Speciální základní škola v Ústí nad Labem tvoří jeden komplex společně s mateřskou a praktickou (učňovskou) školou. Pro více než čtyři stovky dětí s širokým věkovým spektrem a různými druhy postižení se v rámci zooterapie využívali od roku 2011 psi a kočky a stejně dobře se už třetím rokem osvědčují králíčci. Ušáky využívá pro program zooterapie vychovatelka Zdeňka Ipserová. Impulz k nevšednímu pojetí svého pedagogického působení dostala na semináři, který se uskutečnil před třemi roky v pražské nemocnici v Motole. „Vystoupení chovatelky zakrslých teddy králíčků, která je zároveň používá pro zooterapii v jedné pražské nemocnici, bylo velmi inspirativní. Proto jsem se rozhodla v praxi si vyzkoušet jejich předpoklady pro hravost, cvičitelnost a kontakt s lidmi a zvířaty,“ uvedla vychovatelka. A byla mile překvapena.
Už první pozitivní poznatky z práce s dětmi při využití králíčka vychovatelku přesvědčily, že pro zooterapii může využít i dva králíky. Cíleně byl totiž vybrán zakrslý teddy králíček Lupínek, ale shodou okolností ve stejnou dobu škola získala samičku dalšího zakrslého králíčka. Přesněji řečeno ji jedna z kolegyň Zdeňky Ipserové zachránila před nepříliš jasným osudem v útulku pro zvířata. Samička dostala jméno Julinka a byla bez rodokmene. „A bohužel také hodně zanedbaná, jak se dalo soudit podle její podvyživenosti, zdravotních problémů a ustrašeného chování,“ vzpomíná vychovatelka. Když už však Julinku škola získala, snahu o její uzdravení a využití pro terapii nevzdala. Během několikaměsíčního léčení se vychovatelka snažila o její zklidnění. Díky laskavému přístupu a péčí o ni se Julinka dala časem do pořádku a stala se vyrovnanější. Zvykla si na dospěláky, kteří o ni pečovali, takže první kontakty se skupinou školáků už jí takový problém nedělaly. Avšak ve srovnání s králíčkem Lupínkem se déle přizpůsobuje novým situacím a zpočátku zjevně projevuje určitý strach. „Začínat se starším králíčkem je složitější. Pokud se však začíná s mladým králíčkem, jako s naším Lupínkem, dá se jeho výchova a příprava pro zooterapii tak trochu srovnat s přípravou psa. Po seznámení se s povahovými vlohami teddy králíčků se dá k jejich přípravě využít všeobecně známá teorie o Pavlovových reflexech,“ říká Zdeňka Ipserová.
A co vše králíčci umožňují při zooterapii s dětmi? „Pro postižené děti jsou důležité interaktivní situace. Tedy bezprostřední kontakt s živým zvířátkem, které reaguje na jejich dotykové, pohybové i slovní podněty. Děti se přitom snáze dokážou naučit nová slova, rozvíjet a upevňovat slovník. Zdokonalují se v jemné i hrubé motorice. Například česáním, malováním, modelováním, resp. hopkáním podobně jako králíček, lezením za poskakujícím ušákem apod. Zdokonalují se v prostorové orientaci – kde je Julinka a kde Lupínek? Zlepšují řečové dovednosti – povídají si o králíčkovi, popisují obrázky se zvířátky atd. Učí se pečovat o malá stvoření a přitom si tříbí cit při správném hlazení, zvedání a držení králíčka. Při hře s králíčkem dostává v jejich mysli konkrétní obsah pojem zodpovědnost – zvířátko přece musí dostat napít, najíst, musí se mu čistit klec i záchodek,“ naznačuje vychovatelka některé z pedagogických cílů. Avšak pro hladký průběh takového působení je třeba zvíře náležitě připravit. „V případě Lupínka jsme to měli snazší – chovatelka ho na budoucí poslání připravovala už od narození. Když jsme ho přebírali, už se nechal rád hladit, byl zvyklý na jiná domácí zvířata, učil se dělat potřebu na jedno místo,“ zmiňuje vychovatelka startovní pozici králíčka předurčeného pro zooterapii.
Doma i ve škole Zdeňka Ipserová u Lupínka dále posilovala pozitivní asociace, a to za stále složitějších situací. Například hlazení králíčka jedním dítětem, později dvěma i více dětmi – přitom dostával odměnu v podobě zeleninového či ovocného pamlsku. Posilovaly se hygienické návyky, tedy pochvala a odměna za vykonání potřeby do záchodku v kleci s papírovými nebo dřevěnými peletami. Učí se také panáčkovat. A protože králíčci musí být v kondici a v pohodě, aby ve třídě pak správně a co nejvíce pomáhali, bylo nutné je zvykat na cestování v přepravce, v autě, na množství lidí, prostředí školy, na obvyklé zvuky, a především na výukové činnosti. To vše musela Zdeňka Ipserová dávkovat po malých krůčcích, aby nedošlo k negativní asociaci – jinak by králíčci mohli získat špatné zkušenosti z náhlého silného křiku, nápřahu ruky, po kterém následuje bolest (z nešikovnosti dětských rukou). To a řadu dalších negativních momentů si králíci mohou spojit s prostředím, dětmi, skupinou osob – a pak už stačí pouhá jejich přítomnost a oni se budou chovat zaraženě a třeba i bázlivě. A náprava je pak velmi zdlouhavá, je-li vůbec možná.
Ačkoliv v zooterapii není vzácností, že někdo z dětí nebo dospělých musí ukončit rehabilitaci pro alergii na zvířecí srst, v ústecké speciální škole to je s přecitlivostí trochu jinak – alergika mají samičku králíčka, Julinku. Jako by nestačilo její dlouhé léčení po převzetí z útulku. Jen co byla patřičně připravená na účinkování mezi dětmi, nastal další problém – ukázalo se, že samička je alergik. „Problém ovšem byl a je patřičně výchovně využitý, neboť děti se učí, že i zvířátka mohou mít zdravotní potíže, které se musí respektovat. Julinka je alergik na dřevěné pelety, proto jí dávají pouze papírové pelety, nemůže také dostat mrkev ani jinou zeleninu a ovoce. Zato jí dávají speciální sušené krmení z bylinek a mletého sena,“ říká na závěr Zdeňka Ipserová, která je nejen vychovatelkou, ale spolu s kolegyní také pečovatelkou o oba králíčky, a to o víkendech, svátcích i o prázdninách. V těchto dnech s nimi bývají doma a králíčkům to nepochybně prospívá. Zjevně se nejlépe cítí ve známém prostředí a ve společnosti nejbližších osob.