Ještě začátkem minulého století byl téměř celý jih Brazílie pokrytý džunglí. Až ve dvacátých letech do těchto odlehlých míst přicházeli první osadníci, kteří zde chtěli začít hospodařit. Docházelo k prvnímu odkupování rozsáhlých pozemků a masivnímu odlesňování. Území hraničící s Bolívií a Paraguayí, na kterém se dnes rozprostírá řídce osídlený stát Mato Grosso do Sul, bylo po mnoho desetiletí tím nejdivočejším a nejnebezpečnějším místem Brazílie. Ještě v osmdesátých letech minulého století zde loupili banditi a operovaly četné drogové gangy z Bolívie a Paraguaye. Na vyklučených pozemcích farmáři začali pěstovat kukuřici, cukrovou třtinu a sóju. Na rozsáhlé brazilské savaně zvané cerrado se pásla početná stáda skotu a koní. Se zvyšováním osídlení, budováním farem, osad a prvních měst se kriminalita zvyšovala. Docházelo i k loupežím na farmách a vraždám farmářů. Nejen kvůli rozsáhlému odlesňování a vypalování obrovských území byla také značně zdecimována místní fauna. Tomu se nevyhnula ani populace arů v „díře“. Ti byli osadníky loveni pro chutné maso, ale častěji jen pro zábavu záporných i kladných „hrdinů“ divokého jihu. Posledních několik kusů v „díře arů“ tak vystříleli v roce 1983 vojáci, kteří zde měli cvičení.
V roce 1986 koupil zpustošenou farmu i s okolními pozemky farmář Moresto Sampario. Těžce přístupná proláklina ukrytá v husté džungli na okraji jeho pastvin mu však byla zatajena. Tu objevil, až když začal pátrat po krávách a koních, kteří dlouho záhadně mizeli nejen z jeho farmy, ale i z farmy sousedního farmáře. V hluboké díře ukryté v porostu pak spatřil zbytky těl krav a koní, o které se přetahovala hejna černých kondorů. Místo, které nazval „jáma smrti“, oplotil. Zvířata se však ztrácela stále. Při kontrole ohrazení bylo zjištěno, že plot je na mnoha místech prostříhán, což vyvolalo spory mezi farmáři v okolí. Situace se opakovala i po společné opravě a zpevnění oplocení. V roce 1991 se do řešení vložil stát a propadlina byla za pomoci horolezců, armády a hasičů vyklizena. Na jejím dně byly nalezeny nejen kosti a lebky mnoha krav, ovcí, koní a divokých zvířat, ale i ostatky lidských těl. Bandy operující v oblasti sem po mnoho let odklízely nejen těla svých protivníků, ale i těla náhodných svědků, zavražděných farmářů či místních, záhadně zmizelých politiků. V jámě bylo nalezeno více než sto lidských lebek. Mnoho těl sem bylo dovlečeno ještě po oplocení „jámy smrti“. Za přispění státu byla pak proláklina znovu důkladně oplocena a její okolí z velké části odlesněno. V jejím okolí také farmáři přestali chovat dobytek. V této době již v oblasti nežil jediný ara a propadlina byla stále osídlena kondory havranovitými. Další obrat nastal v roce 1997, kdy zde bylo, opět za pomoci státu, vypuštěno pět mladých arů zelenokřídlých, kteří byli zabaveni pytlákům. Ptáci se ale v místech, kde se stále zdržovalo velké množství kondorů, neusadili a po několika týdnech jámu opustili. Po několika měsících se však na místo vrátili společně s dalšími dvanácti ary. Již v roce 1998 ve skalních rozsedlinách na strmých skalách zahnízdilo několik párů. Populace arů se postupně rozrůstala a kondorů ubývalo, až se je arům podařilo zcela vytěsnit. V současné době nad tímto místem opět krouží 120 až 150 arů zelenokřídlých.
Buraco das Araras je od roku 2007 uznána jako soukromá rezervace a je stále v majetku rodiny farmáře Moresta Samparia. Jedná se o jednu z největších propadlin na světě. Její obvod měří 500 metrů a hluboká je 105 metrů. Na dně propadliny je 10 metrů hluboké zelené jezero obklopené hustým porostem původní džungle. Přítok i odtok jezera mizí v podzemních jeskyních. V jezeře žije skupina kajmanů yacare, kteří mají stále dostatečný přísun potravy, neboť do „díry“ denně spadne několik divokých zvířat (nejčastěji pásovců). Strmé stěny červené skály jsou porostlé i několik metrů vysokými kaktusy, broméliemi a tilandsiemi. Ve skalních rozsedlinách dnes údajně pravidelně hnízdí 24 párů arů zelenokřídlých. Ostatní páry hnízdí v dutinách stromů v okolním pralese, který se rozprostírá na 29 hektarech oploceného pozemku rezervace. Na území rezervace bylo pozorováno celkem 124 druhů ptáků, mezi nimiž je i několik jinde vzácně pozorovaných druhů, jako například amazoňan žlutobřichý, ara amazonský poddruhu longipenis, arassari zlatý nebo trogon surukura. Největším lákadlem pro většinu návštěvníků, ti jsou do rezervace pouštěni jen v určitých intervalech a velmi omezených počtech, je ale pozorování velkých arů v unikátní lokalitě, k níž se ještě navíc vztahuje zajímavá historie. To dělá z pozorování arů zelenokřídlých v Buraco das Araras jedinečný a nezapomenutelný zážitek. Rezervaci vyhledávají také profesionální fotografové zvířat, neboť zde lze ary fotografovat z unikátních úhlů a ve zcela výjimečném světle. Obzvláště navečer, kdy se v hejnech téměř střemhlav vrhají do ztemnělé hlubiny, ve které za mohutného křiku umocněného ozvěnou krouží v temnotě, aby pak vylétli nad povrch a hřadovali na stromech v okolním pralese.