Andulky a historie
Ta nová organizace se tenkrát jmenovala Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva. ČSSCHDHZ – strč prst skrz krk, jen si zkuste tu zkratku přeříkat. Takový chov malých hospodářských zvířat měl samozřejmě své hluboké kořeny hlavně na venkově, ale během doby omezených přídělů potravin za války se rozšířil i do měst. Lidé chovali králíky a slepice, kde se jen dalo, třeba i na balkonech městských činžáků. Tento stav vydržel i dlouhou dobu po válce a v různých obměnách vlastně až do roku 1989. Je proto vlastně zázrak, že se u nás v takové konkurenci udržel i chov exotických ptáků. Všimněme si, že za nepříznivých podmínek si lidé udržují daleko větší soudržnost než v dobách blahobytu. To však musíte něco pamatovat, abyste si toho všimli. Proto začínám tak trochu od historie, i když myslím také na něco malinko jiného.
Vzpomínání na prvního krále chovatelů andulek
Začátkem roku 2016 to totiž bude již 25 let od chvíle, kdy odešel do andulkářského nebe první král této chovatelské disciplíny u nás, Ota Šťastný. Myslím si, že je to koneckonců i příhodná chvíle k tomu, zamyslet se nad mnohým okolo této činnosti – nad obtížností této disciplíny, nadšením otců zakladatelů, organizováním nutné spolkové činnosti, vzestupy i útlumy, a tak vůbec. Nezdá se mi, že současná garnitura chovatelů, která vede žebříček úspěšnosti, by nějak překypovala snahou předávat svoje zkušenosti ostatním písemnou formou. Já jsem andulky vlastně nikdy nechoval a všichni to i vědí, nicméně jsem se pohyboval v těsném sousedství, a dokonce sem tam i něco udělal. Proto jsem se rozhodl usednout dnes ke klávesnici. Je zajímavé, jak mnohé v našem světě přežívá. Jako relikvii přechovávám v knihovně první číslo Zpravodaje KPEP, které se mi dostalo do rukou. Je z roku 1949. Budu citovat z úvodníku E. Schulze z Prahy XIII: „Láska k exotům zmizela a z některých pěstitelů se stali andulkářští farmáři, poněvadž – a řekněme si to upřímně a bez urážky – okupace nás naučila kšeftaření. Znám řadu takových andulkářů, ale bohužel je mezi nimi jen velmi málo těch, kteří postupují cílevědomě. Většina nesestavuje páry tak, aby dostala krásné syté barvy nebo aby dostala opalíny, či dokonce snad straky, většina dá páry dohromady proto, aby dostala tolik a tolik mláďat ročně, na podzim je dala do bedničky a prodala je v Praze ptáčníkům tak asi za 150 Kč kus.“ Co se asi tak změnilo za těch 67 let, která mezitím uplynula? V podstatě jen málo. Většina chovatelů drží andulky pro vlastní obveselení a snaží se zbavit odchovů na burze, vlastně za stejnou cenu. To by mohlo zajímat tak ekonomy. Co se opravdu změnilo, jsou andulky produkované špičkovými chovateli, kteří se dnes již nesnaží vychovat snad opalíny nebo straky, ale andulky – co nejlepší v typu. Za tu dobu byla sama představa dokonalého typu překonána několikrát. Andulky ve svém typu hned několikrát dokonalosti nakonec dosáhly, proto bylo nutné upravit vlastní představu neboli standard. Nutno říci, že přitom bylo nutné i přimhouřit vlastní oko. Andulka měla a má být dokonalá nejen v postavě, ale současně i ve svém vybarvení, čehož se standard nikdy, ale až dosud nikdy nevzdal! To činí z chovu andulek asi vůbec nejobtížnější disciplínu. Dokonale sladit představu typu a barvy se dosud nepodařilo. Andulky čistokrevné v barvě se nepodařilo dotáhnout k dokonalému typu. Nakonec nikdo dosud neví, až kam se podaří dotáhnout představu typu, především pak typu hlavy andulky. Jsme v současnosti dokonce svědky toho, že se objevil chovatel, jehož andulky předčily v typu hlavy andulky dosavadního evropského krále tak, že se na scéně objevily hlasy volající po tom, aby takové andulky nebyly uznány a byly vyloučeny ze soutěže. Což se nakonec nestalo. Za cenu dosažení co nejlepšího typu jsou ale podceňovány další části těla a barvy opeření, které mají k dokonalosti dále než ony upřednostňované části. I tak je opravdu hodně obtížné dosáhnout na tak vysokou kvalitu, aby o tom věděla převážná část zainteresovaných. Opravdovým králem se stane málokdo. Svědčí to o tom, že celý takový kolotoč je založen na nějakém výjimečném jedinci, okolo kterého se to celé pak po jistou dobu točí. Neboli o tom, že chovateli se podařilo vybudovat chovný kmen. Není to nic neznámého. Již před érou andulek se mluvilo s obdivem o kmenech zpěvných kanárů pocházejících z Harzu. O kmenech W. Truteho (majitel stříbrného dolu) a Seiferta. U andulek můžeme pozorovat něco podobného. Typ andulky, nyní známý jako typ výstavní, vznikl v Anglii a tento směr nalezl zanedlouho své následovníky i na kontinentu, především v Německu. Říká se mu typ anglický. Ačkoliv tehdy existovala takzvaná železná opona oddělující náš svět od toho, který existoval na západ od nás, pronikly zprávy o novém plemeni andulek záhy i k našim chovatelům. Každá novinka obvykle vzbudí rozruch v okruhu zájemců o věc. Bylo tomu tak i u nás. Chovatelé se začali zajímat a špekulovat, jak to zaonačit, aby se také dostali k nějakému dobrému chovnému materiálu tohoto typu. Jenže to nestačí. Bez nějaké organizace, soutěží a veřejného porovnávání to jen tak nejde. Především pak musíte na vlastní oči vidět, jak vlastně vypadá to dobré! V žádném případě nestačí myslet si sám o sobě, že jsem dobrý. Vždy musíte být sem tam někde opravdovým vítězem, aby si všichni ostatní řekli: On je opravdu dobrý! Potom si to teprve můžete připustit i sám, ale zase jenom krapítko. Jakmile trochu polevíte, již jím zase nejste.
Založení klubu chovatelů andulek v roce 1969
Když tedy podle názvu zanikl tehdejší KPEP, podařilo se přeskupit tento spolek na základní organizaci svazu chovatelů Praha 2 – Vinohrady, když ještě na krátkou dobu předtím poskytla klubu krytí pražská zoologická zahrada. Bylo to důležité pro další chovatelský život především proto, že do této organizace přešel i majetek představovaný především výstavními klecemi a knihovnou. O peníze přišel spolek, tak jako všichni, v roce 1953 při měnové reformě. Pražský spolek byl a je do jisté míry spojitou nádobou s děním okolo andulek. První, taková zkušební soutěžní výstava se konala právě v klubovně tohoto spolku na Vinohradech v roce 1964. Potom to vřelo jaksi v zákulisí a dnes by asi již bylo nemožné sestavit nějaký časový sled všeho, co se tenkrát dělo. Všechno to vyústilo ve schůzi, která se konala v restauraci U Holubů, poblíž známé pražské křižovatky u Anděla v Praze 5, na Smíchově. Ta se konala 28. června v roce 1969 a byl na ní založen Klub chovatelů andulek existující dodnes. Zúčastnilo se tenkrát na 28 osob, jejichž seznam je i dnes zajímavý (kromě funkcionářů svazu chovatelů, jejichž účast byla jaksi povinná, protože se tady dělo něco dosud nevídaného, totiž iniciativa vzešlá zdola, nad kterou bylo nutné držet dohled). Je proto zajímavější účast chovatelů, kteří již tenkrát něco znamenali. Byli nejen známými, významnými chovateli, ale i lidmi, kteří se zasloužili organizováním chovatelského života. Některá jména známe dodnes.
Tajemníkem ČSCHDZ (slovo hospodářského bylo již vynecháno a existoval také samostatný slovenský svaz) byl J. Kubart. Tajemnicí ústřední odborné komise byla Ing. Nachtigalová a jejím předsedou Leo Sklenář. Ze známých jmen chovatelů bych jmenoval Pavola Forische, který nelitoval cesty až z Bratislavy. Potom Otu Šťastného, Jaroslava Pláničku, Otu Sezemského, Jana Popelínského, MUDr. Tichého z Říčan, Zdeňka Vegera, Waltra Wienera nebo Ing. Vanického, kteří se potom všichni nějakým způsobem zasloužili o další úspěšnou činnost klubu chovatelů andulek. Přesný seznam zúčastněných bohužel nemám, kusá data mám vlastně z druhé ruky a získal jsem je od dalšího člena, který se významně zúčastnil na činnosti klubu chovatelů andulek, Stanislava Rákosa. Byly samozřejmě i další osobnosti, ale není jisté, kdo další se skutečně zúčastnil zakládající schůze. Pokladníkem se například stal Stanislav Procházka. Na další činnosti se zcela jistě významně zúčastnil Svatopluk Vlasák. Klub tenkrát vydával svůj vlastní časopis Undulatus, na jehož výrobě měl lví podíl pan Voříšek, povoláním evangelický farář. Ten to posléze vzdal, protože to časově kolidovalo s jeho povoláním. Jeho hlavním pracovním dnem byla totiž neděle, bohoslužby, zatímco pro ostatní to byl den, kdy se nejvíc bavili o andulkách. Časopis byl nahrazen rubrikou chovatelů andulek v Informačním zpravodaji ÚOK, jehož výrobu jsem měl na starosti já spolu s hlavním redaktorem, dr. Pavlem Pecinou. Nebylo nijak snadné vymámit z aktivních členů KCHA nějaký ten příspěvek. Nakonec jsem to po světovém šampionátu v Olomouci vzdal také a IZ ÚOK převzal Milan Vašíček.
A jak dál?
V průběhu času někdy člověka přepadne nějaká myšlenka, kterou se ne vždy podaří uskutečnit. Před časem mě třeba napadlo, jestli bych třeba nedal dohromady seznam barev andulek, které kdy vyhrály celostátní výstavu. Jestli by se například z takového seznamu nepodařilo statisticky vyvodit, které vybarvení je nejvhodnější pro získání dobrého typu. Všichni vědí, že některé barevné variace jsou vhodnější, jiné barvy, jestliže zvítězí, jsou spíše překvapením. Mám uloženo povícero starších katalogů výstav KCHK, ale skutečný seznam se mě sestavit nepodařilo. Mám bohužel podezření, že ani KCHA asi nemá žádný kompletní archiv výsledků všech výstav.
Pokud se týká celostátních soutěžních výstav andulek pořádaných KCHA, tak první z nich se konala na smíchovském nádraží v roce 1969. Mám za to, že i další se konala na stejném místě. Potom se výstavy přesunuly. Jedenkrát do městské knihovny, tuhle výstavu jsem neviděl, potom do karlínského domu pionýrů, kde se konaly vícekrát. Jejich další ročníky se přesunuly do vysočanského Lidového domu. Byla to stará, již dosluhující dřevěná přízemní budova, ale výstavní sál byl slušně veliký. Stěhování však pokračovalo, aby se nyní výstavy, které poněkud ztratily na početnosti, konaly v malém skleníku botanické zahrady. Bývaly doby, kdy soutěžících ptáků bylo přes osm set, vystavovatelů 78. Mnozí nakonec poznali, jak náročné je vychovat špičkové andulky, a svůj chov vzdali.
Nejčastějším vítězem v začátku pořádání těchto výstav byl právě Ota Šťastný, v té době hodně zkušený chovatel. Před andulkami se věnoval barevným kanárům. Nakonec přesunul svůj zájem právě na andulky, kterým se plně věnoval. Podařilo se mu vybudovat opravdu úspěšný chovný kmen. Potom, z rodinných důvodů, přestal na krátkou dobu s chovem ptáků vůbec. Mimo jiné dostavoval rodinný domek. Nakonec se k chovu andulek vrátil. Jeho manželka se nechala slyšet, že jinak s ním nebylo k vydržení. Ačkoliv v té době nebylo u nás chovatele, který by měl s andulkami větší zkušenosti než právě on, zcela na špici soutěžního pelotonu se již nikdy nevrátil. Patřil sice stále mezi absolutní špičku, ale už nebyl král. Několikrát běžela mezi chovateli zpráva, že zase má tak dobré ptáky, že se na svůj opuštěný trůn jistojistě vrátí. Nestalo se, odešel předčasně. V roce 2016 tomu bude již 25 let. Jasně se ukazuje, že se mu nepodařilo získat nebo lépe řečeno objevit tak vynikajícího jedince, na kterém by se dal založit nový, opravdu vynikající chovný kmen.
Další králové
Potom se na vládě podílelo hned několik jmen. Pokud si vzpomínám, tak pan Raštica a hlavně Ladislav Groda. Ten se stal obecně známým svojí zarputilostí, s jakou jde do soutěžních klání na všech úrovních, kde se jen naskytne příležitost. Mnozí ze špičkových evropských chovatelů některé soutěže ignorují, Groda jezdí všude. Nezaznamenal jsem třeba evropského krále Jo Mannese na soutěžích pořádaných C.O.M., jen na soutěžních kláních německých nebo pořádaných WBO. Dost možná je právě tohle, kromě jisté jazykové bariéry, prvopočátkem Grodových všelijakých, v podstatě konkurenčních střetů. Dostal se na tak vysokou úroveň, že začal mnohým soupeřům vadit. U nás získal takové jméno, že pokud se řekne Groda, může se napsat = andulky. Mezitím i jemu u nás roste konkurence. Několikrát po sobě vyhrál Milan Habrcetl, který se však chovu výstavních andulek již vzdal, potom zase čtyřikrát po sobě Jiří Řejha. V posledních dvou letech pak Juraj Vrančík.
Vývoj typu hlavy výstavních andulek, jak se zdá, dále pokračuje. Bohužel nevíme, jestli jde jen o vývoj opeření, anebo zda taková evoluce zanechala nějaké stopy i na lebce ptáků. To nemůže zkoumat kdokoliv, znám u nás v podstatě pouze jediného člověka, který je toho schopen, a nakonec byl ochoten se takového úkolu zhostit. Znám sice ještě jednoho, ale předem jsem věděl, že by do toho nešel. Podařilo se mi od L. Grody zajistit asi dva kbelíky zmrazených, uhynulých andulek a předal jsem je k výzkumu, na kterém se pracuje. Kdo jiný než právě L. Groda by byl ochoten, nota bene na žádost nějakého neandulkáře, po dlouhou dobu mrazit uhynulé andulky, než jich nasbíral dostatečný počet? Něco již bylo vykonáno, avšak na výzkum nejde žádným způsobem tlačit. Je to dlouhodobá záležitost a já se mohu pouze v koutku duše utěšovat, že jsem k nějakému výzkumu přispěl.
Byl bych spokojen, kdybych mohl ke jménům vítězů jednotlivých ročníků soutěžních výstav andulek, která jsou pravidelně uveřejňována v katalogu, přiřadit i barvy vítězných andulek. U mnohých ročníků mně to chybí. Ne v současnosti, kdy pravidelně uveřejňuje svoji zprávu ve Fauně o výstavě pan Michálek, spíše, řekl bych, ve střední době, někdy v osmdesátých a počátkem devadesátých let. Klub chovatelů andulek považuji za jednu z nejagilnějších organizací našich chovatelů exotických ptáků. Vím však, že jeho úspěšná činnost leží na bedrech jen mála členů. Chtěl bych vyvolat větší zájem o organizátorskou činnost. Možná že se najde i někdo, kdo by dal dohromady všechny katalogy a mohlo by dojít i k nějaké statistice, ze které by mohli čerpat další zájemci a noví chovatelé. Tentokrát jsem chtěl jenom vzdát čest prvnímu králi této chovatelské disciplíny u nás. Ono se na lidi, kteří něco znamenali, dobře vzpomíná.
