20 let. Krmné technologie, umělý odchov, chovatelská zařízení atd. Přesto naši chovatelé v minulých časech dokázali v téměř primitivních podmínkách odchovy konkurovat západní Evropě.
Je to jen můj osobní názor, ale je škoda, že až na výjimky začíná převažovat komerce a vzdalování se od přírody. Dnešní chovatelství je na vysoké úrovni, ale trochu mně začíná připomínat chovy drůbežích brojlerů, super nosnic na jeden rok a mohl bych jmenovat další…
Vykachlíčkované sterilní voliéry se dvěma bidly, budkou a líhní s inkubátorem, mnohdy s dotací antibiotik, bych viděl opodstatněné spíše při záchraně ohrožených druhů. Nejsem si jistý, že odchovy nacpané preparáty, které jim zajistí start do života, jim zajistí i dlouhověkost.
Často jsou diskutované otázky velikosti voliér. Jistě, čím větší, tím lepší. Ale záleží i na způsobu chovu, nadmořské výšce, složení krmení a také prostoru, který má chovatel k dispozici. Jistěže nejlepší jsou celoroční voliéry s temperovaným záletovým prostorem. Kdo na to nemá podmínky, musí na zimu stěhovat, ale je to pořád lepší než chovat ptáky celoročně uvnitř budovy, protože jsou pět až šest měsíců na slunci a vzduchu. Vždy jsem se snažil při chovu i v primitivních podmínkách přiblížit chovaným ptákům přírodu. To, co jsem loni viděl v Ptačím parku Čestmíra Drozdka, našeho špičkového chovatele, je fascinující. Znal jsem to z reportáží, ale vidět to na vlastní oči je neopakovatelný chovatelský zážitek. V jeho zařízení žijí ptáci jako v přírodě jen s tím rozdílem, že bez predátorů.
